Zde se nacházíte: 25fps » Téma » „Jestli uslyším ještě jednu koledu, budu střílet.“

„Jestli uslyším ještě jednu koledu, budu střílet.“

TÉMA: Filmy s antivánoční náladou – JANA BÉBAROVÁ –

Jestli uslyším ještě jednu koledu, budu střílet,“ prohlašuje Dana Scully ve vánočním dílu šesté série oblíbeného mysteriózního seriálu Akta X (X Files, 1993–2002), který rozhodně není z těch vánočních speciálů stavějících se k těmto svátkům zrovna pozitivně. Spíše než oddychovou oslavou je pochmurným zamyšlením nad depresivním vyzněním vánočních svátků pro ty, co je tráví o samotě. A proto se v něm naši oblíbení agenti FBI z hořkého smutku navzájem zastřelí.

Vánoce nejsou pro každého svátkem klidu a pohody, ba naopak je někteří z nás vnímají jako vyvrcholení celoroční depresivní sezóny. Prosincové svátky pro ně neznamenají čas zastavení se a trávení příjemného času s blízkými, ale období nepříjemného stresu a nekonečné úzkosti. A je se čemu divit? Vánoční dekorace v supermarketech a výlohách obchodů nás straší již od konce října, celý měsíc před Štědrým dnem se na nás z rádia nepřetržitě line jeden vánoční song za druhým a nelze projít jediné náměstí, aniž by nám do obličejů nerazila křiklavost krámků s laciným pseudovánočním zbožím, a aniž by na nás nepadl punčový odér různých proveniencí. Na Štědrý den nás potom akorát ubíjí pořád dokola omílané staré nebo naprosto přiblblé moderní pohádky, které rodinné osazenstvo u televize stejně prospí, nabereme nadbytečná kila, a když ne uvízlou rybí kost v krku, uženeme si alespoň zácpu z přemíry sladkého. A vůbec, na co jsou Vánoce, když ponožky nám už stejně přinesl Mikuláš?

 

Strašidelné Vánoce

Naštěstí pro všechny mrzouty, kterým sladkobolné sváteční příběhy lezou krkem, jsou tu filmy, které sdílí jejich antivánoční náladu a představují jim zasmušilého hrdinu, se kterým se mohou lehce ztotožnit a společně s ním se vysmát všem, kteří podléhají každoročnímu vánočnímu shonu. Takovým filmem jsou například Strašidelné Vánoce (Scrooged, 1988) režiséra Richarda Donnera, moderní verze Vánoční koledy, slavné novely britského spisovatele Charlese Dickense z roku 1843, jež je v dějinách literatury (stejně jako další Dickensova díla) zásadní především díky svému sociálnímu podtextu. Donnerův film je jednou z mnoha filmových adaptací tohoto literárního díla, které vznikaly již od samého počátku dějin kinematografie. Za všechny jmenujme alespoň nejúspěšnější a nejcitovanější adaptaci, britskou verzi režiséra Briana Desmonda Hursta z roku 1951 s Alastairem Simem v hlavní roli a současně nejnovější, animovanou verzi Roberta Zemeckise z letošního roku, kterou mají diváci možnost zhlédnout v našich kinech od poloviny listopadu.

Strašidelné Vánoce nade všemi filmovými verzemi Vánoční koledy vynikají svým zjevným sarkastickým a černohumorným podtónem. Hlavním hrdinou je arogantní televizní ředitel Frank Cross (Bill Murray), který Vánoce upřímně nenávidí a jejich obyčejům se vyhýbá, seč může. Veškerou pozornost věnuje přípravě televizní show, která má být o vánočních svátcích živě vysílána a jež v názvu nese jméno hrdiny Dickensova příběhu, Scrooge (v překladu lakomec). Obdobně jako jemu, i Frankovi se v předvečer Štědrého dne zjeví duch před lety zesnulého kolegy, aby jej varoval před jeho osudem, a klade mu na srdce, aby změnil svůj postoj ke světu, jinak jej čeká záhuba. Věští mu příchod dalších tří duchů, a to přesně v intencích Dickensovy předlohy, tedy duchů Vánoc minulých, přítomných a budoucích, kteří se postupně stanou Frankovými průvodci po jednotlivých etapách jeho života, jež formovaly jeho osobnost. Strašidelné Vánoce jsou příběhem o charakterové proměně hlavního hrdiny, z něhož se ze sobeckého, cholerického mrzouta nevšímavého k okolnímu světu stane pohádkově laskavý lidumil se srdcem otevřeným dokořán. Právě to je však největší negativum celého filmu, který jinak funguje jako úsměvná satira. Již první záběry, které se později ukáží být jednou z televizní upoutávek na vánoční program, nám ukazují všechny pomocníky Santa Clause na severním pólu v časovém presu, kdy nestíhají svou práci a stresují se. Další upoutávka z Crossovy dílny, která se s pravou vánoční atmosférou minula obloukem a jejímž jediným cílem je strašení diváků, v sobě pro změnu zahrnuje terorismus, drogy, vražedné zabíjení, ekologické katastrofy a nakonec i proslulý obraz atomového hřibu. K podobným patří scéna, v níž sociálně slabší rodina zdobí vánočními ozdobami a světýlky svého nejmladšího potomka, jelikož nemá dostatek financí na koupi stromečku.

Do doby, než se mu zjeví duch starého přítele, chová se Frank Cross jako největší hamoun: den před Vánoci neuváženě vyhodí svého podřízeného, kterému se tak zhroutí celý jeho život, neustále terorizuje svou asistentku, rozesílá všem identické, bezcenné a neosobní dárky a odmítá pozvání na rodinnou štědrovečerní večeři. Když se mu ale začne hroutit celý svět, dochází k přehodnocování životních priorit. Crossův charakterový přerod je však natolik neúměrný a náhlý, že shazuje vše předešlé. K tomu přispívá i Murrayho v tomto momentu nepřesvědčivé herecké ztvárnění postavy, neboť ji nedokáže zbavit jejího počátečního arogantního a ironicky zamýšleného vyznění.

 

Santa je úchyl

Pokřivené rodinné vztahy, neschopný násilnický otec a traumata z dětství, která člověka pronásledují celý jeho život, jsou stejně jako u Franka ze Strašidelných Vánoc jedním z důvodů, proč zlodějíček Willie (Billy Bob Thornton), hrdina filmu Santa je úchyl Terryho Zwigoffa, vánoční svátky nemá rád. Paradoxem ovšem je, že se každoročně obléká do kostýmu Santa Clause. Nedělá to však primárně proto, aby vyslechl přání stovek dětí, ale aby společně se svým liliputánským kumpánem Marcusem (Tony Cox) vyloupil trezory velkých obchodních domů, od nichž se každý rok před Vánoci nechají najmout k pobavení a rozptýlení dětských návštěvníků. Jejich pracovní morálka ovšem není příliš striktní: Willie se neustále zpíjí do němoty, do práce chodí pozdě a v silně podnapilém stavu, k dětem se chová hrubě a nesnaží se před nimi mírnit svůj vulgární projev. Nedbá na svůj vzhled, jeho santovský oblek je neupravený a několikrát se v něm i pomočí. Zwigoff Santu Clause netypicky vykresluje jako někoho, kdo své mírumilovné poslání z duše nenávidí a pohrdá jím, a místo aby lidem dával, tak bere. Krade jim nejen peníze, ale i iluzi o ideálních a šťastných Vánocích. Již úvodní scéna, v níž Willieho Santu sledujeme, jak vysedává a popíjí v baru a následně zvrací u popelnic s odpadky, dává tušit, jakým směrem se bude Zwigoffův snímek ubírat.

Nebyl by to však film o Vánocích, kdyby v něm opět nešlo o charakterovou proměnu hlavního hrdiny a k jeho uvědomení si skutečných životních priorit. Ve srovnání se Strašidelnými Vánocemi se však tato transformace neuskutečňuje tak drastickým a nepřesvědčivým způsobem. Willie lumpem vždy byl a taky jím zůstane; z nenapravitelného kriminálníka pochybné morálky se jen těžko stane vzorný americký občan všech ctností. Změnu v jeho životě přinese schopnost citu k druhým lidem, kterou v něm nečekaně probudí jedno z dětí z obchodního domu. Osamělý podivínský chlapec, jemuž se ostatní děti vysmívají kvůli jeho obezitě, si Willieho oblíbí natolik, že jej všude pronásleduje a má pocit, že musí svého Santu neustále ochraňovat. V slepé víře ho pozve k sobě domů a dokonce mu i ochotně ukáže trezor. Chlípný Willie jeho pohostinnosti logicky zneužívá a ničí, co se dá. Nicméně postupně a zcela nenásilně si ke svému hostiteli vytváří citový vztah, jehož zrod je naznačen, když si v ranní kocovině uvědomí, že chlapci zničil jeho oblíbený adventní kalendář. Právě moment, kdy jej Willie v opilosti demoluje a vyjídá z něj sladkosti, je vtipně doprovázen vánoční koledou stylizovanou do pohřební písně. Kontrapunktické užití hudby, které je ve filmu na první pohled patrné, je mimochodem jedním ze zdrojů humoru. Vážná hudba Verdiho, Bizeta, Čajkovského či Chopina nebo klasické vánoční koledy a písně jsou užity zcela v rozporu s tím, co vidíme. Zaznívají například ve chvílích, kdy Willie mlátí místní výrostky, souloží se zdejší barmankou, vykrádá s Marcusem nákupní centra či se jen v deliriu plahočí po parkovišti s poloprázdnou láhví alkoholu v jedné ruce a se zapálenou cigaretou v druhé.

Ačkoli nevystupuje z role amorálního alkoholika, Willie nakonec vánoční náladě částečně podléhá. Společně s chlapcem zdobí dům (byť jejich dekorace nejsou příliš charakteristické pro Vánoce) a dokonce mu přináší i dárek. A je jedno, že je kradený a že jej policie zastaví dřív, než mu jej doručí. Nebyl by to zkrátka film o Vánocích, byť sarkasticky míněný, kdyby hrdina kouzlu těchto svátků nakonec odolal. Slabé povahy sice od dívání odradí hned na začátku, ale pro změnu jsou rády, že umlčí protesty zatvrzelých vánočních mrzoutů, a spokojenost je tak na obou stranách. Jen více takových filmů…

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Jana Bébarová
editor-in-chief

Počet článků : 219

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru