Zde se nacházíte: 25fps » Český film » Václav Hapl – zapomenutý filmový filosof

Václav Hapl – zapomenutý filmový filosof

Václav Hapl – zapomenutý filmový filosof

PORTRÉT: Režisér Václav Hapl – TOMÁŠ VOVSÍK –

Nebylo by nic divného, kdybyste o tomto vizionářském režisérovi nikdy neslyšeli. Ač neprávem, upadl totiž do zapomnění. Kromě útlé brožury Jany Hádkové1 nenalezneme v literatuře o Haplovi téměř žádnou zmínku. Jinak tomu není ani s dostupností jeho filmů. Pokud člověk neměl to štěstí a neviděl je v České televizi nebo na některém z festivalů2, tak už mu zbývá jen možnost zajet se na ně podívat do Národního filmového archivu v Praze.

Kdo tedy byl tento dnes neznámý režisér? Václav Hapl se narodil 16. července 1928 v Praze. Po učení na zámečníka a studiu vyšší průmyslové školy strojnické se stal v roce 1948 zaměstnancem Krátkého filmu Praha, kde spolupracoval především na instruktážních filmech. Z Haplovy tvorby tohoto období je z dnešního pohledu zřejmě nejpozoruhodnější – v negativním slova smyslu – propagandistický Boj proti mandelince bramborové (1951). Haplova práce v Krátkém filmu neměla dlouhého trvání. Roku 1952 změnil své působiště, když nastoupil vojenskou základní službu do Československého armádního filmu.

Průzkumná skupina Otava (1958)

Československý armádní film byl pro mnohé režiséry místem nabytí filmařské praxe v rámci vojenské služby, během níž tím pádem neztratili kontakt s řemeslem. Stal se tak důležitým bodem ve filmařské kariéře mnoha režisérských hvězd, jakými jsou například František Vláčil, Karel Kachyňa nebo Vojtěch Jasný. Někteří tvůrci zde však setrvali i po skončení vojenské služby. Václav Hapl působil v Československém armádním filmu 18 let.

Během této doby natočil Hapl mnoho dokumentárních a výcvikových filmů (výjimkou je hraný film Útěk z roku 1958). V rámci dokumentárních filmů směřoval stále více k uměleckému pojetí. Ironií je, že paralelně musel natáčet právě i bezduché výcvikové filmy, jako jsou Rektifikace kulometu T54 (1959), Bombardování ze stoupavého letu (1963), Obrněný transportér OT 62 (1963) nebo Pancéřovka RPG-7 (1966).

Concerto grosso (1965)

Jeden z výcvikových filmů se však zajímavostí svého tématu vymykal. Jednalo se o Experiment z roku 1969. Tento film se zabývá vlivem LSD na schopnosti vojenského velitelského štábu řídit dané úkoly. Co se týče LSD, je důležité zmínit, že Československo bylo v tomto ohledu velmocí. Tato droga se zde legálně vyráběla a experimentovalo se s ní až do roku 1974. V USA a ostatních zemích západní Evropy byla již v této době zakázaná.

Na Experiment Hapl navázal svým nejosobitějším a zřejmě nejlepším filmem Člověk neumírá žízní (1970). Původně se mělo také jednat o dokument zaměřený na pokusy s halucinogeny. Dramaturg Československého armádního filmu Bohuslav Blažek však navrhl zařazení filmu do žánru filmového eseje. Brzy se ukázalo, že je právě filmový esej formou, která nejvíc vyhovuje Haplovu tvůrčímu přístupu.

Člověk neumírá žízní je filmem, ve kterém Hapl originálně využil populárně-vědecké roviny o experimentování s halucinogeny jako východisko pro obecné filosofické úvahy o celé moderní společnosti. V nich prezentuje obavy z dehumanizace, která může vést až k sebedestrukci lidstva. Hapl varuje před únikem ze skutečnosti, ke kterému mohou sloužit kromě opravdových narkotik i novodobé rituály bez vnitřního smyslu. V závěru filmu pak Hapl apeluje: „Nikdo z nás neumře žízní, ale jen nedostatkem lásky bližního svého.

Člověk neumírá žízní (1970)

Možnosti svébytného žánru filmového eseje jsou ve filmu Člověk neumírá žízní naplno využity díky Haplovu originálnímu stylu. Film je rozdělen do pěti kapitol, které se však zároveň prolínají. Dokumentární rovina využívající archivní záběry se tak mísí s hranými sekvencemi nebo jen čistě fantaskními obrazy. Hapl přechází od černobílého obrazu k barevnému, přičemž mění i rytmus montáže nebo gradaci hudby.

Ve filmu najdeme i scénu, která je z hlediska práce s obrazem na svou dobu bez nadsázky revoluční. Jedná se o ztvárnění halucinačních výjevů pod vlivem drogy. Pohybující se siluety osob se rozdělí na tři vrstvy v červené, zelené a žluté barvě. Tyto vrstvy se zčásti překrývají, ale také se od sebe oddělují. Efektu bylo zřejmě docíleno využitím tří kamer a jednotlivých RGB filtrů.

Člověk neumírá žízní (1970)

Po natočení filmu Člověk neumírá žízní byl Hapl během kádrových čistek v roce 1971 propuštěn z Československého armádního filmu. Důvodem bylo jeho odsouzení vpádu sovětských vojsk. Po dvou letech svobodného povolání byl přijat v roce 1972 do Krátkého filmu Praha, kde začínal. Téhož roku natočil střihový esejistický film Cena vítězství o sportu a jeho odklonu od původních zušlechťujících ideálů. Pokračoval tím tedy ve svém kontemplativním a esejistickém směřování.

Svůj esejistický triptych Hapl završil filmem Slunce (1973). V rámci tohoto tématu sledoval význam Slunce z více hledisek. Nejdříve zmínil sluneční kult a pojetí Slunce jako božstva, načež postoupil do oblasti současného vědění. V závěru filmu Hapl neopomenul varovně zmínit, že pokud lidem hrozí zkáza, nebude z kosmu.

Další Haplův snímek Lux arte facta (1977) o světle již nemá charakter eseje, ale je spíše vizuálně vycizelovaným populárně-naučným filmem. Posledními pozoruhodnými filmy jsou Lesy umírají tiše (1978) a Pastýřské ozvěny (1980), ve kterých Hapl přemítá nad vztahem člověka k přírodě. Následné připravované projekty již zůstaly pouze ve stadiu úvah a poznámek. Václav Hapl zemřel z vlastní vůle 26. dubna 1982. Sebevraždu spáchal pravděpodobně z důvodu boje s těžkou nemocí.

Autorův článek vychází z jeho bakalářské diplomové práce:

VOVSÍK, Tomáš: Václav Hapl a filmový esej. Bakalářská práce. Olomouc, FF UP 2011. 54 s., http://theses.cz/id/0vn328/Vclav_Hapl_a_filmov_esej.pdf

Print Friendly, PDF & Email
  1. HÁDKOVÁ, Jana: Václav Hapl. Praha, Čs. filmový ústav – odbor filmových informací 1989, s. 27. []
  2. V roce 2008 byly na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě promítány Haplovy snímky Člověk neumírá žízní, Puškou aj valaškou a Obrněný transportér OT62. V roce 2011 se na Letní filmové škole v rámci pásma armádních filmů objevily filmy Člověk neumírá žízní, Concerto grosso, Nejhezčí řeka a Průzkumná skupina Otava. []

Autor

Počet článků : 5

Komentáře (1)

  • Petr Nagy

    Dobrý den,
    povedený portrét očividně zajímavého filmaře. Kdybyste chtěl v jeho propagaci pokračovat zhotovením příslušného hesla do naší databáze neprávem zapomenutých či přehlížených umělců, budeme velmi rádi…

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru