Zde se nacházíte: 25fps » Český film » Dialog o Danielově světě zakázané lásky

Dialog o Danielově světě zakázané lásky

Dialog o Danielově světě zakázané lásky

ROZHOVOR s Veronikou Liškovou, režisérkou dokumentu Danielův svět – JANA BÉBAROVÁ –

Danielův svět je bezesporu jedním z nejpozoruhodnějších českých dokumentů poslední doby. Snímek nahlížející do „třinácté komnaty“ pedofila silně zarezonoval loni na podzim na festivalu v Jihlavě, kde získal diváckou cenu, a podařilo se mu probojovat i na Berlinale. Na recenzi, jíž jsem psala před měsícem a kterou si můžete přečíst zde, nyní navazuji rozhovorem s režisérkou filmu Veronikou Liškovou

Máte za sebou čerstvou zkušenost z Berlinale, kde se váš film promítal v sekci Panorama. Jaké ohlasy jste na Danielův svět zaznamenala na festivalu, který je pověstný liberálním postojem vůči společensko-politickým tématům? Byly nějak odlišné od těch na jihlavském festivalu?
Ohlasy na Berlinale byly opravdu pozitivní – v tom se podobaly reakcím jihlavského publika. Snad jen debaty po projekcích byly ještě trochu více vřelé a emotivní. Mezi diváky se dokonce našli i tací, kteří za mnou po projekci přišli a řekli mi, že byli v dětství zneužiti a že jsou opravdu rádi, že náš film otevírá téma pedofilie a s tím nevyhnutelně přispívá k širší společenské debatě týkající se právě zneužívání. Momenty takové osobní zpovědi od úplně cizích lidí samozřejmě nezažívám každý den a byly pro mě velmi silné.

Veronika Liskova_FOTO_BW

Veronika Lišková

Jaké filmy vás na Berlinale nejvíce zaujaly? Vnímáte nějaké zásadní rozdíly v přístupu/postoji českých tvůrců a jejich zahraničních kolegů k dokumentárnímu filmu?
Na Berlinale jsem bohužel téměř neměla čas chodit do kina. Viděla jsem pouze dva dokumentární snímky, které byly taktéž uvedené v sekci Panorama, a nový film Petera Greenawaye Eisenstein In Guanajuato. Každopádně jsou minimálně tři filmy, které byly na Berlinale uvedeny a které opravdu nechci při první příležitosti zhlédnutí propásnout – Knight of Cups Terrence Malicka, The Yes Men Are Revolting od režisérsko-aktivistického dua Yes Men a El botón de nácar Patricia Guzmana. Co se týče druhé otázky, bojím se, že odpověď by vystačila na samostatný a poměrně dlouhý rozhovor. Rozdílů a specifik dokumentární tvorby a přístupu dokumentaristů v České republice a zahraničí je celá řada. Jsou dány specifickou tradicí lokálních „dokumentárních škol“ a jejich rukopisem a samozřejmě také finančními podmínkami, které takřka neumožňují natáčení v horizontu delšího časového úseku a mimo kontext České republiky.

Znamenají dosud veskrze pozitivní reakce na váš film, že se společenskými předsudky to v české společnosti není zas tak špatné? Že jsme liberálnější a otevřenější než si myslíme? Nebo by to mohl být důsledek toho, že se o váš film zajímají spíše právě liberálně uvažující, hloubaví a společensky angažovanější lidé než konzervativněji/zpátečnicky smýšlející jedinci?
Myslím si, že pokud je někdo ochotný vydat se na dokument o pedofilovi, předpokládá to, že je současně ochotný se této problematice vystavit. To již s sebou jistou otevřenost a liberálnost opravdu nese. Samozřejmě jsou i lidé, kteří se na náš film vydají jen proto, aby se přesvědčili o svém již existujícím názoru, který může být naprosto neliberální a předsudečný. Každopádně s tím, jak vstoupil film do kinodistribuce a jeho publikum již není pouze publikem festivalovým, začínáme zažívat občasné negativní reakce. Již jsem slyšela názory, že je můj film manipulativní či já sama jsem někým manipulována. Setkala jsem se i s několika vyloženě konspiračními teoriemi. Byl by samozřejmě zázrak, kdyby film na tak kontroverzní téma, jakým je pedofilie, byl přijat pouze pozitivně.

Je fascinující, jak se vzhledem k citlivosti tématu drtivá většina aktérů vystupujících ve vašem dokumentu chová přirozeně a nebojí se projevit svůj až jednohlasně soucitný, empatický postoj vůči Danielovu problému. Setkala jste se během natáčení s někým, kdo ve vašem filmu odmítl vystoupit a být s daným tématem veřejně konfrontován?
Nesetkala. Je to samozřejmě hodně dáno tím, že Daniel je sympatický a inteligentní mladý muž. Nicméně přece se jen objevila jedna zpětná reakce na natáčení, která se týkala scény, v níž vede Daniel dialog s ředitelem organizace Prague Pride. Organizátoři Prideu s odstupem času vyhodnotili spojení festivalu s pedofilní komunitou jako rizikové pro své aktivity, což souviselo nejen s naším natáčením, ale především s účastí samotných pedofilů na pochodu hrdosti Prahou. Do jisté míry tento postoj chápu. Jde samozřejmě o to, že pokud se na Pridu projdou byť jen tři naprosto bezúhonní pedofilové, vždy se najdou média, která se toho chytnou a budou to démonizovat. Na druhou stranu si myslím, že by komunita, která je sama sexuální minoritou, neměla rezignovat na otevírání komplikovaných otázek týkajících se lidské sexuality a lidských práv. Jsem proto moc vděčná například festivalu Mezipatra za to, že film uvedl, i dalším LGBT filmových festivalům, které na Berlinale projevily o Danielův svět zájem.

Danielův svet_Prague Pride  2_Artcam

Jste spíše idealistka nebo realistka? Jak moc věříte tomu, že pomocí vašeho filmu můžete v české společnosti něco změnit?
Jsem realistka. Myslím, že tabuizace problematiky pedofilie je tak intenzivně kulturně a společensky zakořeněná, že její odstranění je běh na velmi dlouhou trať, která možná vůbec nemá cílovou rovinku. Náš film není aktivistický, ale budu samozřejmě ráda, když alespoň některé diváky přiměje k tomu, aby se o problematiku pedofilie více zajímali a nenahlíželi ji jen skrze klasické mediální stereotypy. Myslím, že zlepšení základního povědomí v této oblasti může výrazně přispět k prevenci zneužívání dětí. Náš film v tomto smyslu může pomoci minimálně ve dvou aspektech: jednak ukázat, že za sexuálními útoky na děti nestojí vždy pedofilové, ale velmi často také lidé po sexuální stránce „normální“, a současně skrze Danielův příběh vyslat i určitý pozitivní vzor do pedofilní komunity samotné. Jde také o základní poselství týkající se ústředních otázek lidské důstojnosti a humanity: každá lidská osobnost má právo být nahlížena skrze presumpci neviny. Každopádně mám pocit, že na náš film celkem dobře reagovala media, takže jistou společenskou debatu se již podařila otevřít, což je samozřejmě skvělé.

Z filmu je patrné, že je vám bližší spíše pozorovatelský přístup. Do jaké míry by podle vás měl dokumentarista do dané situace zasahovat, ovlivňovat ji, případně s ní manipulovat?
Myslím, že na tuto otázku neexistuje jednoznačná odpověď, zejména co se týče zasahování a ovlivňování reality. Mně je určitě bližší observační dokument, zároveň mám ale jako divák ráda i aktivistické performativní dokumenty od tvůrců, jako jsou právě například Yes Men či Mads Brügger. Režisér-aktivista pak mnohem více jednotlivé situace iniciuje a moduluje. Nicméně ani observační přístup neznamená, že do situací nijak nezasahujete. Každé natáčení s sebou nese určitý zásah do reality, už jenom výběrem scén, které bude člověk natáčet. Pro mě je každopádně důležité, aby natáčené situace organicky korespondovaly s tématem a protagonistou, kterého sleduji.

Jak byste obecně zhodnotila pozici českého dokumentaristy? Jaké jsou jeho možnosti a v čem spočívají jeho limity?
Danielův svět je můj celovečerní debut, předtím jsem natočila několik krátkometrážních dokumentů pro televizi. Každopádně jsem nikdy nebyla v pozici, kdy by mě mohla režie či scenáristika plně živit. Nejsem ani typ autora, který by dokázal pracovat na větším počtu projektů zároveň. Situace českého dokumentaristy je nicméně taková, že pokud se chce uživit, musí kombinovat režii s nějakou další prací – například dramaturgickou či pedagogickou. Zároveň však mám pocit, že se jen malé množství zdejších autorů snaží sehnat prostředky mimo Českou republiku či usiluje o koprodukci se zahraničními partnery. Svoji roli v tom jistě hraje obava z potenciálně hrozící ztráty svobody a plné kontroly nad projektem a averze k tomu, že by tvůrce měl poslouchat připomínky televizních dramaturgů či producentů. Taky ne všechna témata a autorské přístupy mohou rezonovat mimo lokální trh, ale přesto mám za to, že potenciál pro mezinárodní financování českých dokumentů tu je.

Jelikož pracujete v Institutu dokumentárního filmu a na svém debutu jste spolupracovala s Českou televizí, jak hodnotíte přínos těchto institucí pro současný český dokument?
Institut dokumentárního filmu se snaží českým tvůrcům zprostředkovat možnosti, jak o svých projektech uvažovat mimo český kontext, jak z hlediska námětu, tak jejich financování. Pořádá vzdělávací workshopy, kde mohou své projekty komplexně vyvíjet, a koprodukční fóra a trhy, kde pro ně pak mohou hledat partnery. Myslím, že se nám v poslední době trochu daří nabourat výše zmiňované obavy českých filmařů, protože jich stále víc a víc do našeho institutu své náměty posílá, byť je ten počet stále menší než v případě autorů z Polska, Bulharska či Rumunska. A to navzdory tomu, že jsme česká instituce. Česká televize pak v našem prostředí hraje roli velmi důležitou – koprodukuje velké množství snímků, které by bez ní mohly vzniknout jen velmi obtížně.

Co nebo kdo během vašich studií nejvíce ovlivnil či formoval váš intelektuální růst a pohled na svět obecně? Měla jste ve svém životě nějaký iniciační moment, nebo jste k této volbě povolání přirozeně směřovala?
Iniciační moment jsem neměla a to, že se budu věnovat filmu, se rýsovalo velmi pozvolna. Původně jsem vystudovala kulturologii, paralelně jsem pracovala pro několik filmových institucí a festivalů, teprve pak jsem se přihlásila na FAMU na Katedru scenáristiky a dramaturgie. Věděla jsem, že ráda píšu, o režii jsem v té době ještě vůbec nepřemýšlela. Během studia na FAMU jsem pak v rámci školních cvičení měla možnost zkusit některé své náměty a scénáře sama natočit. Samotný proces natáčení, ten mikrokosmos jednoho určitého filmového formátu a specifikum a intenzita setkání s lidmi, o kterých člověk natáčí, mě pak uchvátily. Lidí, kteří mě formovali, bylo určitě mnoho, ale pokud bych přece měla někoho jmenovat, pak určitě svého bratra, dokumentaristu Martina Marečka, který je skoro o devět let starší než já, a tak na mě od dětství měl opravdu velký vliv.

Práce kterého z vašich kolegů si nejvíce vážíte? A ke které osobnosti ať už českého či světového dokumentu nejvíce vzhlížíte?
Vážím si práce řady svých kolegů, mám ráda filmy Míry Janka, Filipa Remundy, Kláry Tasovské, Lukáše Kokeše a samozřejmě už zmiňovaného Martina Marečka. To jsou pro mě klíčové postavy českého dokumentu. Pokud bych se pustila do výčtu zahraničních filmařů, byl by opravdu dlouhý. Ale zmíním alespoň Viktora Kossakovského, Fredericka Wisemana, Nicolase Philiberta nebo již bohužel předčasně zesnulého Michaela Glawoggera.

V čem vás spolupráce se Zdeňkem Holým obohatila? Máte v plánu nějaký další společný projekt?
Zdeněk Holý je autorem námětu Danielova světa, celý projekt inicioval. Bez něj by vůbec nevznikl. Vážím si, že měl jako začínající producent odvahu pustit se do tak odvážného námětu. Rozhodně mě obohatily dialogy, které jsme spolu o tématu našeho filmu vedli, a bylo také zajímavé si všímat, co jemu jako nefilmaři a člověku s výrazně analytickým myšlením na něm přijde zajímavé. Další společný projekt zatím neplánujeme, nicméně Zdeněk pracuje na několika dalších filmech hraných i dokumentárních, na které se těším.

Pozn.: Snímek Danielův svět bude ke zhlédnutí na festivalu Jeden svět, v Olomouci např. dne 27. 3. 2015 v 17:30 v kině Metropol. Veronika Lišková se projekce osobně zúčastní.

Veronika Lišková (*1982), scenáristka, režisérka. Vystudovala Katedru teorie kultury na FF UK a Katedru scenáristiky a dramaturgie na FAMU. Spolupracovala s řadou filmových institucí a festivalů a působila jako šéfredaktorka časopisu Nový Prostor. V současnosti pracuje v Institutu dokumentárního filmu, neziskovém centru podporujícím autorskou dokumentární tvorbu v regionu střední a východní Evropy. Její dosavadní filmografie zahrnuje snímky: Doteky tance (2010), Mezičas (2010), Dokud nás Bůh nerozdělí (2011), Trochu lepší svět (2012). Snímek Danielův svět je jejím celovečerním debutem.

Danielův svět

Scénář a režie: Veronika Lišková
Námět a produkce: Zdeněk Holý
Kamera: Braňo Pažitka
Střih: Hedvika Hansalová
Zvuk: Jan Richtr
Česká republika, 2014, 75 min.
Premiéra: 19. 2. 2015 (Artcam)
Web, Facebook

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Jana Bébarová
editor-in-chief

Počet článků : 247

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

sex toy in india
Zpět nahoru