Projekt již bez spasitelského rozměru

Nahlédnout do živoucího organismu, jakým Projekt 100 je, nám dovolil Pavel Bednařík, umělecký ředitel Asociace českých filmových klubů.

Projekt 100 se již dávno zbavil cejchu malého dítěte, letos mu je patnáct let. Za jeho existence se do kin dostaly desítky artových titulů a v oficiálních materiálech se uvádí, že velkou měrou ovlivnily českou klubovou scénu (čili zakládání nových filmových klubů). Jak jakožto umělecký ředitel AČFK vnímáš dosavadní dramaturgický vývoj Projektu 100? Lze hovořit o nějaké vnitřní kontinuální linii, která danými ročníky prostupuje? Nemám na mysli skutečnost, že se pravidelně Asociace snaží do Projektu zařadit český film a nějaký film/filmy nové, jde mi čistě o dramaturgický koncept.

Dramaturgický koncept Projektu 100 od jeho počátků a založení v roce 1995 provázela intenzivní a poměrně intuitivní snaha proměnit mapu české distribuce a navrátit pozornost tzv. klasickým či kultovním titulům a snímkům. Tomuto imperativu byl podřízen i výběr filmů, který byl zpočátku nepřeberný a v české republice neměl konkurenci (což z velké míry platí dosud).

Zakladatel Projektu 100 Jiří Králík před několika lety vymezil dramaturgii tak, že P100 uvádí filmy „domácí, klasiku, nově oceňované filmy a filmy kultovní”. Takovýto intuitivní dramaturgický koncept fungoval řadu let, ovšem distribuční prostor v České republice se od roku 1995 razantně proměnil. Vznikly společnosti Cinemart, Artcam, dnes již zaniklý Sunfilm a později také Aerofilms.

Pro Asociaci filmových klubů tak zůstal naprosto jedinečný operační prostor proto, aby P100 uváděl filmy klasické a ty řekněme kultovní, starší deseti let. Ostatní teritoria se více či méně stala doménou (nejen) výše uvedených distributorů.

Projekt 100 v roce 2008 byl ovšem výsledkem série organizačních změn a kompromisů, které nepřehlednou a existenčně hrozivou situaci spojenou s vyloučením Jiřího Králíka z AČFK provázely. To, že Projekt 100 vůbec přežil svůj čtrnáctý ročník a nebylo to příliš znát na výběru filmů, propagaci a organizaci, je téměř zázrak.

Osobně jsem se podílel až na přípravě letošního ročníku 2009, tedy patnáctého ročníku v historii projektu, kdy už původní koncepce dávno pozbyla spasitelský rozměr, který měl P100 v dobách svého vzniku. Hlavním úskalím je za daných podmínek a v daném rozpočtu nabídnout pokud možno pestrý program, který neopomíjí malé kinematografie, domácí tvorbu, ale i snímky němé, dokumentární, animované. Důležitým úkolem je renovovat formu, jakou jsou tyto filmy představovány publiku. Konkrétním příkladem může být uvádění němých snímků s živou hudbou zkomponovanou pro daný snímek.

Aby Projekt 100 vytvářel dostatečně pevný a stabilní most mezi minulostí kinematografie a (diváckou) současností, je potřeba na jeho koncepci a výsledné prezentaci stále pracovat a zlepšovat ji. Bez stínu omluv – rok 2009 byl můj první ročník a některé věci rozhodně nevyšly podle představ. Nákup archivních filmů je vždy během na dlouhou trať. Proto například nevyšel ani letos náš záměr zakoupit do P100 film Tančírna Etore Scoly, o který AČFK usiluje už řadu let.

A co budoucnost? Bude se měnit dramaturgické uchopení Projektu 100 v následujících letech?

Projekt 100 by měl do budoucna maximálně decentralizovat zakořeněnou představu o dějinách kinematografie jako posloupném sledu geniálních děl hrané kinematografie (jak se mohlo z posledních let zdát). Proto jsme i letos zařadili Švankmajerův film Něco z Alenky (kombinovaný), animovanou Farmu zvířat, plánované dokumentární filmy se nám letos bohužel nakoupit nepodařilo, ale je to výzva do budoucnosti.

Velkým problémem etablování Projektu 100 v minulosti je jeho bytostná závislost – a zároveň nevěrnost – anketám tzv. Zlatého fondu, které vytvářeli čeští filmoví historici a publicisté. Žebříčky kvality vytváří vždy většina, a většina – jak říkal Jan Švankmajer – se vždy mýlí. Navíc postupování podle těchto anket je ošemetné. Řadu filmů se nepodaří získat proto, že neexistují negativy nebo jsou majitelé práv produkčně neschopní nebo hamižní.

Myslím, že série anket Zlatého fondu (ze kterých výběr většinou, ale ne vždy (!) vycházel) je v současnosti již zastaralá a dosti dogmatická. V minulosti lze kontinuitu vysledovat v uvádění klíčových autorů – skupina Monty Pythons, Pier Paolo Pasolini, Federico Fellini, Andrej Tarkovskij. Mezi autory však chybí řada klíčových jmen, na které se trochu zapomínalo – Fritz Lang, F. W. Murnau, Francois Truffaut, Billy Wilder, Carlos Saura – a to je možné do budoucna napravit.

Projekt 100, především pak ve svých počátcích, výrazně čněl v české distribuční nabídce. Nyní je situace s artovými tituly o něco příznivější, myslíš, že v tom sehrál právě Projekt 100 nějakou roli?

Polovina 90. let byla dobou obrovského kvasu a transformace základny české kinematografie i distribuce. Projekt 100 proto zazářil jako supernova ve filmových klubech, protože uváděl v té době naprosto převratné filmy: Markétu Lazarovou, Pink Floyd: The Wall nebo Bezstarostnou jízdu. To byl obrodný proces, který dle mého inspiroval k odvaze i další distributory, v témže roce založil Jan Jíra dodnes úspěšný CinemArt a P100 u nás etabloval takové filmaře jako Jima Jarmusche, Terryho Gilliama, Davida Lynche nebo Emira Kusturicu. Jejich filmy pak distributoři kupovali téměř automaticky.

Nyní jsou ale všichni „artoví” distributoři postaveni před stejný problém – klesající návštěvnost, fenomén P2P, monopolizace multiplexů, video-on-demand. AČFK má s Projektem 100 jednu velkou výhodu, a to je luxus uvádění filmů v nových kopiích s českými titulky, a to především u filmů, které nejsou tak jednoduše dostupné. A zároveň je Projekt 100 určen skalním divákům filmových klubů, kde mají svoji nedobytnou enklávu.

Uvidíme, jaká bude budoucnost projektu, osobně doufám, že se minimální nároky diváků ustálí a naopak se budou vracet ke společenskému zážitku návštěvy kina a klasických filmů.

AČFK je nejsilnější hráč na poli českých kinodistributorů v oblasti artových titulů, neuvažujete o tom, že byste vstoupili i − třeba právě s Projektem 100 − na DVD trh?

Tyto úvahy byly v minulosti mnohokrát projednávány, ovšem výsledek byl vždy negativní, cílem bylo dostat diváky do kina a ne jim nabízet DVD pro domácí projekce. Pokud se ovšem zvolí správná strategie postupného uvedení v kinech, na DVD a v televizi, je podle mého vítané, aby se AČFK tímto směrem vydala.

V současnosti probíhají jednání s několika partnery, kteří mají s vydáváním „netuctových” DVD své zkušenosti a důležité je zvolit – v době hroutícího se trhu s DVD – strategii uvádění a formu zpracování. Ideálem by samozřejmě byla tzv. kritická vydání, která v zahraničí reprezentuje Criterion Collection nebo německé Absolut Medien. Ta jsou v našich podmínkách ovšem extrémně finančně náročná a byl by to pro Asociaci velký skok. Proto prvním krokem bude vydání několika DVD se současnými filmy, abychom zjistili, jaké jsou naše limity a možnosti. Později plánujeme tuto nadstandardní edici otevřít s klasickými filmy, na které AČFK kupuje monopol spolu s kino-právy.

Letos se do kin dostane místo deseti osm titulů, sehrála v tom roli spíše skutečnost, že se dva filmy na poslední chvíli nepodařilo sehnat, nebo se setkává Projekt 100 s menším zájmem?

Hlavní motivací bylo nenechat se omezovat bájnou desítkou filmů, která se v minulosti mnohdy „lepila” z aktuální nabídky ostatních distributorů. Rozhodli jsme se proto mířit k počtu 10 filmů, ale rozhodně se na tento počet nefixovat. Hlavní motivací bylo, aby všechny, či maximum filmů bylo koupených přímo AČFK a nedělali jsme tak reklamu jiným distributorům.

Tato motivace má i koncepční vysvětlení. Uvedené filmy patří do kategorie snímků, které jsou součástí dějin světové i domácí kinematografie, nebo výrazným a inovativním způsobem přetváří nebo vytváří prostředky filmové řeči (Anténa, Rekviem za sen). Několik titulů podle původního záměru skutečně nevyšlo, ale důvodem byly astronomické sumy za práva či nevýhodné nabídky od producentů. Rozhodně to nebylo podníceno diváckým nezájmem.

Jak moc jsi ze své funkce v AČFK ovlivnil podobu aktuálního ročníku? Jakých titulů je ti líto, že se je nepodařilo sehnat/protlačit, a které tě těší a jsi opravdu rád, že letos v Projektu budou?

Součástí mojí funkce v AČFK je i určitá míra dysfunkce – pro vysvětlení – nebyl jsem schopen ovlivnit některá jednání ohledně kopií a práv filmů, které bychom rádi v P100 uvedli. Příkladem za všechny budiž filmy Gimme Shelter nebo Tančírna. Osobně jsem rád za dohodu s Jaromírem Kallistou na znovuuvedení filmu Něco z Alenky, která bude mít návaznost i v uvedení kompletní Švankmajerovy tvorby do českých kin.

Vedle toho mám však radost ze všech titulů, které nakonec v Projektu 100 jsou. Objevem pro diváky může být nová argentinská Anténa, srovnání dvou variací na stokerovské téma (Murnau vs Herzog) nebo Sedm samurajů, Psycho či animovaná Farma zvířat. Těžko hledat favorita, pokud s přípravou strávíte několik měsíců života! Projekt 100 je určen divákům, ať si sami vyberou, který z (většinou ponurých) filmů je jim blízký…

otázky kladl Lukáš Gregor