Anna Sten: Z hvězdy studia UFA evropskou emigrantkou

První část portrétu Anny Sten si můžete přečíst zde, druhou zde.

Z německé Rusky hvězdou studia UFA

Nejenom díky svému vztahu s Fjodorem Ostepem se rozhodla Sten přesunout do Německa. Mohl za to i fakt, že v té době byla už ustavenou hvězdou, známou i v zahraničí, zvláště díky Moskevské modistce a Žluté knížce.1 Ve své první roli v Německu hrála postavu, kterou už několikrát v jiných podobách ztvárnila v Rusku. Lohnbuchhalter Kremke (1930) je drama o rostoucí nezaměstnanosti v Německu. Anna hraje Lene, úřednickou dceru, jejíž otec ztratí práci. Film dává Sten dostatek prostoru pro ukázání rozsahu její herecké škály. Její postava musí čelit rozchodu, zklamaní, chudobě, hněvu, ale i znovunalezení rovnováhy v životě. Tentokrát je její herecký výkon daleko klidnější a dospělejší a podporován jejím hereckým partnerem Ivan Koval-Samborskim, v roli mladého dělníka. Filmový styl doplňuje navíc narativ o avantgardní prvky filmů ze série takzvaných „symfonií velkoměst“.

 Další film, který Sten natočila v Německu, byl její první zvukový film – Der Mörder Dimitri Karamasoff (1930). Film se natočil i ve francouzské verzi a přinesl Sten další uznání v zahraničí. Od Lohnbuchhalter Kremke  se Der Mörder Dimitri Karamasoff  liší ve všem. Jedná se o historický film s barokní mizanscénu a temným dramatickým příběhem. Role kurtizány navíc nově představila Sten i jako sexuální symbol. Ve stejném roce natočila ještě Salto Mortale, zvukový remake němého filmu Varieté (1925) a Bomben auf Monte Carlo, komediální muzikál natočený Hannsem Schwarzem, který vznikl ještě v anglické a francouzské verzi.

Posledním filmem, který Sten natočila v Německu, byl V bouři vášní (1932). V tomto snímku můžeme vidět, k jaké obrovské herecké změně u Sten došlo během minulých dvou let od  Lohnbuchhalter Kremke. Sten po tomto filmu definitivně opustila role nevinných dívek/žen, ze sociálně slabších rodin. Hraje femme fatale a její role připomíná vším Marlene Dietrich v Modrém andělovi, včetně Emila Janningse v hlavní mužské roli. Film byl ve své době poměrně populární. Uváděl se i Československu a místní tisk si všímal obou hlavních herců: „Emil Jannings dovede jemnými mimickými detaily vykreslit detaily postavy, potácející se za mezí zákona i citového zhroucení, člověka, postaveného náhle tváří v tvář surové skutečnosti. Vytvořil postavu Gustava Bumkeho živoucího, pravdivého člověka, spokojeného, milujícího, podezřívajícího a v záchvatu zuřivosti vraždícího.“2 Oproti tomu postava Anny Sten nebyla hodnocena tak dobře. Recenze srovnávala její podobu se Dietrichovou a kritizovala i její zpěv. Bylo očividné, že si českoslovenští diváci všímali faktu, že Anna Sten nemá dobrou německou výslovnost a že se svým jemným herectvím nehodí do role vyzývavé ženy. Přesto po V bouři vášní a Der Mörder Dimitri Karamasoff  byla Anna Sten známou hvězdou studia UFA a jako taková učarovala americkému producentovi Samuelu Goldwynovi.

Evropská emigrantka

Při pohledu na role, ve kterých Sten vynikala v minulosti, a na to, že Goldwyn z ní chtěl udělat hvězdu naprosto opačného hereckého typu, se nám už nyní ukazuje jeden z hlavních problémů jejího neúspěchu v Hollywoodu. Samuel Goldwyn ve snaze přeměnit Sten do nové Garbo nebo Dietrich zapomněl, že Anna Sten nebyla manýristická herečka a její dřívější role v sobě hojně neobsahovaly ženy typu femme fatale. Její první hollywoodský film, inspirovaný románem Emila Zoly Nana (1934) byl vzhledem k choulostivému námětu přísně zcenzurován v nejvyšší možné míře. Protože měl finanční neúspěch, rozhodl se Goldwyn navrátit Sten do rolí, s kterými měla lepší zkušenosti. Ve We Lived Again (1934), filmové adaptací Tolstého Vzkříšení, Sten představuje opět typ naivní a později zhrzené ženy a v romantickém dramatu Wedding Night (1935) zase dceru imigrantů, která má těsně před svatbou.

Oba filmy tak pro ni představovaly návrat k rolím, jaké jí byly známé během působení v Rusku a Německu. Zároveň v nich hrála role neamerických postav a imigrantek. I přesto, že něčím podobným si prošly i ostatní evropské hvězdy (například Garbo v Ninočce), Anna Sten byla jiným případem. Nebyla hlavní postavou, která na sebe strhávala pozornost, v obou filmech to byli její herečtí partneři, což nebyla dobrá reklama pro začínající hvězdu, a ani její těžký akcent nepomáhal. Po neslavné spolupráci s MGM byla ještě mnohokrát herečkou hlavních i vedlejších rolí. Její role se však ustálily nejčastěji v kategoriích imigrantek a cizinek (Exile Express, Chetniks!, They Came to Blow Up America, Three Russian Girls) a v 50. letech přešla k účinkování v televizi.

Ruská a německá star se tak nezměnila na americkou, ale uvízla v rolích, které poukazovaly na její evropský původ. Můžeme se donekonečna přít o tom, zda větší podíl na jejím neúspěchu měl její herecký projev, nebo způsob její propagace v Americe. Pravdou zůstává, že Anna Sten vždy vynikala v rolích, které vybočovaly z hollywoodského „hvězdného“ repertoáru, takže pokud by byly v Americe zvoleny jiné filmy a praktiky její propagace, mohla mít větší šanci na úspěch.

Zdroje: IMDb.com, katalog Pordenone Silent Film Festival (2012), Russiancinema.ru, Rozpravy Aventina