Vyplazený jazyk bohyně Kálí

Zatímco sledujete tento film, my jej stále nejsme schopni v jakékoli podobě vydat přímo v Indii. A to i přesto, že na internetu máme miliony fanoušků, kteří jej zoufale touží vidět. Mohou za to drakonické cenzurní zákony. Jenže svět se mění a Gandu v jistých směrech reprezentuje Indii takovou, jakou právě dnes je: utlačovanou, naštvanou, mladou, zmatenou a velice nadrženou.

Kaushik Mukherjee

Oblast Bengálska1 je dlouhodobě kulturně plodná natolik, že do myslí někdejších britských kolonizátorů a později i samotných Indů zanesla stereotyp Bengálců jako jakéhosi národa (socialisticky orientovaných) intelektuálů. S počátkem 50. let bengálští filmaři jako Satyajit Ray, Mrinal Sen nebo Ritwik Ghatak významně ovlivnili i podobu indického filmu, když do něj vmísili poetiku italského neorealismu a odstartovali tak celoindickou neorealistickou vlnu. Sociálně angažovaný bengálský film čerpající z místní literární tradice byl indickými i zahraničními intelektuály oslavně vyzdvihován jako zástupce „opravdové“ a „seriózní“ kinematografie, která je v dokonalé opozici s „eskapistickými“ a „umělecky nehodnotnými“ snímky produkovanými v Bombaji. Tato povrchní a elitářská recepce přitom zůstává ve světě živá dokonce i více jak třicet let poté, co většina významných bengálských auteurů přestala tvořit a jejich nástupci se spíše než na originální autorské filmy soustředili na divácky vděčné remaky a napodobeniny jihoindických blockbusterů. Přesto se před časem objevil bengálský snímek,  který byl světovou kritikou označován jako „anti-bollywoodský“ zcela oprávněně a trefně. Je jím Gandu (201o), formálně radikální a provokativní film, jenž vyvolal značnou pozitivní odezvu, ačkoli přímo v Indii dostal povolení jen k jediné projekci.

Hned na začátek je třeba poznamenat, že Gandu – jenž  je dosud nejoceňovanějším dílem nezávislého režiséra Kaushika Mukherjeeho užívajícího prostou přezdívku Q – představuje antitezi Bollywoodu do stejné míry, jako je antitezí k tradiční bengálské kinematografii. Namísto dlouhých klidných záběrů a velkého množství květnatých dialogů staví na vyprázdněném vyprávění a expresivní stylistice a místo hloubavé společenské kritiky nabízí divokou, ryze antiintelektuální smršť drogových halucinací, explicitního sexu a undergroundové hudby. Sám režisér Gandua označuje za „punkový film“, což je velmi výstižné pojmenování nejen kvůli tomu, že právě dravá a nemelodická hudba (o níž se postaralo kalkatské alternativní uskupení Five Little Indians) určuje jeho zběsilý rytmus – v duchu punkové filosofie jde totiž o film výsostně buřičský: ukazuje ty rysy národní povahy, na které si tamní mainstreamová kultura netroufá poukázat.

Titulky jsou v Ganduovi nestandardně umísťovány tak, aby doplňovaly kompozici záběrů

Na naprostém okraji společnosti se nachází sám hlavní (anti)hrdina – nezaměstnaný kluk z předměstí, jemuž nikdo neříká jinak než Gandu – což je bengálský vulgarismus, který by bylo v češtině možné nahradit slovy jako „budižkničemu“ či rovnou „sráč“. Je mu něco málo přes dvacet a jeho denní rutina sestává z masturbace u japonského porna, zpěvu v undergroundové kapele, návštěv internetové kavárny a nákupu výherních losů. Peníze nenápadně krade z nadité peněženky milence své matky, s níž prakticky nekomunikuje. Sní o oslnivé hudební kariéře, ale jeho reálné životní vyhlídky jsou minimální. Spřízněnou duši časem nachází v dalším mladíkovi s velkými sny – „rikšaválovi“ (řidiči šlapací rikšy), který fanaticky obdivuje Bruce Lee a rád by kráčel v jeho stopách.

Mukherjeeho film je vystavěn v silně postmoderním a subjektivistickém duchu – nesnaží se vyprávět příběh, ale dbá na účinek jednotlivých – silně stylizovaných a expresivních – obrazů prezentujících svět z Ganduova hlediska. Už jen volba kontrastního černobílého obrazu představuje zásadní stylistické rozhodnutí, neboť zbavuje tradičně pestrobarevné prostředí indických ulic jejich vábivé exotičnosti a atraktivity. Z těkavé kamery libující si ve velkých detailech je místy cítit obdobná agresivita a naléhavost jako z Ganduových rap-punkových písní, při nichž hledí zpříma do objektivu a doslova doráží na diváka. Sebereflexivnost snímku ovšem zachází mnohem dál než k pouhému upozorňování na přítomnost kamery: obsažené anglické titulky nejsou užity jen jako nutná pomůcka pro diváky neovládající bengálštinu, ale také jako integrální (a významotvorná) součást jeho obrazové koncepce – proto užívají různou velikost a řez písma a v některých případech i nestandardní, kompozičně motivované umístění v obraze. Vrcholný zcizovací prvek přichází asi ve dvou třetinách stopáže, kdy se Gandu dozví, že je o něm natáčen film, načež na místo dorazí reálný Kaushik Mukherjee s kamerou. Scéna je dokonce následována předčasnými závěrečnými titulky – Mukherjee to v rozhovorech objasňoval tak, že v prvních dvou třetinách vychází z děl jiných filmařů a teprve poslední třetina je zcela autorská.

Znak drzosti i slasti – opakovaně užívaný symbol vyplazeného jazyka může nabývat různých významů a film jako celek naplňuje zřejmě všechny z nich

V této závěrečné „kapitole“ každopádně Ganduovy sny dochází naplnění – vyhrává v loterii, což mu umožňuje financovat natočení demonahrávky jeho kapely, a poprvé zažívá sex se ženou. Právě pornograficky detailně nasnímaná sekvence soulože byla hlavní příčinou toho, proč byl Ganduovi v Indii znemožněn vstup do běžné distribuce a proč byl zároveň rozbuškou vášnivé mediální debaty2. Že tato scéna skrze cenzurní komisi neschvalující ani záběry nahých těl3 neprojde, muselo být tvůrcům jasné dopředu, bylo by však chybou podezřívat je z úmyslu přitahovat na sebe pozornost skrze lacinou kontroverznost. Soulož Gandua s extravagantně oděnou prostitutkou (?) je logickým a přesvědčivě motivovaným vyvrcholením snahy snímku poukázat na ty aspekty života, kterým je upírána veřejná reflexe, ačkoli mocně hýbou celou indickou společností.

Indická ulice navenek vyznává puritánskou morálku, podle níž se jakékoli intimnosti smí odehrávat jen v rámci manželského svazku a za zdmi domů. Čím víc je ale sexualita držena pod pokličkou, tím divočeji vře, a to zvláště v zemi, v níž má polovina populace méně jak pětadvacet let. Indové jsou proto nezřídka hladní po pornografii (kanadská pornoherečka indického původu Sunny Leone vstoupila do Bollywoodu v podstatě již jako celebrita), bulvár nadšeně rozmazává sexuální skandály slavných osobností a zkostnatělý právní systém se nestačí potýkat s velkým množstvím sexuální kriminality. Ganduova touha po sexu je od začátku evidentní z jeho záliby v pornografii i z lačných pohledů, jež věnuje pravidelné návštěvnici internetové kavárny, která využívá komunikaci přes webkameru k flirtováním se svým vzdáleným partnerem4. Intenzitě prožitku, který mu poté pohlavní styk přináší, pak režisér zdůraznil tím, že tuto scénu jako jedinou z celého filmu natočil barevně.

Pro Mukherjeeho je vnímání sexuality v indické společnosti dobře známým tématem; zasvětil mu ostatně už svůj celovečerní dokument Love in India (2009), v němž si všímá mimo jiné toho, jak je erotika zastoupena v současných bollywoodských filmech a jak v hinduistické mytologii, z níž jako v tomto smyslu nejvýznamnější vypichuje příběh Krišny a Rádhy. V Ganduovi se zase v psychotických snových scénách zjevuje v Bengálsku hojně uctívaná bohyně Kálí, vyobrazovaná tradičně s vyplazeným jazykem. Tento ikonografický znak bývá interpretován různě – třeba tak, že značí bohynin trvale entuziastický stav či skryté lidské touhy, které nepatří do „slušné“ společnosti. Když si připomeneme, že i mimo náboženský symbolismus vyplazený jazyk značí troufalost a drzé odmítnutí konvencí, bude nám jasné, proč se v Ganduovi v různých variacích objeví hned několikrát – je totiž zkratkovitým vyjádřením jeho tematické esence.

Gandu je film skutečně punkový a je možné přiznat, že podobně jako punková hudba nereprezentuje vyspělé umění, ale spíše přímočarou provokaci, testující společenské a estetické hranice. To však nic nemění na tom, že jde o film působivý a originální, který navíc suverénně rozbíjí stereotypní představy o podobě indické kinematografie.

P. S. S anglickými titulky vydala Gandua na DVD jako svůj úplně první titul americká distribuční společnost Artsploitation Films, přičemž jeho součástí je i graficky povedený booklet obsahující úvod k filmu a rozhovor s režisérem. V Česku se film v roce 2011 objevil v programu pražského festivalu Fresh Film Fest pod názvem Sráč .

Gandu

Režie: Kaushik Mukherjee
Scénář: Kaushik Mukherjee
Kamera: Kaushik Mukherjee
Střih: Manas Mittal
Hrají: Anubrata Basu (Gandu), Joyraj Bhattacharya (rikšavála), Rii (žena v kavárně, prostitutka, Kálí) a další
Indie 2010, 86 min.