Béčková brutalita značky Bronson

Walter Hill o jeho obličeji údajně prohlásil, že je v něm hodně poezie. Těžko říct, jaké verše vyčetl režisér snímku Zlé časy (1975) z tváře Charlese Bronsona, samotný herec se o ní zmínil spíše jako o kamenolomu, který někdo vyhodil do vzduchu. Jisté je, že drobnými jizvičkami posetý, zvrásněný obličej jako by měl v sobě vepsán nelehký osud, jemuž musel jeho nositel již od dětství čelit.

Charles Bronson se narodil jako jedno z patnácti dětí litevských přistěhovalců v pensylvánském Ehrenfieldu na podzim roku 1921. Původní příjmení Buchinsky si změnil v roce 1954 (podle Bronson Gate studia Paramount), jelikož slovansky znějící jméno mohlo v době vypjatého mccarthysmu vyvolávat nežádoucí asociace. Ještě předtím ovšem navázal coby dospívající mladík na rodinnou tradici a začal vydělávat tvrdou prací v dolech. Mezi roky 1943 – 1945 působil v Tichomoří v řadách amerického letectva jako střelec bombardéru. Byl však neodolatelně přitahován k umění. Koncem 40. let pracoval jako divadelní scénograf, prošel hereckým kurzem, sem tam si zahrál menší roli. Ve filmu se objevil poprvé v roce 1951 a téměř celou dekádu se protloukal v epizodních úlohách a televizních (detektivních nebo westernových) seriálech. Dalšími žánry, do nichž se svým vzezřením hodil, byly filmy válečné a gangsterky, jako například nízkorozpočtový Machine- Gun Kelly Rogera Cormana, ve kterém na sebe poprvé výrazněji upozornil. Poté však přišel western Sedm statečných (1960) a od té doby už nemusel divák jméno Charlese Bronsona hledat kdesi v dolních polovinách titulkových listin (pokud se v nich vůbec objevilo).

„Když jsem viděla, že to není namluvené česky, měla jsem chuť se s tebou zvednout a odejít,“ pravila moje matka po návratu z kina, kde jsme zhlédli obnovenou premiéru Sturgesova remaku slavného dramatu Sedm samurajů Akiry Kurosawy. Naštěstí tak neučinila a já mohl druhý den spolužáka oslnit dramatickým převyprávěním děje.

„Mohl to přežít, kdyby za ním pořád nelezli ti pitomí kluci,“ shrnul jsem osud Bronsonovy postavy, drsného, ale přitom sentimentálního pistolníka Bernarda O´Reillyho, nechápaje tenkrát, že díky „těm pitomým klukům“ bude mít (možná na rozdíl od přeživších Chrise a Vina) ještě dlouho čerstvé kytky na hrobě.

Hvězdou, která sama utáhne celý film, se Charles Bronson po úspěchu Sedmi statečných sice nestal, ale následující léta využil k účinkování v kvalitních snímcích, které si získaly velkou diváckou oblibu. Tak se s dalšími „statečnými“, Stevem McQueenem¹ a Jamesem Coburnem prokopal na svobodu ze zajateckého tábora ve Sturgesově Velkém útěku (1963), neztratil se v hvězdném obsazení velkofilmu Bitva v Ardenách (1965) a přežil také Robertem Aldrichem režírovanou sebevražednou misi Tuctu špinavců² (1967). Pokaždé již ztvárňoval výrazné typy – ve Velkém útěku tunelového krále Dannyho Velinského, který trpí klaustrofobií (Bronson ji dobře znal už jako mladík pracující v dolech), a přesto se na stovky hodin spouští pod zem, aby realizoval odvážný plán útěku, v Tuctu špinavců se ze skupiny psychicky a sociálně narušených osobností vyděluje jako inteligentní, cynický Wladislaw (zase ho dostihlo polsky znějící příjmení), o něhož se velící major (Lee Marvin) může při výcviku i v akci opřít.

„Ten chlap vedle ti usnul na rameni? No, to jsi měl říct, šli bychom si sednout jinam,“ pravila matka po návratu z kina, kde jsme zhlédli obnovenou premiéru filmu Tenkrát na Západě (1968). Návštěvu biografu jsem inicioval, protože jsem musel vidět, „jak na konci vrazí tomu hajzlovi tu harmoniku do huby“, jak mi den předtím o Bronsonově výkonu expresivně referoval spolužák. A protože film byl nepřístupný, potřeboval jsem krytí (po letech chápu, proč tolik filmových publicistů v úvodu svých knih děkuje matkám). Je fakt, že z tehdejšího promítání Leoneho opulentního westernového majstrštyku jsem si zapamatoval především Morriconeho melodii a pak ty neuvěřitelně široké záběry Bronsonovy nehybné tváře s nevyzpytatelným úsměvem.

Ve stejném roce, v němž rolí bezejmenného mstitele oznamujícího svůj příchod hrou na foukací harmoniku uchvátil Evropu, se Charles Bronson podruhé oženil (v letech 1949 – 1967 byl ženatý s Harriet Tendlerovou). Jeho vyvolenou se stala anglická herečka Jill Irelandová, se kterou se seznámil při natáčení Velkého útěku, kdy byla ještě manželkou jeho hereckého kolegy Davida McCalluma. Zcela ve stylu svých pozdějších postav mu prý tenkrát Bronson oznámil: „Ožením se s tvou ženou.“ Irelandová spojila s Bronsonem nejen soukromý, ale také profesní život. Počínaje snímkem Pancho Villova jízda (1968) hrála (až na dvě výjimky) pouze v Bronsonových filmech. Podobně jako před ním kolega Clint Eastwood ³, také Charles Bronson získal na přelomu 60. a 70. let hvězdný status nejprve v evropských produkcích. Tehdy se také přizdobil mušketýrským knírkem, který se stal pro další léta nedílnou součástí jeho image. K největším uměleckým úspěchům tohoto období patří bezesporu drama Cestující v dešti (1969), které bylo oceněno Zlatým glóbem za nejlepší zahraniční film, zábavný je pastiš westernového a samurajského žánru Rivalové pod rudým sluncem (1971), působivý zůstává mafiánský snímek Valachiho svědectví (1972) natočený podle reportážního románu Petera Maase (autora knihy Serpico).

Ačkoli čerstvý padesátník byl snad tím nejméně pravděpodobným kandidátem na hereckou hvězdu první velikosti, neuvěřitelné se stalo skutkem. Charles Bronson dobyl konečně i svou domovinu, a to kontroverzním akčním thrillerem Přání smrti (1974). Přes béčkový námět i zpracování příběhu oslovil architekt Paul Kersey, který po násilí spáchaném na své manželce a dceři bere spravedlnost do vlastních rukou a čistí velkoměsto od zločinců, publikum snad ještě důrazněji než podobně ze řetězu utržený Eastwoodův policejní inspektor Harry Callahan. Z Přání smrti se stala série (v pokračování mstí Kersey nové znásilnění a posléze smrt své dcery, ve trojce už rozpoutá regulérní pouliční válku, když chrání své přátele a jejich sousedy před řáděním gangů, ve čtyřce likviduje vysoce postavené mafiány obchodující s drogami), přičemž pátý díl z roku 1994 byl zároveň Bronsonovou symbolickou labutí písní na stříbrném plátně.

Ve svých filmech 70. a 80. let, které lze bez nadsázky zařadit do čistokrevné béčkové produkce, ztělesňoval Bronson stále stejný typ postavy. Lakonického chlapíka⁴, o jehož minulosti se toho příliš neví, zpočátku poněkud pasivního, který však, jakmile se rozjede, není k zastavení a vyniká vynalézavostí ve způsobech likvidace svých protivníků. Mnohdy tyto nízkorozpočtové filmy, na nichž často spolupracoval s režisérem Jerrym Lee Thompsonem pod záštitou produkční společnosti Cannon Films, zachraňuje od zřícení do kinematografického propadliště právě hercova přítomnost. Na rozdíl od svých následovníků (Stallone a Schwarzenegger) a jejich upocených imitátorů (Seagal, Van Damme, Lundgren) totiž dokázal těmto tvrdým, nekompromisním samotářům vtisknout přesvědčivost a vnitřní důstojnost. A zatímco Clint Eastwood si vedle herecké kariéry budoval i tu režijní, aby se od 90. let stal jedním z nejrespektovanějších tvůrců, ověnčených oscarovou slávou, Charles Bronson točil filmy s všeříkajícími názvy, jako již zmíněné Zlé časy (kde zúročil své boxerské zkušenosti a znovu se potkal s dobrým přítelem Jamesem Coburnem), Výstřely pro lásku (nedávno vydané na DVD pod názvem Pomsta), Hraniční čára, Zločiny mužů, Murphyho zákon nebo Posel smrti.

V roce 1990 jej postihla těžká osobní ztráta, když ve věku čtyřiapadesáti let podlehla rakovině Jill Irelandová. Místo aby se Bronson stáhl do ústraní, rozhodl se přebít žal ze ztráty milované manželky další usilovnou prací. Ačkoli z hlediska lidského je toto rozhodnutí pochopitelné, z hlediska uměleckého jsou snímky z 90. let devastující záležitostí. Protože člověku se sedmi křížky by už tvrdého chlapíka nikdo neuvěřil, pokoušel se Bronson přehrát do rolí zkušených patriarchů, kteří při vyšetřování pomáhají svým potomkům. Avšak jak televizní film Donato a dcera (1993), tak třídílná televizní série Rodina policajtů (1995 – 1999), jíž se Bronson s filmováním rozloučil, jsou hercovým (z drsného ranaře se stal doslova stařecký věchýtek) i divákovým utrpením.

Stihl se také potřetí oženit (s o mnoho let mladší Kim Weeksovou), sňatek si předtím nechal formálně odsouhlasit od svých dvou dcer, Zuleiky a adoptované Katriny.

Poslední léta svého života trpěl Charles Bronson Alzheimerovou chorobou. Na konci srpna 2003 zemřel (jako předposlední z legendární „sedmičky“) na komplikace spojené se zápalem plic.

Představitel Bernarda, Harmoniky a Paula Kerseyho sice odešel, ale kola béčkové produkce, kterou svým hereckým projevem pomáhal kultivovat, se točí dál. Nevím, s jakým porozuměním by se díval na kreace snaživého Jasona Stathama, ale určitě by pochválil Liama Neesona v loni uvedeném akčním thrilleru 96 hodin. To je totiž v jistém smyslu dokonalý film (s hlavní postavou bývalého agenta tajné služby) střižený přesně podle bronsonovského mustru „unesli jste mi dceru a já nepřestanu, dokud nebudete všichni mrtví.“ Na to, zda Bronsonův fanoušek Quentin Tarantino dodrží slovo a jednoho z hrdinů svého válečného dobrodružství Inglorious Bastards opravdu pojmenuje Buchinsky, si budeme muset ještě chvíli počkat.

P.S.: Tento článek je věnován… mé matce.

2 Pozorný divák identifikuje Bronsona už v dřívějším filmu Roberta Aldriche, westernu Vera Cruz (1954). V něm jsou ovšem za hvězdy Gary Cooper a Burt Lancaster.

3 Ironií je, že Eastwood nebyl zdaleka prvním na Leoneho seznamu představitelů hlavního hrdiny jeho spaghetti westernů. Roli odmítl jak James Coburn, tak Charles Bronson, ten dokonce s tím, že Pro hrst dolarů má příliš špatný scénář.