Kreslení hrdinové ve filmu – rok 2013

REFLEXE: Filmové adaptace komiksů v roce 2013 – JAROSLAV STUCHLÝ –

Z četby útlé knížky Ekonomika Hollywoodu Edwarda Jaye Epsteina mi v paměti utkvělo především několikrát opakované slovní spojení o „nahánění stáda do kina“. Přiznám se, že mi představa publika coby nemyslícího dobytka přišla dost urážlivá a začal jsem si jí omlouvat svoje čím dál častější rozhodnutí si promítání toho či onoho filmu v kině odpustit. Pravda je samozřejmě jinde, spíše v postupujícím věku a pohodlnosti, které mi brání v návštěvách projekcí, jejichž minutí bych před pár lety považoval za hrubé „cinefilní“ selhání. Jako občasný recenzent comicsů si však nenechávám ujít právě jejich filmové adaptace. Což mne vede k zamyšlení, jaký že byl rok 2013 na poli žánru, který již více než dekádu úspěšně láká stádo do přítmí kinosálů?

Nikoho by nepřekvapilo, kdyby se Pinďa s Bobíkem pokusili ten hrnec prodat nějakému seniorovi.

Začneme doma. Čtyřlístek Ljuby Štíplové a Jaroslava Němečka se stal comicsovým fenoménem 70. let. Dnešní čtyřicátníci s nostalgií vzpomínají na antropomorfní partu z Třeskoprsk, nemělo by však zapadnout, že čtyřlístkové dobrodružství bylo vždy otvírákem, po němž následovaly kratší příběhy s jinými hrdiny. Je jasné, že vynálezce Semtamťuk, podivná dvojka Olda a Polda, o něco normálnější Martin a Lenka nebo Kouzelné hodinky se nikdy netěšili takové popularitě jako Myšpulín, Pinďa, Bobík a Fifinka. Tvůrci celovečerního filmu Čtyřlístek ve službách krále logicky vsadili na to, že rodiče, kteří na těchto sešitech vyrůstali (než přesedlali na comicsové stránky v ABC a Sedmičce pionýrů), vezmou do kina svoje ratolesti. Jenže osmistránkové předlohy by stačily tak sotva na večerníčkovskou epizodu, bylo tedy nutno vymyslet příběh úplně nový. Bohužel. Zřejmě panuje názor, že v tuzemských animovaných filmech primárně určených dětem na scénáři vůbec nezáleží. Zatímco Kozí příběh (2008) disponoval alespoň jakousi atmosférou a dospělého diváka nechtěně bavil tím, jak prozrazoval sexuální fantazie a frustrace svých autorů, Čtyřlístek je pouze nesmyslná splácanina trapně prošpikovaná product placementem. Přesuny v čase se neřídí žádnou logikou, podzápletky s krádeží zlatých cihel nebo hrozbou doby ledové slouží jen k natahování děje. Hlavně že je film barevný, počítačově animovaný, pořád se v něm něco hýbe a hudbu složil Ondřej Soukup. Jednoho z toho téměř rozbolí hlava, což nespraví ani ta jediná vtipná reference – dvojice policajtů totiž připomíná Vostrčila s Pucholtem. Kdysi oblíbení comicsoví hrdinové prostě zaspali dobu, měli zůstat zakleti v bezčasí normalizovaných Třeskoprsk a klasické animaci v podobě, jakou měli před třiceti lety. To, co v současnosti (a na dvoře Rudolfa II.) předvádějí ve filmu, je politováníhodná křeč.

Muž a jeho brnění jedno jsou. Anebo ne?!

Třetí sólový film s Iron Manem budil velká očekávání. Jednak tím, že následoval po komerčním trháku Avengers, jednak účastí scenáristy a režiséra Shanea Blacka, který si s Robertem Downeyem, Jr. výborně rozuměl už v Kiss kiss bang bang (2005), ironickém zmocnění se žánru drsné americké detektivky. Black nezapomněl snad na žádný ze svých scenáristických trademarků: břitké dialogy, zasazení příběhu do doby vánočních svátků, spolupráci bělocha s Afroameričanem nebo motiv únosu. Zručně míchá comicsově spektakulární akci s romancí, konverzační komedií i aktuální problematikou terorismu, s níž se pojí nečekaný příběhový zvrat. Ačkoli film stojí na klasickém vzorci hrdinova zdeptání a následného „zmrtvýchvstání“, který by mohl svádět k dušezpytným ponorům, Black jej naštěstí s využitím comicsu Iron Man: Extremis Warrena Ellise napsal a zrežíroval lehkou rukou. Vznikla tak zábavná, inteligentní podívaná, která dva Favreauovy předchozí filmy s Tonym Starkem o úroveň převyšuje.

Nezlobte Rosomáka!

Stejně jako v případě trojky Iron Mana, také předlohu druhé wolverinovské sólovky dostal tuzemský čtenář do rukou v rámci marvelovské řady Ultimátní komiksový komplet. Příběh Chrise Claremonta (kresba Frank Miller) Wolverine hrdinovi nahlíží pod kůži podobně jako Shane Black Tonymu Starkovi pod blyštivé brnění. Co tvoří jeho osobnost? Je Logan více divokým zvířetem, nebo lidskou bytostí? K tomu exotické prostředí Japonska a dvě osudové ženy. Naděje fanoušků, že po rozpačitě přijatém snímku X-Men Origin: Wolverine (2009) dostane charismatický Hugh Jackman v nejdůležitější roli své kariéry pořádnou šanci, byly pochopitelné. To by však k režii nesměl být přizván rutinér James Mangold, jehož filmy většinou spoléhají na účast hereckých hvězd, aniž by do zvoleného žánru přinesly cokoli svěžího nebo aspoň zajímavého. Při přípravě Wolverina měl navíc někdo pocit, že předloha je příliš stručná a přímočará, proto se od ní scénář ke škodě věci podstatně odklání. Výsledkem je nevýrazná a utahaná podívaná se spoustou zbytečných postav, nejapnou snahou provázat film s dějem X-Men: Poslední vzdor (2006), těžkopádným psychologizováním a průměrně inscenovanou akcí, která ve finále vyústí v „překvapivé odhalení“ a nastavovaný souboj. Nefunguje ani atmosféra, protože větší část se odehrává v zaměnitelných kulisách a nebýt japonských herců ve vedlejších rolích, divák by ohledně místa děje mohl být na pochybách. V závěrečné tečce se sice divák setká se dvěma starými známými (starými lze brát metaforicky i doslovně), ale na rozdíl od potitulkové scény v Iron Manovi, která chytře, zábavně (a logicky) doplní rámec vyprávění, tato cliffhangerová sekvence působí jako z úplně jiného světa/filmu. Je třeba se zpětně omluvit Gavinu Hoodovi, neboť z jeho filmu utkvěly v paměti minimálně úvodní titulky. Mangoldova nuda jen prošumí a zároveň ukazuje, že kvalitní comicsová předloha a vhodně obsazený titulní hrdina zdaleka nezaručují odpovídající filmový zážitek. Mnohem spíše než o Wolverinově pádu spojeném s psychickým traumatem a ztrátou schopností tak snímek vypovídá o nedostatečnosti a ztrátě soudnosti svých autorů.

Hlavně žádné řeči o velké síle a ještě větší odpovědnosti…

Muž z oceli se podobně jako dva díly Nolanovy trilogie o Batmanovi vzdává jména svého superhrdiny v názvu. Komerční neúspěch Singerova experimentu Superman se vrací (2006) ikonickou postavu v rudém pláštíku pro filmová plátna téměř pohřbil, ale bylo jen otázkou času, kdy v souboji comicsových adaptací Marvel vs. DC vytáhne studio Warner i tuhle kartu. Hlavním triumfem se stalo angažmá režiséra, který si na comicsových adaptacích vybudoval slušnou reputaci, ale přičítat všechny zásluhy za úspěch vizuálnímu mágovi Zacku Snyderovi by bylo přinejmenším nespravedlivé. Supermanův restart dostal ve scénáři podobu neskrývané náboženské alegorie, v níž Kryptoňan Kal-el představuje na Zem sestoupivšího „bohočlověka“. Proč ne, uvědomíme-li si, že zatímco ostatní klasičtí superhrdinové skrývají pod kápěmi svou občanskou totožnost, v Supermanově případě je tomu přesně naopak a novinář Clark Kent slouží jako mimikry „nadčlověka“, jenž páchá dobro ve své pravé podobě. Jako bonus představil Muž z oceli v rolích otců Russella Crowea a Kevina Costnera (jehož poslední zajímavý počin na filmovém plátně je starý přesně deset let). Oba beze zbytku využili prostor, který jim tato comicsová látka nabídla.

„Tak dá jeden z vás přizdisráčů tomu druhýmu ránu?“

Superman, Iron Man a Wolverine jsou v povědomí comicsových fandů díky své historii zapsáni samozřejmě hlouběji než Kick-Ass, výtvor Marka Millara, který se pohybuje v mantinelech superhrdinských příběhů, zároveň k nim však tvoří velmi zábavný a sofistikovaný komentář. Příběh o spojenectví středoškolského (super)chcípáka Davea toužícího vyrovnat se kresleným hrdinům a tatíkem tvrdě vytrénované desetileté Zabijačky převedl do filmové podoby Matthew Vaughn. Po třech letech se pokusil Jeff Wadlow na jeho úspěch navázat. Problematičnost dvojky má několik příčin, přičemž tou první je samotná předloha. Ta baví v úvodu při představování členů (super)týmu Justice Forever, tedy obyčejných lidí, kteří se v bizarních kostýmech za pomoci obyčejných udělátek pokoušejí napodobovat comicsovou Justice League, ale jakmile se soustředí na řádění padoucha (postava známá z předchozího dílu s novou přezdívkou) a jeho nohsledů, je téměř po legraci. Je rozdíl mezi tím, když v původním příběhu titulní postava skrze bolest povstává k superhrdinskému výkonu a když v pokračování dojde k hromadnému znásilnění Daveovy přítelkyně a k vraždění malých dětí. Ani jedno ve filmu Kick-Ass 2 samosebou nenajdeme, malou ukázkou ale může být třeba dlouhá sekvence, v níž si Matka Rus brutálně podá policejní hlídku. Dalším problémem je postava Zabijačky. Sotva třináctiletá Chloë Grace Moretzová v roli desetiletého maskovaného děvčátka zkušeně likvidujícího přesilu nepřátel znamenala pro diváky Kick-Ass úchylnou zábavu. Jenže v tomto věku dívky rychle vyspívají, takže herečka ve svých patnácti letech vypadá starší. Může tedy věrohodně ztvárnit maturantku Carrii Whiteovou v právě uváděném remaku De Palmovy hororové klasiky, ale dětské kouzlo Zabijačky je pryč. Navíc Wadlow nacpal do svého snímku i školní podzápletku (comicsový spin-off s názvem Hit-Girl u nás vyjde příští rok), což nejen posiluje výše zmíněný dojem, ale také vážně narušuje soudržnost příběhu. Millarův comics má otevřený konec – Zabijačka končí v poutech v rukou policie – a letos začal vycházet třetí (zřejmě poslední) díl. Vzhledem k tomu, jak uzavřel film Wadlow a jaký byl komerční výsledek v kinech (neuspokojivou bilanci snad vylepší vydání na nosičích domácího kina), se zdá, že těmto hrdinům je odzvoněno.

Batman už zase pije.

Současně s tím, jak se diváci hrnuli na Muže z oceli, došlo k oživení spekulací, kdy se Superman a Batman setkají konečně ve filmu. V poslední době vyděsila fanoušky zpráva, že se do kostýmu Netopýřího muže chystá vklouznout Ben „Daredevil“ Affleck. Přitom Clark Kent s Brucem Waynem již několik let opakovaně spolupracuje – v animovaných videofilmech. Do řady celovečerních filmů Liga spravedlivých, které našim divákům premiérově zpřístupňuje stanice HBO, letos přibyl již čtvrtý kousek. A nutno říct, že po Nové hranici (2008), Krizi na dvou Zemích (2010) a Zániku (2012) je Justice League: The Flashpoint Paradox (adaptace dva roky starého comicsu Flashpoint) nejodvážnějším příspěvkem. Jeho protagonistou je Barry Allen/Flash (českého čtenáře seznamuje s tímto hrdinou nedávno vydaný comics Flash: Znovuzrození), který se ocitá v alternativní realitě. V ní po Supermanovi není ani stopa, Batman má sklony k alkoholismu, Cyborg pracuje pro amerického prezidenta, Aquaman vede válku s Wonder Woman, Hal Jordan je vyslán bombardovat Atlanťany a Flash… ztratil svoje superschopnosti. Temný a násilný příběh, v němž so odtínají různé části těl a hlavy sem tam ozdobí průstřel, je nesen mučivou otázkou: Kdo to zavinil? A lze tento neutěšený stav napravit dřív, než se superhrdinové vzájemně vybijí v ničivé válce?
O tom, že tyto animované produkce nejsou žádným odpadem, svědčí i jména herců, kteří propůjčují postavám své hlasy. V případě Flashpoint Paradoxu třeba Ron Perlman (Deathstroke), Cary Elwes (Aquaman) nebo Danny Huston (generál Lane). Dokonce by se dalo říci, že animáky odbourávají většinu neduhů hraných comicsových adaptací, jako je složité uvádění jednotlivých postav (diváci je dobře znají), příliš dlouhá stopáž (není nutné předvádět drahé triky), užvaněný scénář (jeden Batmanův wisecrack vydá za tři stránky mudrování) nebo nezvládnutá akce.

Když se pije v DC Comics, u Marvelu nesmějí agenti zůstat pozadu.

Na závěr ještě letmý pohled na televizní obrazovku. Koncem září byl spuštěn seriál Agents of S.H.I.E.L.D. (ABC Studios ve spolupráci s divizí Marvel Television). Pilotní díl se odehrává po ději Avengers a Iron Mana 3 (narážky na bitvu o New York a virus Extremis) a jeho autorem je Joss Whedon. Divák sleduje klasické budování týmu z pohledu nově naverbovaného člena – hacktivistky Skye. Partu dále tvoří terénní agent Ward, dvojice nerdů Fitz a Simmonsová, „lethal weapon“ (a pilotka) Melinda Mayová a velící agent Coulson. Ano, ten Coulson (Clark Gregg), jehož (osmisekundová) smrt stmelila Avengers před invazí mimozemšťanů. On sám si je této události vědom a domnívá se, že poté prožil nějakou dobu rekonvalescence na Tahiti. Různé indicie však naznačují (a Mayová pravděpodobně ví), že pravda je poněkud jiná. Agents of S.H.I.E.L.D. jsou mainstreamově pojatá, ničím nevyčnívající a širokému publiku přístupná show o agentuře, která chrání svět před superpadouchy či zneužíváním nebezpečných technologií. Seriál funguje v rámci známého marvelovského univerza (na konci druhé epizody se objeví Fury v podání Samuela L. Jacksona, aby Coulsona seřval za zničení létající taktické základny, na konci třetí se zrodí Graviton) jako sled jednotlivých „případů“ s postupným vývojem (a odhalováním minulosti) členů týmu. Zatím nejzábavnější je na něm skutečnost, že představitel bouchače Warda Brett Dalton vypadá jako Ondřej Brzobohatý, takže pořád instinktivně s obavou čekáte, odkud se zhmotní Taťána Kuchařová. Vzhledem k početné základně fandů všeho se značkou Marvel lze předpokládat, že se show konce 1. série dočká.

P.S. Do článku nebyla zařazena reflexe snímku G. I. Joe 2: Odveta. Ačkoli se tato franšíza realizuje i v comicsech, předlohou a základním produktem jsou akční figurky od Hasbro. Návštěvu filmu s předlouhým názvem R.I.P.D. – URNA: Útvar Rozhodně Neživých Agentů jsem si odpustil kvůli jménu režiséra. Robert Schwentke mě totiž zoufale nudil svou předchozí comicsovou adaptací Red (2010), jejíž letošní pokračovaní pod taktovkou Deana Parisota jsem neměl možnost zatím zhlédnout.
Otázkou tak už jen zůstává, nakolik se vydaří druhý letošní marvelovský blockbuster Thor: Temný svět a zda Alanu Taylorovi umožní definitivní přestup z kategorie úspěšný režisér televizních seriálů do kategorie žádaný režisér filmových velkoprodukcí.