Zde se nacházíte: 25fps » Téma » Liberecká romance

Liberecká romance

Liberecká romance

TÉMA – OLDŘICH DANĚK: Ošklivá slečna (režie: Miroslav Hubáček, 1959) – VERONIKA ZÝKOVÁ –

Necelý rok po premiéře filmu Zde jsou lvi, ke kterému Oldřich Daněk napsal scénář, byl do kin uveden snímek Ošklivá slečna. Tentokrát psal Daněk role přímo „na tělo“ dvěma protagonistům: Daně Medřické a Karlu Högerovi. Režie se ujal zkušený Miroslav Hubáček, jenž měl v té době na kontě čtyři žánrově různorodé celovečerní filmy (V trestném území /1950/, Haškovy povídky ze starého mocnářství /1952/, Kavárna na hlavní třídě /1953/, Roztržka /1956/). Sám Oldřich Daněk zastával pozici pomocného režiséra. Příběh zasadil do míst, která dobře znal; v letech 1954–1956 působil jako šéf činohry a režisér v libereckém Divadle F. X. Šaldy.

oskliva slecna-oww2Stejně jako ve svém předchozím scénáři, i zde Daněk řeší téma z tehdejší současnosti, postavy se zaobírají otázkami mravní odpovědnosti a dochází ke konfrontaci odlišných pohledů a životních přístupů. Zatímco ve filmu Zde jsou lvi nesl hlavní tíži nevrlý, iluzí zbavený protagonista, který se uchýlil k alkoholu, zde se v centru děje ocitá účetní revizorka Hana Kalvodová ze Sdružení vydavatelských podniků. Soudružka, která se záměrně uzavřela před okolním světem (z nám neznámých důvodů, později osvětlených) a chová se vůči okolí upjatě a podezíravě.

Na začátku příběhu přijíždí z Prahy do Liberce prošetřit zpronevěru v místním nakladatelství. Setkává se s redaktorem Jiřím Šteflem, který se k ní od počátku chová pozorně. Neznáme jeho motivaci, ale „ošklivá slečna“ postupně pookřeje a jsme svědky začátku vztahu této dvojice. Linie Haniny proměny a milostného vzplanutí se odehrává paralelně s odhalováním nových okolností spojených se zpronevěrou, až se obě linie protnou.

Krátce se budu věnovat stylu, pozastavím se u hereckých výkonů ústřední dvojice a zaměřím se rovněž na srovnání scénáře a výsledné podoby filmu, a také na dobovou recepci v tisku.

Styl

Za kameru se postavil v té době již zkušený Rudolf Stahl. Jeho zachycení rozkopaného Liberce s hlučícími stroji, stříkající vodou, ale také řady již neexistujících nebo urbanisticky pozměněných míst1, má z dnešního hlediska dokumentární hodnotu. Za pozornost stojí ovšem také některé další obrazové kompozice.

Noční scény mají až noirový nádech a jelikož Hana bydlí naproti letnímu kinu, není nouze  o zvukovou kulisu. Reklamní tabule se spoře oděnými herečkami jako by vytvářely určitý kontrast k Hanině upjatosti. Možná právě tomu se Štefl usmívá, když kráčí kolem, nebo je prostě spokojen s vydařeným večerem.
Později před hotelem stojí paní Čírkovská (Světla Amortová), s nadsázkou ji můžeme označit za přízrak, který přináší zkázu. Její setkání s Hanou tvůrci oddalují, čímž si „kupují“ prostor a čas pro rozvinutí vztahu mezi Hanou a Jiřím, ale zároveň vzbuzují v divákovi určitá tušení.

 OS_Stefl OS_matka Cirkovskeho

Do kontrastu s neučesaným vzhledem města je postavena krása krajiny a lesů viděná z nadhledu Ještědu. Povznesení se nad všední realitu pošmourného města jako by protagonisty osvobozovalo a utíkali tak před okolím. Není proto náhoda, že právě na Ještědu prožívají ty nejpříjemnější okamžiky. Záběry jízdy tramvají za využití zrcátka patří mezi nejnápaditější.

OS_vzhuru na Jested OS_vzhuru na Jested2

Emocionální stav hrdinky – nerozhodnost, zmatenost, obavy – jsou symbolizovány v záběru, kdy se Hana ocitá za sklem dveří, jakoby vzdálena Šteflovi. Ve druhém případě je situace podobná, Hana se odvrací od Štefla, který stojí sice relativně blízko, ale zároveň daleko od ní (viz hloubková kompozice níže), a její tvář je smutečně zahalena záclonou.

OS_02 OS_01

 

 

 

 

 

Pozornost si zaslouží také záběry komponované do hloubky, ať jde o scénu v bytě nebo v aleji. Jak je patrné, nejvíce si s mizanscénou tvůrci vyhráli v závěrečné scéně. Vše je podřízeno herecké akci, na kterou je kladen největší důraz. Postupné oddalování a loučení můžeme sledovat i v jednotlivých záběrech. I když se k sobě protagonisté opětovně přibližují.

V průběhu filmu opakovaně zaznívá obměňující se hudební motiv, který slyšíme už na začátku a jenž se postupně ozývá v důležitých, emocionálně vypjatých momentech. Bohužel k citlivému herectví a celkové nepatetičnosti tento motiv ve své dramatičnosti příliš neladí. Naštěstí se bez něj obejde klíčová scéna konfrontace Hany a Jiřího. V té je využito diegetické hudby, kterou ale Jiří v rozčilení rázně utne, když vypne radio. Stejně jako ve filmu Zde jsou lvi si můžeme poslechnout, tentokrát z úst uklízečky, neodolatelný dobový šlágr Plují lodi do Triany se zasněným textem „Jednou se pro mě vrátí bárka, na kterou dávnou čekám, a poplujem do daleka…“

Protagonisté

Hlavním důvodem, proč lze i dnes se zájmem sledovat tento film, jsou (alespoň pro mě) pozoruhodné herecké výkony ústřední dvojice.

Pro Danu Medřickou byla role „ošklivé slečny“ výraznou filmovou úlohou v době, kdy byla na vrcholu tvůrčích sil. Paradoxně se stala ojedinělou možností, na kterou filmoví tvůrci bezprostředně nenavázali, jak upozorňuje například Jan Jaroš v hereckém portrétu Dany Medřické2, kde se zabývá právě i ztvárněním Hany Kalvodové. Pokud pomineme dvě výrazné role ve filmech Kdo chce zabít Jessii? (1966) a Návrat ztraceného syna (1966), obsazovali režiséři Medřickou značně stereotypně, a tak si zahrála zejména role maminek a posléze babiček.3Miroslavem Hubáčkem spolupracovala Medřická po Ošklivé slečně také v následujícím roce na krimi se zápletkou točící se okolo pančovaného alkoholu – Černá sobota, kde se objevila v roli manželky surového hospodského. Tato role zároveň předznamenala ony maminkovské úlohy.

Sama Medřická se o roli Hany Kalvodové vyjádřila zajímavě a výstižně jednak v časopise Kino, ale také v rozhovoru s Janem Wenigem v rozhlase. Proto si dovolím rovnou dvě rozsáhlejší citace:

Je to jedna z mých ‚šťastných’ rolí. (…) Postava, s kterou si člověk okamžitě porozumí, zatím co k jiným se musí těžce probíjet. To znamená, že by se dala snadno vyjádřit v celé své vnitřní psychologické složitosti. Hana Kalvodová se během filmu ocitá ve dvou zcela různých rovinách. Zpočátku je přísná, málomluvná, upjatá, ironicky přijímá jakýkoliv projev citu. Pak se v záblescích objevuje její skutečné nitro, kde po všech letech sebezapírání zůstalo to nejlidštější – touha po štěstí. Hana dlouho nechce věřit, brání se sama sobě, brání se a podléhá. Je to ustavičný boj, prolínání dvou odlišných poloh, každá z nich přichází na chvíli ke slovu a pak zas ustupuje druhé. Hana Kalvodová je to, co bývá výsadou našich mužských kolegů a co jim my herečky závidíme – velká charakterní role. Připomíná mi poněkud moji oblíbenou Lisu ze hry Obchodník s deštěm. Zvrat v obou hrdinkách je podobný, i když jde přirozeně o zcela jinou záležitost. A navíc, je to skutečně mluvný dialog s Karlem Högrem, partnerem nad veškerá přání.4

To nebyla skutečně nijak snadná úloha. Už pro to nebezpečí, že se z ní udělá konvenční figura nehezké slečny, která se pojednou zamiluje. Mám brýle a to je přece strašně obnošená rekvizita k docílení počáteční nehezkosti, z níž láska potom udělá opak. S nimi jsem musela zacházet velmi opatrně. [Jan Wenig: Zacházela.] (smích) Děkuji… A pak ovšem s tím přerodem prostřednictvím lásky… Tady je totiž velmi blízko k směšné konvenci. Proto jsem hrozně ráda sáhla po takovém detailu, jako je to objednání piva ve vinárně a vypití ex. I když snad některý méně náročný divák našel v tom místě násilnou komiku za každou cenu.5

 

obchodnik s destem01 obchodnik s destem02

Ve zmíněné inscenaci Obchodník s deštěm (1957), kterou v Komorním divadle režíroval Rudolf Hrušínský, byl partnerem Medřické Radovan Lukavský. Ten vzpomínal na její fascinující proměnu poté, co jí říká, že je krásná, a ona to zpočátku nedůvěřivě přejde: „Rozhodila vlasy (…) a najednou řekla: ‚Jsem krásná!’ To si pamatuje tolik lidí z hlediště, ale já jsem stál přímo u toho. (…) To je pro mě naprosto nezapomenutelné.“6

Pro Högera byla práce na Ošklivé slečně druhou příležitostí ke spolupráci s Miroslavem Hubáčkem. V roce 1953 si zahrála hlavní roli číšníka ve snímku Kavárna na hlavní třídě podle románu Gézy Včeličky. O Högerově herectví ve filmu Ošklivá slečna jsem stručně psala již dříve, zastavila bych se tedy jen nad několika scénami.

Popis Šteflova jednání v minulosti se neobejde bez rozsáhlé retrospektivy, podobně jako ve filmu Zde jsou lvi. I tady vidíme v jedné scéně rázného, upraveného Štefla a ve druhé flamendra, který ale kromě toho, že se tváří apaticky, má v ústech nezapálenou cigaretu a kravatu pozoruhodně zastrčenou do košile, mluví docela střízlivě. Vnějšková charakteristika opilce je tak spíš k smíchu.

foto08

Höger je většinou uměřený, občas jemně ironický, není nucen do exprese, která mu příliš nesedí, což je patrné například v některých scénách filmu Zde jsou lvi. Vypjatější scény sledujeme až v samotném závěru – i zde je uvěřitelný. Oproti Medřické je Höger racionálnější, jakoby chladnější. Jeho silnou stránkou rozhodně nejsou oči, které by dovedly vyjádřit celou škálu emocí.7 Takže na rozdíl od zamilovaného pohledu Medřické na tanečním place vidíme jen prázdný upřený pohled. Ovšem vzhledem k Högerovým schopnostem a flexibilitě je otázkou, zda na tomto „selhání“ nemá větší díl viny režisér. Protože například ve scéně, kdy si Hana sundá brýle a rozpustí vlasy, je Högerova reakce včetně pohledu uvěřitelná. Určitá chvilková odtažitost a rozpolcenost vychází pochopitelně z motivací samotné postavy.

Představitelé vedlejších rolí využívají toho nemnoha prostoru, kterého se jim dostalo. Světla Amortová coby nešťastná matka Čírkovského, Otakar Brousek jako podnikavý Šteflův nadřízený, ale i Valentina Thielová v roli upovídané úřednice Evy přesně vytvářejí své postavy.

Scénář vs. film

Technický scénář Ošklivé slečny8 obsahuje oproti konečnému sestřihu filmu několik odlišností, které stojí za pozornost. V některých případech, zejména ve scénách, kdy ubylo zbytečných drobných replik a místo nich si oba protagonisté rozumí beze slov, jde o změnu k lepšímu. V jiných případech, kdy dostalo přednost více zkratkovité řešení, se divák/čtenář může cítit ochuzen. Největší pozornost si ovšem zaslouží závěrečná scéna, která se do finálního sestřihu filmu nedostala.

V úvodní scéně v kanceláři navrhuje nadřízený Štolfa9 Haně Kalvodové, zda se nechce vypravit do Liberce – prověřit menší zpronevěru. Ve scénáři na Haninu otázku, zda má jet sama, Štolfa odpovídá: „Zatím sama. Až se mi vrátí Rychman, přijel bych za tebou a potom bysme to sepsali. Ty aspoň vytáhneš paty z Prahy.“ Oproti tomu ve filmu říká: „Zatím sama. Proč ne. Aspoň vytáhneš paty z Prahy.“ (s. 3, obraz 2) Tato změna je jasně motivována vypuštěním scény, která byla zamýšlena coby závěrečná.10

Úplně vypuštěna byla scéna, ve které sledujeme Hronka, jak má u sebe kufříkový psací stroj a v hotelu sonduje, kde se nachází Štefl. (s. 30, obraz 14) Poté co se dozví, že je Štefl s Kalvodovou ve vinárně, spokojeně se usměje a odjede taxíkem i s psacím strojem v ruce. Vypuštění této scény je poměrně zásadní. Ne pro vývoj postav, ale z diváckého hlediska. Informace o Hronkově chování a psacím stroji by se nám později propojila s dalšími zásadními informacemi.

oskliva-slecna-oww3

Ve scéně ve vinárně byla oproti scénáři vypuštěna Hanina replika směrem k číšníkovi: „To vždycky tak spěcháte?“ (s. 32, obraz 15)11 Naopak oproti scénáři bylo zvýrazněno Hanino gesto, kdy od sebe odežene cigaretový kouř, který na ni Štefl vyfoukl, a ještě ho sjede pohledem.

Ve filmu není prostředek rozmluvy, kterou nahlas vede jeden mladík ke druhému, když Jiří a Hana vycházejí z vinárny: „…jenomže za těch pár šestáků nemocenského aby žili fakíři.“ (s. 38, obraz 16) Zbytek mladíkova rozčileného líčení není ve filmu příliš srozumitelný, ale se scénářem se shoduje: „Ten z er ó há na mě udělal ksicht…“ (tamtéž)

Zřejmě z cenzurních důvodů byla dvakrát pronesená Šteflova replika „Přesčasy se u nás neplatí“ (s. 49 a 50, obraz 19) nahrazena přijatelnějším „Přesčasy se u nás nedělají.“ Ovšem až ve fázi postsynchronů, protože je patrné, že Karel Höger coby Štefl pronáší původní repliku.

Hana se ve scénáři při výstupu na Ještěd svěřuje: „Víte, že jsem deset let nebyla z Prahy. Ne, počkejte, v padesátém jsem byla na dovolené v Pardubicích.“ Na téže stránce Štefl při pohledu na hrob padlých během osvobozování dodává: „Ještě desátého května, když už bylo po všem.“ (s. 56, obraz 22) Na následující stránce je replika, když si slečna čistí brýle a Štefl jí nabídne sluneční: „Nechcete půjčit tyhle?“ –„Není jimi nic vidět.“ (s. 57, obraz 23) Tyto scény se ve filmu obejdou beze slov.

Z dialogu v restauraci na Ještědu vypadla Šteflova replika „Víte, že jste ještě mladá?“ a odpověď: „To je mi mládí!“ (s. 62, obraz 24) Drobné proměny doznala také scéna, kdy kapela najednou přejde z pomalé melodie do rychlé a taneční páry na place sledujeme v docela komické scéně, jak se zrychleně pohybují. Ve scénáři (na s. 65 a 66) tančí ústřední dvojice foxtrot a následně se pokusí napodobit Boženu a Karlíčka, pár, který vytváří kontrast vůči Jiřímu a Haně a jejž sledujeme v několika dalších scénách. Ve filmu je scéna tance značně chudší.

foto04

Scéna, ve které Jiří láká Hanu, aby si s ním vyjela Hronkovým autem, doznala oproti scénáři rovněž změn. „Tohle počasí se přece musí využít, to je v horách vzácnost,“ říká Jiří, když se s Hanou spiklenecky vykrádají z kanceláře v pracovní době a přebíhají na parkoviště k autu „německé značky, ještě z kořistnických dob“, jak praví scénář. (s. 96, obraz 39) Oproti tomu ve filmu scéna v kanceláři rovnou střihem přechází na záběr auta, které stěrači odvaluje hustý přísun deště. Vzápětí následuje scéna v autě, kterou lze ve srovnání se scénářem označit jako velmi osekanou. Ve scénáři Jiří poněkud nešťastně říká: „Když neprší, tak je tu opravdu hezky.“ Slečna odpovídá: „Je tu hezky… I teď.“ Oproti filmu je zde Hanina odpověď na dotaz, zda ji trápí špatné svědomí: „Ne zas tak moc.“ A na dotaz: „Jaks to poznal?“ Jiří odpovídá: „Tak trochu už tě znám.“ Následuje dlouhý polibek, který rovněž ve filmu není. Na dotaz: „Co teď?“ Hana odpovídá tiše: „Pojeďme tam… nahoru…“ Jiřího hledá slova a potom říká: „Hano… proč mi věříš? …možná, že…“ Zakrývá Jiřímu ústa a odpovídá: „Taky už tě trochu znám.“ Štefl jí lehce políbí konečky prstů a zařadí rychlost. (s. 98–99, obraz 41)12

Následují dva záběry ve velkém celku: Zpívá hudba. Díváme se z nadhledu na malé auto, jak se rozjíždí a vyráží k nám nahoru. Rozstřikuje vodu z kalužin na mokrém asfaltě. (s. 100, obraz 42) Lanovka pluje vzhůru. Mizí v mracích. (s. 101, obraz 43) Tyto záběry ve filmu nejsou, vidíme až následující celek chaty na Ještědu, poměrně utopený ve tmě, takže si nepozornější divák/divačka může myslet, že dvojice jela ke Štěrbovi domů. Celkově je řešení, jež bylo využito ve filmu, tedy bez záběrů na jedoucí auto a lanovku, finančně výhodnější a realizačně jednodušší než zamýšlená varianta. Bohužel samotná scéna v autě je značně zkratkovitá a kvůli prokreslení postav je škoda, že nebyl zachován dialog v původní podobě.

Jested

Během scény v hotelu došlo také k několika změnám, upozorním zejména na vypuštění odpovědi na Haninu tichou otázku: „Lituješ toho?“ Štefl odpoví: „Nevěděl jsem, že je možné ve čtyřiceti… mít tak rád.“ (s. 103, obraz 45) Na následujících stranách není kromě několika drobností výraznějších odchylek.13

V dramatickém závěru ubylo zbytečných slov. Štefl ve scénáři říká: „Nedělám se lepší. Jsem, jaký jsem. Skončeme to, Hano. Tady je klíč od domu.“ (s. 1959, obraz 65) Ve filmu zbylo jen: „Skončeme to, Hano.“ Oproti scénáři se ve filmu objevila poslední replika Hany k Jiřímu: „Já budu čekat, Jirko.“

Jak jsem již zmínila, ve scénáři nacházíme závěrečnou scénu, která ve finální verzi filmu není. Štolfa (Hanin pražský nadřízený, kterého hraje Václav Lohniský) se připojil v Liberci k Haně a společně po provedené práci odjíždí. V této scéně vidíme Hanu opět jako onu kancelářskou myš s brýlemi, ale už není upjatá, jen vážná. Štolfa se jí ptá: „Poslechni, nechceš do kontrolních skupin? Řeknu ti, tuhle lumpárnu by objevil málokdo. Ty jsi úplný revisní talent. Co ty na to?“ Slečna odpovídá bez zájmu: „Když to bude potřeba…“ Štolfa poznamená: „Ty jsi pořád stejná“ a odběhne koupit dárek synovi. Hana se zastavuje u krámku s květinami a vidí mladý pár. Hoch vběhne do krámku koupit své dívce kytičku. Hana si sundá brýle z očí a rozpustí si vlasy. Štolfa se vrací a je překvapen tou nečekanou proměnou. Slečna jen řekne: „Ať nezmeškáme“ a oba se vydají na nádraží. (s. 176–179, obraz 68)

Jak je patrné z  fotografií níže, nepoužitá závěrečná scéna byla natočena. Druhá fotografie zachycuje Štolfu, jak (domnívám se) přichází od stánku, kde koupil cosi synovi, a překvapen hledí na slečnu, která si mezitím rozpustila vlasy a sundala brýle.

Je možné, že tvůrci pracovali se dvěma variantami a nakonec se rozhodli nerozmělňovat poměrně dramatické a působivé finále, ve kterém Hana po probdělé noci odchází za svítání stromořadím. Z hlediska síly účinku na diváka bylo rozhodnutí ukončit film právě tak, jak to učinili, vydařené.

oskliva slecna-Stolfa1 oskliva slecna-Stolfa2

Dobové ohlasy

V následující pasáži zmíním některé názory, které se po uvedení filmu objevily v dobovém tisku – jak v denících, tak ve filmových a kulturních časopisech.

V Obraně lidu se objevilo zajímavé srovnání s oceňovaným španělským snímkem Juana Antonia Bardema Hlavní třída (Calle Mayor, 1956). V něm se objevuje postava staré panny, kterou ztvárnila Betsy Blair. Z té si několik přátel vystřelí a ona se tak domnívá, že se do ní zamiloval pohledný Juan. Tento snímek byl u nás známý, do kin se dostal, protože byl J. A. Bardem členem španělské komunistické strany. A. Malina tedy píše, že Ošklivá slečna do značené míry Hlavní třídu připomíná, ale „bez Bardemova uměleckého mistrovství a šíře, zabírající ne snad jen osudy dvou postav, ale převážnou část oné společnosti, v níž oba hrdinové žijí. (…) Bardem ve dvou hlavních postavách příběhu postihl kriticky celou společnost, v níž se příběh odehrává.“14

Calle Mayor01 Calle Mayor02

Jednomyslně bylo oceňováno herecké ztvárnění proměn „ošklivé slečny“ Dany Medřické. Naopak u Karla Högera se občas hodnotitelé pozastavovali jak nad tím, že mu tvůrci přisuzují dost podobné úlohy, tak nad tím, že oproti Medřické mu scénář neposkytl tolik možností pro detailnější prokreslení postavy. Z velké části však bylo vykreslení příběhu dvojice přijato kladně: „Po stránce scénáristické je toto dílo komorní psychologické drama nejpůsobivější tam, kde je studií lidských typů, kde jsme svědky proměny uzavřené stárnoucí ženy v bytost schopnou citového vzplanutí. Méně šťastná je dobrodružná zápletka filmu (…).“15

V dobových recenzích a kritikách se samozřejmě řešilo téma filmu a jeho vyústění. Někteří recenzenti vyslovili názor, že i když tvůrci dali najevo, ke kterému stanovisku se přiklání, je snímek „tak všeobecný a neadresný, že by byl mohl vzniknout u nás před 15 jako před 30 lety, či že by mohl být dnes natočen stejně dobře v Budapešti jako v Římě. Nezobrazuje lidi a vášně naší doby a naší země.“16

Na rozpory filmu upozornil v podobě fiktivního dialogu mezi manžely Václav Vondra. Ona se rozplývá nad hereckými výkony, on hořekuje nad neoriginálností námětu (upozorňuje na Hlavní třídu a film Marty /1955/ Delberta Mann). „Nemůžeš posuzovat hodnotu filmu podle výkonu hlavní představitelky. Jedině Medřická a Höger udělali z Ošklivé slečny film, na který se dá koukat.“ Celý dialog končí tím, že si dvojice chce na film zajít ještě jednou, ale na tři dny dopředu je vyprodáno.17

Rozsáhlou stať věnoval snímku Stanislav Zvoníček ve Filmu a době, kde Ošklivou slečnu označil za „solidní film“ a ocenil mj. atmosféru, kterou vytváří prostředí Liberce, jež není pouhou kulisou.18

oskliva-slecna-oww

Za zmínku stojí také přijetí v zahraničním tisku. Ošklivá slečna byla uvedena v rámci třítýdenní přehlídky čs. filmu a zmínky o filmu se objevily v několika britských periodikách. Vyzdvihován byl výkon Dany Medřické („Do posledního gesta, intonace (…) co nejjemněji vyjadřuje náladu a povahu.“19 )  Přes polopravdy a lži lidově demokratické propagandy, od kterých snímek podle britského tisku není oproštěn, je Ošklivá slečna zejména „studií o základních a trvalých lidských vztazích“.20

V tisku nacházíme i zmínky o samotném natáčení, které se setkalo s pochopitelným zájmem obyvatel Liberce. Několik scén se odehrávalo v ulicích rozkopaného města a na Ještědu na konci léta. „Celých pět týdnů si filmaři neodpočinuli, celých pět týdnů museli číhat na okamžiky, kdy měli pohromadě to nejdůležitější – herce a počasí. A právě tak ve střehu byli i liberečtí občané. Zase jednou měli příležitost pozorovat zblízka, jak se dělá film, a je nutno uznat, že nevynechali ani jediný natáčecí den.“21 Liberecká premiéra proběhla 13. června v kině Moskva a později také v letním kině, kam přišlo i přes nepřízeň počasí 1500 diváků. V delegaci tvůrců byli režisér Hubáček a herečka Valentina Thielová. Po projekcích následovala diskuze, během které se diváci shodli nad obdivuhodnými hereckými výkony hlavních představitelů.22 Pokud budeme věřit údajům v Lexikonu českého filmu, měl snímek návštěvnost 1 104 084 diváků, což bylo na tehdejší dobu slušné číslo.

Závěrem…

Už jsem zmínila, že pro mě osobně jsou herecké výkony tím hlavním důvodem, proč si filmu cením. Čímž nepřímo odporuji fiktivnímu manželovi (viz výše), který tvrdil, že hodnotu filmu nelze posuzovat podle hereckých výkonů. Oldřichu Daňkovi se podařilo podpořit souhru dvou výjimečných herců povedenými dialogy, které v některých momentech nepostrádají jemný, někdy asi i nezamýšlený humor23. Není pochopitelně možné odmyslet si dobový nános24,  ale přes tyto vady je možné najít ve filmu řadu momentů, kvůli kterým stojí za pozornost i dnes.

Ošklivá slečna

Režie: Miroslav Hubáček
Scénář: Oldřich Daněk
Kamera: Rudolf Stahl
Střih: Jan Chaloupek
Hudba: Jan F. Fischer
Hrají: Karel Höger, Dana Medřická, Otakar Brousek st., Světla Amortová, Valentina Thielová, František Holar, Václav Lohniský, Nelly Gaierová a další
Československo, 1959, 73 min.
Premiéra: 12. června 1959

Fotografie z filmu Ošklivá slečna: © Československý státní film (zdroj: csfd.cz)
Fotografie z inscenace Obchodník s deštěm: odivadle.cz

Print Friendly
  1. Více viz http://www.filmovamista.cz/1703-Oskliva-slecna []
  2. JAROŠ, Jan. Filmové podoby Dany Medřické. Film a doba 31, 1985, č. 4, s. 204–214. []
  3. Zajímavější příležitosti dostala v TV: např. Romeo a Julie na konci listopadu (1971) – opět po boku s Karlem Högerem, lze vysledovat určitou návaznost na Ošklivou slečnu, především se oba herci ještě víc přiblížili civilnímu pojetí a tolik užívané sousloví „herecký koncert“ je tu zcela na místě. Celkem se potkali ve filmu a TV devětkrát, poprvé v Mikoláši Alšovi (1951), naposledy v povídkovém filmu Profesoři za školou (1975). Pokud nepočítám crazy komedii Každá koruna dobrá, kde oba herci ztvárnili pouze malé role a nedá se hovořit o tom, že by měli společnou scénu, a Nemocnici na kraji města, ve které měl Höger ztvárnit doktora Sovu, ale bohužel stihl natočit jen (některé) exteriérové záběry. []
  4. PEYCHLOVÁ, B. Nad Ještědem zataženo. Kino 14, 1959, č. 4 (19. 2.), s. 55. []
  5. Zdroj: RozHraní. ČrO Dvojka. 19. 1. 2013. On-line: http://prehravac.rozhlas.cz/audio/2811997  []
  6. Příběhy slavných: Život za lásku. On-line: http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10123383458-pribehy-slavnych/401223100031010-zivot-za-lasku []
  7. To už ale neplatí například v TV filmu Romeo a Julie na konci listopadu. []
  8. Národní filmový archiv (NFA). Sbírka scénářů. Film Ošklivá slečna. Technický scénář Miroslav Hubáček, námět a literární scénář Oldřich Daněk. Praha: Filmové studio Barrandov, [1958]. []
  9. Zajímavá je volba jmen: Štolfa / Štefl. Hlubší smysl jsem ale nenalezla. []
  10. Za zmínku stojí opravdu rozkošná poznámka ve scénáři k závěru této scény: A zvoní písnička stroje a je najednou něco hezkého v tom rytmu práce, protože konec konců je vždycky hezké, když někdo něco umí. Kulometný rachot počítačky. (s. 4, obraz 2) []
  11. Upuštěno bylo také od poměrně zbytečné repliky, kdy Hana opraví servírku, která tác postaví tak, že pivo stojí před Jiřím a víno před Hanou. Místo toho tác prostě obrátí, aby pivo měla u sebe. (s. 33, obraz 15) []
  12. Ve filmu Hana říká: „Je tu hezky i tak.“ Štefl se ptá: „Špatné svědomí?“ Hana odvětí: „Proč?“ Štefl kývne hlavěm směrem k dešti venku: „No… že v úřední době…“ Hana jen zavrtí hlavou. Jiří ji zlehka políbí na tvář a zeptá se: „Proč mi vůbec věříš?“ Hana: „Pst.“ Následuje záběr na dvojici přes sklo auta, Hana něco říká a usmívá se, ale neslyšíme co. Štefl nastartuje auto. Následuje záběr na hotel na Ještědu, do něj se prolne záběr na hotelový pokoj, kde je ústřední duo… []
  13. Zakopnutí na schodech, když Hana jde k Jiřímu do bytu, a Jiří ji upozorní: „Psst! Mám hrozně vzteklou domovnici.“ (s. 142, obraz 60) Dále pak Jiřího furiantské konstatování při pohledu na balíček kávy: „Kafe móře…“ (s. 145, obraz 61) []
  14. MALINA, A. Ošklivá slečna. Obrana lidu 18, 18. 6. 1959, č. 144, s. 5. []
  15. vbc. Psychologické drama stárnoucí ženy. Svobodné slovo 15, 9. 6. 1959, č. 136, s. 5. []
  16. PILÁT, Jan. Film nemůže zobrazovat „věčné pravdy“. Mladá fronta 15, 11. 6. 1959, č. 138, s. 5. []
  17. VONDRA, Václav. O jednom českém… (Rozhovor manželů) Práce 15, 18. 6. 1959, č. 144, s. 5. []
  18. ZVONÍČEK, Stanislav. Na správné stopě za psychologií současníků. Film a doba 5, 1959, s. 490–492. []
  19. ČsKZT 1960, č. 5, s. 13. „Ošklivá slečna v anglickém tisku“. The Guardian (Manchester), 11. 2. 1960. []
  20. tamtéž []
  21. PEYCHLOVÁ, B. Nad Ještědem zataženo. Kino 14, 1959, č. 4 (19. 2.), s. 55. []
  22. Ošklivá slečna v Liberci. Filmové informace 10, 1959, č. 24 (17. 6.), s. 14. []
  23. Slyšet z úst vždy decentního Högera coby Štefla – „Jako byste se bála, že vás zavleču do lesa či co…“ nebo „Na kopce, kde není hospoda, vůbec nelezu. Jsem zpustlík, jak už jste si mohla všimnout.“ a další hlášky – je minimálně k pousmátí… []
  24. Od citátu „klasika“ Zdeňka Nejedlého („Literatura je nejúčinnějším prostředkem, jak vzdělávat národ.“) na stěně nakladatelství přes hrozná slova protagonistky o „borci“ Čírkovském, který utekl z Československa: „Možná, že ho sem pošlou. S revolverem.“ Konec filmu je velmi depresivní a ubíjející. []

Autor

Veronika Zýková
Editorka, garantka rubriky Český film

Zajímají mě méně probádané či neprobádané oblasti československé kinematografie, nerealizované scénáře, krimi inscenace Čs. televize 60. a 70. let, současný český film, současné britské TV seriály a série (opět zejména krimi), videohry (především adventury), české i světové komiksy a další oblasti a témata. To vše střídavě, průběžně, současně, jak to přichází, odchází a navrací se ke mně...

Počet článků : 245

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru