Zde se nacházíte: 25fps » Český film » Hrdá nula

Hrdá nula

Hrdá nula
RECENZE: Fair Play (režie: Andrea Sedláčková, 2014) – MILOŠ KAMENÍK –

Andrea Sedláčková věnovala vývoji svého třetího celovečerního filmu řadu let a díky spolupráci s producenty společnosti Negativ, kteří jsou známí pečlivou přípravou projektů, se jí podařilo realizovat divácky vděčný, a přitom ne vyloženě podbízivý film. Přesto Fair Play trpí hned několika typickými symptomy současné české kinematografie.

Režisérka a scenáristka Andrea Sedláčková debutovala v roce 2000 psychologickým dramatem Oběti a vrazi. O dva roky později bylo uvedeno intrikánské drama ze současnosti Musím tě svést (2002). Oba snímky byly ve své době hodnoceny jako průměrné a časová „prověrka“ na tom nic nemění. Další látky už Sedláčková realizovala přímo pro nedělní večerní okénko na ČT 1, kam ostatně patřil i druhý z distribučních titulů. Krom toho se věnuje stříhání hraných děl ve Francii, kam v roce 1989 emigrovala. Návrat k autorskému celovečernímu filmu po dvanácti letech už asi čekal málokdo, o to překvapivější je výsledek. Drama ze sportovního prostředí Fair Play (2014) je dosud nejlepším režisérčiným snímkem a troufnu si tvrdit, že půjde i o jeden z nejzdařilejších tuzemských filmů tohoto roku (s přihlédnutím k nepříliš silné konkurenci), přestože jde v některých ohledech o problematický počin.

Mladičká sprinterka Anna (Judit Bárdos) je favoritkou pro klasifikaci na olympijské hry v Los Angeles. Nacházíme se v roce 1983 v Československu a součástí tehdejší reality jsou shora přikázané pokusy s podpůrnými přípravky pro zvýšení výkonnosti. Anna jakýkoliv doping odmítá a anabolické steroidy jsou jí podávány tajně za pomoci trenéra (Roman Luknár) a matky (Anna Geislerová). Když se dozví pravdu, volí raději čestné „ponížení“ ze strany státního aparátu, hvězdné kariéry se vzdá a stane se „hrdou nulou“, jak je počastována. Olympiády se Anna neúčastní, ale mrzet jí to nemusí, neboť se píše rok 1984 a země východního bloku pod vedením Moskvy účast na olympiádě v Los Angeles, jak známo, bojkotují.

Fair_Play_stupne

Film otevírá debatu nad dosud nepříliš reflektovaným tématem dopingu za socialismu. V satiricko-ironické rovině se o tento fenomén otřel dramatik a divadelní režisér David Drábek v rozhlasové a posléze i divadelní hře Koule, kde mu doping spíš posloužil ke komentování současnosti. Otázkou je, zda nějaký přesah k současnosti nalezneme i ve Fair Play.

Autoři filmu každopádně nesdílí iluzorní představu vrcholového sportu jako apolitické záležitosti, o čemž jsme se přesvědčili i nedávno v souvislosti s olympiádou v Soči. Megalomanská akce jednak měla vylepšit mezinárodní image kontroverzního režimu pořadatelské země. Posloužila ale i jako lakmusový papírek pro postoje (nejen) našich politiků, kteří se často ohánějí frázemi, že sport by se neměl s politikou (rozuměj kritikou nedemokratických a protiprávních poměrů) spojovat, přičemž jej sami zneužívají pro své mocenské potřeby. Za to sportovci samotní pochopitelně nemohou. I ve Fair Play jsou ukázáni vesměs jako oběti a loutky politiků, kteří vazeb na sportovní prostředí využívají k vylepšování image.

Z širšího úhlu pohledu se snímek jeví být dalším střípkem v mapování zločinů socialistického režimu. Problematiku nahlíží jako systémovou a propojenou přímo se státní mocí, kde sportovci nemají příliš na vybranou. O to silněji by pak měl vyznít motiv osobní statečnosti jedince, jenž ví, že jej čestný postoj bude stát kariéru. Dnešní zneužívání dopingu má složitější pozadí a strukturu, hůř se hledá jednoznačný nepřítel. Nepochybně zasloužené pranýřování tehdejšího režimu je podpořeno ještě o rodinný disidentský motiv. Annina matka, kdysi slavná tenistka, si v osmašedesátém udělala „škraloup“ (odkaz k Věře Čáslavské) a nyní pracuje na pozici uklízečky. Nárazově spolupracuje na šíření samizdatu.

Tato část obsahuje spoiler. Pro rozbalení klikněte.

Kvůli přepisování protistátních textů svého ex-přítele, nyní chartisty, Kříže (Roman Zach), ji vydírá StB a po odmítnutí spolupráce ji čeká nepodmíněné vězení. Dcera na závěr stojí ve frontě u píchaček do továrny, kde obrábí kovové pružiny. Nenaplní se tak ani matčiny naděje, že Anna emigruje hned, jak ji svaz pustí závodit na Západ. V emigraci totiž žije i Annin otec, který je s matkou ponechal v Československu samotné. Matka tehdy nenašla k odchodu do ciziny odvahu, čehož lituje a touží dostat za hranice aspoň dceru. Anna o tom nemá tušení a když nečekaně emigruje její přítel (Ondřej Novák), chápe to jako zradu, sama odmítá s režimem „na oko“ spolupracovat a raději zůstává zde, čímž se opakuje osud její matky.

Fair-Play_foto-_02

Snímek je na české poměry přesvědčivě realizován. Očividně slušný rozpočet umožnil 80. léta rekonstruovat, aniž by šlo o nostalgickou přehlídku dobových fetišů. Přesto vrcholná scéna příběhu, kvalifikační závody v Karl-Marx Stadtu, působí trochu chudě. Kvůli nepříliš početnému komparsu je nasnímána pouze v šikovně zvolených polocelcích a polodetailech. Kameraman Jan Baset Střítežský po filmech Dům (2011) a Alois Nebel (2011) potvrdil, že patří k naší kameramanské špičce. Pro zachycení normalizace zvolil méně saturované barevné ladění, než bývá zvykem (viz líbivě malebné Něžné vlny – 2014), aby korespondovalo se závažnějším sdělením filmu. K příběhu ale příliš nesedí hudba (nemám na mysli Žbirkovu titulní píseň), která hrany dramatu bezdůvodně obrušuje.

Nejpřesvědčivější herecký výkon podal Roman Luknár v roli tvrdého a přitom před režimem ohnutého trenéra. Typově velmi přesní jsou ve vedlejších rolích komunistických přisluhovačů Ondřej Malý a Jiří Wohanka, ale i Taťjana Medvecká ve vyloženě epizodní roli lékařky. Geislerová si už podobnou roli matky vyzkoušela v Občanském průkazu (2010), přestože je pouze o dvanáct let starší než představitelka její dcery Judit Bárdos. Společně odvádějí slušný herecký standard, aniž by jedna z nich na sebe strhávala pozornost na úkor celku díla.

V současném filmu z doby normalizace nesmí chybět postava estébáckého vyšetřovatele. Málokterému herci se podaří překročit karikaturní nebo černobíle schematické pojetí takovýchto postav. Igor Bareš, který si podobnou postavu zahrál už v Hořícím keři (2013), se pokusil jinak jednorozměrnou figuru „polidštit“, což mu vyšlo jen částečně. Na jednu stranu nevypadá pouze jako primitivní hromotluk, ale své „laskavější“ pojetí nemá moc o co opřít, zvlášť když podle scénáře vyslýchané hrdince (bez ironie) říká, že by jim svou spoluprací udělala velkou radost.

bares

Problém jako obvykle vězí ve scénáři, který byl údajně devatenáctkrát (!) přepisován, čímž Sedláčková trumfla i tvůrce filmu Ve stínu (2012) s jejich sedmnácti verzemi. Scenáristé by se už těmito čísly měli přestat chlubit, protože to není známkou zodpovědného přístupu k látce (a realizačním prostředkům), ale spíše autorské nejistoty. Fair Play se Ondříčkově „politické detektivce“ zasazené do 50. let v mnohém podobá.

Postavy občas z ničeho nic pronášejí vysvětlující dialogy, dokonce občas zauvažují nahlas, abychom přesněji pochopili jejich motivace. Někdy snaha o plastičnost charakterů vede až k nesrozumitelnosti. Anna sice matce na myšlenku, že sport není všechno, odvětí, že si nedovede život představit bez závodění, protože by si „připadala jak bez nohou“, ale přitom se už několik měsíců záměrně vyhýbá braní „bobulí“. Před trenérem a doktorem předstírá opak, očividně zaostává za tréninkovou kolegyní (Eva Josefíková po Vejšce v další roli bezskrupulózní kariéristky) a myslí si, že jí to projde a pojede na olympiádu. Ani poté, co se jí náhle zvedne výkonnost, když jí matka anabolika podává bez jejího vědomí, jí nic nepřijde podezřelé. U některých postav se zdá, že měly mít větší význam, než jaký jim příběh nakonec přisoudí (např. Annin přítel). Dramatický oblouk je vystavěný jak podle hollywoodské příručky, čímž se eliminuje jakékoliv překvapení.

Očekávatelně vyvíjející se příběh pak koreluje se „správným“ pohledem na minulost. Tím se dostávám k nejproblematičtější rovině Fair Play. Sedláčková nenatočila žánrový film, v němž můžeme jistá zjednodušení přičíst konvencím příslušného žánru, ale klasické realistické drama zobrazující reálnou epochu dějin. Podlehla tak dobovému ideologickému klišé, za což ji ale bude nejspíš většina recenzentů a diváků chválit. Fair Play se veze na antikomunistické vlně příběhů oslavujících vesměs fiktivní jedince, kteří se postavili komunistickému zlu a patřičně na svou odvahu doplatili. Rozhodně nepatřím k obhájcům minulého režimu a současnou KSČM považuji za stranu pro frustrované a voliče s morálním deficitem, ale vadí mi vedení už dávno vyhraných bitev a tím ignorování výzev současných. Do westernově černobílých situací se vkládají „dušínovsky“ neživotné figury. Ve Fair Play z tohoto schématu vystupuje pouze postava matky, která alespoň řeší nějaké morální dilema. Trend těchto antikomunistických kýčů započaly v roce 2009 Tři sezony v pekle, následovány byly především už zmiňovanými dramaty Ve stínu (2012) a částečně i Hořícím keřem (2013). Tyto snímky se snažily vymezit vůči kritizované předcházející vlně „relativizujících“ komedií, které život v komunistické éře nahlížely značně smířlivějším tónem (Hřebejkovy komedie podle Šabacha nebo nedávné Něžné vlny – 2014).

Fair Play2

Možná takové hodnocení vyznívá příliš příkře, ale když si příběhy a postavy příslušných filmů srovnáme s díly, která s totalitou „účtovala“ už koncem 60. let (Všichni dobří rodáci, Smuteční slavnost, Žert, Noc nevěsty, Ucho, ale i Skřivánci na niti) nebo na přelomu let 80. a 90. let (Kouř, Zvláštní bytosti, Jen o rodinných záležitostech, Vracenky nebo i seriál Přítelkyně z domu smutku), nevychází z toho současné počiny zrovna přesvědčivě. Už aby byly zfilmovány osudy bratrů Mašínů a Josefa Hasila (revize Krále Šumavy – 1959) bez ohledu na to, jak dopadnou, aby bylo „povinnosti“ učiněno za dost a pozornost filmařů se upřela nějakým aktuálnějším směrem.

Fair Play

Scénář a režie: Andrea Sedláčková
Kamera: Jan Baset Střítežský
Střih: Jakub Hejna
Hudba: David Solař, Miroslav Žbirka
Hrají: Judit Bárdos, Aňa Geislerová, Roman Luknár, Ondřej Novák, Roman Zach, Eva Josefíková, Igor Bareš, Ondřej Malý, Jiří Wohanka, Taťjana Medvecká
ČR, 2014, 100 min.
Premiéra: 6. března 2014 (Falcon)

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 65

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru