Bratříčku, nevzlykej

RECENZE: Bratříček Karel (režie: Krystyna Krauze, 2016) – VERONIKA JANČOVÁ –

Jakou roli zastává ve společnosti umělec a jeho dílo? Jaká je jeho pozice v dějinách? Jakou stopu může zanechat jeho tvorba? Nejen na tyto otázky hledá odpověď celovečerní dokumentární film Bratříček Karel – portrét, který zachycuje odlesk osobnosti Karla Kryla.

Sedmnáctý listopad se zapsal nesmazatelně do českých dějin jako počátek sametové revoluce, jež vedla k pádu komunistického režimu v tehdejším socialistickém Československu. Mezi osobnosti neodmyslitelně spjaté s listopadovými událostmi patří také Karel Kryl. Kryl přijel do Československa na sklonku listopadu 1989, aby se zúčastnil pohřbu své matky. Právě ve chvíli, kdy se v Československu utrhla revoluční lavina, jež již nešla zastavit. Kryl se díky tomu poměrně nečekaně objevil na pražském koncertu, kde měl možnost poprvé po dlouhých dvaceti letech setkat se tváří tvář se svým publikem. Jeho vystoupení zahájené písní Morituri te salutant se stalo jedním z nezapomenutelných okamžiků sametové revoluce. Sám Kryl musel (v kontextu smrti vlastní matky) chvíli, kdy „pohroužený v žalu pozoroval euforii davu“, vnímat velmi silně. Tuto událost i mnohé jiné okamžiky ze života Karla Kryla zachycuje Krystyna Krauze v česko-polském koprodukčním filmu Bratříček Karel, jenž vstupuje do kin symbolicky sedmnáctého listopadu.

Film je zpočátku konstruován z pohledu autorky. Krauze vzpomíná na setkání s Krylem, a především osvětluje svou motivaci pro natočení filmu – vrátit umělci nesplacený dluh, jenž vůči němu má. Tato osobní linie funguje především jako úvod a je rychle nahrazena tradičnější biografií mapující Krylův život postupně od jeho dětství přes hudební začátky a pozdější exil až po návrat do vlasti a nečekaný skon. Osobní linie autorky se ještě několikrát v dokumentu náhle vynoří, a to buď v podobě osobní výpovědi o sobě, své rodině a Krylově vlivu na její osobnost, nebo autorského komentáře k jeho životu. Vedle základních životopisných informací se dokument snaží především postihnout události, zážitky a různé další vlivy, které formovaly Krylovy názory, inspirovaly jeho tvorbu a odrážely se v jeho díle. Ve filmu postupně vystupuje velká řada protagonistů z rozličných okruhů. Slova se ujímá nejen sama dokumentaristka, ale také Krylův bratr Jan, básník Miroslav Kovařík a řada dalších Krylových přátel, bývalí kolegové z rádia Svobodná Evropa, další (nejen exiloví) tvůrci, historikové, publicisté a jiní lidé, se kterými se setkal a kterým zasáhnul do života. Výpovědi účinkujících přibližují jak Krylovy jednotlivé životní události, ale také nám zprostředkovávají jeho filozofii a odkrývají rozličné aktivity, kterým se vedle rozhlasové činnosti a působení na poli hudby věnoval. Karel Kryl je díky tomu představen také jako všestranný člověk s velkým výtvarným a básnickým nadáním.

Ačkoli se jedná o portrétní dokument, Krylova osobnost zůstává neustále jakoby neuchopitelná. Přes veškerou snahu se nám k němu nedaří dostat, neustále nám uniká a v podstatě se toho o něm moc nedozvíme. Relevantní informace se rozplývají ve výpovědích pamětníků, jež jsou navíc plné redundantních údajů. Film skrývá i řadu zajímavých informací, ale divák si je musí aktivně ve filmu najít a tak nějak vyzobat mezi ostatním materiálem. Krauze má neustálou tendenci mapovat dobový kontext a zapojuje řadu záběrů ve stylu Filmového týdeníku, které působí až zbytečně. Naopak zde chybí více archivních záběrů se samotným Krylem. (Zůstává otázkou, kolik audiovizuálního materiálu se zachovalo, a co měli tvůrci k dispozici.) Nicméně sledovat v portrétním dokumentu o Karlu Krylovi návštěvu Alexandra Dubčeka v Ostravě, projev Gustava Husáka po zvolení do funkce či záběry z protestů v Polsku je trochu zvláštní. Proč nedostala raději více prostoru Krylova tvorba, která se tak jedinečným způsobem vyjadřovala k době a komentovala situaci? Karel Kryl dostává slovo skrze vzpomínky deníkového charakteru, jež jsou předčítány ve voice-overu. I ty jsou však často využity spíše k historickému výkladu a pro popis okolních událostí namísto toho, aby nám bylo odhaleno něco víc z jeho osobního života a/nebo niternosti. Je poněkud nepochopitelné, proč by se měl portrétní film namísto sledované osoby zabývat okolními, navíc tak notoricky známými událostmi. O to podivnější je to v případě Karla Kryla, který komentoval dění ve společnosti svými písněmi, popřípadě básněmi. Na ty zde však bylo paradoxně trochu pozapomenuto.

Krylova pozůstalost je roztříštěna mezi různé předměty schraňované jako muzejní kousky bývalými kamarády a jeho osoba zůstává ve vzpomínkách lidí, se kterými se setkal. Bratříček Karel tuto roztříštěnost úspěšně zachycuje. Krauze skládá materiály do pomyslného archivu v podobě dokumentárního filmu, a to způsobem, který evokuje techniku patchwork. Působí dojmem, jako kdyby film začalo natáčet několik různých dokumentaristů, jenž pak sestříhali svou footage do jednoho výsledného díla. Krauze využívá různé metody a postupy s pocitem nejistoty, jak k tématu přistupovat, a dokument působí jako sbírka veškerého seskupeného materiálu. Mírně schizofrenní střih je řízen asociacemi a podněty obsaženými ve výpovědích protagonistů. Chápe se motivů, skáče po událostech a tématech a skládá scény, jako když pejsek s kočičkou pekli dort a míchali všechno možné: tu hovoří jeden pamětník, do toho vidíme inscenovaný záběr s hraným Krylem, načež zazní úryvek jedné z písní, aby na pár vteřin promluvil opět jiný pamětník, čímž se dostáváme k širším politickým souvislostem, jež motivují nástup archivních záběrů z nějaké historicky významné události, do toho začíná vzpomínat dokumentaristka na své dětství atd.

Problémem také je, že protagonisté často nehovoří ani tak o Karlu Krylovi, jako o sobě. Primárně popisují, jak se s ním seznámili, což je naprosto nerelevantní, nebo vypráví o tom, za jakých okolností se stýkali, jaký k němu měli vztah a co si myslí, že si myslel. Snad je to nezáměrné, ale kvůli počtu protagonistů, charakteru a délce intervalů jejich výpovědí, vzniká při sledování filmu dojem, že se protagonisté pouze předhánějí v tom, kdo znal Kryla lépe, pro čí život měl větší význam, na koho měl větší vliv atp. Propojením s legendární osobností se tak trochu utvrzují o vlastní výjimečnosti a vyhřívají se v jeho světle. Když už se dostaneme přímo ke Karlu Krylovi, nebo dojde na ukázky jeho písní, jedná se o velmi krátké momenty. Krauze nedává prostor zaposlouchat se do jeho textů nebo vlastních výpovědí v diskusních pořadech. Namísto toho velkou pozornost věnuje již zmíněnému politickému pozadí. Jakkoli jsou společensko-politické změny stěžejní pro Krylovu tvorbu, neustále je kvůli nim od jeho postavy odbíháno.

Díky pravidelným rozhlasovým pořadům a úspěšnému pašování desek a kazet se stal Karel Kryl legendou pro celé generace československých a polských posluchačů. Oba táborů příznivců však museli na živé vystoupení počkat až do sklonku 80. let. Tato vystoupení jsou kýženým setkáním také pro diváky, kterým doposud byly servírovány jen velmi kusé útržky. Pokud divák přistupuje k dokumentu s nadšením, že uvidí mj. sestřih a ukázky Krylových vystoupení, bude pravděpodobně zklamán a frustrován tím, jak málo prostoru se jim v dokumentu dostává. Na druhou stranu je skutečně třeba ocenit bohatost podkladů, které se Krystyně Krauze podařilo shromáždit, a to jak co se týče účinkujícíh, tak množství různorodého materiálu – od audiovizuálních záznamů přes záznamy rozhlasových pořadů po fotografie a různé další dokumenty z osobní pozůstalosti jako jsou básně, osobní vzpomínky, dopisy apod. Dokonce zde najdeme i inscenované záběry rekonstruující drobné události. V záplavě podkladů se však dokumentaristka trochu utopila a nedokázala uspořádat nasbíraný materiál tak, aby poskytla skutečně vypovídající filmový portrét.

Dokumentární film Bratříček Karel zanechává dojem, že si autorka nedokázala poradit s tématem, které se jí nepodařilo pevně uchopit, aby mohla srozumitelně sdělit, co sdělit chtěla. Hlavním přínosem filmu je, že nabízí nový neotřelý obraz legendárního českého písničkáře, a to z polského úhlu pohledu. Rovněž bude velmi zajímavé sledovat, jak film promlouvá k různým částem publika – jak jej budou přijímat diváci, kteří vyrůstali na Krylových písních, na jedné straně a jak naopak mladší publikum, jež je pouze seznámeno s jeho odkazem, či na toto setkání teprve čeká.

Bratříček Karel

Scénář a režie: Krystyna Krauze
Kamera: Jacek Petrycki, Daniel Šperl
Střih: Matouš Outrata
Zvuk: Daniel Němec
Hudba: Karel Kryl
Česká republika/Polsko, 2016, 79 min.

Premiéra: 17. listopadu 2016