S mouchou ve velkém stylu

Eega (2012) režiséra S. S. Rajamouliho je ukázkovým zástupcem současné populární kinematografie indického jihu – konkrétně telugského průmyslu se sídlem v Hajdarábádu,1 odkud si dokázala proklestit pěšinku až na festivaly typu Sundance. Byla rovněž zvažována jako oficiální reprezentant indické kinematografie pro 85. ročník oscarových klání, než ji nakonec sesadil snímek Barfi! (2012) Anuraga Basu. Eega svým charakteristickým stylem zaujímá naprostý (a dodejme dominantní) protipól k dílům, k jakým patří Sráč (Gandu, 2010) Kaushika Mukherjeeho. Zatímco Sráč, jejž například Todd Brown označuje za spojovací článek mezi Noého Vejdi do prázdna (Enter the Void, 2009) a Trainspottingem (1996) Dannyho Boyla,2 je neurvalou sondou anarchistického rázu do sociálních poměrů nižších tříd (a v Indii kvůli své vulgaritě a pornograficky explicitním sexuálním scénám ani nebyl vpuštěn do distribuce), tak Eega je opulentním blockbusterem vyjadřujícím se dle precizně ustanovených pravidel vyprávění tak, aby nasytil většinového diváka vrchovatou porcí zábavy.

Indické publikum, které nalézá oblibu ve filmech z kategorie masala-movies, totiž za své peníze požaduje naplnění konkrétních očekávání, plynoucích z normativního systému zdejší velkoprodukce. Filmy by proto měly obsahovat silnou melodramatickou a komediální linii prolínající se s neméně důležitými akčními a muzikálovými elementy – přičemž není zcela od věci nádavkem zapojit konvence science fiction či fantasy. Kombinace těchto hodnot a jejich převládající žánrové poměry se míchají libovolným způsobem dle stanoveného námětu. Enthiran  (2010) S. Shankara zdůrazňuje vzhledem k robotické látce především science fiction rysy, kdežto smysl Ať srdce řekne hurá (Dil Bole Hadippa!, 2009) Anuraga Singha leží především v rovině komedie ze sportovního prostředí – oba filmy se ale neobejdou bez muzikálových čísel a melodramatického potenciálu (každý z nich dle potřeby nadále dosazuje další žánrové vlivy). Eega v tomto ohledu nijak nevybočuje a je typickým zástupcem bohaté žánrové syntézy masala filmů.

K základním kamenům masaly patří vzorec milostného trojúhelníku. V Eeze jsou od počátku transparentně vykresleny role hlavních představitelů. Bindu (Samantha Prabhu) je pohledná a šlechetná mladá dívka, jež pracuje v charitativní organizaci. Nani (Naveen Babu Ghanta aka Nani) je obyčejný, avšak o to milejší soused od naproti, který po dva roky usiluje o Binduinu lásku, a ta teprve začíná jeho pozornost opětovat. Ale Šiva tomu chtěl, aby se do rozkvétajícího vztahu připletl bohatý donchuán Sudeep (Sudeep),3 který po vzoru citátu Arthura Schopenhauera, jenž v Metafyzice pohlavní lásky podotkl: „Všechna zamilovanost, ať se tváří jakkoli étericky, má kořeny jedině v pohlavním pudu,“4 začne tropit v rovnoramenném trojúhelníku neplechu. Jakmile totiž Sudeep dojde takříkajíc stavu post coitum omne animal triste, ihned si musí spravit náladu dalším lovem samičího pohlaví. A jedním z mnoha dalších úlovků nemá být nikdo jiný než samotná Bindu. Potud by se jednalo o klasické melodrama, za které by se nemusel stydět ani Douglas Sirk, avšak masala dokáže dělat divy.

Aby byla romance s nastavenými komediálními a dramatickými prvky řádně okořeněna, do hry vstupuje několik činitelů, které v našich lokálně usazených podmínkách nemáme možnost vidět pospolu. Ještě předtím, než se stane tragická událost, která bude spouštěčem dalších žánrových výronů, je tokání mezi Bindu a Nanim od počáteční fáze doprovázeno muzikálovými čísly. Skrze hudebně-taneční variace se vyjadřují emoční projevy postav, které nám předávají jak vtipně laděné gagy, tak i bytostně romantické nálady. Pomsta patří k dalším běžně využívaným motivům ve vyprávění masala filmů,5 takže Nani po žárlivém zásahu Sudeepa umírá, aby se reinkarnoval do mušího stvoření. Následně se vydává na cestu odplaty a znovudobytí lásky Bindu, která je mezitím nahlodávána chlípným Sudeepem. Tento neotřelý dramatický obrat ospravedlňuje dosazení atributů akční fantasy a science fiction, které elegantně prostupují předešlý žánrový mix.

Pro masalu je podstatné nejen co se nám předvádí, ale také jakým způsobem jsou rozrůzněné žánrové složky předkládány. Hladkost vyprávění předepisovaná kontinuálním hollywoodským systémem,6 díky níž máme tendenci přehlížet ilusivní konstrukci díla samotného a nořit se dovnitř filmové fikce, je do určité míry narušována. Indické populární filmy totiž pokračují v tradici kinematografie atrakcí7 a jako takové volí cestu exhibicionistického stylu, kterým přímo oslovují diváka a doslova dráždí jeho pozornost – vybuzují zjitření smyslů afektovaným vyjadřováním, jež ve výsledku upozorňuje na sebe samo. Indickou komerční produkci můžeme vidět jako dokonale vyprojektovanou továrnu na emoce. Těžko ale můžeme určit z pohledu západní kultury, co je pro tamního diváka již zavedenou konvencí, kterou má tendenci automatičtěji přehlížet a snadněji tak vnikat do fikčního universa. Avšak právě pro velký důraz na atrakce u tollywoodských děl bezesporu nadále převládá exhibicionistický mód nazírání nad módem voyeurským.

Pokud pomineme žánrovou skrumáž, která už sama o sobě přitahuje pozornost k formálnímu zpracování, jsou zde i další prvky, jež je třeba zohlednit. Eega začíná pohádkovým rámcem, kde neviditelný vypravěč líčí námi viděný příběh (protknutý dalšími časovými přesuny, například flashbacky), než je děj ke konci zase uzávorkován jako část vyprávěné pohádky – avšak překvapivě ve finále během titulků přechází zpět do další alternativní verze filmové narace.8 Už volba roztříštěného vyprávění nevytváří celistvě plynoucí proud, jenž by nás usazoval do pohodlného rozjímání, ale naopak naléhá na aktivní uvědomění si sestavené iluze. Výraznou afektovaností jsou určeny i obrazové vlastnosti. Celý spektákl proto vypadá jako rozpohybovaný obraz namalovaný pod vlivem jarní nálady, kde to jenom hýří přemrštěnou barevností. Toto estetické ladění je střídáno digitálním, hyperrealistickým vykreslením „mikrosvěta“  mušího hrdiny, v rámci nějž máme jakožto diváci možnost spatřit například jeho fantaskní vývoj od lidské mrtvoly, přes reinkarnaci do hmyzích vajíček, až po vylíhnutí na světlo (filmového) světa. Nepřirozené přepětí je uplatňováno také u vyjádření emočních reakcí i žánrových stereotypů, ze kterých city vehementně tryskají.

Pokud má tedy být znázorněno láskyplné zajiskření mezi Nanim a Bindu, pak přichází na řadu vulkán navzájem propojených vyjadřovacích prostředků: dojímavé hudby, intimních protipohledů, přehnané gestikulace a mimiky, větráku pro povlávání vlasů a zakončení nějakou taneční variací. Účinek emoce hněvu – například ve scéně, kdy antagonista Sudeep vidí tokání zamilovaného páru – může být maximalizován pomocí: zpomaleného obrazu + detailu + transfokace + roztěkaného zarámování + dramatické zvukové stopy + rozzuřené mimiky + zarudnutí očí = to vše se odehraje během několika sekund! Pracuje se s co možná nejpřímočařeji pojatou zkratkou a archetypy, a to takovým způsobem, abychom nebyli stavěni do nejisté pozice různého šifrování významů dané scény. Naopak nám jsou precizním způsobem konkrétní významy předhazovány jako voňavá flákota masa psovi, a proto nic nebrání jejich instantnímu útoku na naše smysly. Pro ujištění dopomáhají i hudební texty, které dokonce význam viděného před sebou zcela nekompromisně popisují ještě podruhé – a kde neznásobuje účinek zpěvný komentář, tam stačí přímočaré mínění či konání některé z postav, jenž lehce vytyčí cestičku k tomu, co si máme domyslet, nebo to pohodlně domyslí za nás.

Přepětí se netýká pouze emocí utkvělých v daném žánrovém rozmezí, ale samotného projevu žánru jako takového. Způsob zmíněného milostného zajiskření Naniho a Bindu účelně zesiluje konvence melodramatu. Když se Nani promění v mouchu, Bindu později díky svému koníčku mikroartu9 své hmyzí lásce sestrojí také – vedle plynové masky proti repelentu – malinkaté kovové „boxerky“ na pacičky, kterými může rozdrápávat Sudeepovu pokožku. Protivník naopak čelí muším výpadům nejrůznějšími high-tech vychytávkami, aby mimo jiné izoloval svoji vilu nebo mohl lokalizovat pozici otravného stvoření u jeho případného útoku. Těmito nápady se opět do absurdní míry utužují atributy sci-fi žánru.

Eega dokáže udržet naši pozornost bez záchvěvů únavy i přes stopáž 134 minut, což v indickém kontextu patří stále k těm kratším metrážím. Dozajista za to může neotřelá žánrová směs a excesivní podání příběhu, kde do sebe pod záštitou osudového vyprávění neustále narážejí ty jevy, které nutně vyvolávají sebemenší stimulaci diváckých smyslů. Například pokud se najde mrtvé tělo milovaného, zcela zásadově na něj musí v mraveništi velkoměsta narazit milovaná cestou do práce; pokud se milovaný promění v mouchu, zcela zásadově musí „náhodně“ v rozlehlé městské zástavbě narazit na nemilovaného protivníka, kterému spadne do sklenky s nápojem. Tyto rysy jsou ale koneckonců charakteristické pro mnoho velkofilmů z indické produkce. Nesmírně ohromující je v Eeze vložená fantazie a hravost, která prostupuje napříč jednotlivými žánry. Nani posvítí sousedce naproti v okně během noci pomocí úpravy nedalekého satelitu, na který nalepí reflexivní fólii z obalu od brambůrků a kapesní svítilnu; Bindu si tak díky originálnímu zdroji světla může dokončit úpravu nehtů. Podobně neočekávanými způsoby řešení všemožných problémů film překypuje, aniž by se ale zcela rozpadl do rozbředlé mozaiky – vždy je napojen na konkrétní motivace uvnitř daných žánrů, které jsou do sebe zase hladce zaklesnuty všeobklopujícím excesem.

Po většinu času jsme fixováni na muší perspektivu, ať už skrze její subjektivní náhled na svět nebo na obrazy vnějškového působení podnětů okolo létajícího stvoření. Bez mouchy ani ránu – doslova. A že je na co se koukat, protože tvůrci si dali opravdu záležet a muší život hýří nesmírnou dynamikou a detaily; oproti Eeze je Pan Včelka (Bee Movie, 2007) ubohý chrobák. Nápaditostí by Eega jenom během jedné hodiny přednesu vydala na další dva filmy. Zpřístupněním miniaturního světa se nám mimo recyklovaný vzkaz, že i láska hory přenáší, otevírá důležitější mínění: vše souvisí se vším. Mnohé citlivě zřetězené souvislosti příčin a následků máme v urychlené době tendenci přehlížet či jsou nám zcela utajeny – je dobré si uvědomit, že i maličkost stačí k tomu, aby se pohnula soukolí směrem k závažnějším důsledkům. A také není od věci se z maličkostí radovat: na akčně-komediální-fantasy-science-fiction-muzikálové melodrama, kde hraje hlavní úlohu hmyz, je to setsakra milé poselství.

Eega

Režie: S. S. Rajamouli
Scénář: S. S. Rajamouli
Kamera: Senthil Kumar
Hrají: Nani (Nani), Samantha Ruth Prabhu (Bindu), Sudeep (Sudeep), Srinivasa Reddy (Sudeepův asistent) a další
Indie, 2012, 134 minut