Zde se nacházíte: 25fps » Téma » Dětství ukryté v dutině stromu

Dětství ukryté v dutině stromu

TÉMA – DĚTŠTÍ HRDINOVÉ VE FILMU: Jako zabít ptáčka – JAROSLAV STUCHLÝ –

Když vám dá Bůh něco, co umíte, proč to proboha neděláte?“ poznamenává spisovatel Stephen King na adresu některých svých kolegů, kteří podle něj disponují nesporným talentem, přesto je jejich literární produkce překvapivě nízká. A v prvé řadě jmenuje Harper Leeovou (nar. 1926), autorku jediného (Pulitzerovou cenou ověnčeného) románu Jako zabít ptáčka (To Kill a Mockingbird) z roku 1960.

 

„Když vám dá Bůh něco, co umíte, proč to proboha neděláte?“ poznamenává spisovatel Stephen King na adresu některých svých kolegů, kteří podle něj disponují nesporným talentem, přesto je jejich literární produkce překvapivě nízká. A v prvé řadě jmenuje Harper Leeovou (nar. 1926), autorku jediného (Pulitzerovou cenou ověnčeného) románu Jako zabít ptáčka (To Kill a Mockingbird) z roku 1960.

Nevím, co by Kingovi odpověděla sama Leeová, domnívám se však, že právě v jejím případě je autorsky poctivější vložit vše podstatné do jediné knihy než zahlcovat čtenáře neustálými variacemi téhož. Leeová totiž ve svém románu dokonale vytěžila dětství, strávené v maloměstském prostředí amerického Jihu v době hospodářské krize 30. let minulého století, a zejména vzpomínky na svého otce, který v letech 1926–1938 působil v alabamské státní legislativě jako právník. Na tomto autobiografickém základu se jí podařilo vystavět příběh, který svým tematickým záběrem řadí román k nejdůležitějším humanistickým apelům světové literatury.

Filmové adaptace se ujal producent Alan J. Pakula, kterému se podařilo přesvědčit studio Universal, aby vložilo prostředky do projektu, jehož komerční potenciál (žádná romantická zápletka, téměř žádná akce a násilí, které se odehraje mimo plátno) nebyl zdaleka jistý. A prostředky to byly na svou dobu nemalé, jelikož se ukázalo, že nelze natáčet ve spisovatelčině rodišti (jak se původně plánovalo), protože Monroeville počátku 60. let již téměř ničím nepřipomínalo prostředí zachycené v knize. Proto bylo na studiových pozemcích vystavěno fiktivní jižanské městečko Maycomb, které natolik dokázalo vystihnout lokace a především atmosféru originálu, že Alexander Golitzen a Henry Bumstead získali Oscara za výpravu.1

Výraznou zásluhu na tom, že Jako zabít ptáčka2 je učebnicovým příkladem zvládnuté adaptace, která děj knihy pouze neilustruje, ale vdechuje jí vlastní život při maximálním zachování ducha předlohy, má dramatik Horton Foote. Při psaní scénáře3 správně pochopil, že ačkoli je příběh podáván výhradně dětskýma očima (optikou šestileté uličnice Scout4), není vyprávěn dětsky, nýbrž se zmoudřelým nadhledem a jemným humorem dávno dospělé osoby (což film řeší formou voice overového komentáře v podání Kim Stanleyové) a skutečnými hrdiny nejsou děti (vedle Scout také desetiletý Jem, prokazující sestře málokdy vídanou sourozeneckou lásku a ochranu, a jejich uhlazený kamarád Dill5, kteří dohromady tvoří partu v těch nejlepších tradicích Marka Twaina), ale Scoutin a Jemův otec, ovdovělý právník Atticus Finch6. Ten se v prostředí plném rasové nenávisti7, společenského kastovnictví, snobismu a předsudků všeho druhu ujímá obhajoby černošského mladíka, jenž byl obviněn ze znásilnění bílé dívky, jejíž rodinu vystihuje nálepka „white trash“ (bílá chátra), tedy negramotná, nezaměstnaná společenská spodina.

Režie Roberta Mulligana drží pevně pohromadě sled nezapomenutelných výjevů, jakými jsou napínavá a černobílou kamerou působivě nasnímaná noční výprava dětí na dvorek domu, v němž přebývá místní „strašák“ Arthur „Boo“ Radley (jenž je rubovou, tedy neviděnou stranou až příliš viditelné a slyšitelné paní Duboseové8), odvaha Attika Finche tváří v tvář vzteklému psovi (který je předobrazem davu žádajícímu lynčování obviněného černocha), finální obhajovací řeč (při níž si Gregory Peck pohrává s kapesními hodinkami stylem odkoukaným od spisovatelčina otce) či hororový návrat ze školní besídky. Nejsilnější scény jsou ovšem ty na první pohled málo atraktivní, pro myšlenkové vyznění filmu však naprosto klíčové dialogy mezi otcem a dcerou (představovanou Mary Badhamovou, sestrou později komerčně úspěšného režiséra Johna Badhama), které tvoří jádro celého příběhu o tom, z čeho se rodí přirozená (rozuměj nevynucená) úcta dětí k rodičům (resp. k dospělým) a jak dramatický může být proces osvojování si obecně platných morálních principů.

Od úvodní titulkové sekvence Stephena Frankfurta s dětskými poklady ukrytými v dřevěné skříňce, doprovázené až neuvěřitelně jednoduchým, ovšem v orchestrálním provedení úchvatným hudebním motivem (Elmer Bernstein prozradil, že na něj připadl při přemýšlení o tom, jak se dítě obvykle chová u klavíru: poklepává prstem na jednu či dvě klávesy), až po závěrečnou zatmívačku je Jako zabít ptáčka výjimečné umělecké dílo, které bez sentimentu nebo citového vydírání vede diváka k uvědomění si, co to znamená kráčet po mostě z dětství do dospělosti, přijímat zodpovědnost i za nepopulární rozhodnutí, prostě a jasně být celým člověkem.

Lze se jen dohadovat, kolik mladých lidí po přečtení knihy nebo zhlédnutí filmu zatoužilo (nebo zatouží) po právnickém povolání, aby sloužili spravedlnosti v duchu zásadovosti, ušlechtilosti a mravní čistoty Attika Finche. A kolik z nich skončilo buď jako opilecký advokát Frank Galvin z Lumetova Rozsudku, nebo bezskrupulózní „muž na špinavou práci“ Michael Clayton v nedávno uvedeném stejnojmenném dramatu Tonyho Gilroye.

Ale tahle kapka skepse by humanistické poselství Harper Leeové neměla (a nesmí) otrávit.

P.S. Robert Mulligan (23. 8. 1925 – 20. 12. 2008).

 

1 Dalšího si odnesl dramatik H. Foote za scénář a G. Peck za nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli, s nominacemi se museli spokojit R. Mulligan (režie), A. J. Pakula (nejlepší film), Russell Harlan (kamera), M. Badhamová (nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli) a E. Bernstein (hudba).

2Název je částí myšlenky, že nesmyslně zabít člověka je stejné, jako když kluk sestřelí vzduchovkou ptáčka (drozda) sedmihláska, který jen zpívá, a nikomu neškodí.

3 Kniha je rozdělena na dvě části, přičemž v předělu děj „poskočí“ o dva roky. Scénář zahušťuje všechny události do jednoho roku.

4 V českém překladu knihy z roku 1963 a v titulcích filmu jako Čipera.

5 Do této postavy promítla Leeová svého přítele z dětství, pozdějšího spisovatele Trumana Capoteho, jemuž pomáhala při sběru materiálu ke slavné knize Chladnokrevně. Ve snímku Capote, který se touto etapou jejich životů zabývá, Leeovou hraje Catherine Keenerová.

6 Finch bylo příjmení spisovatelčina dědečka z matčiny strany.

7 Aby člověk pochopil aktuálnost knihy i filmu (1962), stačí si uvědomit, kdo udával tón na americkém Jihu v 50. a 60. letech (případně se podívat na filmy jako je akční Člen klanu Terence Younga nebo politická krimi Hořící Mississippi Alana Parkera)

8 V knize dostává paní Duboseová daleko větší prostor než ve filmu, kde se objeví pouze jednou na samém začátku.

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 246

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru