Macguffinovský atentát na Lincolna

Anthony Mann je v povědomí těch, kteří vůbec vědí, kam jeho jméno zařadit, znám jako tvůrce historických eposů a westernů (s Jamesem Stewartem). Příznivci filmu noir jsou si pak dobře vědomi jeho výsadního postavení v rámci tohoto filmového cyklu a řada z nich by Mannovy noiry vzniklé ve tvůrčí spolupráci s kameramanem Johnem Altonem označila za to nejlepší, co v rámci klasického noiru vzniklo. Dva režisérovy filmové hybridy spojující film noir s historickým filmem, Reign of Terror (1949) a The Tall Target (1951), o nichž se hovoří – pokud se o nich hovoří – jako o malých klenotech,1 dobře znají již spíše jen filmoví (hollywoodští) geekové. Oba snímky lze považovat za noirové interpretace historických událostí: v případě Reign of Terror se jedná o Velkou francouzskou revoluci, v případě The Tall Target o nezdařený pokus o atentát na Abrahama Lincolna před jeho inaugurací.

Je až k neuvěření, že tato noirovou poetikou ovlivněná dobová kostýmní dramata v rámci Mannovy filmografie zapadla. Zejména Reign of Terror představuje (nejen) z hlediska stylu režisérovo vrcholné dílo (více v článku Milana Haina vzniklém v rámci tématu 45. čísla věnovaného Anthonymu Mannovi). Pozdější The Tall Target sice není tolik stylově vyhrocený (velkou měrou díky tomu, že na něm již nespolupracoval s Johnem Altonem), nicméně kvalitu ve struktuře vyprávění drží vysoko. Opomíjet by jej rozhodně neměli hitchcockovští fanoušci, které baví záludné macguffinovské hrátky (ty ostatně nebyly cizí ani Reign of Terror). Neustálá snaha tvůrců odvádět divákovu pozornost od skutečně podstatných detailů, která jde ruku v ruce s opětovným narušováním diváckého očekávání, je hlavní předností snímku. Na diváckosti mu přidává i poměrně krátká stopáž (78 min.) a svižné tempo vyprávění podmíněné omezeným prostorem (vlak) a krátkým časem syžetu (jedna noc) spjatým s jasně stanoveným deadlinem – rychlík musí dorazit včas do Baltimoru na Lincolnův projev a poté do Washingtonu na jeho inauguraci.

Kriminální zápletka – snaha o včasné odhalení a dopadení atentátníka – je stěžejním, ovšem ne jediným noirovým atributem filmu. Dalším je Dick Powell v ústřední roli (bývalého) policejního detektiva, jehož úsilí permanentně brzdí nedostatek respektu ze strany jeho nadřízených a kolegů. Powell, který v Hollywoodu nejprve prorazil jako muzikálová hvězda studia Warner Bros., začal být od poloviny 40. let, počínaje chandlerovskou adaptací Sbohem buď, lásko má (Murder, My Sweet, 1944), neodlučně spojován právě s noirovou ikonografií. Hercovo angažmá v The Tall Target mimochodem představovalo jednu z jeho posledních hereckých příležitostí.2 Noirovou atmosféru Mannova filmu dále určuje stísněné prostředí potemnělého nočního vlaku, který neskýtá příliš možností úniku (obr. 1), a s tím spjatá všudypřítomná paranoia.

obr. 1

Powellova policejního detektiva Johna Kennedyho již v úvodu poznáváme jako odhodlaného muže dobře si vědomého toho, že jestliže se může na někoho opravdu spolehnout, tak jen sám na sebe. Poté, co se jeho nadřízený ve společnosti dalších policejních a armádních pohlavárů vysměje jeho zprávě o plánovaném atentátu na Lincolna a odmítne jeho plánovaný zásah schválit, Kennedy znechuceně mrskne policejním odznakem na náčelníkův stůl a složí funkci.3 Toto gesto jej posléze postaví do řady prekérních situací spojených se ztrátou/záměnou identity, která bude komplikovat jeho práci. Jediný Kennedyho kolega-přítel, inspektor Reilly, je ze scény odstraněn již v úvodu, když jej zavraždí tajemný muž (Leif Erickson), který krátce na to ohrožuje i Powellova hrdinu. Kdo je nepřítel a komu naopak může Kennedy věřit, je otázka, která nás provází celým filmem. V napjaté atmosféře plné vášnivých politických debat mezi stoupenci republikánů a demokratů se Kennedy urputně snaží najít vražednou zbraň a domnělého atentátníka, který se dost možná skrývá i pod maskou Lincolnova příznivce. Je to snad plukovník severské armády Caleb Jeffers (Adolphe Menjou), jenž Kennedyho až moc okatě chrání a co chvíli se snaží odlákat jeho pozornost pozváním na skleničku, partičku karet či pobízením ke spánku? Nebo je to odměřený jižanský důstojník Lance Beaufort (Marshall Thompson), který cestuje v doprovodu sestry Ginny (Paula Raymond) a černošské služky Rachel (Ruby Dee) a jenž ostentativně dává najevo své pohrdání nastávajícím prezidentem? Anebo jeden z bouřlivě debatujících pasažérů (upovídaná abolicionistka Charlotte Alsop, kverulant Ogden či odtažitá paní Gibbons)? Kdo je onen kontakt z vozu č. 27, se kterým se měl setkat tajemný muž? A je to vůbec podstatné?

Poslední otázkou narážím na jeden z určujících závěrečných dějových zvratů – tolik diskutovaný a očekávaný Lincolnův projev v Baltimoru, kam má prezident dorazit ranním vlakem z osmdesát mil vzdáleného Harrisburgu a kde má k atentátu dojít, se totiž vůbec neuskuteční. The Tall Target je vlastně Vraždou v Orient expresu naruby – po vrahovi se ve vlaku pátrá, aniž by zatím byla vražda spáchána, a navíc, jak ukázala historie, ani spáchána nebude – šestnáctého prezidenta Spojených států amerických zavraždili až v době jeho druhého prezidentského období v dubnu 1865. V divadle. Zatímco se tedy veškerá naše (a Kennedyho) pozornost soustředí na skládání indicií a empatické vciťování do myšlenkových pochodů všech podezřelých za účelem odhalení vraha, to skutečně podstatné (Lincoln) nám uniká. A to i přesto, že všechny důležité informace máme my i Kennedy v podstatě celou dobu přímo před nosem.

Rozeberme si proto cestu nočního rychlíku zastávku po zastávce:

Varování – následující text vyzrazuje významnou část zápletky, proto doporučujeme před čtením zhlédnout film, pokud se nechcete ochudit o zážitek při sledování!

The Tall Target: mapa cesty (zdroj: maps.google.com)

(A) New York: Kennedy se na vlastní pěst snaží zabránit atentátu – nadřízení neschvalují jeho zásah, rozčílený Kennedy skládá funkci a posílá Lincolnovi telegram, ve kterém mu sděluje své oprávněné podezření z nastávajících událostí. Brzy po nástupu do vlaku má první problémy s prokázáním své identity, nachází kolegovo mrtvé tělo a je konfrontován s jeho vrahem, tajemným mužem zapleteným do atentátu.

(B) New Brunswick: Kennedy bojuje na život a na smrt s tajemným mužem; za pomoci Jefferse, který muže bez rozmyšlení zabije, vítězí. Ve vlaku Kennedy posléze obeznamuje Jefferse s detaily jeho zprávy o chystaném atentátu a o člověku jménem Fernandina, který je do něj zapleten; za Jeffersovy pomoci prohledává kupé jednotlivých pasažérů; u Beauforta nachází podezřelou pušku s teleskopem.

(C) Trenton: Kennedymu se vrací zpět nedoručený telegram pro Lincolna, jeho obavy rostou. Během následujícího úseku cesty se jej Jeffers pokusí zabít.

(D) Philadelphia: Kennedy předává Jefferse policii – opět však nemůže prokázat svoji totožnost a musí čekat na kolegu Coultera z policejní stanice, který jej identifikuje. Jeffers využívá zpoždění vlaku (čeká se na důležitý balík) a posílá telegram do New Yorku Kennedyho bývalému nadřízenému Stroudovi. Po hodině a půl přichází Coulter se zatykačem na rezignovaného Kennedyho. Balíček je mezitím doručen a stejně tak do vlaku stíhá nastoupit nemocný pan Gibbons, který přisedá za svojí manželkou, jež cestuje z New Yorku. Než se však vlak rozjede, stihne zatčený Kennedy Coulterovi uprchnout a schovat se ve vlaku. Coulter jej další úsek trasy hledá.

(E) Darby: V domnění, že Kennedy musel uprchnout ve Philadelphii, Coulter vystupuje z vlaku. Černošská služebná Rachel prozrazuje Kennedymu skutečný plán Beaufortovy cesty – nejede domů do Atlanty, jak si všichni (včetně jeho sestry, s níž má téměř incestní vztah) myslí, nýbrž do Baltimoru. Kennedyho podezření vůči jižanskému vojákovi roste. Beaufort Kennedyho omráčí a za pomoci Jefferse spoutá v plukovníkově kupé.

(F) Baltimore: ráno vlak dorazí do Baltimoru, kudy projíždí tažený koňským spřežením (kvůli vyhlášce o znečišťování ovzduší). Mezitím do Jeffersova kupé přistupuje Fernandina a společně zevrubně rozebírají plán atentátu; spoutaný Kennedy všemu zoufale naslouchá. Vtom přichází Beaufort s novinovým článkem o zrušení Lincolnova proslovu. Všichni jsou překvapeni, Kennedy v nitru duše jásá. Jeffers vystupuje z vlaku a odvádí z nástupiště svůj vojenský oddíl, který měl jít v prezidentově průvodu. Jak se vlak rozjíždí, dochází mu, že byl napálen a že Lincoln ve skutečnosti sedí ve vlaku, který právě opustil. Pokusí se ještě dát znamení Beaufortovi (obr. 2 a 3), jehož vražedný pokus posléze zastaví Kennedy, který si v poslední chvíli všimne Jeffersova vzkazu.

(G) Washington: vlak přijíždí do cílové zastávky, v posledním záběru se ukáže spokojený Lincoln, jenž Kennedyho zprávu na začátku ve skutečnosti obdržel a který se v utajení celou dobu skrýval pod identitou chorého pana Gibbonse. (Happy)End.

obr. 2: Jeffers se snaží předat vzkaz Beaufortovi…

obr. 3: …který mu porozumí, až když se na něj podívá v zrcadle.

Hon na atentátníka/y a projev v Baltimoru tedy ve skutečnosti představují mnou avizovaný MacGuffin, který záměrně odvádí naši pozornost od toho, co se děje v pozadí. Naši bdělost si taktéž uzurpuje měnící se rozsah narace, jež balancuje mezi omezenou a neomezenou a nastoluje nám tak několik momentů překvapení. Přesto však zůstává poměrně komunikativní: kupříkladu jsme v úvodu filmu společně s Kennedym, který se snaží projít stísněnou chodbou vlaku, svědky klíčového rozhovoru průvodčího s paní Gibbons (Katharine Warren), jež mu sděluje, že její manžel bude přistupovat v Philadelphii. Stejně jako zamyšlený detektiv však této informaci nepřikládáme žádnou váhu.

Pozornější divák možná znejistí až v momentě, kdy u čekajícího vlaku ve Philadelphii zastavuje kočár s černými koňmi, který přiváží pana Gibbonse (Lincolna) krátce předtím, než dorazí balíček (MacGuffin), kvůli kterému vlak nabírá zpoždění. Této situaci je pro změnu svědkem plukovník Jeffers, nicméně vzhledem ke svému momentálnímu rozpoložení – úleva spojená s radostí nad (dočasným) odstavením Kennedyho – v tom rovněž nehledá nějakou souvislost. Jindy toho naopak víme méně než postavy: příkladem je moment, ve kterém Kennedy Jeffersovi oznamuje jméno Fernandinova komplice. V momentě, kdy Kennedy vyslovuje jeho jméno, se objeví prostřih na komín lokomotivy, jejíž ostrý hukot přehluší detektivova slova. Další prostřih na Jeffersův obličej dává tušit, že jej tato informace velmi šokovala. Jeffers se posléze pokusí Kennedyho zabít, ovšem neúspěšně, neboť obezřetný Kennedy předtím – mimo zraky diváků – vyndal náboje ze zásobníku (další příklad nekomunikativní narace). Jiným příkladem efektivní manipulace s dávkováním informací je scéna ze začátku cesty, kdy Kennedyho zajme tajemný cizinec (viz video 1): Kennedy se prochází vagonem s (polo)spícími cestujícími a rozhlíží se, od koho by si mohl „vypůjčit“ zbraň. Postupuje směrem ke kameře, která v jednom pohyblivém záběru zachytí detail jeho tváře, jejíž výraz se v momentě, kdy zahučí lokomotiva, náhle změní v údiv. Jak Kennedy pokračuje v chůzi dopředu, kamera švenkuje přes jeho rameno dolů na záda, u nichž spatříme nataženou ruku s revolverem.

Výše uvedené příklady jen demonstrovaly, jak zásadně se prostředí vlaku podílí na chodu vyprávění. Hukot lokomotivy nejednou předznamená dějový zvrat, zatímco prostřihy na jedoucí kola dynamizují vyprávění. Kouřové výpary budují auru tajemna a taktéž dopomáhají utvářet napětí: ve scéně Kennedyho souboje s tajemným mužem siluety obou mužů pod koly rozjíždějícího se vlaku splývají a v momentě, kdy mezi ně Jeffers vystřelí, nevíme, kterého z nich zabil (viz video 2). Tvůrci rovněž po celou dobu precizně budují iluzi neustálého pohybu vlaku, který v určitých klíčových momentech rovněž podmiňuje děj na plátně: příkladem je scéna, v níž paní Alsop (Florence Bates) kráčí chodbou do svého kupé, které Kennedy právě prohledává, zatímco Jeffers hlídá venku. Jak stará dáma, tak plukovník se důsledkem jízdy na chodbě kymácejí ze strany na stranu, což stěžuje jejich vzájemné míjení a naopak dodává prostor Kennedymu, aby se stáhl. Vedle toho jsme si rovněž ukázali, jak je prostřednictvím jednotlivých zastávek na trase segmentován děj a z něj plynoucí napětí: na každé z nich dojde k zásadnímu posunu v ději. Kennedyho opakované naskakování do rozjetého vlaku by se pak dalo považovat za jakousi metaforu celého filmu: podobně se totiž dá uvažovat o jeho usilovné, leč místy marné snaze zabránit atentátu. V neposlední řadě nelze opomenout epizodní postavu nezbedného chlapečka, který miluje hru na kovboje a indiány a který je jakožto archetypální postava vlakových filmů hrdinovi v jisté chvíli velmi nápomocen.

„Pokusil jsem se udělat Hitchcocka,“ vyjádřil se Anthony Mann k The Tall Target.4 A nutno říci, že se mu to povedlo, sám mistr napětí by se za něj stydět nemusel. Nepochybuji, že kdyby byl pod The Tall Target opravdu podepsán Alfred Hitchcock, patřil by dnes snímek o nevydařeném atentátu na Lincolna k filmové klasice.

The Tall Target

Režie: Anthony Mann
Scénář: George Worthing Yates, Art Cohn
Kamera: Paul C. Vogel
Hudba: Bronislau Kaper 
Výprava: Cedric Gibbons, Eddie Imazu
Střih: Newell P. Kimlin
Hrají: Dick Powell, Adolphe Menjou, Marshall Thompson, Ruby Dee, Leif Erickson, Will Geer ad.
USA, 1951, 78 min.