„Potřeboval jsem novou motivaci“

Joseph Pierce je mladý britský animátor, který vedle svých dalších projektů (např. krátkého časosběrného experimentálního filmu State of Nature a videoklipu pro kapelu Enter Shikari) vytvořil ceněné krátké snímky Stand Up (Scénka1, 2008) a A Family Portrait (Rodinný portrét, 2009), v nichž originálním způsobem použil rotoskopii, díky níž dosáhl realismu v pohybech postav, ale zároveň následnou animací těmto postavám dodal výrazný nádech grotesknosti, a vytvořil tak skutečně velmi svérázná a mrazivá díla. Joseph na konci ledna dokončil svůj nový film The Pub (Hospoda, 2012), který se natáčel v londýnské hospodě The Camden Eye a který snad budeme moct vidět také v ČR na některém z festivalů.
Přestože byl Joseph značně zaneprázdněný, našel si čas na zodpovězení všech našich dotazů, přičemž se hned na začátku zmínil o své inspiraci tvorbou Jana Švankmajera. V e-mailovém rozhovoru hovoří nejen o této inspiraci, ale také o spolupráci se známým komikem Robertem Popperem a o svých rotoskopovaných filmech.

Anglická verze rozhovoru je zde. / English version of the interview is here.

Zmiňoval jste, že jste začal animovat díky Janu Švankmajerovi. Mohl byste mi povědět více o tom, jak vás ovlivnil, a také o svém uměleckém zázemí?
Zamiloval jsem si Švankmajerovy textury a niterné kvality jeho díla. I když jsem se posunul od stop motion animace, tohle je něco, co si rád uchovávám. Také mám rád surrealismus a považuji elementy své práce za surreálné. Moje východiska jsou experimentální, abstraktní stop motion animace, ale začal jsem chtít vyprávět příběhy (ovlivněné britským realismem, Dogma 95 atd.), takže jsem začal s touhle technikou rotoskopování.

Webová série Robin Cooper je velmi vtipná a vaše jednoduchá animace skvěle ilustruje to, o čem mluví Robin s panem Lopezem. Jaká byla spolupráce s Robertem Popperem a BBC? Kolik jste měl tvůrčí svobody?
To byla skvělá spolupráce. Někdo z BBC viděl můj absolventský film (Stand Up) a chtěl, abych udělal něco pro web BBC Comedy. Robert Popper dělal tyhle rozhovory po telefonu a v BBC měli představu, že  by bylo fantastické udělat k nim animaci. Měl jsem svobodu vytvořit animace sám, hodně těch kreseb bylo zaleženo na šílených čmáranicích Robina Coopera (kreslil je sám Robert). Ukázal jsem Robertovi, co jsem vytvořil a on mi dal řadu poznámek, díky kterým to bylo vtipnější. Naučil jsem se toho spoustu o načasování komiky, Robert je jako Doktor Komedie, tak precizní a detailní.

Odkud se vzalo vaše pozorování lidí, kteří se často chovají jako zvířata a ve vašich filmech se tedy na moment ve zvířata promění?
Šlo prostě o pozorování lidí, kteří se nechali unést nebo vzrušit (nebo opít!), zapomněli na sociální zábrany a nechali prolomit to základní v sobě. O tom je hodně mé animace, ať už jde o bezdomovce, který se promění v medvěda, nebo obří jazyk, který se vynoří z něčích úst.

Tohle zvětšování, přibližování emocí jakoby lupou a počátek vašeho stylu jsou viditelné ve filmu Big on Love (2007). Jak jste jej vytvořil?
To bylo cvičení během mého prvního roku na filmové škole. Měli jsme vytvořit jen šest řádek dialogu a mít tam určitý druh objetí. Vlastně jsme vytvořili postavy, které jsme si pak mezi námi šesti prohodili, takže tu ženu s lamí hlavou jsem dostal od své kamarádky/spolužačky Masako. Jsem jí za to teď hodně vděčný!

Použil jsem tohle cvičení, abych si vyzkoušel rotoskopování, se kterým jsem si pohrával rok nebo tak nějak. Rotoskopoval jsem jednoduchou řádku dialogu a sledoval výsledek. Abych pravdu řekl, byl jsem dost zklamaný, zvlášť proto, že to trvalo věčnost! Tak jsem přidal ten dlouhý slizký (švankmajerovský) jazyk na konec scény. Najednou to bylo překvapivé a zajímavé, a také docela vtipné.

Máte rád některé rotoskopované filmy? Jaký je váš názor na rotoskopii?
Některé mám rád, jiné ne, je to stejné se všemi technikami, záleží na způsobu jejich použití. Například jsem si užil krátký film Boba Sabistona Snack and Drink, ale jeho celovečerní filmy s Linklaterem mi nepřijdou tolik zajímavé – působí na mě jako efekt aplikovaný na natočený materiál. Mám rád expresionistickou kresbu a pro vizuální inspiraci se dívám spíš na ilustraci a malbu.

Dokončil jste svůj nový film The Pub, za kterým se zdá být zajímavý příběh, nehledě na značný časový a finanční vklad. Čeho si na tomto projektu ceníte?
Cením si toho, že je konečně hotový! Bylo to strašidelné léto, protože jsem věděl, že když se další den probudím a rozhodnu se přestat na tom filmu pracovat, nikdo mě nezastaví. Musel jsem najít nové úrovně motivace. Ale oceňuju, že mi ten film zcela patří, můj dobrý a talentovaný přítel Mark Grimmer mi pomohl ho produkovat prostřednictvím své společnosti 59productions, takže jsem mu neskonale vděčný. Ale nedostali jsme žádnou zakázku nebo veřejné finance, takže je skvělý pocit vlastnit ten film, obzvláště proto, že je tak osobní.

V informacích k filmu The Pub jsem se dočetla, že jde spolu s A Family Portrait a Stand Up o trilogii. Znamená to tedy, že jste posunul limity vaší roto techniky na určitou úroveň a vaší další prací bude jiný druh animace?
Kdo ví? Nepoužil bych tuhle techniku pro další krátký film, ale s týmem a rozpočtem bych se rád pokusil o delší nebo celovečerní film. Zajímá mě vytváření hybridní animace s prvky 3D nebo živé akce. Prostě jenom animace (neustálé kreslení) je zabiják, potřebuju víc pomoci!

Mohl byste popsat, jak vytváříte své rotoskopované filmy?
Stand Up a The Pub jsem natočil s herci na HD digitální kameru, poté jsem to sestřihal a odebral každý druhý snímek (takže mé filmy mají 12 snímků za sekundu). Potom jsem použil Photoshop a Wacom tablet k překreslení každého snímku, než jsem se pustil do kompozitování v After Effects. V případě A Family Portrait jsem si vytiskl každý snímek a kreslil jsem perem a barevným inkoustem, potom jsem naskenoval snímky zpátky do počítače.

V A Family Portrait mě baví hlediskové záběry, kdy se tatínek dívá ze své výšky na maminku a ona se na něj dívá zespoda. V Stand Up mě zaujal ten nápad se zhasínajícími obličeji diváků, kteří ztrácí zájem o výstup protagonisty. Máte jasnou představu o záběrech a pohybech kamery od začátku, je to všechno storyboardované?
Je docela vtipné, že na tváře zhasínající jako světla jsem přišel, když jsem byl otrávený z animování, takže jsem rychle dodělal sekvenci jen se siluetami. Ten efekt se mi líbí, ale byla to jen šťastná náhoda. Lidé to ale zmiňují častěji než cokoli jiného! Se svými kameramany úzce spolupracuji před natáčením, například jsme věděli, že A Family Portrait chceme mít dost klidné a vyrovnané, jako kamera na trojnožce, předtím, než se to zvrhne v chaos. V případě The Pub jsem opravdu chtěl natočit všechno z hlediskového záběru, tak abych dostal diváka dovnitř postav.

Také jste pracoval na animacích pro divadelní produkce (Doctor Atomic, The Minotaur, Warhorse) pod společností “fiftynine productions”. Odnesl jste si z téhle práce nějaké nové zkušenosti?
Byla to skvělá díla, na kterých jsem měl možnost pracovat a spolupracovat s divadelními designéry a režiséry. Animace rozšiřuje pole své působnosti a lidé se stávají kreativnějšími, takže je skvělé být součástí něčeho odlišného. Dr Atomic byl úžasný, protože to byla opera založená na koncepci atomové bomby a animace tak byly vytvořeny použitím rovnic psaných křídou na černé tabuli.

Na vašem webu je zmínka o scénáři k filmu s názvem Gap Year UK pro BBC, který je „ve vývoji“. Co to je za projekt?
To je scénář k hranému filmu, na kterém jsem pracoval se svým kamarádem a režisérem Aneilem Kariou a vyvíjíme ho pro BBCfilms. Je to teenagerská komedie, hodně odlišná od mých krátkých filmů, ale hodně vtipná!