Zde se nacházíte: 25fps » Téma » Bůh ukrytý ve Varšavě

Bůh ukrytý ve Varšavě

RECENZE: Náměstí Spasitele (režie: Krzysztof Krauze, Joanna Kos-Krauze, 2006) – PETR VLČEK

Chcete-li porozumět filmu Náměstí Spasitele dokonale, seznamte se nejprve se starším snímkem polského režiséra Krzysztofa Krauzeho Dluh. Oba filmy mají totiž mnoho společných motivů. Sám režisér hovoří o snímcích jako o diptychu a Náměstí Spasitele dokonce označuje jako verzi filmu Dluh pro ženy.

Dluh (1999) byl rovněž inspirován skutečnou událostí, kterou režisér pojal na eticko-společenské úrovni. Oba hrdinové tohoto snímku berou po sérii výhružek a vydírání osud do vlastních rukou a smrtí se tak pomstí podnikatelskému uzurpátorovi, jenž zavinil totální rozklad jejich soukromých životů. Potýkáme se s pocity bezmoci hrdinů vzdorovat nastavenému systému, následnou izolací od dříve přátelského okolí a řešením závažného problému dalším zločinem, jenž je pak odsouvá na dno společnosti.

Stejné schéma nastavuje Krauze i v Náměstí Spasitele. Pozornost se ovšem přesouvá na ženské hrdinky a jejich osobní život, jenž je okolnostmi převracen naruby. Mladá rodina (Beáta a Bartek) čekající na nový byt, na jehož koupi získali mladí prostředky prodejem bytu starého, řeší svoji situaci dočasným bydlením u tchýně (Tereza). Celkem bezproblémová atmosféra se mění v martýrium po zjištění faktu, že se stali obětí podvodu a stavební firma je vytunelována. Na dostavění je pak potřeba nových financí. Začíná psychologický rozklad rodiny, při kterém každý z účastněných hájí především vlastní zájmy, čímž vyplouvají na povrch staré rány vztahů. A jak již napovídá úvodní scéna – vše spěje k tragédii. Beáta se stává terčem útoků nejprve ze strany manželovy matky, na jejíž milosrdenství je nyní odkázána, a později i ze strany svého manžela. Nenachází podporu ani ze strany vlastní rodiny, ani ze strany svých přátel. Po odchodu Bartka propadá depresím a bez síly čelit nové životní situaci se rozhodne pro ukončení života obou svých synů i svého. Tímto činem ale osudy hrdinů nekončí.

namesti_1

Krauze se v obou snímcích kromě problému viny a odpovědností za činy zabývá i stavem společnosti. Na jednotlivých příkladech ukazuje neradostnou polskou současnost. A tak s několika dalšími filmy svých kolegů vytváří nejcharakterističtější proud polské kinematografie přelomu století, nazvaný po vzoru dokumentárních filmů vzniklých v Polsku v 50. letech „černou sérií“. Hrdiny těchto filmů jsou převážně mladí lidé naturalisticky představení v jejich marginální pozici v proudu všedního života. Vedle sebe tak můžeme postavit snímky Ahoj, Terezko Roberta Glińského, Z odpadu Sławomira Fabického či Óda na radost trojice mladých režisérů. A tak jejich snaze přiblížit se a zachytit součastný život co nejvěrohodněji zůstávají podřízeny i formální stránky filmů.

Stejně je tomu i u filmu Náměstí Spasitele. Reportážní styl kamery má v některých scénách vyvolat v divákovi pocit náhodného svědka. Záměrem je vzbudit dojem, že podobných příběhů se může odehrát a pravděpodobně i odehrává kolem nás spousta. Významný akcent pak vytváří samotné město Varšava, centrum celého příběhu, a obzvláště pak Náměstí Spasitele, pulzující to uzel hlavního města. Na této adrese je také umístěno hlavní dějiště filmu, byt rodiny. Dokumentární záběry města a náměstí neustále připomínají, aby nebylo pochyb, kam je film zasazen, a vytváří reportážní klima. Další scény jsou řazeny lineárně za sebou a po malých a ucelených částech teprve sestavují výsledný celek. Sledujeme hrdiny převážně v zásadnějších životních situacích většinou tvořených zásadními dialogy a často se střídá pouze jejich obsazení. Celý děj filmu graduje a problém střídá další problém ještě většího kalibru. Melancholická hudební linie pak podkresluje nejvíce vypjaté scény. Není to jen hudební prvek, se kterým se ve filmu po stránce zvuku cíleně pracuje. Stejný význam dosahuje ticho. Již na začátku filmu dal režisér divákovi pocítit blížící se tragédii, když ticho a temné plátno prořízne telefonní vyzvánění. Na jiném místě pak ticho přehlušuje tíživou tragiku scén.

Dokumentárním tendencím se blíží i vedení herců. Krauze si do svých filmů vybírá nepříliš známé, ale osvědčené herce (např. Andrzej Chyra pro film Dluh nebo Krystyna Feldman pro roli Nikifora), kteří se záhy stávají hereckými osobnostmi. Pro zachování autenticity pak pracoval Krauze s herci na scénáři ještě před samotným natáčením. Ti jsou dokonce uvedeni i jako spoluautoři scénáře. Výsledkem tohoto postupu jsou důvěryhodně znějící dialogy. Scénář je ovšem prací režiséra a jeho manželky Joanny Kos-Krauze a práci v tandemu si vyzkoušeli již při psaní scénáře k filmu Můj Nikifor (2004). Je známo, že k výslednému scénáři se propracovávají přes jeho různé verze.

Herecké výkony vytváří pevné pilíře filmu. Tři hlavní herci (Jowita Budnik, Ewa Wencel, Arkadiusz Janiczek) jsou polským divákům známí převážně z televizních seriálů a divadelních podií. Ve filmu se dříve objevovali jen sporadicky ve vedlejších rolích. V tomto snímku přesvědčili o svých kvalitách a rozehráli zdařilé herecké kreace. Pozornost přitahují zvláště ženské výkony. Jowita Budnik (filmy Dluh, Můj Nikifor, Z Odpadu) jako Beáta předvedla roli sice vysokoškolsky vzdělané, ale původem vesnické ženy, jež brzkým sňatkem zavřela dveře ke své kariérní dráze. Tím také ztratila samostatnost, což se jí následně stane osudným. Tento sociální plán postavy znovu přivolává polské reálie. Problematika venkova je v Polsku ožehavým tématem a pracovní uplatnění pro vysokoškolsky vzdělané lidi a jejich následná emigrace jakbysmet. Naproti tomu Ewa Wencel (Můj Nikifor, Weiser, Utěk z kina Volnost) důvěryhodně ztvárnila archetyp tchýně. Její vztah ke snaše nemůže být z principu bezproblémový, přesto však nemůže popřít citovou angažovanost k matce svých vnuků. Právě na příkladu postavy Terezy můžeme ukázat, jak komplikovaně jsou citové vazby ve filmu rozestavěny. Postavy nejsou schématické a na tragédii celé rodiny se podílí každý rovným dílem.

namesti_2

Otázky viny, odpovědnosti a konečného vykoupení zůstávají hlavním poselstvím filmu. Existenciální problémy doby nutí jednotlivé postavy do konečných řešení, ve kterých není na city mnoho místa. Člověk slabší povahy a bez patřičného zázemí je vrhnut do pocitu bezmoci, ze kterého není schopen sám uniknout. Tento typ reprezentuje postava Beáty. A tak jediné, co zbývá, je „křičet“. Nemůžeme přijmou ani filozofii matky-tchýně, když svou snachu utěšuje v bezvýchodné situaci slovy, že „vše je zkouškou charakteru“. Obzvlášť proto, že sama je jedním ze spoluviníků celé situace. Vždyť i ten nejpevnější charakter se může drolit pod tlakem krajních situací. A tak celá záležitost končí bolestně. Otázkou zůstává, co všechno se musí někdy odehrát, než někteří lidé pochopí, kde je pravda. Tento náboženský motiv Spasitele, zřejmý již z názvu, je ve filmu přítomen v konečné sekvenci filmu, umocněn adventní atmosférou. Film, jak by se mohlo zdát, nekončí právě v tomto momentu, ale ukazuje osudy hrdinů dál. Beáta totiž svým činem zásadně změnila směr celé situace. Závěr filmu působí optimisticky, což ovšem již nepřebije trpkou pachuť celého snímku, který většinou zůstane divákovi ještě nějakou chvíli na jazyku.

Krzysztof Krauze je v součastné době jeden z mála polský tvůrců upozorňující na sebe i mimo Polsko. Získal ocenění za film Můj Nikifor na MFF v Karlových Varech a zařazením jeho snímku Náměstí Spasitele do distribuce AČFK na sebe obrací pozornost české kotliny již podruhé. Takový úspěch jistě těší i producenta jeho filmů Juliusze Machulského, též významného polského režiséra (filmy Sexmise, Vabank apod.).

Závěrem si neodpustím upozornit na jednu perličku filmu, kterou představuje šarmantní polská herečka Beata Tyszkiewicz. Ta se pouze na pár vteřin objeví v úvodu filmu, ale stane se tak součástí pozdějšího dialogu. Tento nepodstatný detail může českým divákům uniknout a tím (nedejbůh) i zkreslit celkový dojem z filmu. Proto chápejte, že jej nemohu opominout.

Náměstí Spasitele

Plac Zbawiciela
Režie:
Krzysztof Krauze, Joanna Kos-Krauze
Scénář: Krzysztof Krauze, Joanna Kos-Krauze, Jowita Budnik, Ewa Wencel, Arkadiusz Janiczek
Kamera: Wojciech Staroń
Hudba: Paweł Szymański
Hrají: Jowita Budnik, Arkadiusz Janiczek, Ewa Wencel, Dawid Gudejko, Natan Gudejko, Beata Fudalej, Zuzanna Lipiec, Krzysztof Bochánek
Premiéra: 27. září 2007
Distributor: AČFK
Polsko, 2006, 105 minut

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 5

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru