Zde se nacházíte: 25fps » Český film » Mezi odpadky a náhrobky

Mezi odpadky a náhrobky

Mezi odpadky a náhrobky

RECENZE: Láska v hrobě (režie: David Vondráček, 2012) – MILOŠ KAMENÍK

Festivalově veleúspěšná bezdomovecká love story Davida Vondráčka završila začátkem března sbírku cen Českým lvem za nejlepší dokumentární film roku 2012. Názorně se ukazuje, jak si kritici, akademici a členové festivalových porot představují zdařilý dokumentární film.

David Vondráček se v minulosti věnoval především natáčení investigativních reportáží. Před několika málo lety na sebe upozornil televizními dokumenty, které se zaobíraly dodnes citlivým tématem násilných represí spáchaných českým obyvatelstvem na Němcích na konci války (např. Zabíjení po česku – 2010). Publicisticky pojatá díla zacílená na „mezní“ témata nepřesahovala tradiční televizní formát, vůči němuž se režisér částečně vymezil právě Láskou v hrobě (2012).

Po odmítnutí filmu jihlavským festivalem proběhla premiéra na Jednom světě, následovala řádka festivalových i výročních ocenění (např. Trilobit, Cena české filmové kritiky, Český lev od kritiků i akademiků) a koncem loňského roku i distribuční premiéra. Film se v programech kin příliš hojně neobjevoval a nebylo by od věci jej nyní po slušné a bezplatné PR kampani znovu nabídnout divákům.

Výchozí matérií Vondráčkova celovečerního debutu se stal fenomén bezdomovectví, původně zpracovaný formou televizní reportáže. V časosběrném dokumentu vypráví o bezdomoveckém páru, jenž žil v areálu zpustlého a opuštěného hřbitova v pražských Strašnicích. V průběhu pěti let postupně sledujeme nejen proměňující se milostný vztah svérázné dvojice, neschopnost (a do jisté míry i nemožnost) vymanit se z dané životní situace, ale i pokračující sebezničující způsob života. Zlom nastává, když jsou Honza s Janou i ostatními obyvateli hřbitova k plánované revitalizaci vyhnáni a připraveni o relativně postačující zázemí. Přeci jen trochu účelové partnerství se rozpadá a tragické vyústění se urychluje. Při posledním setkání filmařů s Janou je patrné, že její stav je výrazně horší a za pár měsíců se od jiného bezdomovce dozvídáme o jejím skonu. Následné úmrtí jejího bývalého přítele Honzy už film neobsahuje, ale režisér tuto informaci často zmiňuje při propagaci filmu.

Největší pozornost tvůrci věnovali podobám vztahu dvojice, právě pocit sounáležitosti a náklonnosti jim zřejmě umožňuje přežít v nehostinném prostředí. Honza má potřebu o Janu pečovat a zabezpečovat ji, zatímco Jana jej spíš využívá k zajištění stravy a další výpomoci. Je pravděpodobné, a vývoj dění to nepřímo stvrdí, že kdyby Honza nebyl příslušného servisu schopen, tak vztah skončí. Jana je v páru zřejmě tou „pragmatičtější“, tou, kdo si víc uvědomuje, v jaké situaci se opravdu nacházejí. Oba balancují na hraně sebedestrukce. Především Honza, navíc „pábitelsko-bohémské“ povahy, je pod permanentním vlivem alkoholu, který „sladce“ zastírá vědomí neutěšené reality, stává se prostředkem mentálního úniku, ale i fyzickým poutem u dna. Nemožnost návratu je patrná i v sekvencích odhalujících vazby k rodinným příslušníkům. Nejprve se vydávají do Ostravy navštívit Janinu dceru, přestože tuší, že setkání s ní je jim už asi definitivně zapovězeno a Honza zase jede navštívit stařičkou matku. Vypráví jí, jak pracuje jako správce hřbitova, poněvadž ji zřejmě nechce ještě více trápit.

Díky působivosti osudu protagonistů ani nevadí amatérské podmínky, v nichž projekt s nejistým výsledkem vznikal. Technická kvalita obrazu se blíží domácímu videu, okolní ruchy projíždějících aut ruší primárně snímaný zvuk apod. Nedostatky lze vnímat jako kompaktní součást prostředí, jehož syrovost a neutěšenost technická kvalita filmu nepřímo stvrzuje.

Přes nesporně silný zážitek ale dokument nepřináší víc než „žánrový obrázek“ ze života bezdomovců, které potkáváme denně kolem sebe (alespoň pokud žijeme ve větších městech). A ačkoli se je snažíme raději nevidět, tak zde v přítmí kinosálu můžeme bezpečně, ničím a nikým neobtěžováni, do jejich soukromí beztrestně nahlédnout. Film exploatuje reálnou lidskou bídu a utrpení (jak napovídá ostatně i název) a tuto inklinaci podporuje i hudební doprovod podtrhující trudnou osudovost a předjímající nevyhnutelně tragické vyústění.

U dokumentů bývá navíc divák shovívavější, poněvadž dění sleduje s předpokladem, že „takto se to opravdu stalo“. Láska v hrobě obsahuje scény, za něž by tvůrci v hraném filmu mohli být obviňováni z patosu, zde je bereme jako spontánní projev povahy hlavního hrdiny. Scéna, v níž podnapilý Honza leze na hrozivě vysokou střechu hrobky, kde si stoupne na kraj a tam, blízko k nebi, rozpaží jako Kristus (nebo Jack Dawson na přídi Titanicu), zatímco Jana na něj zezdola volá, jak jej miluje, ale hlavně ať neskáče, je toho typickým příkladem. V čem je tedy dokument, nebo přesněji řečeno autentičtěji pojatá „docusoap“ silnější než hraný film? Rozdíl spočívá pouze v modu vnímání, nikoli v samotném obsahu. Na rozdíl od zmíněných dokumentárních reality shows není celý proces vzniku tolik manipulovaný, i když selekce ve prospěch příběhu převažuje, vše je ve výběru podřízeno žánrové stylizaci „špinavé“ romance podané v naturalistickém hávu s prvky lyrizace.

Tvůrci zvolili observační metodu natáčení na ploše několika let, aniž by svou přítomnost explicitně zpřítomňovali, což nás má více vtáhnout do příběhu. I v rámci střihové skladby se autoři rozhodli takřka výhradně soustředit na lásku, jíž je kladeno množství překážek a eliminují tak vše, co by odvádělo pozornost od „osudové romance“. Sice ukazují bez příkras, jaké to je žít jako bezdomovec, ale dál se za tento již zmíněný „žánrový obraz“ nevypraví. Můžeme si otestovat míru empatie či soucitu, ale o bezdomovectví jako fenoménu se toho příliš nedozvíme, analýze daného problému se tvůrci vyhnuli. Analytický pohled nepodporují ani již zmíněné návštěvy či pokusy o návštěvy nejbližších, kteří žijí „normálně“. Skoro nic se nevysvětluje, jen Jana občas něco poznamená, ale vše se v jejím případě naznačuje poměrně jednoduše až zjednodušeně. Jana klesla na sociální dno kvůli prostituci a prostituovala, protože ji otec v dětství sexuálně zneužíval. Prostá příčina a následek. Avšak pravda bude mnohem plastičtější a celý Janin příběh má zřejmě širší kontext. Utváří se dojem jakéhosi uvíznutí postav v determinismu.

Z parazitování na srdceryvně nuzných životech hrdinů bývá občas kritizována Helena Třeštíková (především ve filmech Marcela a Katka), ale ta nezakrývá, že je součástí procesu, součástí života svých aktérek a má alespoň snahu, byť někdy neohrabanou a bezzubou (jiná snad ani není možná), lidem, do jejichž života zasáhla, nějak pomoci, byť jen radou anebo pokusem o zpětnou vazbu. Sděluje jim svoje pochyby a nutí je k aspoň částečné sebereflexi, čemuž se Vondráček vyhýbá. Nepochybně se i on se snažil svým aktérům pomoci a jistě jej jejich útrapy zasáhly, ale pak je otázkou, co chtěl filmem vlastně sdělit?

Selhává tak i ve zvolené observační metodě, která spočívá v univerzálním snímání všech, i zdánlivě nepodstatných detailů a vedlejších motivů. Láska v hrobě naopak opomíjí skoro vše, co nespadá do tragické love story. Nakonec film nenabízí víc než běžnou historku o (ne)naplněné lásce podanou v kulisách bídy a utrpení. Vyvolává klamný pocit, že jsme svědky poznání něčeho pravdivějšího, skutečnějšího a tím i hlubšího. Láska v hrobě přináší emocionální atrakci, přičemž vyvolává zdání nějakého humanistického momentu, jakéhosi hlubšího nahlédnutí, nejen do fenoménu sociálně vyloučených jedinců, ale i do rozporuplných duší protagonistů.

Abych ale nebyl nespravedlivě příkrý. Film nesklouzává k vyloženě podbízivému a líbivě sentimentálnímu tónu, s nímž v současnosti koketuje třeba Olga Špátová (Největší přání). Neobviňuji režiséra z hyenismu, natočil nesporně emotivně silný, filmařsky vesměs uměřený a působivý snímek – to ale ještě samo o sobě skutečné umělecké dílo netvoří.

Pro dokument je podstatné vystižení tématu, které se musí ze snímané reality vysoustružit, a právě zde Vondráček selhává. Pracuje se schematickou zkratkou, charakteristickou pro žánr reportáže nebo publicistiky, ale zde se schovává za silné autentické životy, přičemž je otázkou, zda sděluje něco skutečně relevantního. Zdánlivě odvážně umí tnout do živého, což platí i pro Rozhořčené 2012 nebo Zabíjení po česku, ale pouze ilustruje teze mediálního mainstreamu a originální pohled nepřináší.

Láska v hrobě

Scénář a režie: David Vondráček
Kamera: Jan Kadeřábek
Střih: Krasimira Velitchkova
Hudba: Stefan Valdobrev
Hrají: Jan Bouška, Jana Chochlačová
Česká republika, 2012, 79 min.
Premiéra: 29. listopadu 2012 (AČFK)

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Profilový obrázek
Počet článků : 69

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

sex toy in india
Zpět nahoru