The Blue Gardenia jako kvintesence Langovy americké tvorby

Ve své době jeden z nejvíce progresivních snímků, který obrací noirové konvence. Podobně jako v Langově předchozím filmu Secret Beyond the Door (1948) je totiž tradiční pojetí filmu noir z pohledu mužského hrdiny-vyšetřovatele, se kterým se identifikujeme, nahrazeno hlediskem ženy.

Následující text je součástí autorčiny diplomové práce s názvem Obraz ženy ve filmech noir Fritze Langa

The Blue Gardenia (1953) je další z Langových snímků (např. vedle House by the River, 1950), který bývá (poněkud povrchně) řazen do skupiny levných béčkových filmů. Byl natočen během rekordních dvaceti dnů a námětem se mu stala povídka ve své době populární spisovatelky a úspěšné scenáristky Very Caspary.¹ Tento film je považován za velice progresivní a stal se jedním z milníků cyklu filmu noir, kterému byly věnovány spousty studií, neboť zásadním způsobem obrací noirové konvence. Podobně jako v Secret Beyond the Door (1948) je totiž tradiční pojetí filmu noir z pohledu mužského hrdiny-vyšetřovatele, se kterým se identifikujeme, nahrazeno hlediskem ženy. Ann Kaplan tvrdí, že „The Blue Gardenia představuje zásadní rozpor mezi dominantním mužským pohledem na svět a podřízeným světem žen v patriarchátu.“² Film prezentuje podstatné proměny v mužském hledisku a zároveň jej v určitých ohledech přímo zpochybňuje. Hlavní hrdinka Norah (Anne Baxter) totiž ví mnohem více než mužský vyšetřovatel. A tak místo toho, abychom se identifikovali s ním a spoléhali na něj, identifikujeme se s Norah, o které jako diváci celou dobu předpokládáme, že je vražedkyně.

Norah pracuje jako operátorka v telefonní společnosti, stejně jako její dvě spolubydlící – vyzývavá a koketující Crystal a duchem věčně nepřítomná Sally, vášnivá čtenářka brakových detektivek. Norah je vyobrazena jako věrná a oddaná žena trpělivě čekající na svého přítele George, který bojuje v Koreji. Její dosavadní poklidný život se hroutí poté, co se z dopisu od něj dozvídá, že si našel jinou ženu, s níž se chce oženit. V rozhořčení přijímá pozvání na večeři od notorického sukničkáře, malíře Prebbleho. Ve snaze zapomenout na bolestivý rozchod zapíjí Norah svůj žal alkoholem, který se jí stane (podobně jako Wanleymu v Ženě za výlohou (1944) či Stephenovi v House by the River) osudným. Bouřlivý večer pokračuje v Prebbleho bytě, kde se doslova zvrhne v noční můru a končí vraždou. Podle toho, co jsme v této sekvenci viděli, usuzujeme, že Norah Prebbleho v sebeobraně zabila, avšak náš úsudek je podobně jako v Přes práh smrti (1937) mylný.

Následujícího rána se Norah probouzí s příšernou kocovinou a značnou část předešlého večera si nepamatuje. Včetně jí samotné tedy nikdo neví, co se v Prebbleho bytě skutečně stalo. Nejasné vzpomínky podněcují její úzkostlivost a paranoidní chování. Zatímco ji hledá policie, snaží se zahlazovat stopy, které by mohly svědčit proti ní. Stejně jako profesor Wanley z Ženy za výlohou je při ničení důkazů vyrušována policisty a má pocit, že muže zákona potkává na každém kroku. Je podezíravá vůči svým kamarádkám a trpí utkvělou představou, že ji špehují.

Zatím šťastná Norah oslavuje své narozeniny o samotě s Georgovou fotografií. (vlevo) Schovaná pod pokrývkou poslouchá uprostřed noci v rádiu informace o hledané dívce. (vpravo)

V hlubokém zoufalství se Norah obrací na novináře Casey Maya, jenž v tisku rozpoutal obrovskou kampaň. Publikoval „Dopis neznámé vražedkyni“³, jehož cílem je najít dívku, která zavraždila Prebbleho. Pod záminkou, že jí chce pomoci, na ni apeluje, aby mu zavolala. Je však jasné, že Mayovo jednání je pouze projevem jeho novinářské dravosti a že dívku nakonec vydá policii. On i vyšetřovatelé se domnívají, že dívka, kterou hledají, není slušná (soudí, že se pravděpodobně jedná o prostitutku). The Blue Gardenia tak ukazuje mužský úsudek o ženách jako nesprávný. Zatímco muži se ji snaží definovat jako femme fatale, ona je spíše obětí. Podle Kaplanové ukazuje Langovo zacházení s hlavní hrdinkou mužské předpoklady o ženách ve filmech noir.⁴ Norah tedy bezmocně čelí svému zatčení a podobně jako hrdinové Langových filmů Byl jsem lynčován (1936) a Přes práh smrti nespravedlivému odsouzení. V závěru filmu, kdy je odhalena skutečná pachatelka, se záběr dojaté Norah pomalu prolíná se záběrem na kruhový emblém „Hall of Justice“, který kolem hrdinčiny hlavy vizuálně vytváří oprátku.⁵

Motiv záměny a zrcadlení

Jedním ze stěžejních témat filmu je motiv tělesné podobnosti a záměny identity. Všechny čtyři ženské hrdinky – Norah, Crystal, Sally a Rose – jsou si nápadně podobné. Mají stejnou postavu, stejnou barvu vlasů, stejný účes. Hned v úvodu si sukničkář Prebble v telefonu splete Crystal s Norah (pozvání na večeři bylo původně určeno Crystal). Když však do baru přijde jiná dívka, než kterou čekal, záletnickému malíři tato skutečnost zjevně nevadí. K další záměně dochází v případě identifikování vražedkyně. Jako diváci jsme celou dobu přesvědčeni, že za Prebbleho smrt je zodpovědná Norah, pak ale dochází k podstatnému dějovému zvratu (pro tvorbu Very Caspary zcela příznačnému prvku). Novinář Casey Mayo odhalí pravého viníka, kterým je jedna z Prebbleho zhrzených milenek, Rose. Ve filmu se objevuje pouze v krátké scéně v úvodu, kdy po telefonu Prebblemu vyčítá, že ji opustil. „Během této krátké chvíle na plátně je Rose redukována na klišé hysterických žen.“⁶ Fyzická podobnost mezi ní a Norah je nesporná. Obě ženy se rovněž ocitají i ve stejné situaci, kdy je opustí jejich milovaný muž. Kamerou jsou snímány ve stejném oblečení – tu noc, kdy je Prebble zavražděn, mají obě černé šaty a v závěrečné scéně Roseina přiznání jsou oděny do nevýrazné uniformy (vězeňské/nemocniční). Proti Prebblemu použijí stejnou zbraň – pohrabáč. Janet Bergstrom ve své studii konstatuje, že Rose ve filmu funguje jako dvojnice Norah.⁷ Podobný princip zrcadlení funguje i mezi hlavními mužskými postavami – Prebble a Mayo jsou si charakterově velmi blízcí, oba jsou svobodnými mládenci se záletnickými sklony.

Styl

Fritz Lang ve svých filmech často pracuje s motivem hodin a časovou tísní. Dalším nepostradatelným atributem jeho filmů jsou telefony. Telefonní rozhovory hrají v The Blue Gardenii (a stejně tak i ve Velkém zátahu) důležitou roli, představují podstatnou část komunikace mezi jednotlivými postavami. Co je na tomto snímku pozoruhodné, je skutečnost, že identita žen je zde redukována na pouhé telefonní číslo. Když malíř Prebble v úvodu filmu kreslí podobiznu Crystal, místo jména si na kresbu poznačí její telefonní číslo. Krátce nato se chlubí, že má více čísel než telefonní společnost. Novinář Mayo se zase pyšní svým černým deníčkem, ve kterém má zapsány tucty telefonních kontaktů na různé ženy. Jejich postoj k ženám zdůrazňuje silnou dominanci mužů v tomto filmu.

The Blue Gardenia je plná promyšlených odkazů k Langovým předešlým filmům noir. Nabízí se srovnání se Ženou za výlohou a House by the River – ve všech třech filmech se alkoholem opojení hrdinové stávají aktéry vraždy a snaží se zakrýt stopy vedoucí k jejich odhalení, načež se stávají oběťmi svých paranoidních představ. „V některých směrech připomíná The Blue Gardenia antologii Langových předešlých filmů. Je místem, v němž oživil techniky ze svých ranějších filmů a dal jim novou šanci.“⁸ The Blue Gardenia v mnohém napodobuje především Ženu za výlohou. Tak jako Wanley i Norah vchází v pozdních nočních hodinách do bytu člověka, jehož zná teprve krátce. Scéna, ve které se Prebble pořeže při otvírání lahve šampaňského, evokuje vzpomínku na identickou scénu v Ženě za výlohou. Na první pohled je patrná podobnost architektoniky luxusních bytů Alice a Prebbleho. Naopak byt, který Norah obývá společně se svými kamarádkami, silně připomíná byt ze Scarlet Street (1945), jež je útočištěm Kitty a její spolubydlící.

Nápadné zrcadlo nad krbem v Prebbleho bytě… (Blue Gardenia) …připomíná zrcadlovou stěnu u krbu v obývacím pokoji Alice. (Žena za výlohou)

The Blue Gardenia

scénář: Charles Hoffman, podle povídky Very Caspary

režie: Fritz Lang

hrají: Anne Baxter (Norah Larkin), Richard Conte (Casey Mayo), Ann Sothern (Crystal Carpenter), Raymond Burr (Harry Prebble), Jeff Donnell (Sally Ellis)

kamera: Nicholas Musuraca

výprava: Daniel Hall

střih: Edward Mann

hudba: Raoul Kraushaar

produkce: Alex Gottlieb (Warner Brother a Blue Gardenia Productions)

USA, 1953, 88 minut

 

Literatura:

COPJEC, Jean. Shades of Noir. New York: Verso, 1993.

GROST, Michael E. The Film sof Fritz Lang. Dostupné z: http://members.aol.com/MG4273/lang.htm

GUNNING, Tom. The Films of Fritz Lang. London: British Film Institute, 2000.

KAPLAN, Ann. Women in film noir. London: British Film Institute, 1999.

1 Podle její předlohy byl například natočen i slavný film noir Otty Premingera Laura. Podobnost mezi těmito filmy je velice nápadná – v obou filmech jde o vyšetřování vraždy a centrem pozornosti je žena, do které se vyšetřující zamiluje.

2 KAPLAN, Ann. The Place of Women in Fritz Lang’s The Blue Gardenia. In Women in film noir. London: British Film Institute, 1999. s. 87.

3 Tom Gunning hovoří o ironickém odkazu k Ophülsově filmu Letter from an Unknown Woman. Viz GUNNING, Tom. The Films of Fritz Lang. London: British Film Institute, 2000. str. 404.

4 Viz KAPLAN, Ann. The Place of Women in Fritz Lang’s The Blue Gardenia. In Women in film noir. London: British Film Institute, 1999. s. 81.

5 Viz BERGSTROM, Janet. The Mystery of The Blue Gardenia. In COPJEC, Jean. Shades of Noir. New York: Verso, 1993. s. 107.

6 Tamtéž, s. 105.

7 Viz tamtéž, s. 107.