Redakční TOP: Guilty Pleasures

Film: Stmívání – za Kristen Stewart a Bellu bych se jednoduše poprala!
Písnička: aktuálně „Lights“ od Ellie Goulding – je to popík jak prase, ale když vám ho naservírují v závěrečných titulcích Spring Breakers, pak se jej jen tak nezbavíte. A i ten Skrillex pro tu holku měl slabost!

Čtení: není nad listování akčními letáky. Člověk prostě musí vědět, kdy je jeho oblíbený jogurt v akci :-)

Ikony: Hm, normálně se za to nestydím, ale dle reakcí okolí vždy soudím, že je velmi guilty platonicky milovat Davida Kollera :-) Nicméně ti, co mě znají od teen věku, na mě mají větší eso v rukávu, a to pokojíček vytapetovaný plakáty fotbalistů legendárního drnovického klubu (v době jeho největší slávy samozřejmě) a sbírku kartiček, podpisů a značek aut… ano, byla jsem stalker! :-)

Takže je víc než logické, že když občas potkám Zdeňka Grygeru ve Zlíně, prostě se za tou jeho kolínskou a nohama do O musím otočit! :-)

Uklidňující guilty aktivita: omalovánky! Kreslit vůbec neumím, ale dejte mi omalovánky – ideálně s Krtečkem – a pastelky a půl dne o mně neuslyšíte. Zkrátka ideální dárek za pár korun.

TV pořad: Pohádky z mechu a kapradí
A tím se dostávám k absolutnímu vrcholu mých GP:  netřeba komentář :-)

Filmy: před časem jsem se nadchnul pro síťové narativy a entuziasticky sjíždím všechno včetně majstrštyků Garryho Marshalla Na sv. Valentýna (Valentine’s Day, 2010) a Štastný Nový rok (New Year’s Eve, 2011)

TV pořady: ještě před dvěma lety bych uvedl Prostřeno, ale celý ten koncept mě omrzel; dnes se v televizi dívám jen na sport a zprávy

Hudba: hudební vkus jsem precizoval celé roky (od Jona Bon Joviho nebo Roxette je to k Blonde Redhead nebo Daughter skutečně daleko, více zde), ale pokud jde o opilecké karaoke békání, nejsem vybíravý:

A nejintenzivnější mrazení v zádech jsem v poslední době zažil u tohoto:

Těžko se mi určuje, u kterých filmů bych měl pociťovat onu „provinilou radost“. Ne že by mi ten pocit byl úplně cizí, ale spíš se dostavuje v souvislosti s tituly jako Schindlerův seznam či Vykoupení z věznice Shawshank, které se mi podvědomě líbí, přičemž si současně jsem při sledování vědom jejich kýčovitosti. U snímků, které se do ranku „guilty pleausure“ obvykle řadí (filmy obecně považované za méně hodnotné), žádný pocit viny nepociťuji, naopak. Pokud se mi líbí, cítím pouze radost.

A protože bych takových titulů mohl jmenovat desítky, rozhodl jsem se výběr zúžit na jeden žánr, a to na komedie. Záměrně vynechávám filmy bratří Marxů, Monty Pythonů, Woodyho Allena, Treye Parkera nebo Sachy Barona Cohena, které považuji za skvělé, ale obvykle bývají řazeny mezi „intelektuální“ nebo do tzv. „zlatého fondu“. Při sestavování žebříčku se mi vybavilo i množství komedií z dětství a doby dospívání, které jsem ale více než 15 let neviděl a netroufnu si odhadnout, jak bych je dnes přijal (Ten kluk je postrach 2, Bohové musejí být šílení, Bláznivá komedie 1-2, Spaceballs, Dva nosáči a video, Bezva finta, Policajt v Beverly Hills…). Pro zjednodušení neuvádím ani tuzemské snímky.

TOP 5:

1. Velký bazar (záloha: Blázni ze stadionu)
2. Jestli se rozzlobíme, budeme zlí (záloha: Podivné dědictví)
3. Šimon a Matouš (záloha: Šimon a Matouš jedou na riviéru)
4. Muž z Acapulca (záloha: Zvíře)
5. Blbý a blbější (záloha: Zoolander)

Dnes už pro mne žádné filmové potěšení není provinilé, nicméně ne všechny filmy, které mám v oblibě, odpovídají obvyklým kritériím kvality a je možné, že kdybych je někde veřejně pochválil, pomohl bych si tím k získání image exota bez vkusu. Do této kategorie patří třeba tvorba indického režiséra Manmohana Desaie. Ač jeho filmy byly úspěšné komerčně, řada indických filmových fanoušků i kritiků je považuje za exemplární příklad neumětelského eskapistického odpadu, jaký si získal pozornost jen díky masám negramotných diváků z velkoměstských slumů a čólů. Desai sám antipatie intelektuálů ke své osobě a produkci ještě posílil několika provokativními výroky – prohlásil například, že filmy respektovaného Satyajita Raye jej uspávají a avantgardně orientovaný Mani Kaul prý nejspíš vůbec nechápe rozdíl mezi filmem a fotografií.

Je faktem, že Desaiovy filmy jako Kismat (1968), Suhaag (1979), Coolie (1983), nebo Mard (1985) nejsou zrovna intelektuální zábavou a vykazují i poměrně závažné řemeslné nedostatky (se střihovou skladbou si úspěšný režisér nikdy moc nevěděl rady a akční scény v jeho podání nezřídka vypadají jako bizarní groteska), nicméně na druhé straně jsou natolik pompézní (vzhledem k nizounkým rozpočtům), nápadité a nakažlivě zábavné, že je není možné hodit na jednu hromadu s generickým asijským trashem, jenž umí být buď jedině otravný a nebo poskytuje zábavu výhradně na úkor samotného díla. Nakonec kde jinde než v Desaiových filmech je možné, aby socha koně obživla a utekla pryč, přičemž kamenný jezdec, jenž na ní původně seděl, jednoduše zůstane viset ve vzduchu? Kde jinde se milenecký vztah vyvíjí tak, že žena muže nejprve zbičuje, on ji poté unese a nakonec spolu skončí v seně? Kde jinde hrdina užívá jako zbraně srp a kladivo? Kde jinde se promrzlé dívky zachraňují prostřednictvím sexu a kde jinde je deflorace symbolizována záběrem na trhající se pavučinu?

Krom toho mám docela rád i dětské filmy Roberta Rodrigueze nebo třeba takové Sejmi je všechny (Shoot Em Up, 2007).

médium
celek
běh


význam

Pořád mám ráda televizi (analogovou), proto se na ni nedívám. Pořád mám ráda filmy (na pásu), proto se na ně nedívám. Pořád mám ráda knížky, proto je čtu (pořád to jde i na papíře, i když se to vnímá jinak). A je to drahé. (Teď čtu Čihákovu Ponornou řeku a knihu o inkorporaci písma ve vizuálním umění, o mých dojmech se brzy dočtete). Pořád mám ráda digitální umění, jehož hranice se pomalu rozpouští v každodennosti a bezbřehé samozřejmosti. Mým guilty pleasure je tyto hranice nabourávat. Mým guilty pleasure je laškování s představou, že jednou zavřu počítač a už ho nikdy neotevřu. Mým guilty pleasure je odsamozřejmování samozřejmostí. Mým guilty pleasure je umění pohyblivého obrazu nikoli sledovat, ale vnímat.

Myslel jsem si, že v tom budu skoro sám, ale v době, kdy dávno padly hranice mezi artem a brakem, je zjevně dost těžké se za něco cítit provinile. Skoro všechno se dá nějak racionálně obhájit, záleží akorát, jak jste zruční v aplikování různých teoretických východisek, formalismem počínaje a ideologickou kritikou Slavoje Žižka konče. Samozřejmě, že někde je to opodstatněné víc, někde míň. Speed Racer pořád patří mezi moje nejoblíbenější filmy vůbec, a přestože je to podle mnohých odporný, významově konzervativní kýč, z formálního hlediska jde o nesmírně progresivní, geniálně natočenou podívanou. Otevřeně béčkového Gamera v osobním žebříčku řadím o něco níž, ale pořád v té jeho domnělé nepřehlednosti a diskontinuitě vidím strhující ztvárnění videoherního prostoru a klidně vás odkážu na komplexní (nejen) marxistickou interpretaci filmu od Stevena Shavira. Not guilty.

Nakonec mi došlo, že určitý pocit studu často pociťuju u filmů, u nichž si uvědomuju, jak jsou ideologicky problematické, ale zároveň nedokážu odolat jejich fascinujícímu (což nutně neznamená dokonalému) formálnímu pojetí. Ocitám se většinou ve schizofrenní situaci, kdy na jednu stranu mám chuť ten film nenávidět, ale na druhou nemůžu než podléhat jeho konstrukci, a do jisté míry manipulaci… Napadají mě například první G. I. Joe, kteří jsou sice plní nechutné stereotypizace a militantní agitky (jíž vůbec nepomáhá, jak je k smíchu hloupá), ale esteticky jsou natolik opojní (viz akce točená v pražských ulicích apod.), že od nich nedokážu odtrhnout oči.

Něco podobného bych dokázal říct o třetích Transformers Michaela Baye, kteří jsou tak machističtí, misogynní, komodifikovaní, přeefektovaní atd., že to přechází všechny hranice dobrého, nebo vlastně jakéhokoli vkusu až někam do teritoria čiré hrůzy a děsu. Akorát tady mám podezření, že onen pocit viny a rozrušení, který ve mně ten film vyvolává, je aspoň částečně záměrný a když ne, tak alespoň přínosný a potřebný.

V hudbě bych toho našel o něco víc, což souvisí možná i s tím, že natočit film, ať už jakkoli schematický, dá mnohem víc dřiny než napsat klasicky strukturovanou písničku. Pamatuju si, že před lety jsem si z profilu na last.fm smazal poslech jedné skladby od Britney Spears, ale už si nejsem jistý, co to přesně bylo. Možná tohle. Přitom to není bůhvíjaká zhůvěřilost, hm? Ale asi bych se tím nikde nechlubil.

Z nostalgických důvodů spousta věcí z takzvaného eurodancu, který v 90. letech dominoval diskotékám, byť ne všechno se vždycky hrálo u nás. Tady popravdě nedokážu zastávat jakýkoli nezaujatý, emocionálně nezabarvený pohled, protože jsem s tím vyrůstal a přijde mi to pořád objektivně boží. Dalo by se toho citovat hrozně moc, tak aspoň něco:

A dál už mě napadá snad jen narcistické čtení vlastních textů.

Ostrov hrdlořezů – kam se hrabou Piráti z Karibiku na tuhle po technické stránce dokonalou podívanou, která se namísto překombinovaného děje a mysteriózních digitálních pitominek poctivě ohlíží za pirátskými velkoprodukcemi klasického Hollywoodu
Jasný terč – moji oblíbenci John Cusack, Minnie Driverová a Alan Arkin v černohumorném mixu permanentní psychické krize, romantiky a hongkongské akční školy
Hon na čarodějnice – středověk a Ron Perlman
Kronika mutantů – senzační stylizace a Ron Perlman
plus produkce hongkongského studia Shaw Brothers (především ze 60. a 70. let)
Xena – na tomhle seriálu je toho samozřejmě mnohem víc, než že se v něm krásné herečky v sexy kostýmech řežou hlava nehlava
Kobra 11 – ale jen ty dvě řady, ve kterých jako Semirův parťák vystupuje sarkastický elegán André Fux (Mark Keller)

alba kapel Manowar (z dekády 1982–1992) a Rage (1988–1995)

Film: G-force: Jednotka chlupatého nasazení (jsou tam MORČATA a mluví!), filmy s Tomem Cruisem


Herec: Tom Cruise & Nicolas Cage

Seriál: Vampire Diaries (team Damon – pokud mi budete chtít koupit tričko), Čarodějky (a ještě nejlépe s českým dabingem!)

Televizní pořad: Prostřeno!, Amerika hledá topmodelku
Telenovela: Kachorra

Muzikál: Kleopatra & Patrik Stoklasa jako Ptolemaios

Komiks: W.I.T.C.H.

Kniha: cokoliv od Jacqueline Wilsonové, vánoční románky, Stopy hrůzy a velmi laciné upířiny (ano, včetně Twilightu – team Edward, pokud mi budete chtít koupit tričko)

Hudba: Nicki Minaj – Starships, Katy Perry, Natalia Oreiro

Kniha
Nevím, jestli je to úplně guilty pleasure, ale co už… V dětství jsem u babičky a dědy četla nejen Chatu děsu (1944) J. K. Čemuse a Srub nad řekou (1942) F. H. Šuberta (obě tyhle knížky si musím zas přečíst!), ale především milionkrát Vlak v závěji (Vlak u snijegu) chorvatského spisovatele Mato Lovraka. Dá se říct, že je to pro mě srdeční záležitost. Vlak uvízlý ve sněhu, zlý a hamižný Pero, spravedlivý Ljuban a jeho „Zádruha Ljubanovac“ rozdělující jídlo a šatstvo mezi všechny děti… Je to velmi socialistické, na můj vkus až moc, ale to nevadí, hlavně že se to odehrává ve vlaku a poblíž vlaku! (Asi od té doby miluju vlaky) A je to prostě síla… :o)

Naposledy jsem Vlak v závěji přelouskala nedávno, i když ho znám víceméně nazpamět, a dokonce jsem se podívala na filmovou adaptaci z roku 1976, která mě poněkud překvapila, protože jsem měla samozřejmě vlastní představu, jak by měla vypadat. No a ona 1) byla barevná, 2) zpívalo se tam, 3) antagonistu bych spíš tipovala na protagonistu a naopak.

Kdo z vás četl tuhle knížku a obdobně ho poznamenala, nechť mi prosím napíše…

Film
Nenapadá mě žádné šokující přiznání v téhle oblasti, ale můžu se svěřit s tím, že na YouTube nakoukávám v určitých fázích života velmi intenzivně hromady videí se svými oblíbenci a oblíbenkyněmi. Jedno z videí, které jsem viděla hodněkrát, je tady:

Píseň
Mám podezření, že Martin Pechlát mě neodolatelným provedením písní Hany Zagorové v Pařízkově inscenaci Odpad město smrt malinko poznamenal. Takže si čas od času (= jednou za půl roku) musím „párkrát“ za sebou pustit některý z videoklipů níže, fascinovaně sleduju, poslouchám nejen melodie, ale i texty. Slovy jednoho z komentátorů na YouTube: „paní Hana je velmi skvělá textařka a básnířka… její slova jsou poskládána jako perly na náhrdelníku…“ No a já si tak nějak představuju opravdu příjemné vymývání mozku.

(…) Včerejší vítr nechytíš zpátky / Nad střechou se zatočí / Řekne „tak se měj“ / Máálo mě znááá-áááš (…) Sbohem ti mávám zlatými vlásky / K čemu teď vrásky? / Máálo mě znááá-ááá-ááá-áááá-ááááš! (…)

(…) Ty, kdo máš trápení či k zbláznění se cítíš sám / Ty láskou opilý a šťastný, já tě znám / Mé dveře jsou ti dokořán / No tak zastav svůj běh na chvíli / Ty, kdo mě uslyšíš, jsi ke mě zván / Ty, kdo mě uslyšíš, buď vítán k nám (…)