Zde se nacházíte: 25fps » Český film » Fenomén „Slovenská nová vlna“

Fenomén „Slovenská nová vlna“

Fenomén „Slovenská nová vlna“

REFLEXE: vlna vs. břeh (režie: Martin Štrba, 2014) – KATEŘINA SÝSOVÁ –

12. února byl v českých kinech uveden film Marina Štrby vlna vs. břeh. Režisérský debut o „Slovenské nové vlně“ z perspektivy umělce, který vše zažil na vlastní kůži, představuje souvislosti jednoho z nejsilnějších uměleckých hnutí v Československu, které změnilo pohled na fotografii.

Kontext Slovenské nové vlny

Skupina slovenských fotografů studujících na pražské FAMU přinesla v osmdesátých letech čerstvý vzduch na fotografickou scénu. Svým pojetím tvorby zásadně změnila pohled na do té doby klasickou fotografii. Zatímco slovenská „stará vlna“ z šedesátých let, představovaná například fotografem Janem Saudkem, skupinou Epos nebo P. H. Adasnerem, byla ještě inspirována malířstvím a tradiční formou kompozice, odpoutala se „Slovenská nová vlna“ od dosud platných pravidel.

Mladá generace slovenských fotografů šokovala dosud nepoznaným pojetím aktu. Ukázala novou antiestetičnost, mísila mužské akty se ženskými a přinášela nové pohledy na lidské tělo. U diváků dodnes vyvolává konotace o asymetrii lidského těla a snaží se přimět člověka k zamyšlení nejen nad fyziologickými odlišnostmi mužského a ženského těla, ale také nad rozdíly genderovými.

„Slovenská nová vlna“ v sobě nese znaky postmodernismu. Manifestace postmoderní doby se přitom dá nalézt především v tomto novém pojetí zobrazovaní nahého těla. Při užití slova postmoderna v souvislosti s tvorbou „Slovenské nové vlny“ je ale nezbytné dbát na kontextuální zasazení hnutí do období, ve kterém se zrodilo – tedy osmdesátých let. Z dnešního pohledu, kdy jsme běžně vystaveni konzumaci eroticky laděných nebo pornografických obsahů, se jejich akty už nezdají zdaleka tak pobuřující. V roce 1984 ale fotografie Vasila Stanka v návštěvnících výstavy Fotochema způsobily takové rozpaky, že musely být sundány. První výstava osobitých autoportrétních koláží Jano Pavlíka, která probíhala v prostorách FAMU, byla dokonce po několika hodinách uzavřena.

stanko_01

Alternativní přístup ke světu ale fotografové „Slovenské nové vlny“ neukazují jenom pomocí aktu. Dosud nepoznané inovativní zobrazování okolí, ve kterém se dá nalézt celá řada vnitřních asociací, se dá popsat slovem inscenace. Ve fotografiích, které autoři tvořili za vzájemné výpomoci, je totiž patrný vliv divadla nebo také dokumentu. Fotografie jsou promyšlené a naplánované především díky tomu, že vznikaly pomocí řemeslně precizní ateliérové práce. I když slovo ateliérová v tomto případě nemusí být vystihující. Ateliéry studentů FAMU tvořily hlavně neuklizené studentské koleje a priváty, ve kterých tvůrci žili. I tohle nekonvenční prostředí tvorby silně odlišovalo „Slovenskou novou vlnu“ od tradiční fotografie, která vznikala v prázdnějších vzdušných prostorách.

Výše zmíněná systematická inscenační tvorba se silně projevuje například u Jana Pavlíka, který si před tím než fotografie vytvořil, dělal přesné náčrtky. Tvorba Pavlíka se odlišuje od ostatních ještě v další věci. Do fotografií často zasahoval i po jejich vytvoření. Některé části koloroval nebo k nim přidával popisky. Jedny z největších následných zásahů ukazuje například jeho fotografie Oheň. Černobílá fotografie nahé dívky, přes kterou se táhnou červené linie dokreslené fixem a ruský nápis Oгонь, poskytuje prostor pro množství asociací. Dlouhá řada významů ale nemusí mít vůbec nic společného s tehdejší společenskou nebo politickou situací. Pavlík se, podobně jako ostatní autoři „Slovenské nové vlny“, nesnaží na svých fotografiích zachytit okolní svět, místo toho přináší obraz toho, co se děje uvnitř jeho osobnosti. Ve své tvorbě se vyrovnával s psychickými problémy a depresemi, kterými trpěl. Právě z toho důvodu mohou být jeho práce jedny z nejsložitěji pochopitelných a mnozí lidé se s nimi nejsou schopni identifikovat. Pro obtížnost pochopení jeho práce mluví také fakt, že svůj život a tvorbu ukončil v roce 1988 dobrovolnou smrtí.
Práce Pavlíka a ostatních autorů „Slovenské nové vlny“ ale nelze chápat jako depresivní. Ostatně jednu z hlavních tezí vycházejících i z filmu vlna vs. břeh tvoří tvrzení, že největší životní filosofií je hra.

Součinnost více tvůrců způsobila, že souhrnná výstava všech, jak se odehrála například minulý rok v pražském Domě fotografie nebo na bratislavském fotografickém festivalu Měsíc fotografie, vyzařuje bipolaritu fotografických prací. Na jednu stranu klade melancholicko existenciální náladu, na straně druhé kontrastuje humorem. Autory „Slovenské nové vlny“ spojovalo prostředí i doba vzniku, tvorba každého z nich je ale vysoce individuální. Tono Stano se nekonvenčně zabýval geometričností lidského těla, naopak Miro Švolík ukazoval svět na svých fotografiích jako divadelní jeviště, Ruda Prekop vyjadřoval introvertní technicitu člověka, Vasil Stanko se věnoval aktu, Martin Štrba ve svých pracích zdůrazňoval protiklady, Peter Župník konfrontoval v domalbách fotografií realitu se snem, zatímco práce Kamila Vargy se zabývaly duší člověka a jeho zakotvením v časoprostoru. Kvůli různorodosti tvorby tedy nelze hnutí hodnotit jednostranně, ale individuální tvorba autorů přináší pohledy do jejich vlastního světa a z dnešního hlediska také poskytuje hluboký vhled do divokého období 80. let.

vlna_vs_breh_01

Ostrost není důležitá, hlavní je emoce

Martin Štrba točil vlnu vs. břeh na digitální zrcadlovku, občas ale musel improvizovat, a tak se ve filmu objevují také sekvence točené na iPhone. Štrba, který stál dříve za kamerou filmových děl jako Hořící keř, Občanský průkaz nebo O rodičích a dětech, poznamenává, že chtěl naplnit film statickými klidnými záběry. Energičtí členové „Slovenské nové vlny“ ho ale přinutili plány změnit. Jednotliví fotografové byli při natáčení tak pohybliví, že nakonec vznikl divoký dynamický obrazový materiál. Ve filmu vlna vs. břeh se tak dá najít něco, co by se dalo nazvat vizuální špínou obrazu. Ostatně, formou dokumentu se Martin Štrba vrací k jedné z hlavních hodnot „Slovenské nové vlny“, která hlásá, že na ostrosti nezáleží, důležitá je emoce. Díky této asociaci se Štrbovi daří odpoutávat své dílo od klasického dokumentárního filmu a posouvá ho na rovinu obrazové eseje.

Není to ale jenom forma filmu, která poukazuje na hodnoty tvorby umělců „Slovenské nové vlny“. Intimní přátelství, díky kterému mohla být tvorba skupiny tak silná, je ve filmu stále přítomné. Hluboké vztahy, které tvůrce po mnoha letech stále ještě spojují, umožňují Štrbovi vyhnout se tradičním nostalgickým portrétům i ilustraci už známých informací. Hledá hlubší souvislosti, snaží se vyjádřit společného ducha, vzájemné vztahy a lidské příběhy. Při tom všem ještě autorům poskytuje prostor pro sebereflexi svých děl, ať už vzpomínají na počátky tvorby nebo boj proti režimu.

Jak blízko si dodneška stojí představitelé Slovenské nové vlny, popisuje jedna ze scén filmu. Fotografové se shromažďují před aktem Jano Pavlíka. Společně diskutují nad tím, kdo stál před lety Pavlíkovi modelem. Nemohou se na tom ale shodnout. Vášnivá humorná debata neukazuje jenom vztahy mezi fotografy, ale evokuje atmosféru, která panovala mezi umělci během studia a dodnes se nezměnila. Štrbovi se tak díky přetrvávajícímu přátelství mezi fotografy povedlo zachytit duch doby osmdesátých let, pohledy na svět a atmosféru, která mezi představiteli „Slovenské nové vlny“ zůstává i po letech stejná.

vlna vs. břeh

Režie: Martin Štrba
Scénář: Martin Štrba, Olina Kaufmanová
Kamera: Martin Štrba
Střih: Olina Kaufmanová
Hudba: Michal Novinski
Účinkují: Jano Pavlík, Rudo Prekop, Vasil Stanko, Tono Stano, Martin Štrba, Miro Švolík, Kamil Varga, Peter Župník a další
ČR/SR, 2014, 88 min.
Premiéra: 12. 2. 2015 (Aerofilms)

Print Friendly, PDF & Email

Autor

admin
Počet článků : 391

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru