Zde se nacházíte: 25fps » Komiks » Pokračování kultovního románu? Ne, vztyčený prostředníček!

Pokračování kultovního románu? Ne, vztyčený prostředníček!

Pokračování kultovního románu? Ne, vztyčený prostředníček!

RECENZE – KOMIKS: Klub rváčů 2 (Chuck Palahniuk & Cameron Stewart) – JAROSLAV STUCHLÝ –

Na počátku bylo slovo, přesněji řečeno román Chucka Palahniuka vydaný v roce 1996. Tuzemský čtenář však měl možnost se s tímto textem seznámit až v roce 2000, poté, co kiny prošla filmová adaptace Davida Finchera (1999). Můj první hřích je, že jsem knihu nečetl. Můj druhý hřích – film jsem neviděl v kině (ani v době jeho premiéry v únoru 2000, ani v loňském roce, kdy se do kin vrátil). Ačkoli patřím ke generaci X, pro kterou se Klub rváčů stal kultovní záležitostí, jeho téma mě neoslovilo. Snad jsem nebyl protisystémově naladěný, snad jsem nebyl odkojený konzumem a jako člověka mě určitě nedefinoval nábytek z Ikey, snad jsem ani nebyl rozzlobený (nebo správně rozzlobený) mladý muž. Tenkrát mě moje zaměstnání bavilo a s jistými výhradami mě vlastně baví dodnes. Film jsem chápal spíše v kontextu blížícího se konce milénia, dobou, která přála nejrůznějším mesiášským vizím stříknutým notnou dávkou paranoie, z nichž divácky nejvstřícnější mi přišel Matrix (1999) a na opačném konci spektra Aronofského (1998). Navíc byl módní i svou „velkou pointou“, odhalením, které zpětně zcela změní divákovo vnímání příběhu. Odborně se tomu tuším říká mindfuck a Klub rváčů se tak řadí k filmům jako Obvyklí podezřelí (1995), Šestý smysl (1999) nebo Ti druzí (2001).
Proč tak dlouhý vysvětlující úvod?

pcs_1-1475515387Protože komiksové pokračování Klubu rváčů, jehož scénář napsal sám autor původního románu, se mi jeví jako podivný blábol. Palahniukovi fandové v něm možná naleznou něco víc, já se však při čtení trápil zhruba stejným způsobem jako u Gaimanova Sandmana: Předehry. Ale zatímco Gaiman se aspoň poctivě snažil těžit příběh tam, kde už ani sestřička Smrt nebere, Palahniuk spíš ukazuje svým čtenářům vztyčený prostředníček. Přestože jsem se s jeho hrdinou neztotožnil, chápal jsem, z jaké potřeby vytryskl v polovině devadesátek román. Není mi však jasné, proč vznikl tento komiks.

Vypravěč původního příběhu je o deset let starší, ženatý s Marlou, mají spolu syna. On si teď říká Sebastian a polyká tuny prášků, ona navštěvuje podpůrné skupiny a ono kutí doma cosi krajně podezřelého. Marla začne manželovy prášky měnit za placebo a Tyler Durden se vrátí. Jenže hlavním hrdinou není ani Sebastian, ani jeho (spoiler!) druhé já Tyler, nýbrž samotný Chuck Palahniuk, který sedí spolu s dalšími lidmi na redakční poradě (nebo v Klubu autorů)… a řeší zápletku pokračování Klubu rváčů. Ještě před touto scénou se ale objeví přímo v ději, přičemž hovoří k postavám i ke čtenáři. Někde kolem strany 90 jsem se v ději kolem Sebastiana, Marly, únosu jejich syna, Tylera a těch lidiček se syndromem předčasného stárnutí (nebo jsou to oživlé mrtvoly?) dočista ztratil a trochu se našel až skoro na konci, kde se Palahniuk patrně vysmívá svým fanouškům, o nichž dopředu ví, že komiks nepochopí a budou jej za to chtít lynčovat, protože mnozí vůbec netuší, že jejich kultovní film vznikl podle nějaké knihy. Ufff!

Dává vám to nějaký hlubší smysl?

Nakonec už není jasné ani to, zda poslední komiksová kapitola, která má být koncem původního románu, je skutečně představení původního konce románu, nebo nějaký autorův zlomyslný žert. Předpokládám, že kdybych od Palahniuka něco (cokoli) četl, chápal bych jeho humor lépe. Takhle jsem se znalostí filmu sice rozuměl nejrůznějším odkazům a narážkám, ale to bylo tak všechno.

pcs_1-1475515461

Nezpochybnitelná je vizuální stránka díla. Cameron Stewart nepěkně zamotal hlavu nejen lettererovi, ale také překladateli (Richard Podaný), protože na spoustu stránek „volně“ rozházel tu pilulky, tu růžové okvětní plátky či spermie, které mnohdy zakrývají kus obrázku (většinou hlavy) nebo rovnou kus textové bubliny. Vzhledem k tomu, že děj samotný je docela nesrozumitelný, nějaká ta hůře pochopitelná část textu už nehraje takovou roli. Vlastně se mi to zdá v kontextu celé knihy příznačné. Kresba je fajn a užijete si ji o to víc, pokud se vám líbí výtvarné zpracování série Zámek a klíč (Gabriel Rodriguez). Koloristu Davea Stewarta už jsem vychvaloval tolikrát, až je to skoro trapné, ale díky němu se aspoň částečně orientujeme v tom, co je přítomnost, co minulost a co Sebastianova „tylerovská“ projekce. Ale stejně jako u již zmíněného Sandmana: Předehry je práce těch, kteří se podíleli na vizuální stránce díla, plýtvání talentem. Tam, kde zásadně selhává vypravěč, to hezké obrázky prostě nespasí.

P.S. Žádný další mindfuck se v komiksu nekoná, tedy pokud nepočítám celostránkový obrázek na straně 20.

Chuck Palahniuk & Cameron Stewart

Klub rváčů 2

CREW, Praha 2016
280 stran
799 Kč

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 241

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru