Zaostalý Laurel a netrpělivý Hardy

Vesničko má středisková je posledním filmem Jiřího Menzela, který měl premiéru ještě před listopadovým převratem v roce 1989. Ačkoli v něm televizní stanice vidí záruku sledovanosti a nasazují jej do svého programu přespříliš často, většině diváků toto „omílání“ nevadí a do zprofanovaného tzv. zlatého fondu české komedie bývá řazen právem.

Jiří Menzel i Zdeněk Svěrák dodnes s oblibou vzpomínají na náhodné okolnosti vzniku tohoto filmu. Ty se dají v krátkosti shrnout takto: po jejich předešlé spolupráci (jednalo se o snímek Na samotě u lesa z roku 1976) se zjistilo, že Svěrákovi byla vyplacena dvojnásobná částka a on tak dostal za úkol toto manko vynahradit krátkým námětem, který měl skončit pouze v archivu. Přečetl jej v autě Menzelovi… a zbytek pohádky si není těžké domyslet. Důležitým se ovšem jeví to, že Svěrákovým úkolem bylo napsat námět co možná nejpodobnější tomu, podle kterého bylo natočeno zmíněné Na samotě u lesa. Čili nenásilnou komedii z venkovského prostředí, kde se děj bude točit kolem hodnoty lidské dobroty a tolerance.

Pomocí této historky jsem se chtěl dostat k podstatě mé analýzy. Vesničko má středisková totiž s takovými parametry pracuje, ale přesto se s původně napodobovaným filmem zaměnit nedá. Především díky důrazu na „figurkaření“ v dobrém slova smyslu. A zde se již dostáváme ke dvojici hrdinů (řidič Pávek a závozník Otík¹), s níž má tento film patrně většina diváků spojen. Svěrák sice zcela určitě neměl v úmyslu stvořit dvojici typickou pro tzv. buddy movies, avšak když se ji pokusíme rozebrat zjistíme, že objevit atributy pro tento žánr typické (samozřejmě většinou notně pozměněné) není nemožné.

Hrdinové jako jednotlivci

Zaměstnání, prostředí, ve kterém se pohybuje, a v neposlední řadě fyziologie předurčují řidiče Pávka (Marian Labuda) být názornou ukázkou zlidovělého hromotluka, který pro facku a pivo nikdy nejde daleko. Řešit problémy pěstí mu vrásky nedělá a holduje správným způsobem vychlazenému pivu, avšak charakterizuje jej především boj za vlastní důstojnost. Jako nutnost bere uznání a respekt ze strany své krásné ženy, dětí, pracovního kolektivu nebo třeba nositele inteligence v jejich vesnici, doktora Skružného (Rudolf Hrušínský). Chce působit do značné míry nenápadně, nechat za sebe mluvit dobře vykonanou práci. A to všechno mu komplikuje nešikovnost jeho závozníka Otíka (Maďar János Bán).

Ten trpí díky svému postižení, které není ve filmu příliš osvětleno, a okolí ho považuje prostě za „magora, polovičního blázna a nejspíše (mo)mentálně zaostalého“. Duševní stav určuje veškeré jeho chování². Přesně podle filmové šablony příběhů s retardovaným hlavním hrdinou (Forrest Gump, Rain Man) sledujeme plachého a milého štíhlého mladíka. Za většinu svých excesů nemůže, jsou způsobeny jednak jeho jednoduchostí, jednak tím, že je terčem zdánlivě neškodných vtipů ze strany spolupracovníků. On sám mluví nebo koná jen v mezních situacích a je tudíž zdánlivě neškodný.

Zaostalý Laurel a netrpělivý Hardy

Stavbou těla bychom mohli ústřední hrdiny zařadit do kategorie dvojic „velký-malý“, ovšem vzhledem k jejich výšce bude přesnější „silný-slabý“. V oblasti fyziologie tudíž můžeme vysledovat paralely k duu Laurel a Hardy a kupříkladu Terence Hill a Bud Spencer. Hrdiny italských akčních komedií necháme stranou a zaměříme se spíš na podobnost se slavnými reprezentanty americké grotesky. Většina gagů v jejich společných filmech byla založena na trapasech a omylech dobrosrdečného Stana Laurela, které rozzlobený Oliver Hardy komentoval smířlivě nechápavým kroucením hlavy. Z Hardyho chování se dalo vycítit, že ani on sám si nedokáže život bez Laurela a jejich společných eskapád představit a až na výjimky nad osamostatněním se nepřemýšlí.

Vztah předních postav snímku Vesničko má středisková vypadá podobně. Pávek se o Otíka pokouší starat, díky své povaze a patrně především ze soucitu. Pokouší se ho v rámci možností uchránit před posměšky ze strany JZD a dokonce dbá na jeho hygienu! To vše ovšem jen do doby, kdy se džbánu utrhne ono obligátní ucho a Otíkovy výstřelky (které se snaží omluvit „laurelovsky“ hloupým úsměvem) začnou mít přespříliš negativní dopad na Pávkovu pověst. Závěrečné smíření se Hardyho vzoru značně vzdaluje. Nevíme přesný důvod změny Pávkem tolikrát proklamované lhůty („Do žní!!!“), kdy vezme za vděk neoblíbeným, přesto spolehlivějším závozníkem. Poslední kapka totiž spočívá až v jeho zjištění, že zájem o Otíkovu chalupu projevil pražský (= městský) zbohatlík. Zromantizovaná nerozlučnost se tudíž s největší pravděpodobností nekoná. Ovšem záleží na interpretaci.

Během filmu několikrát sledujeme ranní chůzi Pávka s Otíkem do práce. Její průběh kopíruje bod, ve kterém se jejich vztah momentálně nachází a zároveň determinuje naraci, jelikož dělí příběh do pomyslných (chtělo by se říci aristotelovských) pěti částí. 1. Seznámení s dvojicí. 2. Otík zaspí – krize se prohlubuje. 3. Otík pochopí vážnost situace a Pávkovi marně podlézá. 4. Otík je jedním z davu pracujících, kteří míří do továrny v Praze. 5. Návrat na začátek, ale Pávek si navíc povyskočí.

Toto povyskočení je navíc klíčem k celému filmu. Uskuteční se totiž pod rudou hvězdou a pro diváka tak není těžké zasadit si film do politického kontextu. Ve vztahu k tématu buddy movie symbolizuje momentální neohroženost přátelství dvojice kamarádů okolnostmi společenskými ani pracovními.

Vesničko má středisková

Režie: Jiří Menzel

Scénář: Zdeněk Svěrák

Kamera: Jaromír Šofr

Střih: Jiří Brožek

Hudba: Jiří Šust

Hrají: János Bán, Marian Labuda, Rudolf Hrušínský, Jan Hartl, Libuše Šafránková, Petr Čepek, Miroslav Štibich, Oldřich Vlach, Milena Dvorská, Zdeněk Svěrák, Josef Somr

ČSR, 1985, 100 min.

Premiéra: 1. 8. 1986

 

1 Mimochodem až na epizodní roli Satinského jediní zahraniční herci v celém filmu.