Srovnávat „nesrovnatelné“

Osmdesátiletá režisérská legenda, ikona francouzské nové vlny Jean-Luc Godard, se do kin vrací s premiérou nového počinu nazvaného Socialismus. Stalo se již zvyklostí dělit režisérovu tvorbu do tří vývojových etap. Nejslavnější a divácky nejvstřícnější tituly spadají do „novovlnného“ období let 1959 až 1968. Formálně a zejména politicky se Godard radikalizuje v roce 1968. V následujícím desetiletí se stáhne z „velkého“ kinematografického světa a realizuje levicově orientované audiovizuální plakáty vyhraňující se vůči modernistickému estetismu předchozí dekády. K tradičněji chápané kinematografii se vrací v roce 1979 svým „druhým prvním“ filmem Zachraň si, kdo můžeš (život). Od této doby až do současnosti natáčí umělecky výlučná a zcela původní díla, nejčastěji eseje, v nichž nebere ohled na diváky a natáčí zcela svobodně, co se mu zlíbí. Nejnovější snímek jakoby pomyslně spojoval druhé a třetí tvůrčí období. Přestože Godard film stále považuje za prostor prezentace vlastních politických a společenských názorů, není Socialismus agitačním plakátem nebo schematickým pamfletem, jak by mohl název napovídat. Není ale ani klasickým dokumentem či hraným filmem, jako spíš filosoficko-politologickou statí, bilanční úvahou nad stavem naší kultury a společnosti.

Během symbolické projížďky výletní lodí po Středozemním moři se řetězí množství úvah, otázek, útržků příběhů, událostí, ale i iluzí a mýtů. Postavy obvykle mimo obraz deklamují citáty a hesla (jih, Afrika, le Moko a mnoho dalších), sledujeme sérii obrazových i zvukových úryvků z jiných uměleckých děl (zazní i známá árie z Dvořákovy Rusalky atd.). Nositelem myšlenek se stává zdánlivě nesourodá směsice náhodných cestujících, mezi nimiž nechybí válečný zločinec s vnučkou, francouzský filosof Alain Badiou, americká zpěvačka Patti Smith či moskevský pohlavár. Vzniká tak významově bohatá mozaika dotýkající se komunismu, fašismu, vztahu euroamerické civilizace k zemím tzv. třetího světa, AIDS… Evropské (zejména francouzské, německé a ruské) dějinné události určují naší současnost, vývoj však není možný, historii lidstva režisér představuje jako sled tragedií. Osu putování tvoří jednotlivé zastávky v Egyptě, Palestině, Oděse, Hellas, Neapoli a Barceloně. Vracejícím se obrazovým motivem se stává podmořský záběr žraloků kroužících mezi hejny ryb. Za dominantní leitmotiv úvodní třetiny snímku považuji hledání řeči jako optimálního komunikačního kódu (ve filmu se hovoří několika jazyky, tematizace obrázkového písma, zdvojená zvuková stopa, překrývající se mezititulky, hrdinka se učí mňoukat jako kočky ad.). Náš svět režisér nalézá ve stavu babylonského zmatení jazyků a my se musíme naučit komunikovat. Tvůrce zároveň s tím jakoby znovu hledal i filmovou řeč. „Amatérsky“ nechává maximálně vytažený zvuk u záběrů z diskotéky, které jsou navíc natočeny snad na mobilní telefon, ponechává hučení větru opírajícího se do mikrofonu, z ničeho nic se zvuková i hudební stopa vypíná a zase zapíná, slyšíme přepínání mezi levým a pravým reproduktorem…

Godard proslul neobvyklým formálním zacházením s médiem. Vytrhává diváky ze zažitých konvencí (podobně to u nás činí třeba Karel Vachek nebo Jan Němec), jde proti jejich očekáváním a nutí je k aktivní mentální spoluúčasti. Podobný proces může být pro otevřeného diváka osvobozujícím. Zároveň ale nepřináší žádné nové postupy nebo impulsy v rámci vlastní tvorby. Obtížně tedy může působit pouze na diváky nepřipravené nebo pohodlné.  Snímek schválně klade překážky ve vnímání a dekódování implicitního sdělení. Socialismus tak pouze napovídá a popostrkuje k vlastním intelektuálním výkonům.

Po úvodní „dokumentární“ části přichází prostřední hraná pasáž, v níž se mimo jiné tematizuje samotný akt natáčení. Předobraz kombinace hraného a dokumentárního filmu najdeme už v Sympathy for the Devil z roku 1968. Spíše než o hraném snímku bychom měli hovořit o inscenovaných obrazech a situacích, jejichž cílem není zobrazení autentického života v rámci fikčního světa, ale demonstrace idejí a konceptů. Závěrečnou část pak tvoří koláž z fotografií archivních, zejména válečných, dokumentů a úryvků z hraných titulů.

Pod režií je podepsáno i dalších šest Godardových spolupracovníků. Celosvětově proslavený tvůrce tím snad chce narušit představu filmu jako „auteurského“ díla, na jehož ustanovení se na přelomu 50. a 60. let spolupodílel.  Socialismus ale jednoznačně odkazuje k dřívějším umělcovým počinům a charakterizuje ho především rukopis těžící z neočekávaných a neotřelých spojení, v nichž se odráží i autorův ironický smysl pro humor. Některé slovní hříčky se daří překládat i do českého jazyka (např. Přestaňme ve francouzštině používat sloveso mít, všem nám bude líp.) Samotné teze v díle obsažené nevyvolávají žádné pohoršení. Kontroverze spočívá v nekompromisně radikální filmové řeči. Režisér se může spolehnout na známé jméno. Kdyby však podobný titul natočil neznámý debutant, bude jeho cesta za divákem neporovnatelně složitější. Předpremiérová projekce na jihlavském Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů byla zaplněna do posledního místa, přičemž sál do konce promítání notně prořídnul.

Podobný filmový tvar nejde snadno popsat, natož zhodnotit. Rozhodně jej nelze hodnotit podle běžných recenzentských norem a zvyklostí. Socialismus bude pro někoho umělecky originální a intelektuálně burcující disputací, pro jiné diváky (a nebude jich málo, pokud bereme v potaz hypotetický průměrný vzorek návštěvníků kin) pouhou pseudointelektuální exhibicí, akademicky suchopárnou a nesrozumitelnou nudou. Naopak na režisérovy skalní fanoušky by mohla symbolika působit místy příliš konkrétně a v rámci celé autorovy tvorby se Socialismus může jevit jako znovunalézaní nalezeného. Osobně se přikláním k první jmenované skupině.

Pozn.: Jedná se o rozšířenou verzi recenze, která vyšla v našem partnerském časopise KINEČKO.

Socialismus

Le Socialisme

Švýcarsko, Francie, 2010, 102 min.

Režie: Jean-Luc Godard

Scénář: Jean-Luc Godard

Kamera: Fabrice Aragno, Paul Grivas

Hrají: Catherine Tanvier, Christian Sinniger, Jean-Marc Stehlé, Patti Smith ad.

CZ premiéra: 4. 11. 2010 (Artcam)