Ronja, dcera loupežníka

Ronja se narodila za pohnuté noci, kdy nad loupežnickým hradem zuřila bouře, kolem jeho věží kroužily krvelačné harpyje a v lesích vypukl požár a vyhnal z nich zvěř.

V žánru filmové pohádky nejsou (či spíše nebývaly) nikterak výjimečné případy, kdy se konkrétní titul stane klasikou – televizním evergreenem, který ke každé své repríze přitáhne více dospělých než dětských diváků. Méně časté jsou ale případy, kdy nás ke sledování nespočetkrát viděného nežene pouhý sentiment, ale záruka, že nás film i po letech zavede zpět v čase až do doby, kdy poprvé zahrál na nejcitlivější struny našeho dětství. Jedním z filmů, ke kterým se lze takto blahodárně vracet (a to nejen díky občasným znovuuvedením v televizi, ale také díky nedávnému vydání v Levných knihách), je Ronja, dcera loupežníka, švédský snímek natočený podle stejnojmenné knihy Astrid Lindgrenové, světové klasičky dětské literatury. Adaptace se v roce 1984 zhostil Tage Danielsson a pod jeho režií vznikl nádherný příběh o dětském vnímání světa a o harmonickém soužití člověka s přírodou; příběh poetický a v nejlepším slova smyslu i didaktický.

Ronja se narodila za pohnuté noci, kdy nad loupežnickým hradem zuřila bouře, kolem jeho věží kroužily krvelačné harpyje a v lesích vypukl požár a vyhnal z nich zvěř. K završení chaosu noci Ronjina příchodu na svět udeřil do hradu blesk a rozdělil jej na dvě poloviny. Loupežnická tlupa pod vedením hejtmana Mattise – Ronjina otce – žije v jedné polovině spokojeně po deset let, přes něž děj po úvodní scéně narození (a nakrmení) holčičky přeskočí spolu s jejím odříhnutím o deset let kupředu.

V následujícím záběru je už z Ronji dítě, které má podle svých rodičů nejvyšší čas začít se seznamovat s nástrahami světa, ve kterém žije. Ve stejnou dobu se ovšem do druhé poloviny hradu nastěhuje znepřátelená tlupa loupežnického hejtmana Borky a přes propast, kterou uprostřed hradu vyhloubil blesk, začnou mezi oběma stranami létat nadávky, posměšky a výhružky. Oné osudové noci, kdy byl hrad rozťat vedví, se ale narodil také Borkův syn Birk, který se s Ronjou navzdory řevnivosti mezi otci spřátelí, a vzniká situace nikoliv nepodobná schématu notoricky známé Shakespearovy milostné tragédie. Na rozdíl od milenců z Verony však Ronja a Birk utečou natruc rodičům vstříc dobrodružství i nebezpečí hlubokého lesa. A právě les či obecně krajina, která je v souladu s tradicemi severského filmu jakýmsi živlem, aktérem schopným ovládat či ovlivňovat život hrdinů, tvoří důležitou kulisu, ve které obě děti potkávají zvěř, skřítky i tajemný hlas podsvětí, ale především se zde seznamují s přírodou a jejími zákonitostmi. Les je navíc nasnímán s takovým citem, že v divákovi budí dojem důvěrně známého, ba dokonce zabydleného prostředí.

Jiným nezapomenutelným prvkem snímku je jeho „exotičnost“, ukotvenost v jiné kultuře a to, že se český divák může setkat také s něčím jiným, než s princeznami, vodníky, čerty a draky. Místo nich narazí na bytosti pocházející ze skandinávské mytologie. Ostatně spíše než k pohádce má Ronja, dcera loupežníka z hlediska stavby příběhu blíže k mýtu.

Zvláště je tu akcentováno střídání ročních období a jejich cyklická povaha, jednak na formální úrovni (nádherný záběr řvoucího vodopádu, který se pozvolnou prolínačkou změní ve znehybnělou masu ledového proudu), a především na úrovni tematické. Ronja s Birkem, kteří před vzájemnou nenávistí svých otců uprchnou do lesů a žijí zde v jeskyni po způsobu lovců-sběračů, se obávají příchodu zimy, kterou by ve svém příbytku nepřežili. Jejich útěk z hradu obývaného znesvářenými rody však zavčasu přiměje zarmoucené otce spolknout zášť a spojit své bandy v loupežnickou koalici, a děti tak svolí vrátit se na zimu domů. Avšak během této zimy zemře Starej Per, moudrý blázen a potrhlý stařík, který nápadně vyčnívá z (i tak svérázné) plejády Mattisových loupežníků. Stejně jako na začátku filmu došlo k lidskému zrození, jeho závěr seznámí Ronju s lidskou smrtí. Ale i po ní přichází opět jaro, které děti na samém konci vítají svým veselým křikem.

S půvabem, příznačným pro dětské hrdiny knih Astrid Lindgrenové, jsou ve filmu vykresleny rozdíly hodnot a postojů dětí a dopělých. Například Mattis má z dospělého pouze fyzickou sílu a autoriu, kterou dokáže uplatnit nanejvýš na své loupežníky, ovšem vedle toho trpí ješitností a umíněností, tedy vlastnostmi špatně vychovaného dítěte. Ronja je zprvu jeho povahou ovlivněna a projeví se tak při svém prvním setkání s Birkem, kdy oba soutěží v nebezpečném přeskakování propasti mezi polovinami hradu. Postupně si ale v jeho společnosti uvědomí hodnotu přátelství přesahující povýšenost a hamižnost. Skutečnou iniciací a vštípením etických zásad je pak pro Ronju i Birka jejich pobyt v lese, po němž se vracejí na hrad moudřejší než jejich otcové.

Pod tajemným oparem, který se vznáší v lesích kolem loupežnického sídla, ovšem probleskují i humorné motivy a momenty. Nikoliv jen úsměvné, nýbrž skutečně vtipné pasáže, které ve švédské kinematografii dokázal napsat a natočit pouze Tage Danielsson. Film Rojna, dcera loupežníka se bohužel stal posledním dílem tohoto herce, spisovatele a režiséra, člena dvojice, jejíž druhou polovinou byl herec Hans Alfredson, a která pod názvem Hasseåtage rozesmívala celé Švédsko (zpočátku svými rozhlasovými pořady) od poloviny 50. let.

Škála jednotlivých poloh komiky, kterou měli Hans a Tage ve svém repertoáru, byla široká, a razance, s níž se smíchy otřásala švédská kina, obrovská. Tím spíše, že severské publikum, uvyklé na pochmurnou produkci filmů ve své zemi, nebylo na nic takového zvyklé.

Avšak Hasseåtage nepředstavovali výjimku pouze v rámci rodného poloostrova. Jejich filmy si našly početnou diváckou základnu i daleko za hranicemi Skandinávie. Zářným příkladem toho jsou filmy Jablečná válka (1971) nebo Picassova dobrodružství (1978). A samozřejmě i Stříbrným medvědem oceněná Ronja, dcera loupežníka.

Od natočení Ronji uplynulo čtvrtstoletí a Tage Danielsson by byl jistě potěšen, že ani po tak dlouhé době jeho film neztratil nic ze svého půvabu a hloubky. A že ve vší skromnosti hravě strčí do kapsy okázalou, digitálními anaboliky vyhnanou parádu sezónních fantasy senzací typu Harry Potter či Letopisy Narnie.

Ronja, dcera loupežníka

Režie: Tage Danielsson

Námět a scénář: Astrid Lindgrenová

Kamera: Rune Ericsson, Ole Fredrik Haug

Hudba: Björn Isfält

Střih: Jan Persson

Hrají: Hanna Zetterberg, Dan Halfström, Börje Ahlstedt, Lena Nyman, Per Oscarsson a další

Švédsko, 1984, 121 min.