O devítiocasé kmotře lišce

Publikováno: Jaroslav Stuchlý Publikováno dne: 20. března 2016 Rubrika: Komiks | Komentář : 0

RECENZE – KOMIKS: Usagi Yojimbo: Hon na lišku (Stan Sakai) – JAROSLAV STUCHLÝ –

Sotva jsem uviděl podtitul pětadvacátého Usagiho, napadly mě dvě věci. Zaprvé, že úplně stejně se jmenuje pátý díl nechvalně proslulého propagandistického seriálu o majoru Zemanovi, kde liškou prchající na Západ byl patrně míněn agent Bláha. Zadruhé, že jsem nedávno recenzoval comicsové Liščí děti (série Zaklínač). A když si k tomu připočteme, že Bédovi Liškovi z novácké Ulice to doma zrovna moc neklape, máme trochu „přeliškováno“. Dobrá, zpátky k Usagimu.

Pokud by někdo nevěděl, jak to tvůrce Stan Sakai dělá, že knížky o Usagim vypadají všechny stejně, ale přitom je každá jiná (jen stejně výborná), napoví předmluva Floyda Normana. Jde o ucelenost příběhu, kresbu, nepřítomnost barvy, vyprávění, které čtenáře pokaždé zaujme, a jedinečné postavy. Navíc si u mne Norman šplhnul tím, jak Sakaie přirovnal k mým oblíbeným mistrům černobílé kamery klasického Hollywoodu: Greggu Tolandovi a Jamesi Wongu Howeovi. Po delší době předmluva, která má hlavu a patu a není jen autorovým chlubením se, jak dobře zná Stana Sakaie (přestože taková poznámka nechybí ani zde).

Hon na lišku má tu nejobvyklejší podobu Usagiho dobrodružství, a sice uzavřené a mnohdy překvapivě vypointované epizody, volně spojené motivem cesty a postavami známými z předchozích dílů. Tentokrát putuje Usagi ve společnosti mrzutého a lakomého lovce odměn Gena, s nímž si v úvodní (titulní) povídce nepěkně zahraje liščí démon. Dvojdílná Sakura uvádí na scénu novou postavu, Genovu známou, bojovnici Sakuru, která se umí hbitě ohánět bičem. Donašeč je studií odporného charakteru, tenhle proradný ksindl se objevil už v Mostu slz. Mikropovídka Saya je o jednom zbytečně vyprovokovaném souboji, Žebrák donutí čtenáře zalistovat zpátky, aby si ověřil, zda jej tvůrce netahá za nos – netahá, postava „žebráka“ se nenápadně objevuje jak v Sakuře, tak v Donašeči. V Pevnosti se do děje opět vlamuje klan Neko ninjů a pronásledovaná Chizu, jež byla o pozici vůdkyně klanu připravena. Příběh je však tentokrát o něco košatější. Závěrečný Psanec se obejde bez Usagiho, vypráví o soupeření Gena a Toulavého psa ohledně dopadení jistého zločince a nejen, že odhalí skutečný Genův charakter (stálý čtenář ho dávno zná), ale navíc zanechá nejhlubší emocionální stopu.

Nevím přesně, kdy jsem podotkl, že svět Usagiho začíná nabývat temnějších kontur, Hon na lišku je toho však jasným důkazem. Čím dál víc jej zaplňují zlé a pokřivené charaktery, ubývá humoru, ti hodní nekončí zpravidla dobře. Ještěže vnitřní ustrojení titulního hrdiny série není podrobováno žádné relativizaci, na Usagiho, dodržujícího za všech okolností samurajský kodex (částečně je vypsán v Poznámkách), je možné se v tomto ohledu spolehnout. Někomu může připadat až příliš čítankový, ale jde o to, že se o podobné umění dá v životě opřít. Člověk by si měl dávat pozor, co (nejen v mládí) vstřebává. Představa, že jsem na stará kolena obklopen lidmi, jejichž nejoblíbenějším comicsovým hrdinou je Lobo nebo Deadpool, je trochu znepokojivá…