Woody Allen a sci-fi

V pořadí čtvrtý film filmového scenáristy a režiséra Woodyho Allena nás zavádí do futuristické společnosti roku 2173. Po dvousetletém spánku je z kryogeneze probuzen Miles Monroe (Woody Allen), podnikatel a vlastník obchodu se zdravou výživou U veselé mrkvičky (Happy Carrot Healthy Food Store). Z USA se za dobu jeho spánku stal policejní stát centrálně řízený jakýmsi Velkým Bratrem (ve filmu označován jako Vůdce), kde jsou všichni lidé v evidenci na základě jejich biometrických údajů. Právě střet Milese, člověka pocházejícího z druhé poloviny 20. století a trpícího všemi psychickými stavy a neurózami z toho vyplývajícími, s prostředím futuristické společnosti a jejími stereotypy, je zdrojem většiny komických situací.

Miles je probuzen příslušníky revolučního hnutí, jež chtějí svrhnout Vůdce a jeho použít k protirežimnímu boji. Miles je okolnostmi přinucen spolupracovat. Okolnostmi je přinucena spolupracovat i Luna, (Diane Keaton), do té doby konformní poslušná členka společnosti. Ve filmu sledujeme příběh, kdy se vzájemný vztah Milese a Luny mění od zášti, způsobené zjevným rozdílem v postavení obou aktérů (Miles je označován za vetřelce − The Alien − a je po něm vyhlášeno celostátní pátrání), k přátelství a nakonec k lásce. Snaha o převrat a odbojová činnost této dvojice je přerušena zajetím Milese, kterého se režim poté snaží infiltrovat do společnosti pomocí přetransformování jeho mozkových činností. Je vysvobozen Lunou, která se mezitím stává skutečnou revolucionářkou a na důkaz toho, že „žila měsíce jako zvíře“, pozře kus syrového masa. Pomocí absurdního výstupu sestávajícího z předvedení jednoho segmentu dramatu Tramvaj do stanice Touha se Miles rozpomene na sebe, Lunu i svou minulost. Film vrcholí svržením Vůdce prostřednictvím konečného zničení posledních zbytků jeho DNA, vůdcova nosu.

Woody Allen je v roce 1973, kdy je Spáč poprvé promítán, už poměrně zkušeným filmovým tvůrcem. Kromě tří filmů, které samostatně režíroval, je k jeho filmové práci nutné přičíst také Zahraj to znovu, Same (Play It Again, Sam, 1972, režie Herbert Ross), film, který vznikl na základě Allenovy divadelní hry a scénáře, a ve kterém hraje hlavní roli. Tady se také poprvé setkává s Diane Keaton, se kterou vytvořil ve svých filmech velmi úspěšnou a synchronizovanou komediální dvojici. Filmoví kritici se shodují v tom, že i přes výraznou podobnost s Allenovou předchozí filmovou tvorbou je Spáč předělem, přelomovým dílem, které určuje jeho pozdější vývoj směrem k závažnějším a hlubším tématům i přes skutečnost, že autor často k vyjádření těchto témat neopouští osvědčený prostor komediálního žánru.

Seber prachy a zmiz (Take The Money And Run, 1969), Banáni (Bananas, 1971) a Všechno, co jste kdy chtěli vědět o sexu, ale báli jste se zeptat (Everything You Always Wanted To Know About Sex /But Afraid To Ask/, 1972), jsou v přeneseném smyslu jen jakýmsi pokračováním předchozí profese Woodyho Allena. Allen, než se definitivně uchytil u filmu, pracoval jako kabaretní komik, bavič, který každý večer předstoupí před obecenstvo a předříkává předem připravené vtipy. Ty nemají dějový vývoj ani jakoukoliv příběhovou souvislost. Obecenstvo udrží pozornost jen tehdy, když budou vtipy dostatečně zábavné a vystoupení nebude trvat příliš dlouho. Na stejném principu Allen postavil i svoje první dva snímky (Všechno, co jste kdy chtěli vědět o sexu…je jiný případ, vtipy nechybí, ale jedná se o epizodní, povídkový film) a zpočátku si myslel, že to pro devadesátiminutovou stopáž celovečerního filmu bude stačit. Ohlas kritiků ani publika ovšem nebyl příliš příznivý. Ve Spáči je patrný výrazný posun ve stavbě příběhu a hlavně pojetí hlavního hrdiny (hlavních hrdinů). Woody Allen změnil přístup k filmovému příběhu a k tomu, jak v něm má být humor použit. K tomuto poznamenává: „Vtipy se stávají prostředkem, jímž člověk vyjadřuje svou osobnost nebo postoj. Jako Bob Hope. Nesmějeme se vtipům, ale chlápkovi, který je ješitný a zbabělý a plný předstírané odvahy“.¹

Právě Bob Hope a jeho filmové komedie 40. let Allenovu tvorbu výrazně ovlivnily. Hope svůj humor stavěl na rozdíl od svých předchůdců – významných komediálních postav americké němé grotesky 20. a 30. let – na slovních vtipech a do značné míry byla postava, kterou ztvárňoval ve svých filmech, podobná té, kterou později představil Woody Allen. „Oba děláme převážně monology a myslím si, že jako filmové postavy jsme výborní vedle žen a oba hrajeme ňoumy a zbabělce. Hope byl vždycky senzační moula. […] Někdy si myslím, že on je to nejlepší, co jsem kdy viděl. A pořád ho napodobuji. Někdy je pro mě hodně těžké ubránit se tomu.“²

Kromě Boba Hopea odkazuje Allen ve své rané tvorbě i na grotesky němé éry a jejich vliv je zde daleko patrnější než v autorově pozdější tvorbě. Právě Spáč je částečně postaven na vizuálních vtipech, atmosféra grotesky je navíc umocněna hudbou, která ilustruje a podkresluje děj filmu. I když se jedná o snímek z prostředí budoucnosti, nepoužil pro něj Allen futuristickou hudbu, kterou považuje za „na poslech nepříjemnou a podivnou“³, ale se svou dixielandovou swingovou kapelou Ragtime Rescals nahrál hudbu vlastní. Její melodie potom doprovází honičky jako vystřižené z grotesek Macka Sennetta nebo další odkazy na velikány komediálního žánru, jako byli bratři Marxové, Harold Lloyd, Charlie Chaplin nebo Buster Keaton.

Kromě intertextových odkazů na filmy a komiky němé éry Spáč odkazuje vystavěním světa, jak bude vypadat za dvě století, také na americké sci-fi filmy autorovy současnosti a satirizuje představu budoucnosti, kterou měli v 70. letech jejich tvůrci, potažmo celá západní společnost. Vše je mechanické a technicky zdánlivě dokonalé (v Allenových filmech technika nefunguje vždy tak, jak by měla), architektuře budoucnosti dominují oblé monumentální linie a domy svým vzhledem připomínají spíš kosmické lodě, převládajícími barvami jsou bílá a šedá, všichni lidé jsou evidováni a kontrolováni jakýmsi blíže nespecifikovaným vládním režimem atd. Zřejmým důkazem tohoto Allenova postoje je hlas robota, který má sloužit jako asistent při klonování Vůdce ve zdravotnickém středisku. Ten je stejný jako hlas, který byl použit pro počítač HAL9000 v Kubrickově filmu 2001: Vesmírná odysea. Z robotova hlasu je v Allenově Spáči patrná snaha o ironickou nadsázku.

Charakteristická je pro film, jak už bylo naznačeno, vedle vizuální především slovní komika, založená na popkulturních odkazech na soudobou společnost. „Nevlídný obraz budoucího světa doprovázejí groteskní vzpomínky na dvacáté století, které hrdina v sobě nosí v charakteristicky svérázném výběru a osobité interpretaci.“⁴ Jinými slovy, futuristické prostředí je pro Woodyho Allena tedy jevištěm pro vyjádření nespokojenosti se západním konzumním životem, je jeho kritikou a satirou. Zesměšněna je spotřební pohodlnost, zaujetí zdravým životním stylem a zdravou stravou, zjevná pseudointelektuálnost, pro Allena nepochopitelná a nefungující technika (téměř všechny technické vymoženosti futuristické společnosti se ukazují být jako nefunkční), redukce sexu na pouhý technický problém atd. Autorovo politické vyjádření v tomto filmu (jako ostatně i ve filmech následujících) chybí, ovšem jeho názory jsou alespoň naznačeny ve scéně, kdy má Miles za úkol popsat postavy a události na artefaktech z 20. století. Allen ještě před aférou Watergate kritizuje prezidenta Nixona a předpovídá mu negativní roli v dějinách, bagatelizuje feministické hnutí 70. let nebo označí Charlese De Gaulla za šéfkuchaře, který měl ve své době dokonce vlastní televizní show.

Ve filmu Spáč poprvé postava, kterou ztvárňuje Woody Allen, vystupuje v takové podobě, v jaké ji známe z jeho následujících filmů – zejména úspěšných Annie Hallová (Annie Hall, 1977), Manhattan (Manhattan, 1979) a Vzpomínky na hvězdný prach (Stardust Memories, 1980) – a se kterou má divák možnost se identifikovat. Její role je poněkud odlišná od rolí, které představují hlavní postavy ve filmech Allenových vzorů – komiků němých grotesek. Jejich filmy jsou přehlídkou „jasně vymezených a přehledných“ konfliktů člověka a světa. U postavy představované Allenem se tyto konflikty násobí, protože jim předcházejí daleko hlubší a významnější rozpory v jejím nitru. Je zde obsažena úzkost, deprese, neurózy jednoho z příslušníků velkoměstské civilizace, které nerozumí, a ve které se ztrácí. Je intelektuálem, přesto trpí nedostatkem sebevědomí, což mu činí potíže ve vztazích se ženami, trpí osamocením, „citovou pustotou“. Woody Allen k tomuto sám poznamenává: „Tajemství mého úspěchu? Jsem stručný výtah veškerého neklidu a všech problémů své generace, jenomže je vyjadřuji komikou.“⁵ K tomuto citátu je nutné dodat, že komediální žánr nikdy nebyl pro Woodyho Allena významnější než kvalitní drama, a že kdyby mohl a uměl trefně vyjádřit veškeré myšlenky vážně, bez použití vtipu, udělal by to daleko raději. Jedním z režisérů, kterého nejvíc obdivoval, byl Ingmar Bergman. Vliv tohoto velikána psychologického filmu se výrazně odráží v pozdějších, a ne tak úspěšných, Allenových dramatech Interiéry (Interiors, 1978), Září (September, 1987) nebo Stíny a mlha (Shadows And Fog, 1992).

Komediální dvojici ve Spáči tvoří společně s Woody Allenem Diane Keaton. S vnučkou Bustera Keatona se Woody Allen seznámil, jak již bylo řečeno, už na Broadwayi během zkoušení divadelní hry Zahraj to znovu, Same. Od předchozích filmových partnerek se Diane Keaton jako představitelka dívky z budoucnosti Luny, absolventky univerzity v oborech „kosmetika, sexuální technika a poezie“, liší svým aktivním podílem na vývoji příběhu, není jen okrasou, doplňující hlavního hrdinu, ale zdatně mu sekunduje v dialozích, i když často je jen obětí Milesových nevybíravých ironických poznámek, narážejících na její naivitu. Luna představuje zástupce společenské konformity (ve filmu sice futuristické, ale podtextem jasně zaměřená na americkou společnost 70. let). Je spokojená se svým životem, společností a technickými vymoženostmi, které nabízí, přímo jmenuje televizi, orgasmotron (přístroj pro navození orgasmu) a orbík (přístroj v podobě koule, který při dotyku vytváří příjemné až šťastné pocity srovnatelné s požitím omamné látky), nesvobodou netrpí, a nemůže pochopit ty, co se bouří a chtějí narušit její ideální chod a systém. Tady je právě kořen jednoho z nejzávažnějších témat tohoto filmu – politický boj, boj proti establishmentu, a jeho smysl. Miles se do tohoto boje nakonec pouští, avšak ne z vědomého přesvědčení, ale z vnějšího nátlaku. Jak říká na začátku snímku, jedinou jeho revoltou v životě bylo, že „čtyřiadvacet hodin bojkotoval hrozny“. Potvrzením Milesovy skepse na konci je další výrok: „Copak to nechápeš? Za šest měsíců budeme zase krást Ernův nos. Politická řešení nefungují“, čímž říká, že tak jako tak, jedna diktatura je nahrazena jinou a stejně se nic nezmění.

Na rozdíl od jiných filmových tvůrců nestojí v Allenových filmech na prvním místě vyjádření závažné myšlenky, jemuž je vše podřízeno a na základě čehož je koncipován celý snímek. Hlubší obsah kontinuálně vyplývá z příběhu sám osobě, jakoby mimochodem. To potvrzuje sám Woody Allen v jednom z rozhovorů: „Vždycky si myslím, že můžu z každé situace vybruslit, když budu komický. Politická a společenská hlediska, pokud se vůbec objeví, se objeví náhodně.“ ⁶

Spáč v Allenově tvorbě však stojí na samém počátku. Žánr ani styl snímku nejsou vhodným prostorem pro vyjádření všech závažných témat (i když jsou zde do jisté míry naznačena), které má tento filmový scenárista, režisér, spisovatel, komik, bavič, hudebník a newyorský intelektuál na srdci. Ty jsou obsahem jeho pozdější, žánrově i tematicky barvitější filmové tvorby.

Spáč  / The Sleeper

Režie: Woody Allen

Produkce: Jack Grossberg, Charles H. Joffe

Scénář: Woody Allen, Marshall Brickman

Kamera: David M. Walsh

Výprava: Dale Hennesy

Kostýmy: Joel Schumacher

Střih: Ralph Rosenblum

Hudba: Woody Allen´s Preservation Hall Jazz Band a New Orleans Funeral Ragtime Orchestra

Hrají: Woody Allen (Miles Monroe), Diane Keaton (Luna Schlosserová), John Beck (Erno Windt), Mary Gregory (dr. Meliková), Don Keefer (dr, Tryon), John McLiam (dr. Argon), Barlett Robinson (dr. Orva), Chris Forbes (Rainer Krebs), Marya Small (dr. Neroová), Peter Hobbs (dr. Dean), Susan Miller (Ellen Pogrebinová), Lou Picetti (ceremoniář)

Literatura:

Arte, S: Vše o Woody Allenovi. Praha, 2008.

Björkman, S: Woody o Allenovi. Praha, 1996.

Cieslar, J: Newyorský pamfletista Woody Allen. In: Světová literatura 4/1980.

Lax, E: Woody Allen. Hovory o filmu. Praha, 2008.

Žantovský, M: Woody Allen. Praha, 1990.

1Lax, E: Woody Allen. Hovory o filmu. Praha, 2008, s. 76.

2Tamtéž, s. 77.

3Björkman, S.: Woody o Allenovi. Praha, 1996, s. 67.

4Cieslar, J: Newyorský pamfletista Woody Allen. In: Svěrová literatura 4/1980

5Cieslar, J: Newyorský pamfletista Woody Allen. In: Světová literatura 4/1980

6Lax, E: Woody Allen. Hovory o filmu. Praha, 2008, s. 18.