free-slots.us.org
Zde se nacházíte: 25fps » Téma » Kurosawa – císař filmu

Kurosawa – císař filmu

TÉMA: Klasická japonská kinematografie – MILAN HAIN -

Kurosawa – císař filmu

(dva dokumentární filmy o A. Kurosawovi)

 

Po Kurosawově smrti v roce 1998 byly v rychlém sledu natočeny dva dokumentární snímky, které se ohlížejí za jeho životem a bohatou filmovou kariérou. Ačkoliv se v mnoha ohledech liší (stopáž, použitý materiál, zpovídané osoby atd.), dosahují podobného účinku: Akira Kurosawa je vykreslen jako komplikovaná osobnost a současně jako výjimečný filmový tvůrce. Skutečný císař filmu, jak naznačuje název jednoho z dokumentů.

Kurosawa: The Last Emperor (1999)

Padesátiminutový kurosawovský rychlokurz natočil pro stanici Channel Four britský režisér Alex Cox, známý spíše hranými snímky Repo Man (1984) a Sid a Nancy (1986). Dokument vznikl rok po Kurosawově smrti, přibližně v době, kdy bylo do japonských kin uvedeno drama podle jeho scénáře Ame agaru (1999) dokončené původně režisérovým asistentem Takašim Koizumim. Právě tyto dva momenty (Kurosawova smrt a realizace Ame agaru) slouží jako rámec pro chronologicky vystavěné vyprávění o Japoncově osobním životě a profesní kariéře.

Paul Verhoeven v Kurosawa: The Last Emperor

Cox, značně omezen krátkou stopáží (která byla dále rozdělena do tří přibližně čtvrthodinových částí), se zastavuje pouze u určujících momentů: u rané fascinace filmem (Kurosawa si oblíbil především dílo Johna Forda, dále na něj v dětství zapůsobil například Kabinet doktora Caligariho); u osobnosti bratra Heiga, který působil jako komentátor při projekcích němých filmů[1], po příchodu zvuku však přišel o práci a v roce 1933 spáchal sebevraždu; u profesních začátků u filmu a režijního debutu Velká legenda Judo (1943); nebo u setkání s manželkou při natáčení snímku Nejkrásnější (1944). Dokument kombinuje ukázky z Kurosawových nejzásadnějších filmů s komentářem jejich obdivovatelů, případně rodinných příslušníků a spolupracovníků. Promlouvají například John Woo, Paul Verhoeven, Andrej Končalovskij, Arturo Ripstein, Tacuja Nakadai, Francis Ford Coppola, Bernardo Bertolucci a Kazuko Kurosawa, režisérova dcera, dnes působící jako kostýmní návrhářka.

Bohužel jen málokdy se zpovídaní dokáží přenést přes zasloužené, přesto však povrchní fráze plné obdivu a uznání. Ony výjimky tvoří Nakadaiova poznámka o Kurosawově nihilismu, který nahradil dřívější humanismus a naplno se projevil v Ran (1985), Verhoevenova citace (a demonstrace) pohybů kamery ve scéně z Rašomonu a především postřehy a komentáře Donalda Richieho, předního odborníka na japonský film, který v dokumentu ozřejmuje smutnou kapitolu Kurosawova života, která začala neshodami při přípravách koprodukčního válečného filmu Tora! Tora! Tora! (1970)[2] a skončila pokusem o sebevraždu v prosinci 1971.

Kurosawa (2001)

Snímek Adama Lowa nazvaný jednoduše Kurosawa využívá více než dvojnásobné stopáže k tomu, aby podal mnohem ucelenější a věcnější portrét japonského umělce. Kombinuje různé dokumentární techniky, a výsledek je proto komplexnější a divácky přitažlivější. Low rovněž mísí příhodně zvolené úryvky z filmů s „mluvícími hlavami“, tentokrát je však tvoří spíše osoby Kurosawovi blízké – rodinní příslušníci a spolupracovníci. Obdivovatelé jsou v menšině. Velmi osvěžujícím dojmem působí předčítání pasáží z Kurosawovy autobiografie (respektive z „něčeho jako autobiografie“) v podání herce Paula Scofielda. Na rozdíl od svého předchůdce se Lowovi rovněž podařilo získat výpovědi režiséra – film tak zprostředkovává nejen pohled na Kurosawu, ale stejně tak perspektivu jeho samého – na své dětství, dospívání i vlastní uměleckou tvorbu.

Kurosawa ve svém azylu

Ačkoliv je film opět rámován událostmi z konce tisíciletí (čestný Oscar za přínos kinematografii v roce 1990, smrt o osm let později a pohřeb s účastí přibližně 35 000 lidí), postupuje jinak přísně chronologicky vpřed a zastavuje se u nejvýznamnějších momentů, týkajících se osobního i profesního života. Film zdůrazňuje jejich provázanost a autobiografický rozměr režisérovy tvorby tím, že některé okamžiky z Kurosawova mládí dokumentuje záběry z jeho filmů – ze Snů, Kagemuši ad. Low však neopomíjí ani širší společenský a politický kontext a zmiňuje vlivy války, americké okupace nebo přírodních katastrof. Jako leitmotiv prochází filmem záběr Kurosawy sedícího ve svém domku kousek od Fudži a pozorujícího krajinu během západu slunce. Obraz je to velice výmluvný – Kurosawa jako uzavřený muž stranící se okolí, jemuž společnost dělají pouze vlastní myšlenky.

Prostor věnovaný událostem do roku 1945 je pozoruhodný. Detailně je popisováno rodinné zázemí, vztah k bratrovi, začátky u filmu, seznámení s budoucí manželkou atd. Druhá polovina dokumentu je přece jen útržkovitější a méně podrobná. Akcentuje zejména přelomová filmová díla (Opilý anděl jako první svobodná a skutečně osobní produkce; Rašomon jako průlom na mezinárodní scénu; Sedm samurajů, jejich komplikovaná produkční historie a finální komerční úspěch; Krvavý trůn jako odvážná adaptace Macbetha; Rudovous a konec spolupráce s Toširo Mifunem; Děrsu Uzala a natáčení v SSSR; Kagemuša natočený s finanční podporou Francise Forda Coppoly a George Lucase; Madadayo jako poslední režie) a na mnoho snímků se bohužel nedostane. Jen namátkou se do snímku nevešly například tituly Toulavý pes, Idiot, Na dně, Tři zločinci ve skryté pevnosti či Nebe a peklo.

Mezi zpovídanými osobnostmi se znovu objeví Kurosawova dcera Kazuko a filmový historik Donald Richie (který opakuje informace týkající se příprav snímku Tora! Tora! Tora!), dále promlouvají mimo jiné režisér Kon Ičikawa, filmoví kritici Tadao Sato a Stephen Prince a herci James Coburn a Clint Eastwood, kteří se objevili ve westernových remacích Kurosawových snímků (Sedm statečných, respektive Pro hrst dolarů). K nejpůsobivějším momentům patří, když se po letech schází štáb z Rašomonu a navštěvuje původní natáčecí lokace, nebo když skriptka ukazuje zežloutlý a opotřebovaný scénář k Sedmi samurajům, jenž se zachoval navzdory náročným povětrnostním podmínkám.

Ačkoliv se postupy obou dokumentů značně liší, dospívají k jednotnému vyznění: Kurosawa byl muž plně oddaný kinematografii. V jednom z filmů zazní jeho vlastní slova: „Vemte mě, odečtěte filmy a výsledek bude nula.“

 

Kurosawa: The Last Emperor

Režie: Alex Cox

1999, Velká Británie, 50 min.

 

Kurosawa

Režie: Adam Low

2001, Velká Británie, USA, Japonsko, 116 min.


[1]Za úkol měl nejen suplovat dialogy, ale i komentovat děj a zvyšovat tak emocionální dopad na diváka.

[2] Ve snímku nakonec nebyl použit jediný záběr natočený Kurosawou. Za japonskou stranu se projektu zúčastnili režiséři Kindži Fukasaku a Tošio Masuda.

Print Friendly

Autor

Počet článků : 117

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, o.s., Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru