O mrtvých jen dobře…

RECENZE: Takovej barevnej vocas letící komety (2015, režie: Václav Kučera) – JIŘÍ VLADIMÍR MATÝSEK –

Filip Topol byl bezesporu významnou osobností domácí alternativní hudební scény a jako takový si určitě zaslouží dokumentární film, který by pro budoucí generace zafixoval jeho tvůrčí i lidskou osobnost. Otázkou ovšem zůstává, zda je právě tímto – do určité míry – pomníkem právě film Takovej barevnej vocas letící komety. Nejsem si tím úplně jist.

Samotný koncept filmu, který začal vznikat záhy po Topolově smrti za vydatné podpory fanoušků (úspěšná sponzorská kampaň na serveru HitHit) je velmi prostý: Vytvořit portrét hrdiny jedné generace, „Michala Davida undergroundu“, pianisty, zpěváka, vůdčí persony kapely Psí vojáci, milovníka klasické hudby a osobnosti blíženecky rozpolcené – Filipa Topola. Vše odvyprávět pěkně chronologicky, vypíchnout vše podstatné a také protagonistovi vysekat pomník – jak výmluvně napovídá jeden z úvodních záběrů. Režisér Václav Kučera je zkušeným matadorem televizního dokumentu. Zkušenost hlavního tvůrce, jeho profesionalita a nebál bych se říci řemeslnost je – namísto aby byla pozitivem – hlavním problémem filmu. Takovej barevnej vocas letící komety je film formálně studený až hanba. Ve filmu, který je primárně určen pro kinodistribuci, se nedočkáme ničeho jiného než rozhovorů na kameru, fotografií, archivních záběrů z koncertů a nutné výplně (pohledy na Prahu a jiná evropská velkoměsta), když se nedostává jiného – zajímavějšího – obrazového materiálu. Snahou o ozvláštnění budiž pravděpodobně scéna s rozpohybovanými rejstříky varhan – ta však v jinak až příliš tradičním celku působí jako pěst na oko.

Kučera a jeho tým se nedokázal vymanit z klasického prokletí televizních dokumentů, tedy fenoménu „mluvících hlav“. Pokusil se však o jisté novum – úplně vynechal jakékoliv informační titulky. Tím ovšem z filmu, který mohl mít ambici představit Filipa Topola širší veřejnosti, vytvořil zašifrovanou výpověď, která něco řekne jen osobě nadprůměrně orientované v Topolově životě a díle. Neznalý divák musí pouze hádat. Samotného Filipa Topola či jeho bratra Jáchyma ještě pozná. Ale – kdo jsou ti ostatní? Spoluhráči z kapely, učitel ze střední školy, učitelka hry na klavír a na varhany, přítelkyně… U některých osob je zařazení takřka nemožné. Pokud tedy film cílí na znalce Filipa Topola, proč vlastně vznikl? Jako sebeutvrzující, elitní záležitost od znalých pro znalé? Pojďme si na Filipa zavzpomínat, však se všichni známe, tak proč titulky…

Snaze o přátelské zavzpomínání odpovídá i celkový tón dokumentu. Je totiž až podezřele opatrný. Ve své podstatě nejde do hloubky a temné stránky Topolova života (sklon k pití, těžké onemocnění) jen lehkými krůčky obchází. Nakousneme… a pak radši necháme být. Vždyť to vlastně nebylo tak špatné… Nebo ano? Jako by se tvůrci řídili odvěkým pořekadlem „O mrtvých jen dobře.“ Filmu citelně schází odstup. Topolova smrt je příliš blízko. Takovej barevnej vocas letící komety je přísně selektivní. Plyne sice chronologicky, ale vzhledem k tomu, že před námi defilují Topolovi přátelé a známí a každý z nich přidává svou veselou historku či vzpomínku (na smutné či negativní se tady nehraje) bez jakéhokoliv časového ukotvení, dochází nutně ke zmatkům. A to je u filmu, který chce být biografií, trochu problém. K pročištění chronologie nepřispívá ani zařazení koncertních záznamů, které „skáčou“ z jednoho konce Topolovy kariéry na druhý, většinou bez ohledu na to, kde se právě nacházíme na časové ose.

À propos – koncertní záznamy: Ještě že jsou ve filmu obsažené v tak hojném množství. Hudba Psích vojáků i drásavý a vnitřně prožitý projev Filipa Topola stojí za to, aby byly zaznamenány. To je obrovské pozitivum filmu. Působivost Topolových textů, jeho dravá performance, vše promítnuto na velké plátno, zanechá svou stopu. Je to možná jediný moment, ve kterém Takovej barevnej vocas letící komety vytváří emoce a funguje pravděpodobně tak, jak tvůrci zamýšleli. Jasně ukazuje unikátnost a nenahraditelnost zjevu, kterým Filip Topol bezesporu byl.

Jinak je dokument spíše konzervou, která do slušivého obalu balí to hezké, na co si Topolovi přátelé vzpomněli. To negativní ponechali taktně venku, na prahu zapomenutí. Doufejme, že s odstupem času vznikne další film o Topolovi a Psích vojácích, jehož tvůrcům bude něco říkat slovo kontext a jejichž cílem bude předávat a fixovat informace. Ne jen stavět pomníky.

Takovej barevnej vocas letící komety

Režie a scénář: Václav Kučera
Kamera: Diviš Marek
Střih: Vilém Šrail
Hudba: Psí vojáci, Filip Topol, W.A. Mozart
Účinkují: Filip Topol, Jáchym Topol, David Skála, Viktor Karlík
Česká republika, 2015, 100 min.