Vstříc minulosti na věčné časy!

Není tomu tak dávno, co se v  levné edici časopisu Filmag¹ do trafik dostal, zahalený v příznačně „futuristickém papírovém obale“, sovětský vědeckofantastický snímek Planeta bouří na motivy stejnojmenné povídky A. Kazanceva. Adaptace jeho románu patřila ve své době k nejslavnějším sci-fi filmům, který si získal své početné fanoušky i na Západě (oficiální text distributora).

Na plátně, respektive obrazovce domácího kina, se v prvních minutách filmu roztančí azbuka: „Vědecké zprávy o planetě Venuši jsou skrovné a rozporuplné. Jen fantazie může nahlédnout do dosud neodhaleného světa. Ten nakonec nemusí být takový jako v našem filmu. Ale věříme v budoucí hrdinské činy sovětských lidí, kteří na vlastní oči uvidí Planetu bouří.“ Toto optimistické uvítání slibuje, že půjde o skutečně pozoruhodný snímek. Podívejme se na film nejprve očima dnešního, „nezaujatého“ diváka, vstupujícího spolu s ruskými kosmonauty do světa „za zrcadlem“, a teprve potom doplňme naši dobrodružnou výpravu do vesmírného světa vzdáleného desítky (nemyslím světelných) let o rozšiřující informace, které nalezneme už jen mimo filmové plátno. Diváku, čtenáři a posádko sovětských vesmírných korábů Vega, Sirius a Kapella, vzhůru k planetě bouří!

Bouřlivá cesta ke hvězdám

Nádherný trikový záběr na černočerný vesmír plný bílých bodů, teček či chcete-li hvězd, doplňuje poklidná hudba a zvučný (jak to dokáží jen Rusové) voice-over: „Pozor! Pozor! Mluví Moskva! Mluví Moskva! Všechny radiostanice Sovětského svazu jsou na příjmu! Vysíláme oznámení agentury TASS.“ Sovětská expedice sestávající ze třech vesmírných lodí se úspěšně blíží k Venuši. Objevuje se primitivní trikový záběr letícího modelu vesmírné lodi a planety Venuše. Se „specificky“ hvízdavým zvukem však do (modelu) vesmírné lodi narazí meteorit, který způsobí ohromný trikový výbuch a totální destrukci celé lodi, včetně lanek, na kterých visí. Ze stanice zbude jen obláček prachu plující vesmírem. Jak katastrofické následky to bude mít pro celou expedici, se dozvíme za chvíli.

Přenášíme se do druhé kosmické lodi, kde se další tři sovětští kosmonauti vzpamatovávají ze zdrcení nad ztrátou kolegů v družném hovoru. Vyruší je věčné klišé vědeckofantastických snímků, červená pípající kontrolka – volá Země. Soudruzi ze Sovětského svazu vysílají na misi další kosmické plavidlo, neboť podle pečlivě propočítaného plánu expedice je třeba tří lodí k přistání na povrchu Venuše (dvě lodě přistávají na povrchu, jedna zajišťuje ostatní z orbitu). To však pro kosmonauty/sovětské hrdiny znamená další čtyři měsíce čekání, což se mladému (!) zanícenému (!!) vědci Aljošovi nelíbí (!!!). Přesvědčí proto kolegy, aby ho (podle záložního plánu – který ovšem počítal s robotem) pustili na Venuši napřed v modulu Vegy. Nevadí, že pro modul není návratu zpět k mateřské lodi – dobrovolník tam bude zatím ty čtyři měsíce, než přiletí očekávaná loď, pracovat a sbírat potřebná data lépe než stroj. A kdyby se tam něco „semlelo“? Inu, zavazuje se, že o pomoc volat nebude. I prohlášení o tom svým kolegům podepíše, bude-li třeba.

Střih a je tu posádka druhé sovětské lodi. Na rozdíl od té první jsou na palubě i ženy, a to v provedení atraktivní vědkyně Máši (mezi níž a soudruhem kosmonautem Štěrbou se rozehrává kosmická love story). Na palubě je také Nesovět, Angličan Kern, kterého si vyžádala mezinárodní asociace. Ten je nejen velmi inteligentní, ale je mu vlastní smysl pro disciplínu a sebekázeň, což je naznačeno, již když se poprvé objeví v záběru – dbaje o svou vynikající kondici cvičí ovíván větráčkem (navlečen v podivném aparátu/cvičebním stroji dělá dřepy, „stroj“ mu svým systémem pružin zajišťuje zvýšený odpor) – pohled na hodinky – ještě půl minuty, než začne něco řešit s kolegy. Kern je konstruktérem robota, který se měl vydat na povrch Venuše, zaměstnanec firmy General Cybernetics. S robotem mluví anglicky, respektive kombinací ruštiny a angličtiny (Hello John, prastitěs – probuďte se; da, sir). Stroj-počítač má podobu „klasického robota“ (jakého známe třeba z filmů o dr. Who) a vyžaduje vykání a uctivé jednání. Vypočítají nové řešení – v lodích jich je celkem sedm i s robotem. Na planetě jich tedy přistane v jedné lodi šest, vrátí se jich pět (robot, jako neživý a nejtěžší, zůstane). To však musí na orbitě zanechat Mášu, která jediná dovede zpracovat takové kvantum dat (která na Venuši nasbírají) a odeslat je na Zemi. Máša však tolik let tvrdě pracovala a skutečnost, že nemůže s ostatními přistát na Planetě bouří, je pro ni hořkým zklamáním.

Je lepší dát život ve prospěch naší věci, než se potloukat vesmírem a čekat, než tě rozplácne meteorit

Podobně jako kapitán Kirk nahrává i Máša své hlubokomyslné myšlenky vesmírného cestovatele na pásek. (Promiňte mi tu úsměvnou analogii, která se však přímo nabízí.) Kouká u toho ven na vesmír „lodním okýnkem“ jako na zaoceánském parníku. Loď vůbec je uvnitř velmi prostorná a vybavená pomalu jako hotelový pokoj.

Na Venuši se nejprve vydává jen Štěrba a Allan Kern se svým robotem (v modulu). Co se děje na Venuši je nám, stejně jako posádce Vegy, zprostředkováno pomocí radiového přenosu. Poslední zprávu hlásí robot – přistávají v bažině, pravděpodobnost zániku posádky 90%… Pak se signál ztratí. Všichni uklidňují Mášu, že ke ztrátě signálu došlo kvůli zastínění horizontem. Vega se rozhodne přistát (v noci je atmosféra klidnější). „A Mášo, jestli zahyneme – drž se!“

Před odletem ještě při rozhovoru se Zemí ubezpečí „sovětskou vládu, drahou komunistickou stranu, všechen sovětský lid, že uděláme, co bude možno, abychom nezklamali vaši důvěru.“ A copak na Venuši po přistání objeví kromě husté mlhy? Kámen jako kámen, voda jako voda… život! A hned masožravý. Venuše svou mizanscénou (rostliny, zvířata atd.) připomíná Cestu do pravěku Karla Zemana; Venuše je vlastně taková „mladá Země“ (tato paralela je v průběhu snímku dále ideově rozvíjena, vytváří se např. paralela mezi sovětskými kosmonauty a pozemskými božstvy).

Přebal DVD praví: „Sotva vystoupí z kosmické lodi, začnou je ohrožovat nejen mimozemští dinosauři, ale i zákeřná pranemoc, na kterou zřejmě neexistuje lék…“ Ta „pranemoc“ je ve filmu přímo pojmenována, jedná se o obyčejnou malárii, jejíž příznaky ustoupí až po pozření chininu. To se jen kosmonauté zprvu zdráhají si chinin vzít, aby „nemuseli ležet“. A když ho pozřou? Inu, neleží, ale vesele si pískají a pokračují dál. Každopádně být na Venuši napaden malárií je hodně hardcore (a přítomnost pozemské nemoci potvrzuje absolutní paralelu s Modrou planetou), stejně jako „mimozemští dinosauři“ – legračně poskakující stádo komparzistů navlečených v hadrových kostýmech. Drobné nejasnosti (třeba když se za polovinou snímku tvůrci rozhodnou objasnit simulaci gravitace na lodi pomocí magnetických bot, přičemž není jasné, proč si stav beztíže nepohrává s ostatními předměty) vyvažují úsměvné hlášky s potenciálem zkultovnět, jako třeba radiová konverzace s robotem: „Jaká je poloha vašich pánů, Johne.“ „Nemám žádné pány. Otrokářství bylo zrušeno ústavou. Já jsem svobodný myslící stroj.“ — „Jaká je tedy poloha vašich společníků, Johne.“ „Horizontální.“

Kromě robota ruští kosmonauti používají i další sofistikovanou futuristickou techniku. Pohybují se ve „skywalkerovském“ vznášedle (příležitostně zaujímajícím funkci ponorky), Máša pořizuje „kirkovské“ deníkové záznamy na magnetofonové nosiče… Řeší nejen badatelské, ale i zásadní lidské problémy typu: Je lidem vlastní strach a egoismus, nebo přátelství?, případně vnitřní boj Máši, která si při svém osamělém pobytu na orbitu vezme do hlavy, že se jejím kolegům dole na planetě něco nemilého přihodilo. Má sama přistát a zachránit je (i když už pak nebude možný návrat na Zemi), nebo podle plánu čekat, možná marně, na jejich návrat? Mášiny mentální rozpory jsou nám zprostředkovány užitím voice-overu, se kterými náhle jako by se roztrhl pytel, neboť od tohoto okamžiku jsou voice-overy aplikovány i na ostatní členy expedice.

Závěrem si neodpustím sympatický formální detail – snímek využívá zatmívaček, místo přechodu do klasické černé či bílé barvy však přechází stylově do rudé…

Dnes je to všechno neuvěřitelná legrace, kterou vřele doporučuji ke zhlédnutí každému (nejen fanouškovi sci-fi filmů).

Slibovaný kontext

Film Planeta bouří vznikl v roce 1962 pod režijním vedením sovětského umělce (režiséra, producenta, scenáristy) Pavla Klušanceva jako jeho jediný celovečerní snímek. Klušancev se orientoval především na tvorbu vědeckých edukativních snímků. Jako samouk na poli speciálních efektů vynašel řadu postupů opakovaných dalšími snímky řadu desetiletí. 1934 začal pracovat v Lenfilm/Lennauchfilm, stal se režisérem a producentem, od padesátých let se pak věnoval edukativním vědeckým filmům o vnějším vesmíru a jeho dobývání, které ho celosvětově proslavily (v roce 1952 získal ocenění na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech). Zpočátku točí striktně faktuální filmy, ale u svého nejproslulejšího díla, vizionářské Cesty ke hvězdám (Doroga k zvezdam, 1958), na faktech pouze staví a pak je dále rozšiřuje. Jedná se o hybridní dokument mísící vědu s fikcí, svým způsobem tedy Klušancevovo první science fiction. Zvláštní efekty (vědecká přesnost při zobrazení stavu beztíže, konstrukce zemského orbitu, rotující vesmírná stanice, raketa putující na měsíc) představovaly ve své době vrchol možností trikových záběrů.

V Planetě bouří se objevuje robot John – ve své době v jednom z technicky nejpropracovanějších kostýmů robota. Po Planetě se Klušancev vrátil ke krátkým, vědečtějším a už méně „fantastickým“ snímkům (Luna, 1965; Mars, 1968).

V roce 1965 vznikla americká adaptace Voyage to the Prehistoric Planet v režii Curtise Harringtona. Sovětští herci v ní vystupovali pod smyšlenými anglickými jmény (Georgij Ženov jako Kurt Boden, Gennadij Vernov jako Robert Chantan atd.), doplněni o americké herce Basila Rathbona a Faith Domergue. Později v USA vznikl ještě film Voyage to the Planet of Prehistoric Women (1968, Peter Bogdanovich.)² Planeta bouří byla součástí programu předloňského ročníku festivalu FanTasia ve Spojených státech.

Planeta bouří / Planeta Bur

Režie: Pavel Klušancev

Námět: Alexandr Kazancev

Scénář: Alexandr Kazancev, Pavel Klušancev

Produkce: L. Presnjakova, Vladimir Jemeljanov

Hudba: Jogann Admoni, Alexandr Černov

Kamera: Arkadij Klimov

Hrají: Georgij Ženov (Bobrov), Vladimir Jemeljanov (Ilja Veršinin), Gennadij Vernov (Aljoša), Jurij Sarancev (Ščerba), Georgij Tejch (Allan Kern), Kjunna Ignatova (Máša)

Sovětský svaz, 1962, 79 min

Společnost: Leningradské studio populárně naučných filmů

Vydáno časopisem Filmag v edici Zábava 3. dubna 2009.

Zdroje:

Википедия. http://ru.wikipedia.org/wiki/Планета_бурь_(фильм) [citováno 8. listopadu 2009]

Wikipedia. http://en.wikipedia.org/wiki/Pavel_Klushantsev [citováno 8. listopadu 2009]

Odkazy:

Lennauchfilm. Oficiální stránky. http://lennauchfilm.ru/

Mark Wade komprimuje Klušancevovu Cestu ke hvězdám s Kubrickovou Vesmírnou odyseou. http://www.astronautix.com/articles/roastars.htm

FanTasia. North America’s Premier Genre Film Festival. July 5-23, 2007. http://www.fantasiafestival.com/2007/en/films/spotlight.php?id=16 http://www.fantasiafestival.com/2007/en/index.php

1 Vydáno časopisem Filmag v edici Zábava 3. dubna 2009.

2 Википедия. http://ru.wikipedia.org/wiki/Планета_бурь_(фильм) [citováno 8. listopadu 2009]