Ve stínu žánrového filmu

REFLEXE: Raluca (režie: Zdeněk Viktora, 2014) – JANA BÉBAROVÁ –

„Život je otázka načasování,“ glosuje svou životní situaci s rezignovaností v hlase protagonista noirové detektivky Raluca režiséra Zdeňka Viktory. Průvodní slova jeho padlého antihrdiny, které ve voiceoveru pronáší jeho herecký představitel Jan Dolanský, přitom přesně vystihují i pozici samotného režiséra a jeho prvotiny. (Ne)úspěch jeho filmu je totiž taky otázka načasování.

V debatě nad kvalitou českého mainstreamového filmu v rámci pořadu ČT art Průvan Bohdan Sláma prohlásil, že když u nás někdo natočí žánrový film, ať už thriller, horor či romantický film, „tak je to trapný“. Zároveň dodal, že pokoušet se v Česku o žánrovou tvorbu je vlastně zbytečnost, protože přece Američani v Hollywoodu to umí mnohem líp. Není však taková úvaha až příliš zbabělá? Ano, kdokoliv u nás zabrousí do vod žánrového filmu, dočká se většinou zcela automaticky přívalu kritiky a posměchu, v níž se (ať už ve větší či menší míře) projevuje pro naši národní povahu tolik typická zapšklost. A je smutné, že stejně zapškle vyznívají i výroky Slámy, který aktuálně stojí v čele Katedry režie na FAMU, kde vychovává nové generace filmařů. Na škole, jejímž absolventem je i Zdeněk Viktora (rozhovor s ním jsme publikovali zde), o jehož Raluce se chci na následujících řádcích rozepsat. A to ne proto, abych ji bez rozmyslu s povrchním úsudkem strhala (což nemám ve zvyku), ale abych obhájila menšinový hlas, který říká, že pokoušet se v Česku (a obecně kdekoliv mimo Hollywood) o žánrovou tvorbu smysl MÁ. A jako opodstatnění pro toto tvrzení může sloužit jednoduchý pohled do světa. Konkrétně třeba do Jižní Koreje – chod tamní kinematografie na přelomu 80. a 90. let podobně jako u nás zásadně naboural příval amerických filmů a domácí tvorba zažila strmý pád. Korejci však nerezignovali, o své diváky se rozhodli bojovat a ve stylu „poznej svého nepřítele“ se od Američanů rozhodli přiučit a následně se proti nim vymezit. Jedině tak se mohli stát konkurenceschopnými a dostat se na přední příčky světových kinematografických velmocí, které udávají trendy. I když je samozřejmě nutné brát v úvahu i další důležité faktory, jako například u nás často omílanou finanční stránku, poselství je jasné: místo chcípáckého patlání se v rybníčku sebelítosti a rezignace je prostě smysluplnější vykonat nějaké to promyšlené asertivní gesto. Nicméně neustálé debaty nad tím, proč v České republice nemáme kvalitní mainstream, a místy až kverulantské spílání filmařům by se možná měly začít obracet směrem k další důležité stránce věci, jíž jsou diváci. Mainstream jako takový je totiž odrazem publika a jeho vkusu.

Když před lety Julius Ševčík natočil Normal, dočkal se od publika i kritiky smíšených reakcí. Zatímco jedni jeho (v pozitivním slova smyslu) sebejistý počin velebili pro jeho formální odvahu jít proti proudu, druzí jej vnímali jako projev nabubřelého ega. A vcelku podobných reakcí se nyní dočkal i Zdeněk Viktora se svým celovečerním debutem, který českými kiny proběhl koncem minulého roku.

Podobně jako jeho generačně spřízněný kolega Julius Ševčík, rozhodl se i Zdeněk Viktora využít všechny možnosti, které se mu jako studentovi filmové školy nabízí a brát v potaz klíčové podněty, na než mladé tvůrce opakovaně upozorňuje řada světově úspěšných a renomovaných filmařů: být otevřený k tomu, co se děje kolem, reagovat na vnější impulzy a nasávat z nich inspiraci. A hlavně: vytáhnout paty z domu a vyrazit do světa. Jak Ševčík, tak i Viktora načerpali cenné zkušenosti za oceánem (shodně na filmové škole v New Yorku) a na jejich práci je to vidět. Shodou okolností ve svých filmech oba koketovali s poetikou filmu noir, který obecně platí za jeden z divácky nejatraktivnějších žánrů (či stylů, chcete-li). Avšak zatímco Ševčík si v Normalu pohrával spíše s konstantami noirového vizuálu, Viktora svou pozornost více upnul k archetypální noirové zápletce a postavám v čele s ďábelsky svůdnou, leč zrádnou femme fatale a životem ostříleným, cynickým soukromým očkem.

Že prý je příběh Raluky „plytký“, „banální“ a „předvídatelný“, říkaly některé hlasy z publika, jež Viktorův film automaticky odsunuly mezi ty „trapné pokusy o žánr“, jak by řekl Bohdan Sláma. Žádného z těchto samozvaných „arbitrů vkusu“ však nenapadlo brát v úvahu samotnou podstatu filmu noir, který přece ve své době vzešel z určité – pejorativně řečeno – „lacinosti“ béčkové produkce hollywoodských studií. A dle mého názoru přehnaně útočným soudům o předvídatelnosti bych oponovala tvrzením, že u každého příběhu pracujícího s archetypy se přece logicky dá očekávat, kam se zhruba bude vyvíjet. U každé noirové ženy, kterou se režisér rozhodne divákům představit skrze její sex-appeal a v prvním záběru, v němž se objeví, akcentuje její nebezpečně krásné dlouhé nohy či odhalený výstřih/záda a smyslnou šíji, je přece jasné, že bude zákeřná intrikánka. Všem režisérům klasické éry noiru počínaje Langem, Premingerem či Siodmakem to baštíme, stejně tak jejich následovníkům z post-noirové éry, tak proč to najednou vyčítat Zdeňkovi Viktorovi? Obeznámeni žánrovými konvencemi všichni tušíme, jaké osudy archetypální postavy femme fatale a její mužské oběti čekají. Tak proč nad tím zlomyslně kroutit hlavou? Stejně tak ledabylé je tvrdit, že ten příběh je prostě banální. Když na věc přijde, banální jsou i příběhy filmů hollywoodských es jako je (nedotknutelný) Steven Soderbergh (když je řeč o noirově laděných filmech, tak si vzpomeňte na jeho Angličana). Důležitý je úhel pohledu. Nejde přece jen o to, o čem film vypráví, ale i jak to vypráví. Kombinace konvence s invencí například Viktora funkčně využívá ve vyprávění, které rámuje pro noir tradiční retrospektivou, ale zároveň ji infiltruje flashforwardem, v současnosti tolik populárním vypravěčským trendem. Dnes bohužel až nadužívaný postup otevírání příběhu často irituje svou samoúčelností, což však není případ Raluky, z níž jde cítit režisérova obeznámenost a úcta k danému žánru a především fakt, že ví, o čem chce vyprávět.

Film Zdeňka Viktory stojí na pevných scenáristických základech, má nosnou zápletku a její postavy dýchají životem, čemuž napomáhají i typově precizně vybraní herci: ať už minimalisticky, leč velmi účelově využitý Stanislav Majer jako antagonista, tak naprosto přesný Jan Dolanský v hlavní roli lehce samolibého solitéra, který žije ze dne na den a má všechno na háku, dokud mu mysl nezatemní obyčejný lidský pud. Koneckonců, všichni jsme jenom lidi, tak proč mu ten krok vedle zazlívat.

Byť Raluca není filmový zázrak, který diváka naprosto odzbrojí a na závěrečné titulky jej nechá užasle zírat s otevřenou pusou, je zdravě sebevědomým filmovým počinem, který stojí nohama na zemi a nedělá ze sebe víc, než čím je: uvědomělým a slušným žánrovým snímkem, na který mě jednoduše baví se dívat. Je to prostě jen otázka načasování.

Raluca

scénář a režie: Zdeněk Viktora
kamera: Aleš Hart
zvuk: Lukáš Moudrý
produkce: Magdalena Sládková
střih: Ondřej Hokr
kostýmy: Tereza Rumlenová
producent: SCREENPLAY BY
Česká republika, 2014, 80 min
Facebook