O čem se bavíme v Berlíně? Část 4.

JANA BÉBAROVÁ & MAREK ČERMÁK reflektují vybrané filmy 69. ročníku Berlinale

První část našich dialogů najdete zde. / Druhou část našich dialogů najdete zde. / Třetí část zde.

Jana Bébarová: Přítomnost ženského elementu je letos (nejen) v soutěži velmi znatelná – ať už ženskými protagonistkami a tématy na ně navázanými či tvůrkyněmi, které za soutěžními filmy stojí. Esencí obojího je titul Elisa & Marcela (Elisa y Marcela) od španělské scenáristky a režisérky Isabel Coixet, která je na Berlinale skoro jako doma. Svůj autorský rukopis si Coixet postavila na inspirativních, intimních dramatech silných ženských protagonistek, což bylo vidno už na jejím raném počinu Můj život beze mne (Mi vida sin mí, 2003), jenž byl před 16 lety premiérován právě v berlínské soutěži. U Elisa & Marcela nevybočuje ze svého zaujetí – reálným příběhem inspirovaná dobová lesbická romance z přelomu 19. a 20. století se koncentruje na dvojici milenek, které spolu chtějí žít navzdory době nepřející homosexuálním svazkům. Elisa & Marcela rezonuje nejen proto, že toto téma je stále navýsost aktuální – v řadě zemí se stále neuznává sňatek jedinců stejného pohlaví, v řadě zemí je to zločin, v některých dokonce zločin trestaný smrtí. Jak režisérka na tiskovce řekla, „na světě je stále tolik Elis a Marcel“…

Isabel Coixet je vůči ženským postavám, jejím strastem a především intimnostem velmi empatická a její postavy rozhodně nejsou schematické. Elisa & Marcela není žádným manifestem, je to film o lásce a o tom, jak láska někdy vede člověka k těžkým rozhodnutím, kterých může jednou litovat. Proto oceňuju, že mu nejde jen o akcent tématu spjatého s útlakem společenské minority, ale dává si záležet i na stylové rovině. Vizuální cítění Jennifer Cox, pro kterou je Elisa & Marcela prvním počinem hlavní kameramanky na hraném celovečeráku, je nesporné od prvních záběrů. Poeticky ladné černobílé obrazy příhodně dokreslují pocity, které hrdinky prožívají, a je radost na ně pohledět. Ty jsi z filmu odešel, co tě na tom iritovalo?

Marek: Pro mě byla Elisa & Marcela obrovským zklamáním a až bych skoro řekl, že hned po Fatihu Akinovi druhý nejhorší film soutěže. Oproti němu ale pracuje Coixet alespoň s tématem a s vývojem postav. Jinak mi přišlo, že je to velmi naivně natočené drama, které využívá postupy staré padesát let. Když jedna scéna končí stmívačkou do kruhu (à la příběh s Ptákem Uličníkem) a následuje sekvence, kde si postavy předčítají dopisy tak, že při čelním snímání hovoří přímo do kamery a pak se takhle mezi sebou prolínají, musel jsem se začít smát a přestat ten film brát vážně. Podle mě jde o vyloženě špatně zvládnutou formu a až diletantskou režii. Ani ta kamera není dobrá. Nejlepší záběr je hned ten první, ale pak už je to všechno jen efektně černobílé, ale vůbec se s tím účelně nepracuje! Celé je to jen na oko, aby to asi vzbuzovalo dojem „starých časů“, ale ve skutečnosti to na mě působilo amatérsky a uměle (třeba úvodní scéna vlakem je nasvícena, jakoby se odehrávala někde v zářivkami zaplněné čekárně a iluzi vlaku podporuje jen špatně zahrané „kodrcání“ postav). Ohromný zklamání.

Jana: Tak to zabolelo! Asi jsi málo lesba, Marku  :-) (Vtip…) Kažodpádně, já bych ještě zmínila, že v kontextu B&W dobového dramatu koncentrovaného na ženské postavy a taky vzhledem k produkčně-distribučnímu zázemí film kráčí ve šlépějích Cuarónovy Romy – oba vznikly pod hlavičkou Netflixu, což byl v případě Elisa & Marcela v Berlíně ožehavě diskutovaný fakt. V Německu se vzedmula vlna nevole, že film produkovaný Netflixem nemá co dělat v soutěži tohoto festivalu, a debata na tiskové konferenci k filmu se k tomu opakovaně vracela. Coixet několikrát zdůrazňovala, že bez Netflixu by tento film nikdy nevznikl – připravovala ho 10 let, protože ho nikdo nechtěl zafinancovat – zejména i proto, že ho chtěla dělat v černobílé. S čímž Netflix neměl nejmenší problém… Ocitovala bych tu na závěr její slova, že: „Kultura má být o respektování autora. Jestli někdo říká, že můj film sem nepatří, pak to tu není kultura.“ Pro mě jsou ty radikální výkřiky proti Netflixu strašně dětinské, stejně jako bučení novinářů na tiskových projekcích nad logem této společnosti…

Marek: Podobně nepřesvědčivě jako Elisa & Marcela na mě působil i turecký snímek A Tale of Three Sisters (Kiz Kardesler), který se ale podle předběžných zpráv dost líbí porotě. Jde sice o úsporně natočený film v krásných přírodních reáliích, ale s podivně teatrálně pojatou prací s mizanscénou. Emin Alper vůbec nevyužívá filmovou řeč, nejsem si vědom ani toho, že by nějak účelně (např. u dialogů) pracoval s velikostmi záběrů nebo střihovou skladbou. Je těžké hodnotit herectví v jazyce, kterému vůbec nerozumím, ale během projekce jsem měl zároveň neodbytný pocit, že je něco špatně. Hercům jsem nevěřil výraz, ani jejich dlouhé a ustrojené repliky (tím spíš, když se mělo jednat o osoby se sociálně slabším pozadím).

Jana: Souhlasím s tebou – já si z A Tale of Three Sisters budu pamatovat asi jen ty pěkné – pro nás exotické – scenérie venkovského prostředí hornaté centrální Anatolie, kde se film odehrává. Fotogenicky zajímavé mi přišly i všechny tři sestry, ale jejich příběh už tolik ne. Pro Emina Alpera to byl hodně osobní film, protože se vrátil ke vzpomínkám na vlastní dětství. Na příběhu tří sester (jedné dospělé s malým kojencem a dvou teprve dospívajících) z chudé horské vesnice publiku představuje tamní tradici tzv. adoptivních dcer, jež mají za úkol starat se a „vychovávat“ mladší děti z bohatších rodin, kam jsou posílány (jedna taková v dětství opečovávala i režiséra Alpera). Jako diváci však této „výchovy“ svědky nejsme – A Tale of Three Sisters je v podstatě konverzační drama o výměně názorů odehrávající se skoro celé za zdmi venkovského domu sester a jejich otce. Primání cíl režiséra byl ukázat na tomto – podle jeho slov – „realistickém dramatu s prvky pohádky“, kterak zásadní rozhodnutí o budoucnosti tamních žen dělají muži z jejich okolí. Pokud film usiloval o nějaký poukaz na téma genderové nerovnoprávnosti, moc se mu to i kvůli strojenosti replik, kterou jsi zmínil, nepodařilo.

Marek: Ještě jsme nezmínili italskou gangsterku Piranhas (La paranza dei bambini), která navzdory své průměrnosti patří k tomu lepšímu, co letošní Berlinale nabídlo. Měla aspoň svižné tempo a pevný styl, kterým minimálně v první polovině dokázala zaujmout. Problémy začaly nastávat v druhé části, kdy se příběh začal proměňovat ze sociálně podepřeného dramatu o chlapci, který se prostřednictvím práce s drobnými mafiány chce vypracovat na místo hlavního bosse celé čtvrti, do „roadmovie“ o kamarádech, jež se pomocí YouTube učí, jak někoho zastřelit ze samopalu. Teď to samozřejmě zjednodušuju, ale tenhle skok opravdu ve vyprávění nastal. Ty jsi byla na tiskovce, kde se, jak jsi mi psala, k tématu filmu dost vyjadřovali?

Jana: Od začátku se hodně komentoval sociální kontext filmu a vážná politická situace v Itálii. Neapolský novinář a spisovatel Roberto Saviano, podle jehož stejnojmenného románu film v režii Claudia Giovannesiho vznikl, se ve své práci dlouhodobě zabývá neapolskou mafií Camorra a od publikace knihy Gomorra (jíž před 11 lety zfilmoval Matteo Garrone) je stále pod ochranou policie. Jeho první slova na tiskovce logicky směřovala k tématu propojení politiky a mafie jako závažného evropského problému a v souvislosti s tím z jeho úst zaznělo i jméno zavražděného slovenského novináře Jána Kuciaka. Celá debata se točila kolem nelehkých sociálních podmínek, ve kterých mládež na jihu Itálie vyrůstá, a toho, že chudoba a ignorantství jsou příčinami, proč se mladí lidé uchylují ke zločinu. Logicky proto přišla otázka, co tedy mladí Italové v Neoapoli potřebují, aby se situace změnila. Z přítomné početné delegace filmových představitelů chlapců z gangu-neherců pak každý za sebe (ale shodně) vystoupil se stanoviskem, že je třeba mít nějaký sen, za kterým směřovat, v něco/někoho věřit. Takže žádné obviňování systému, ale důraz na individualitu. Mě mrzí, že tyto teze, nabídnutí alternativního řešení problematické situace a vlastně obecně celý její kontext ve filmu absentují! Jednoduše to nejzajímavější a nejpodstatnější se odehrálo za zavřenými dveřmi kinosálu, a to je trochu špatně, ne? Bez této debaty, která se měla explicitněji otevřít už ve filmu, jsou pro mě Piranhas zbytečně natáhnutou dvouhodinovou story o mladých gangsterech, u které už od začátku víš, jak dopadne. (Ne)herci na tiskovce komentovali, že filmem prý chtěli ukázat, že tohle je špatná životní cesta – jenže on závěr filmu spíš naopak jen ztvrzuje, že z této cesty není úniku. Pokud se Piranhas bude na Berlinale dávat nějaká cena, tak za téma, ne za film jako umělecký počin…

Marek: Stejný problém má podle mě i izraelsko-francouzský film Synonyms (Synonymes), u nějž je zajímavější námět, myšlenka a koncept, než samotný výsledek. Pojednává o bývalém izraelském vojákovi, který se snaží stát řádným francouzským občanem. A to až to té míry, že se chce zcela zbavit všeho, co mu jeho rodnou zemi připomíná. Synonyms mají docela zajímavou výchozí situaci, kdy vidíme hlavního hrdinu Yoava při tom, když mu někdo ukradne během sprchování šaty a on je nucený zůstat v prázdném francouzském bytě docela sám. Od umrznutí ho zachrání dva mladí sousedé a od té doby se už film začne pohybovat na hranici několika žánrů od komedie, po zvláštní milostné trojúhelníkové drama. Nikdy ale zcela do žádné skupiny nezapadne, a proto jsem se sebe během projekce často ptal, co že to vlastně sleduju.

Marek: Opravdu jediným filmem, který mě letos zasáhl je čínský So Long, My Son (Di jiu tian chang). Jde o skvěle napsané, natočené a zrežírované drama, které prostřednictvím chronologicky přeházené struktury velmi pečlivě odkrývá jedno tajemství za druhým a na bezmála tříhodinové ploše pak ukazuje komplexní charaktery a osudy hned několika čínských rodin. Navzdory tématu a tragické výchozí situaci ale So Long, My Son není patetický a umí si od diváků držet odstup, aby je vzápětí zasáhl o to více v momentě, kdy to nečekají. Pořád ve mě doznívá. Některé výjevy, pomalé švenky a záběry ze steadicamu budu mít ještě dlouho v paměti. Tohle je film, kvůli kterému jsem do Berlína jel a jsem rád, že tam byl. Mám v soutěži i jiné tituly, jimž přeju úspěch z více méně objektivních, ale i čistě subjektivních důvodů, ale pokud So Long, My Son nevyhraje, tak porota nemůže mít soudnost.

Jana: Myslím, že na tomto stanovisku se shodneme všichni. So Long, My Son z letošní soutěže kvalitativně extrémně vyčníval a nepotkala jsem nikoho, koho by nezasáhl. Jeho režisér Wang Xiaoshuai už na Berlinale dříve uváděl své filmy: v roce 2001 zde jeho raný počin Kolo v Pekingu (Shiqi sui de dan che) získal cenu poroty a 2008 zde za scénář ocenili jeho titul Věříme v lásku (Zuo you). Pochybuju, že by odsud letos odjel s prázdnou. So Long, My Son je tematizací čínského pořekadla „Hleď do budoucnosti, na minulost zapomeň“, které, jak režisér řekl, pro Číňany bylo důležité zejména po destruktivním období nechvalně proslulé čínské Kulturní revoluce, kde vztahově komplikovaný příběh našich filmových hrdinů začíná. Navzdory kontextu velkých společensko-politických proměn Číny během 30 let na této tezi Wang Xiaoshuai rozehrává emocionálně silný univerzální příběh – o lidech, kteří zůstávají tolerantní a milující navzdory tomu, jaké kritické události v životě prožili. A to je podle mě to nejdojemnější na narativně spletitém, ale dramaticky precizně a sofistikovaně vystavěném příběhu o samotě a touze rodičů, kteří se celoživotně vyrovnávají se ztrátou svých dětí. So Long, My Son je promyšleně sestavená mozaika, která se navzdory konstantnímu přepínání mezi jednotlivými časovými liniemi brání jakýmkoliv efektním střihovým postupům. Je čistá, upřímná a diváka zasáhne přímo do srdce. Věštím a přeju jí vítězství a doufám v její akvizici některým z českých distributorů, protože toto chci vidět znovu. A těm, co v Berlíně nebyli, ten zážitek přeju taky!