Zde se nacházíte: 25fps » Téma » Když je v sázce čest

Když je v sázce čest

Když je v sázce čest

TÉMA – OLDŘICH DANĚK: Královský omyl (režie: Oldřich Daněk, 1968) – JAROSLAV STUCHLÝ –

Řeknete-li československý historický film v období nové vlny (60. léta), každému automaticky naskočí tři žánrové příspěvky Františka Vláčila1 a Vávrovo Kladivo na čarodějnice. Mírně poučený divák si možná vzpomene na Bočanův snímek Čest a sláva. Dílo Oldřicha Daňka stále zůstává hluboko ve stínu výše jmenovaných titulů. Neprávem, protože to byl právě Oldřich Daněk2, kdo ve Spanilé jízdě (1963) vyvázal historický žánr (konkrétně dobu husitského hnutí) z těžkopádné popisnosti a ilustrativnosti bolševických dějepisných příruček, jimiž se vyznačovala předešlá dekáda.3 Namísto ideologické masáže tak mohl být divák svědkem z historického hlediska pečlivě podloženého existenciálního (a do jisté míry i spirituálního) dramatu s bergmanovskými ozvuky a nečekaně otevřeným koncem.

Královském omylu postoupil Oldřich Daněk v nastoleném minimalismu ještě o krok dál. Do scénáře zapracoval motivy ze svého vlastního románu Král utíká z boje (v názvu jde o narážku na údajný heroický výrok slepého Jana Lucemburského během bitvy u Kresčaku) a pozornost soustředí na epizodu, která se v dějepisných učebnicích objevuje většinou jako poznámka pod čarou (pokud se v nich vůbec objevuje). Šlo o konflikt mezi králem Janem a českou šlechtou, vedenou Jindřichem z Lipé. Ta hrozila roku 1415 Lucemburkovi vypovězením poslušnosti, pokud ze zemských úřadů neodstraní cizince. Král couvl a vrátil Jindřichovi z Lipé úřad podkomořího (mj. správce panovnických důchodů). Ten se ovšem o pár měsíců později octl ve vězení na hradě Týřově. V pozadí intriky obviňující Jindřicha z přípravy spiknutí stála pravděpodobně královna Eliška, která mocného příslušníka rodu Ronovců eufemisticky řečeno zrovna nemusela. Čeští feudálové se však postavili na Jindřichovu obranu a krále podruhé přinutili k ústupu. Po půlročním pobytu ve vězení (v dubnu 1416) byl Jindřich, odmítající přiznat vinu, propuštěn, navíc s úřadem nejvyššího maršálka (mj. předseda soudu pro záležitosti šlechty).

kralovsky omyl01

Jindřich z Lipé je na Týřov eskortován v kukle, stejně jako se dnes převážejí nebezpeční teroristé.

S výjimkou krátkého prologu, v němž ukazuje okolnosti Jindřichova zatčení, sevřel scenárista a režisér celý děj za zdi Týřova. Zřícenina tohoto kdysi významného hradu ze 13. století se nachází na Křivoklátsku, pro potřeby natáčení však filmový architekt Jindřich Goetz upravil prostory jiného hradu, mnohem mladšího Švihova (Klatovsko), vystavěného na konci 15. století. Objekt, kam je pán z Lipé tajně převezen, působí zpustle, stejně jako jeho posádka. Majitel hradu Zajíc z Valdeka je dokonce upozorněn na dosud neodklizené zbytky po požáru. Nekoná se žádná technicolorová přehlídka barvitých kulis (film je natočen na černobílý materiál v širokoúhlém formátu), divák je konfrontován s podmínkami značně upadajícího panství. Podobně koncipoval svou středověkou vizi František VláčilMarketě Lazarové (Roháček, Boleslav) a také Hynek Bočan zasadil rytíře Ryndu ve Cti a slávě do ubohých majetkových poměrů, tentokrát na samý sklonek třicetileté války. V tísnivých a depresivních kulisách (nádvoří, vězení, hradní kuchyň, stáj) rozehrává Oldřich Daněk svou historickou moralitu o tom, co zůstává, když vše ostatní, postavení, majetek i svoboda, je ztraceno.

Děj se nesoustředí na konfrontaci mezi mladým králem a zkušeným a mocným šlechticem (a zároveň milencem královny vdovy Elišky Rejčky), ti dva se ve filmu vůbec nepotkají. Daňka dokonce ani nezajímá otázka Jindřichovy viny (ačkoli se přiklání k verzi popsané v úvodním odstavci, tedy že celou falešnou intriku zosnovala Eliška Přemyslovna, která ze spojení Jindřicha a své soupeřky cítila hrozbu), nepopisuje události, ty odbude několika faktografickými titulky, nýbrž se zanořuje do nitra jednotlivých postav a postupně si klestí cestu k jádru jejich charakteru. V prvé řadě je to Jindřich z Lipé, vržený až na dno lidského a společenského ponížení, člověk, který ztratil úplně všechno, přesto zatvrzele odmítá přiznat smyšlenou vinu. Ačkoli dobře ví, jaký ortel se nad ním vznáší, čest mu nedovoluje se tomuto násilí podvolit. Ani v situaci, když už jde jen o formální doznání, aby si panovník zachoval tvář, nevyjde svým věznitelům vstříc. Jeho jednání není gestem umíněného vzdoru, ale zrcadlem, v němž se odráží titulní královský omyl. Být šlechticem totiž neznamená jakousi blíže neurčenou noblesu (jak je v našem prostředí dnes často traktováno třeba v souvislosti s osobou bývalého ministra zahraničí a prezidentského kandidáta Karla Schwarzenberga), být šlechticem znamená nezradit za žádných okolností svou čest, ani kdyby tato čest měla cenu vlastního života. Jinak řečeno: přes některé věci prostě nejede vlak, byť by to pro okolí bylo jakkoli nepochopitelné. V tomto pojetí může být šlechticem každý, lhostejno, zda se narodil s červenou, či „modrou“ krví. Ač se Jindřich z Lipé může ve svém postoji jevit jako nesympatická (až nesnesitelná) postava, je to on, komu autor přitakává a staví jej před diváka jako vzorového hrdinu, zřejmě právě proto, že podobných osobností (v historii i v současnosti) se našemu národu zoufale nedostává.

kralovsky omyl02

Mnich Bonaventura, Jindřich a purkrabí – všichni lapeni za „železnou oponou“.

Českému cítění konvenují spíše jiné postavy příběhu. Mnich Bonaventura, který byl na Týřov uvržen spolu s Jindřichem, je člověkem, který hledá spásu ve vlastní bezvýznamnosti, nevědomosti a oportunismu. „Já? Co já? Proč já?“ blekotá vyděšeně tento zpovědník, jemuž v královské intrice připadla také role zrádce. Zatímco Jindřich měl zradit krále paktováním se s Habsburky, mnich měl prolomit zpovědní tajemství a tyto údajné Jindřichovy pletichy vyzradit. Uklizen pak byl coby nepohodlný svědek. Služebník Páně nedokáže nikomu poskytnout účinnou duchovní oporu, protože sám není ve víře pevně zakotven (nakonec vyjde najevo, že historky o zázracích si v minulosti vymýšlel) a pod nátlakem královniny moci se zlomí a zapře sám sebe.
Když už jsme u královny- Eliška nejprve vyšle na Týřov svého zmocněnce, jehož nabídku Jindřich odmítne, Zajíc z Valdeka vyslechne odmítnutí dokonce na distanc (z hradeb, ústy svého purkrabího), ve finále přijíždí na hrad i se svým početným doprovodem sama Přemyslovna, aby tam, kde hrozby a zastrašování nepomohly, apelovala na vězně svou ženskostí, společnou minulostí a nakonec politickou nutností přiznání: „Potřebuje to království.“
„Království potřebuje lež?“ kontruje Jindřich.
Patová situace nemá uspokojivé řešení, protože ani královna si nemůže dovolit ustoupit a veřejně přiznat omyl, že svého politického soka očernila falešně.

kralovsky omyl03

Od politiky a ideologie svých předchůdců směřoval Oldřich Daněk k otázce, co je člověk v dějinném soukolí.

Patrně nejšťavnatější postavou je v kontextu české národní povahy týřovský purkrabí Hýta od Tří stromů. Správce hradu, příznačně neznalý Otčenáše, je postaven do prekérní situace: na jedné straně se bojí svého pána z Valdeka, který nařídil vůči vězni kruté zacházení, na druhé straně kalkuluje s možností, že se Ronovec vrátí do svého bývalého postavení. Proto mu sice nepomůže k útěku, ale aspoň se nechá spolu s posádkou zkorumpovat a v rámci možností připraví Jindřichovi fešácký kriminál (žádné zakování, volný pohyb po hradu). Obojaká hra má však své úskalí. Co když někdo z posádky dění na hradě z Valdekova příkazu monitoruje? A tak na nádvoří postupně přibudou dva čerstvé hroby s kruciální otázkou: „Jen jestli jsme zabili toho pravého.“
S tím souvisí také klíčová replika, kterou Hýta opakovaně adresuje posádce: „Hlídá někdo?“
„Vždycky někdo hlídá,“ konstatuje v závěru Jindřich a Daňkova moralita nabude rysů nepříjemně aktuálního podobenství.4

kralovsky omyl04

„Když hrdost s prasaty se válí na kompostě…“ (Karel Kryl: Babylon)

S výkladem filmových obrazů je ta potíž, že pokud jejich symbolický význam nerozklíčuje sám autor, pohybujeme se na tenkém ledě spekulací. V Královském omylu však padá hradní mříž před postavami tolikrát, že to jistě není náhoda, ale symbol nesvobody, ohraničeného prostoru, „přistřižení křídel“ a snad i oné „zpropadené voliéry Čech“, jak píše v jedné ze svých pozdních básní Jaroslav Seifert. Veselé křepčení královnina doprovodu na zarůstajících hrobech dvou zavražděných členů hradní posádky zase evokuje budování světlých zítřků na kostech obětí politických procesů 50. let. A moralitu o věrnosti cti (či ideálům) lze v dobovém kontextu ex post klidně vztáhnout na vedoucí představitele tzv. „obrodného procesu“ či „pražského jara“, kteří na konci srpna 1968 podepsali5 pod nátlakem moskevské protokoly, čímž popřeli své dřívější postoje, zradili očekávání národa a otevřeli cestu k normalizaci. Svými podpisy (přiznáním) prokázali, že nejsou (a nikdy nebyli) šlechtici, nýbrž pouhými bolševickými pohůnky, stádem vepříků, které ve filmu na čas opanuje nádvoří Týřova. S tím souvisí i výše zmíněný koncept celkové zanedbanosti – na Týřově lze jen těžko poznat, kdo je pán a kdo pouhý sluha, šatstvo se rozpadá a mravy jsou zhrublé.

kralovsky omyl05

Zatímco Jednooký si píská, v pozadí se již hloubí první hrob.

Tehdejším divákům navyklým na rozmáchlé historické eposy muselo Daňkovo téměř divadelní aranžmá, které příběhu vtiskl, připadat jako chudý příbuzný. Vstříc očekávání autor nevyšel ani důsledným oddramatizováním, vše se odehrává na úrovni dialogů a konflikt je přenesen z politické roviny (dějinná situace byla výbušná, protože zemi hrozila kvůli Jindřichovu zatčení válka) do roviny niterné. Ostatně, toto svoje umělecké směřování v rámci žánru historického filmu naznačil Daněk již ve Spanilé jízdě. Oběma filmům dopřál vytříbenou obrazovou podobu. Zatímco v příběhu o pomstě se objevily expresivní hlediskové záběry a namísto panorámování se kamera octla přímo uprostřed útočícího husitského vojska, Královský omyl se pokouší promyšlené statické kompozice narušovat švenkováním (opakované nadhledy přehlížející obě části nádvoří), kamerovými jízdami (z podhledu zabírané stropy podzemních prostor hradu) či opět hlediskovými záběry z pozice Jindřicha, jenž v iluzi svobody projíždí po nádvoří koně. Po hudební stránce Daněk neexperimentuje6, soundtrack Jana F. Fischera (spolupracoval již na Spanilé jízdě) nahrála spolu s Filmovým symfonickým orchestrem také Instrumentální skupina pražských madrigalistů. Vedle této hudby se ve snímku objevuje i diegetický hudební doprovod – člen hradní posádky s přízviskem Jednooký si službu rád a často krátí hrou na píšťalu.

Královským omylem skončila Daňkova kariéra coby režiséra celovečerních filmů, svět kinematografie nadobro opustil7. Divácký neúspěch8 jeho posledního snímku jej ještě po letech docela mrzel, příběh ze 14. století se podle něj netrefil do vzrušené doby, kdy byl premiérován.9 Kvality filmu bylo možné docenit nedávno, 4. února jej v překvapivě dobrém technickém provedení odvysílala veřejnoprávní ČT2.

Královský omyl

Režie: Oldřich Daněk
Předloha: Oldřich Daněk (román Král utíká z boje)
Scénář: Oldřich Daněk
Kamera: Václav Hanuš
Hudba: Jan F. Fischer
Hrají: Miroslav Macháček (Jindřich z Lipé), Luděk Munzar (mnich Bonaventura), Martin Růžek (purkrabí Hýta od Tří stromů), Jana Hlaváčová (Eliška Přemyslovna), Vlastimil Harapes (Jan Lucemburský), Ludmila Roubíková (Kateřina), Jaroslav Mareš (Vilém Zajíc z Valdeka) Josef Vinklář (Heidenreich), Vladimír Volek (Pihatec), Karel Vlček (Tlusťoch), Ladislav Křiváček (Jednooký) ad.
Československo, 1968, 83 min.
Premiéra: 27. 12. 1968

Print Friendly
  1. Ďáblova past, Marketa Lazarová, Údolí včel []
  2. Ještě před Daňkem je na místě zmínit film Ztracenci (1956) Miloše Makovce, který dokázal natočit historické drama z období války o dědictví rakouské jako psychologickou sondu do nitra tří vojáků. []
  3. Vláčilova Ďáblova past sice vznikla o dva roky dříve, ale tento film je pozoruhodný spíše svým stylem, scenáristicky mu lze vyčíst dobově poplatné stereotypní zobrazení doby pobělohorského „temna“ a romantizující závěr. []
  4. Rysy podobenství nese také Bočanova Čest a sláva, stejně jako Körnerovo románové zpracování vlastního scénáře k Údolí včel, které vyšlo na konci 70. let a v němž autor akcentuje prvek cizího, nezvaného bratra přijíždějícího vrátit Ondřeje z Vlkova zpět k životu „ v řádu“. []
  5. s čestnou výjimkou Františka Kriegela []
  6. na rozdíl od Vláčila a Zdeňka Lišky, kteří Ďáblovu past místo očekávané barokní hudby vybavili doprovodem elektrických varhan a nezvykle znějícími vokálně instrumentálními kompozicemi, které mají charakter zvukových ploch []
  7. Několik historických látek dostal ještě příležitost realizovat na televizní obrazovce. []
  8. Co by většina současných tvůrců dala za více než  300 000 diváků. []
  9. Rozhovor v Kinorevue 4/1993 []

Autor

Počet článků : 229

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru