Ázerbájdžánská kinematografie: náčrty k portrétu
Úvodem
Ázerbájdžánská kultura není u nás příliš známá; když bychom měli vyjmenovat významné osobnosti tohoto kavkazského národa, většina z nás by uvedla pouze jméno šachisty Garryho Kasparova. Ani s ázerbájdžánskou kinematografií se častěji nedostaneme do kontaktu, většinou jen na festivalech či specializovaných přehlídkách. V minulém roce jsme měli příležitost zhlédnout na 41. MFF v Karlových Varech nový film Eldara Kulijeva Girov (Rukojmí, 2005), tematizující události v Náhorním Karabachu na přelomu 80. a 90. let minulého století. Zmiňovaný Kulijev natočil na počátku 70. let v koprodukci s barrandovskými studii film Větrné moře (1973) na motivy novely Jiřího Marka Život pod praporem. Děj filmu se odehrával v Baku roku 1918, kdy padla bakuská komuna a vlády ve městě se zmocnili eseři, kteří uvěznili bolševické komisaře a začali se paktovat s Angličany (ve stejném období se odehrává i Šengelajův film Dvacet šest komisařů). Jedním z bolševiků byl i Jan Vacek (v podání Aloise Švehlíka), jehož přeobrazem byla skutečná postava českého revolucionáře a komunisty Ivana Prokopoviče Vacka (1870 – 1951), který z pověření strany řídil evakuaci aktivistů a pracovníků sovětu z okupovaného Baku do Astrachaně. Do Ázerbájdžánu se přestěhoval s otcem jako malý chlapec, jeho rodina pocházela z vesnice Žiželice ve východních Čechách. S českými herci (Radovan Lukavský, Josef Langmiler, Eduard Dubský) spolupracoval Kulijev i na svém dalším historickém filmu Buchta radosti (Záliv radosti, 1977), ohlížejícím se za janovskou konferencí roku 1922, kde se mj. jednalo o kavkazské naftě. Ázerbájdžánští revoluční dělníci však ukázali zahraničním společnostem svou sílu, když se pustili holýma rukama do zasypávání velkého zálivu, aby v něm mohli postavit nové těžební věže. Tento dosud bezejmenný kus země potom nazvali Iljičův záliv.[1] Scény, odehrávající se v Haagu, Paříži a Janově, natáčel Kulijev v Praze. Role Ázerbájdžánců svěřil i našim hercům: František Velecký (známý jako Mikoláš z Vláčilovy Markety Lazarové) představoval Montaševa, majitele naftařského podniku, a Miroslav Krejča, tehdy člen příbramského divadla, naftařského inženýra. V posledních letech se do Ázerbájdžánu rovněž za ropou vypravil dokumentarista Martin Mareček, který zde natočil pozoruhodný snímek Zdroj (2005), v něm zachytil klady i zápory tohoto „černého zlata“.
Počátky
Chléb rovným dílem (r. Šamil Mahmudbäjov, 1971); Zdroj: www.lfs.cz
Ázerbájdžánská kinematografie se zrodila 2. srpna 1898. Toho večera dal fotograf Mišon divákům k posouzení „kolekci živých fotografií“ vlastní výroby. Požar něfťanogo fontana na Bibi-Ejbatě (Požár ropné fontány na Bibi-Ejbatu), Provody Jego vysočestva Emira Bucharskogo (Loučení s jeho výsostí bucharským emírem), Kavkazskaja pljaska (Kavkazské tance) a Slučaj v Bakinskom gorodskom sadu (Případ v bakuském městském parku) byly natočeny speciálně pro nadcházející Světovou výstavu v Paříži. Filmová premiéra ze života v Ázerbájdžánu tehdejší publikum ohromila. První hraný film byl natočen v roce 1915 podle novely Ibrahima Bek-Musabekova V carstve něfti i millionov (V říši ropy a milionů) a prorocky předpověděl, jakými tématy se ázerbájdžánská kinematografie bude zabývat: ropa a morálka, lesk a bída zbohatlíků a nadčasová korupce. Hlavní roli ztvárnil vynikající divadelní herec G. Arablinskij.
Další etapa dějin ázerbajdžánské kinematografie spadá mezi dva vstupy vojsk do Baku, nejprve Rudé armády v roce 1920 apoté sovětské armády v roce 1990. Právě v tomto období se utvářela profesionální národní kinematografie a její výrobní základna. V roce 1923 vzniklo Zařízení pro ázerbájdžánskou kinematografii (Azerbajdžanskoje foto-kino upravlenije, AFKU) a již v roce 1924 uvedlo na plátna SSSR orientální romantickou Legendu o Děvičjej bašně (Legendu o Dívčí věži, r. V. Balljuzek).
Ve 20. a30. letech se utvořil první kolektiv tvůrců národní kinematografie. Patří mezi ně Džäfär Džabbarly, Abbas Šärifzadä, Sämäd Märdanov, Mikael Mikailov a Aghrza Kulijev. Jejich filmy Vo imja Boga (Ve jménu božím, 1925, r. Abbas Šärifzadä),[2] Hadži-Kara (1929, r. Abbas Šärifzadä),[3] Bakincy (Lidé z Baku, 1938, r. Sämäd Märdanov),[4] Almaz (Diamant, 1936, r. Aghrza Kulijev a Grigorij Braginskij),[5] Latif a Ismet (1930, 1934, oba r. Mikael Mikailov) byly prvními ázerbájdžánskými ohlasy na problémy, jež byly aktuální pro sovětskou ideologii – mezinárodní jednota, přátelství dělníků a rolníků, emancipace ženy a boj s náboženstvím a pověrami.
Významným milníkem tohoto období se stal film Sevil (Sevil, 1929, r. Hamo Bekh-Nazarov),[6] natočený podle scénáře Džäfär Džabbarlyho. Díky tomuto filmu se na Východě stovky tisíc žen přestaly zahalovat od hlavy k patě. Zde je nutno zdůraznit zásluhy prvních filmových hereček o rozvoj místní kultury. To, že ve filmech hrály takové hvězdy jako první ázerbájdžánská filmová herečka Izzet Orudževová (později členka akademie věd v oboru chemie), Chagigat Rzajevová, Alija Teregulovová, Lejla Džavanširovová, Barat Šekinská, Amina Dilbaziová a další, mělo obrovský význam.
Než němý film zmizel ze scény, zazářil několika vynikajícími snímky. Mezi ně řadí sovětská historiografie ázerbájdžánský film Dvacet šest komisařů (1933, viz dále v katalogu), za který studio získalo první všesvazovou cenu Čestný diplom a režisér Nikolaj Šengelaja zlaté hodinky s věnováním. Ve filmu hrála celá plejáda známých herců: Mustafa Mardanov, Chejri Amirzade, Veriko Andžaparidzeová, Alisattar Melikov, Kjazim Gasanov a další.
V roce 1936 přišel do kin první zvukový film. Vyrobil jej Azerfilm ve spolupráci s Mosfilmem. Jednalo se o komedii U samogo siněgo morja (Na březích modrého moře, 1936, r. Boris Barnet). Děj se odehrává v rybářském městečku na pobřeží Kaspického moře a hrdiny jsou rybáři, námořníci a… moře. Obyčejný život milých lidí, jejich práce a pocity, to všechno osobitě zachycuje optimistickou, radostnou a pozitivní náladu tvůrců filmu, který se dlouhou dobu držel na programu kin.[7]
Aršin Mal-Alan a období „Malokartiňa“[8]
Výslech (r. Rasim Odžagov, 1989); Zdroj: www.lfs.cz
Světovou proslulost získal film Aršin mal-alan (Aršin mal-alan, r. Nikolaj Leščenko, Rza Tachmasib),[9] natočený v roce 1945 podle stejnojmenné operety skladatele Useira Abdula Husseina Gadžibekova (1885 – 1948). Hrál se v kinech po celém světě, byl vyznamenán Stalinovou cenou a dodnes je považován za kultovní – neustále se objevuje na televizních obrazovkách, filmové kluby jej zařazují do svých retrospektiv. Na úspěch filmu Aršin mal-alan nebylo možné v období „malokartiňa“ bohužel navázat. Je dost výmluvné, že za osm let od roku 1946 do roku 1953 vyrobilo filmové studio Azerbajdžanfilm pouze dva filmy: Fäthali chan (Fatali chan, 1947, r. Mechti Gusejn a Enver Mamedchanly)[10] a Ogni Baku (Ohně Baku, 1950, r. Alexandr Zarchi, Iosif Chejfic a R. Tachmasib),[11] ale ani ty se nedostaly do kin. Také filmy z 50. let byly poznamenány tvůrčí krizí. Studio zažilo diktát totalitního režimu, „hurá patriotismus“ primitivních agitek a nemilosrdnou cenzuru. Možná právě proto ázerbájdžánští filmaři rádi diváky vábili do světa hrdinské minulosti, případně do snů – do filmů, odehrávajících se v bezčasí. Lze v tomto případě mluvit o umění vyhýbající se skutečnosti, kdy si tvůrci diváky předcházeli, báli se, že je budou nudit, a nechtěli jim ukazovat tvrdou realitu ze strachu, že by je šokovala. Přes neustálou hrozbu cenzorského zásahu se občas filmaři odvážili na krátkou dobu podívat na současnost, ale hned poté se vraceli do minulosti. Z významných děl tohoto období jmenujme film natočený na námět z turecké historie Dvoje iz odnogo kvartala (Dva z jedné čtvrti, 1957, r. Äždär Ibrahim),[12] snímek Na dalnich beregach (Na vzdálených březích, 1958, r. Tofig Taghyzadä) o proslulém partyzánovi Gusejnu Mechtizadovi a snímek Tělefonistka (Telefonistka, 1962, r. Häsän Sejidbäjli).[13]
„V tomto městě na jihu“ – začátek nové vlny
Pomalu, postupně a obtížně, ale přece začala ázerbájdžánská kinematografie nabírat síly. V polovině 60. let se ázerbájdžánští filmaři přestěhovali do nového studia vybaveného nejmodernější technikou, díky které mohli točit barevné, širokoúhlé a stereofonně ozvučené filmy. V tutéž dobu do studia přišla skupina mladých filmařů, absolventů moskevské filmové školy VGIK a Vyšších scenáristických a režisérských kurzů, kteří s sebou přinesli nové vidění světa a specifiky filmu. Ukázali, že v zemi kromě tajemníků okresních výborů, údernic socialistické práce a jejich protivníků existovali i jiní lidé s jinými zájmy a že v životě občanů dochází nejen k lyrickým nedorozuměním, fraškovitým situacím a sentimentální lásce, ale i k mnohem významnějším a důležitějším střetům. K nové vlně patřily filmy Posledňaja noč dětstva (Poslední noc dětství, 1968, scénář Maksud Ibragimbekov, režie Arif Babajev)[14], Chléb rovným dílem (viz dále v katalogu), Děň prošol (Den uplynul, scénář Anar, režie Arif Babajev)[15] či Ja pomňu těbja, učitel (Pamatuju se na tebe, učiteli, 1969, scénář Maksud Ibragimbekov, režie Häsän Sejidbäjli)[16]. Tyto snímky přivedly diváky zpět do kin a přiměly kritiky oprávněně mluvit o znovuzrození ázerbájdžánského filmu.
Hlavní událostí těchto let se stal film V tomto městě na jihu (1969) scenáristy Rustama Ibragimbekova[17] a režiséra Eldara Kulijeva. Snímek zaujal ožehavou problematikou, jež byla aktuální v celém Sovětském svazu. Autoři seznamují diváky s obyvateli jedné ulice na okraji města a působivě vykreslují zhoubnost přílišného vlivu kolektivu na lidskou osobnost. Již v expozici zazní tragický tón, když Agabala na nátlak „veřejného mínění“ ulice zabije svůdce své ženy. Prostředí člověka ovládá a nutí jej jednat podle nepsaných pravidel. Přestože cesta tohoto filmu k divákům byla trnitá, spatřil nakonec světlo světa a triumfálně se promítal po celém SSSR.
70. a 80. léta
V těchto dvou desetiletích dosáhl ázerbájdžánský film největších úspěchů. V tandemu scenáristy Rustama Ibragimbekova a režiséra Rasima Odžagova vznikly filmy, jež došly uznání i za hranicemi země. Výslech (1979, viz dále v katalogu), Před zavřenými dveřmi (Pered zakrytoj dverju, 1981)[18], Park (Park, 1983)[19], Chrám vzduchu (1989, viz dále v katalogu) a další snímky byly zasvěceny nejrůznějším stránkám života v Ázerbájdžánu a závažným společenským problémům, vyznačovaly se propracovanými vztahy mezi jednotlivými postavami a důkladnou psychologií. U diváků měly úspěch historické filmy Nasimi (r. Häsän Seidbäjli, viz dále v katalogu), Semero synovej moich (Sedmero mých synů, 1970, r. T. Tagi-Zade),[20] Babek (1980, r. Eldar Kulijev),[21] Ja ljubil vas bolše žizni (Miloval jsem vás víc než život, 1985 r. Rasim Ismajlov)[22] a Děň kazni (Den popravy, 1990, r. Gyulbeniz Yusuf Azimzade). V těchto letech vzniklo rovněž několik zajímavých filmů s dětskou tématikou.[23]
Vítězství a porážky 90. let
Chléb rovným dílem (r. Šamil Mahmudbäjov, 1971); Zdroj: www.lfs.cz
Postsovětská 90. léta, kdy se země dostala do konfliktu v Náhorním Karabachu, se pro ázerbájdžánský film stala nejobtížnějším obdobím. Nový stát sice zrušil cenzuru, ale prudce snížil finanční a organizační podporu národní kinematografie. Hlavním tématem těchto let se stala válka. I hněv má svá práva – tak lze označit první reakci ázerbájdžánských filmařů na tragédii v městečku Chodžaly, novodobé Guernice. Filmy jako např. Charaj, Farijad a Umid se zrodily z bolesti, zklamání a hněvu umělců.
Otázka války a míru zůstala nejaktuálnějším tématem i další etapy ázerbájdžánských filmů. Vyvíjelo se téma, hrdina i žánr – od tragického k tragikomickému. Smích skrz slzy vyvolal středometrážní snímek Vsjo k lučšemu/ All for the Best (Všechno pro to nejlepší, 1997) [24]talentovaného režiséra Vagifa Mustafajeva, který za něj získal několik mezinárodních ocenění (Oberhausen). Se zájmem byl přijat film Sary gelin (Nevěsta v žlutém, 1999)[25] režiséra Javera Rzajeva. Dva hrdiny, Ázerbájdžánce a Arména, naverbují do války v Náhorním Karabachu, odkud se jim ale podaří uprchnout. Na své pouti se stávají svědky hrůz vyprovokovaných iracionálním nacionalismem.
Dnes ázerbájdžánská kinematografie nezažívá nejlepší časy. Točí se jeden dva filmy ročně, které se jen s obtížemi dostávají do distribuce. Nicméně mezi filmy, které se přece jen daří zrealizovat, jsou snímky upřímně se snažící zobrazit dnešní dobu. Právě tyto filmy se prosazují na mezinárodních filmových festivalech a získávají prestižní ocenění. Film Jarasa (Netopýr, 1994, r. Ajaz Salajev) získal hlavní cenu na festivalu debutů v Angers. Film Čužaja žizň (Cizí život) byl oceněn na festivalu v Madridu. Čelovek, kotoryj staralsja (Člověk, který se snažil, sc., r. Rustam Ibragimbekov) si odnesl hlavní cenu z 1. eurasijského televizního fóra. Na jeho druhém ročníku zvítězila Rodina (Semja, r. Rustam Ibragimbekov a Ramiz Hassanoglu Mirzojev, viz dále v katalogu). Mladý režisér Murad Ibragimbekov vyhrál s krátkometrážním snímkem Ropa (2003, viz dále v katalogu) na benátském filmovém festivalu Stříbrného lva. Film Koldun (Čaroděj, r. Oktaj Mir-Kasimov) získal hlavní cenu na festivalu muslimských filmů v Kazani. V roce 2006 byly mimo jiné natočeny filmy Sbohem, jižní město (r. Oleg Safaralijev, viz dále v katalogu) a Tři dívky (2006, r. Murad Ibragimbekov, viz dále v katalogu ).
Dokumentární filmy
Začátek cesty národního dokumentárního filmu se nesl v duchu ideologické publicistiky, kterou propagovaly tehdejší sovětské noviny, případně šlo o veřejné filmové lekce týkající se nejrůznějších otázek z oblasti vědy a techniky. Názvy jednotlivých dokumentů hovoří samy za sebe: Parad Krasnoj armii v Baku (Přehlídka Rudé armády v Baku), Otkrytije 1-ogo sjezda narodov Vostoka (Zahájení 1. sjezdu národů Východu), Šachsej-vachsej (Šachsej-vachsej), Geroi kolchoznych polej (Hrdinové kolchozních polí), Azerbajdžanskije skakuny (Ázerbájdžánští klusáci), Kočevniki (Kočovníci), Lok-Batan, V gosťach u Chynalygcev (Na návštěvě u Chynalygců) a celá řada dalších filmů věnovaných zemi ohňů.
Dokumentaristé nádherně zachytili ázerbájdžánskou krajinu, města a lidi. Dokonce získali mezinárodní ceny v Benátkách (V zalive imeni Kirova, V Kirovově zálivu), Moskvě (Baku i bakincy, Baku a jeho obyvatelé) a v Cannes (Pověst o někťanikach Kaspija / Naftaři v Kaspickém moři, 1954). Režisér Roman Karmen, kameramané D. Mamedov a Sergej Medynskij a skladatel Kara Karajev získali za dvoudílný dokument Pověst o někťanikach Kaspija a Pokoritěli morja (Pokořitelé moře, 1959) Leninovu cenu. Nicméně kromě několika výše zmíněných talentovaných prací měly dokumenty převážně podobu inscenovaných přehlídek, kde se občanům vše dostávalo snadno a bez zbytečných komplikací. Žádné konflikty, hodně textu, nudný výčet skutečností.
Příznivý obrat nastal v polovině 60. let s příchodem mladých dokumentaristů, kteří hledali nový vztah k realitě. Nezaznamenávali pouze události, ale přemýšleli nad fakty a životem obecně. Skrytou kamerou natočená krátká reportáž režiséra Oktaj Mir-Kasimova More u ljuděj (Moře a lidé) podle scénáře Anara a Maksuda Ibragimbekových je výtvarnou poémou o moři, plnou lyrismu a střízlivých výrazových prostředků. Významný byl i další dokument Oktaj Mir-Kasimova Eto vstupajet pravda (To přichází pravda) o velikém skladateli Karovi Karajevovi (scénář Rustam Ibragimbekov). Obzvláště silným dojmem působí epizoda, kde skladatel s houslistou Koganem zkouší houslový koncert. Oba jsou natolik zabráni do práce, že zcela zapomínají na přítomnost kamery. Přitom apoteózu posedlosti uměním lze vztáhnout nejen na skladatele a hudebníka, ale i na dokumentaristy. Film nekončí ovacemi, oslavami ani koncertem, nýbrž klidnou soustředěností a rozjímáním.
„To přichází pravda,“ vysvětluje Kara Karajev (1918 – 1982) jednu z pasáží své nové symfonie. A totéž se chce člověku zopakovat po maestrovi pro charakteristiku nového ázerbájdžánského dokumentárního filmu na počátku 21. století. Ostatně jeden z kulatých stolů Mezinárodního festivalu Východ – Západ byl věnován právě tomuto tématu. Na fóru se promítalo dvanáct filmů vůdčích osobností tohoto žánru. Bouřlivou debatu vyvolaly dokumenty Děvjať minut (Devět minut, r. Ch. Muradov, T. Mamedov), Istorija provincialnogo těatra (Příběh provinčního divadla, r. Ali Isa Djabbarov), Žoltyj cvet žizni (Žlutý květ života, r. M. Alekperzade), Něfť (Ropa, r. T. Alijevová) a další.
Východ – západ
Od té doby, co se film dostal do krize způsobené „přechodným obdobím“, pořádá v Baku Svaz filmařů Ázerbájdžánu spolu s Fondem století světové kinematografie a Konfederací zemí SNS a Pobaltí mezinárodní festival Východ – Západ. První ročník se konal v roce 1996. „Hlavním cílem festivalu,“ říká jeho prezident Rustam Ibragimbekov, známý dramatik, režisér a držitel Oscara, „je ukázat, že umění nezná hranice, že lidé jak z Východu, tak ze Západu se intenzivně zajímají o kulturu jiných národů a že dialog civilizací je naléhavý problém.“
Rustam Ibragimbekov, autor textu
text z ruštiny přeložila Veronika Sysalová
upravil a doplnil Tomáš Hála
konzultoval Milan Líčka
Literatura:
Jan Bernard, Národní kinematografie Sovětského svazu. ČS filmový ústav, Praha 1989.
[1] Pod tímto názvem se o filmu psalo v českém tisku, viz ZM, „Ázerbájdžánský režisér Edlar Kulijev natáčel v Praze.“ Kino XXXII, 1977, č. 5, s. 7.
[2] O zhoubném vlivu náboženského fanatismu. Děj se odehrává ještě před Říjnovou revolucí.
[3] Podle komedie Sona největšího ázerbájdžánského filosofa-osvícence 19. století Mirza-Fatali Achundova (1812 – 1878).
[4] Dramatický obraz bakuských dělníků, kteří se pod vedením bolševiků účastní revoluce roku 1905.
[5] Adaptace stejnojmenné divadelní hry Džäfär Džabbarlyho (1899 – 1934) o mladé učitelce, která je konfrontována s intrikami třídních nepřátel.
[6] Film je též známý pod názvem Žena Ázerbájdžánu. Pojednává o vlivu sovětské vlády na sebevědomí ázerbájdžánských žen.
[7] „Ten film je drahokam, zázračná věc, pomník životu, lásce, radosti a věrnosti,“ říká o Barnetově díle jeho gruzínský kolega Otar Ioseliani. Film Na březích modrého moře je občas k vidění v pražském Ponrepu, promítací síni Národního filmového archivu.
[8] Malokartiňa – od ruského slova kartina = hovor. film. Stalinem prosazovaná výrobní politika filmů, uplatňování teze „méně, ale kvalitněji“ v praxi. Např. v roce 1951 se v celém SSSR vyrobilo pouze 9 celovečerních filmů.
[9] Hudební komedie z Baku na počátku 20. století. Mladý bohatý kupec se chce oženit, ale navzdory zákonu otců si umíní ještě před svatbou poznat svou manželku. Kamarád mu poradí, aby se vydával za pouličního prodavače (aršin-malči), jen tak se mu podaří být ženám na blízku.
[10] Historický snímek o panovníkovi, který se snaží sjednotit v 18. století ázerbájdžánské chanáty.
[11] O boji sovětských naftařů za proměnu města Baku v přední ropné naleziště s moderní technikou.
[12] Příběh o dvou přátelích z dětství, Achmetovi a Nuri, kteří začali vydávat pokrokový časopis Světlo, v němž vystupovali proti kolonizaci své země zahraničními kapitalisty. Po zážitku z vězení se jejich cesty rozešly. Zatímco Nuri se přiženil do rodiny kapitalistů, Achmet zůstal revolucionářem, bojujícím za práva dělníků.
[13] Příběh mladičké Mechriban, která přijde o matku a vyrůstá jen s otcem. Poté, co se otec znovu ožení, dívka odejde do Baku, kde pracuje v naftařském závodě jako telefonistka. Zde se zamiluje do inženýra Zakira, který se však projeví jako donchuán. Po nevěře se k ní pokouší vrátit, ale Mechriban zůstane neoblomná.
[14] Murad se nedostane na vysokou školu, proto jde pracovat do masokombinátu, kde je už zaměstnaný jeho bratranec Rustam. Společně odhalí krádeže zboží, na nichž se podílí přímo jejich vedoucí.
[15] Architekt Oktaj se po dvaceti letech setkává s Esmer, svou bývalou dívkou, která přiletěla na jeden den do Baku, města svého dětství.
[16] Příběh učitele, kterého kvůli špatnému zraku nevzali na frontu. Své žáky vyprovázel do druhé světové války s přáním, aby se ve zdraví vrátili zase domů.
[17] Správná transkripce příjmení Ibragimbekov do češtiny by měla být Ibrahimbekov, neboť azerština používá latinku. Vzhledem k vžité podobě scenáristova příjmení však ponecháváme poruštěný tvar Ibragimbekov.
[18] V jednom bakuském bytě je na ženě pácháno domácí násilí. Všichni z domu dělají, že o ničem nevědí. Přítrž tomu udělá až Murad, který se vrátí z vězení za zabití v sebeobraně. (Dle Jana Bernarda byl film uveden v Československé televizi. Viz Jan Bernard, Národní kinematografie Sovětského svazu. ČSFÚ, Praha 1989, s. 35. )
[19] Marat pracuje jako vedoucí pracovní čety v těžbě naftových nalezišť. Jednou za ním přijede přítel z dětství a navrhne mu, aby se zapojil do experimentu, který by těžbu zefektivnil. Marat váhá, protože s přítelem nemá nejlepší zkušenosti, ale pak přece jen na nabídku přistoupí.
[20] O bitvě prvních komsomolců za ustavení sovětské moci v Ázerbájdžánu roku 1920. Děj se odehrává v horské vesnici, terorizované útoky banditů, proti nimž se postaví sedm mladíků, dosazených revolučním komisariátem.
[21] Historická freska o legendárním národním hrdinovi, který v 9. století vedl povstání proti arabským nájezdníkům.
[22] Příběh Azi, který už od dětství toužil stát se vojákem. Jako takticky prozíravý generál ovlivnil významné bitvy druhé světové války.
[23] Např. Škatulka iz kreposti (Krabička z pevnosti, 1982, r. G. Azimzade, o školácích, kteří v rozpadlé pevnosti najdou krabičku s drahocennostmi) nebo Vospominanije o granatovom jabloke (Vzpomínka na granátové jablko, 1984, r. Š. Machmudbekov, o sirotkovi, který přijede s tetičkou z vesnice do města) aj.
[24] Na těžko identifikovatelnou adresu je v Ázerbájdžánu dopravena rakev s tělem vojáka padlého v karabašském konfliktu. Vyděšená rodina odhalí jeho identitu: jde o Arména, bývalého obyvatele Baku.
[25] Film byl uveden na 35. MFF v Karlových Varech 2000.
Autor
