Quick View: Barbora Zentková a Julia Gryboś

Jak jste se dostaly k umělecké tvorbě?

Pravděpodobně stejně tak jako většina umělců, od mala jsme k ní obě inklinovaly a s postupem času se z pouhé zábavy stal seriózní zájem. S nástupem na vysokou školu v Ostravě, kde jsme se ostatně také seznámily, se náš zájem o umění více profiloval a po absolvování studia vyústil ve formu intenzivní spolupráce.

Co považujete za své nejvýznamnější dílo?

Je poměrně těžké označit jeden konkrétní projekt. Téměř každý byl pro nás, v době svého vzniku, něčím významným. Samozřejmě mnohé z nich se z dnešní perspektivy jeví jako ne příliš zdárné, ale s každým jsme se naučily něco nového a pokaždé se snažily posouvat se o něco dál. Jestli ale máme jmenovat jeden, asi by to byl projekt s názvem Dávka sdílené pachuti, který byl realizován v rámci výstavy laureátů Ceny Oskára Čepana v Bratislavě. Jednalo se o procesuální, místně specifickou zvukovou instalaci v bývalé jídelně Nové Cvernovky. Mobiliář, jež jsme pro tento prostor zhotovily, svým tvaroslovím odkazoval k původnímu zařízení jídelny a byl vyplněn potravinářským škrobem, který v průběhu výstavy degradoval a podléhal hnilobným procesům. Zvuková stopa reprodukující bublání vody přicházející k varu odkazovala, stejně tak jako série objektů, k otázkám udržitelnosti, k postupnému, neustále gradujícímu pocitu krachu, krize a nejistoty.

 

Jaká vaše práce je z vašeho osobního hlediska pro vaši kariéru klíčová?

Zřejmě by to byla zvuková instalace s názvem Úder pěstí o zeď, co zní celý den z roku 2016. Jednalo se o projekt, ve kterém se nám, dle našeho mínění, povedlo poprvé sjednotit a vyvážit všechny složky a dosáhnout tak komplexního svébytného prostředí. Tato realizace reagovala na problematiku chátrání a ničení významných historických objektů, konkrétně bývalé textilní fabriky Vlněna v Brně, v návaznosti na tamní, lokální ekonomicko–sociální situaci.

 

Jaký umělec (nebo dílo) je pro vás osobně / pro vaši tvorbu stěžejní?

Umělkyň a umělců, jejichž práce nás baví a inspiruje je nepochybně mnoho. Těžko volit jedno jméno, ale mohly bychom zmínit například původem gruzínskou umělkyni Theu Djorndjaze.

 

Co je ve vaší tvorbě nejčastěji dezinterpretováno a vadí vám to?

O ničem zásadním nevíme.

Na čem právě pracujete?

Momentálně pracujeme paralelně na dvou větších nadcházejících projektech. Jedním z nich je dočasná zvuková realizace pro ostravský festival umění ve veřejném prostoru – Kukačka. Druhým je výstava v galerii AlbumArte v Římě, která pojednává o problematice spánku v současných „24/7“ podmínkách.

Můžete na závěr divákům udělit kulturní tip?

Kniha, kterou stojí za to přečíst: Jak vidět svět – britského teoretika kultury Nicholase Mirzoeffa, vydalo nakladatelství Artmap.

Výstava, kterou stojí za to vidět: výstava pákistánské video-umělkyně Bani Abidi – They Died Laughing, která je do konce září k vidění v berlínské galerii Gropius Bau.