free-slots.us.org
Zde se nacházíte: 25fps » Téma » Jugoslávské filmy Františka Čápa

Jugoslávské filmy Františka Čápa

TÉMA: FRANTIŠEK ČÁP – jugoslávské filmy (1953-1962) – VERONIKA ZÝKOVÁ -

V tomto článku přiblížím jugoslávskou tvorbu Františka Čápa, konkrétně šestici celovečerních snímků, které natočil mezi lety 1953 a 1962. K úplnosti chybí celovečerní romantický film Sresčemo se večeras (1962), který natočil pro Bosna Film, a krátkometrážní dokumentární film Piran (1965), který František Čáp věnoval svému druhému domovu – přímořskému městečku Piran v jihozápadním Slovinsku, kde také našel místo svého posledního spočinutí. Tyto dva snímky jsem neměla možnost vidět, proto je nebudu reflektovat.

Vesna (1953)

František Čáp přišel do Slovinska, aby jako zkušený, čtyřicetiletý režisér pomohl položit v této malé zemi základy tamní kinematografie. Uvedl se tím nejlepším způsobem, když režíroval pro společnost Triglav Film komedii Vesna. Tento snímek byl první slovinskou komedií natočenou po 2. světové válce, do té doby slovinští filmaři, například nejplodnější z nich – France Štiglič, reflektovali zejména dramatické situace z války. Čáp tak nastolil nový směr, který byl od války takřka odtržen a stavěl na bezstarostném mládí.

Zápletka těží z prověřeného motivu záměny: trojice rozdílných bratrů – Samo, Sandi a Krištof – se má učit na maturitu, ale místo učení dostanou nápad, jak jednoduše uspět u maturity z matematiky. Ví, že profesor má dceru, spletou si ji však s plnoštíhlou „Hyperbolou“. Doufají, že ji jeden z nich natolik okouzlí a ona pro pro něj přepíše maturitní písemku. Složí tak pro ni společně dopis a Janja (Vesna, jak ji v dopise nazvou) – ve skutečnosti krásná dcera profesora – začne tajně chodit se Samem…

Komedie je skutečnou oslavou mládí, které v ní hraje prim. Postava protagonisty je rozložena mezi zmíněné tři bratry, z nichž každý představuje temperamentem i charakterem odlišný typ – Samo (Franek Trefalt) je rozvážný, technicky zaměřený a závodně létá, Sandi (Janez Čuk) je trochu grázl a trochu líný a drzý floutek, svému bratrovi příliš lásku nepřeje, ve volných chvílích boxuje. Třetí z bratrů – Krištof (Jure Furlan) – je citlivý a málomluvný, muzikálně nadaný (hraje na housle). Nejvíce prostoru má Samo, rozhodně jsou ale tyto tři odlišné typy prozíravým tahem – divák/divačka si může vybrat, který je mu nejbližší. Tato trojice je zdařile charakterizována již v úvodní sekvenci, ve které jsou postupně snímáni všichni tři – ve chvílích, kdy se mají učit, se věnují svým zálibám. Samozřejmě dojde mimo jiné také na generační rozepře, které však nejsou nijak ostré. Profesor (Stane Sever), otec Vesny, je zdánlivý tyran, který si myslí, že mladé zná a rozumí jim. V rozhodujících chvílích dokáže připustit svůj omyl a dát zapravdu mládí.

Příběh není kdovíjak originální či objevný, kvalita snímku spočívá zejména v dobrých hereckých výkonech, vynikajícím vykreslení prostředí a vztahů, ať už doma u kluků, jejichž byt sousedí s bytem nervního malíře, který je komickou figurkou, nebo na letecké základně, kam Samo přivede Vesnu, která se rozhodne k seskoku padákem, což je jedna z nejdramatičtějších situací filmu.

Čáp dokáže dobře ilustrovat pocity hrdinů pomocí hudby, nejlépe je to patrné ve scéně, kdy Vesna sedí doma u stolu, duchem nepřítomna, a myslí na dopis, který ji napsal „neznámý ctitel“. Hudební motiv dokresluje její zasněnost, hudba vždy přestane hrát, když je Vesna vyrušena ze svého snění, poté opět začne, když se Vesna ponoří do snění…

Vizuálně je snímek zpracován nápaditě, k nejpovedenějším scénám patří předzávěrečné scény maturitní zkoušky. V nich nejprve sledujeme profesora, jak zkoumavě pozoruje studenty a odhaduje, který z nich chodí s jeho dcerou. Poté Sandiho, jak se jako poslední ve třídě trápí s písemkou z matematiky – bezeslovná výměna pohledů ztrápeného Sandiho a přísného profesora, který váhá, zda Sandimu pomoct, patří k nejvtipnějším scénám filmu. Následující ústní zkoušení je skutečným zážitkem, kterému vévodí detaily zpocených tváří trápících se studentů. Sandiho poněkud rozostřeně halucinační vidění je vykreslené multiexpozicemi ve spojení s dramatickou hudbou, za kterou by se nemusel stydět ani lecjaký B-horror, která však vzápětí přejde do veselejší melodie, aby se vše rozjasnilo profesorovým úsměvem, to je vrchol celého filmu. Je asi zbytečné poznamenat, že všem, kdo zažili maturitu, se jistě všechen stres znovu vybaví.

František Čáp natočil snímek, který je divácky vděčný, ale v některých pasážích zároveň skutečně umělecký. Vyobrazení mladých lidí mu bylo blízké už z dob Ohnivého léta či Mlh na blatech, v Jugoslávii měl možnost s mladými lidmi pracovat ještě několikrát. Snímek Vesna, jak již bylo řečeno, získal obrovský úspěch, o jeho stále přetrvávající popularitě svědčí různé žebříčky nejoblíbenějších slovinských filmů, v nichž se umisťuje na předních příčkách. Film se dočkal rovněž dvou vydání na DVD a je pravidelně zařazován do nejrůznějších přehlídek slovinské kinematografie.1 Úspěch Vesny vedl k natočení pokračování se stejnými hrdiny, ale to bychom předbíhali…

Trenutki odločitve (1955)

Dalším snímkem, který Čáp natočil pro ljubljanský Triglav Film, bylo válečné drama Trenutki odločitve – jak je tedy patrné, ani Čáp se nevyhnul trendu zpracovávat náměty z války. Válečnou tematiku však pojal po svém, a to zejména jako drama člověka v mezní situaci, jak napovídá již samotný název (Chvíle rozhodnutí), to je jedním z témat filmu – jak se rozhodnout: přiklonit se k pasivní rezistenci, nebo naopak ke vzdoru a podpoře odboje? Snímek byl velkou hereckou příležitostí pro Stane Severa, charakterního herce, který prokázal svůj talent mimo jiné v Čápově Vesně - v roli profesora „Kosinuse“.

Snímek velmi umně pracuje s napětím od prvních chvil, kdy se ocitáme v nemocnici, kam je přivezen raněný, přítel doktora Korena (Stane Sever), a kde jsou zneškodněni kolaboranti – jednoho z nich doktor zabije v sebeobraně. Tím začíná sled scén, v nichž je na programu útěk, přestřelka, skrývání se a boj proti německým okupantům a kolaborantům. Snímek vrcholí scénou, v níž se doktor ocitá u pacientky, která rodí. Paní mu vypráví o tom, jak byl zabit její syn, manžel rodičky – vrahem je doktor. Ten chce nejprve utéct, ale rozhodne se zůstat a konat svou povinnost. Následuje sled záběrů, v nichž napětí graduje: otec zabitého doktora pozná podle fotografie v novinách a rozmýšlí se, jak bude jednat. Nakonec mu dává do ruky zbraň, protože uzná, že doktor jednal správně, i když připravil o život jeho syna. (PODÍVEJTE SE NA UKÁZKU)

Řemeslně je snímek na výši, což ostatně u Čápových filmů bylo samozřejmostí, dokáže scény vizuálně vygradovat, čemuž výraznou měrou napomáhá také hudební doprovod. Vše se odráží od velmi dobrých hereckých výkonů. Ačkoli válečná tematika nebyla Čápovi blízká, vlastní mu byla senzualita, která v těchto filmech pochopitelně nemohla najít uplatnění, snímek je rozhodně zdařilým příspěvkem ve svém žánru. Snímek byl oceněn na festivalu Pule.2

Ne čakaj na maj (1957)

K látce, která mu byla bližší, se vrátil v roce 1957 filmem Ne čakaj na maj, který byl pokračováním úspěšné Vesny. Čáp se vrací k oblíbeným postavám, tentokráte dává prostor také milostným zápletkám dalších dvou bratrů, i když ústřední dvojice Vesna a Samo opět hrají prim. Zápletka se tentokrát točí kolem smyšleného těhotenství Vesny, dojde i na scény žárlivosti. Komickou rovinu obstarávají Sandi a „Hyperbola“. Celkově je film prostší a dějově jednodušší než Vesna, těží zejména z obliby postav. Opět dochází ke střetu mladých a starých – a opět jsou to mladí, kdo vítězí a prosadí si svou.

Stejně jako v prvním filmu symbolizuje létání nespoutanost a mládí. Proto je příznačné, že v závěru filmu spolu Samo a Vesna letí letadlem, kde navíc mohou být skutečně sami, protože soukromí je v obou filmech skutečně vzácné. Jejich láska je neustále pod dohledem.

Vrata ostaju otvorena (1959)

Pro Bosna Film natočil František Čáp jeden ze svých nejlepších jugoslávských filmů. V tomto případě, stejně jako v případě filmu Sresčemo se večeras, není podepsán jako autor, ani jako spoluator scénáře. Odvyprávěl příběh mladíka, který z vězení (či spíše veřejně prospěšných prací) uteče a po přečtení inzerátu v novinách předstírá, že je dlouho ztraceným synem a přijme tak novou identitu. Rade Vergović v hlavní úloze si získává sympatie lehkostí, s jakou se dostává z problémů – ať už elegantně uniká průvočímu ve vlaku nebo později policii. Tento antihrdina však občas prozradí své temnější stránky. V novém prostředí, obklopen lidmi, kteří ho mají rádi – domnělou sestrou (Milena Dravić) a tetou (Teodora Arsenović), obklopen zástupem děvčat – se postupně mění. Čáp umně mísí žánry, ze začátku se film jeví jako dobrodružný, chvíli to vypadá až na gangsterku, aby se v jedné ze scén snímek zlomil v lyrický film. Sekvence vnitřních pocitů hrdiny, kdy se protagonistovi na tváři zračí protichůdné emoce, když se noří do vzpomínek, patří mezi nejlepší scény filmu. (PODÍVEJTE SE NA UKÁZKU)

Ve filmu je skvěle zachycena rivalita a nevraživost ostatních mladíků vůči Peterovi, která se zlomí jediným přátelským gestem. Snímek má otevřený konec, morálně se zachová Peter správně a jde se nahlásit policii, ale možnost návratu je vyslovena. Žít ve lži by nebylo možné už proto, že Peterova domnělá sestra je do něj zamilovaná. Režisér se opět obklopil mladými lidmi, vybral si vynikajícího herce do hlavní role a velkou úlohu svěřil debutantce Mileně Dravić. Ačkoli netočil podle vlastního scénáře, podařil se mu vynikající film.

X25 javlja (1960)

Širokoúhlý snímek X25 javlja , který Čáp natočil pro Triglav Film ve srbském znění, bylo dalším Čápovým příspěvkem k válečné tematice. Tentokráte se zaměřením na špionážní zápletku. Příběh je doprovázen komentářem protagonisty, který vypráví o své proměně ve dvojitého špiona. Až na několik akčních a napínavých scén (spíše ve druhé polovině filmu) děj běží vcelku poklidně, napětí spíše lehce probublává pod povrchem, což podtrhuje motónní hudební doprovod elektrických varhanů. Je s podivem, že snímek byl prodán takřka do celého světa. Příčinou úspěchu mohl být sympatický, klidný hlavní hrdina, který na sebe vezme břímě mlčení o svém poslání a zodpovědnosti. Snímek se odehrává většinu času v interiérech, kdy se protagonista pohybuje mezi gestapáky, a tak se ve filmu plynule střídá srbština (nebo chcete-li srbochorvatština) a němčina. Snímku by se jistě dal vytknout poněkud uspěchaný konec. Pozn.: Netroufám si hodnotit vizuální stránku filmu, protože mám k dispozici pouze velmi nekvalitní kopii.

Naš avto (1962)

Pokud k některému z Čápových jugoslávských filmů sedí přídomek „nedoceněný“, pak je to komedie Naš avto, která z nějakého důvodu nenapodobila úspěch ostatních Čápových komedií. V hlavní roli se tentokrát objevil Janez Čuk (proslavený rolí Sandiho) jako nadaný fotograf (spolu s rodiči pracuje ve fotosalonu), který očekává peněžitou cenu za výtěznou fotografii otištěnou v časopise, ovšem nakonec je všechno jinak… Snímek, natáčený v exteriérech Čápova města Piran, je zajímavý zejména tematizací prolínání věcí soukromých a veřejných, mezi nimiž je v tomto filmu prakticky rovnítko: všechno se ví a na malém náměstíčku je všechno slyšet, okna jsou většinou ve všech domácnostech dokořán a se sdělením informací se podle toho pracuje – informace, které jsou ke chlubení, jsou pronášeny zřetelně a nahlas. Horší je to s věcmi, které mají být utajeny. Pochopitelně, že výhra ve fotografické soutěži je velkou událostí, stejně jako koupě auta. To je zosobněním neštěstí – špatná koupě, ke které je rodina dohnána zejména snahou předvést se před sousedy, jim ztrpčuje život. Naš avto je šťouchnutím, jemnou kritikou lidských špatných vlastností (pomlouvání, chamtivosti), kterou si možná někteří vzali až příliš osobně. Faktem je, že Naš avto zdánlivě směřuje za Piciho kariérou fotografa, ale posléze nenaplní očekávání a koncentruje se na rodinné trampoty s autem.

František Čáp i svou jugoslávskou tvorbou rozhodně zůstal autorem, který dokázal natočit stejně zkušeně komedii i drama. Netroufám si režisérovy filmy zasazovat do širšího kontextu filmové tvorby v zemích bývalé Jugoslávie, ale v kontextu samotné Čápovy tvorby jsou na srovnatelně vysoké úrovni. Čáp dokázal najít schopné herce i dostatečně talentované spolupracovníky, a tak jsou tyto snímky na velmi slušné technické i herecké úrovni. Bude zajímavé podívat se někdy příště, jak v tomto ohledu dopadla německá část jeho tvorby.

Vesna

Režie: František Čap
Scénář: Matěj Bor, František Čap
Kamera: Paul Grupp
Střih: Milka Badjura
Hudba:  Bojan Adamič
Hrají:  Metka Gabrielčičeva (Vesna), Franek Trefalt (Samo), Janez Čuk (Sandi), Jure Furlan (Krištof), Metka Bučarjeva (paní Kocjanová), Stane Sever (profesor „Kosinus“), Olga Bedjaničeva („Hyperbola“) a další
Jugoslávie, 1953, 96 min.


Trenutki odločitve

Režie: František Čap
Scénář: Branko Belan (námět), František Čap
Kamera: Ivan Marinček
Střih: Radojka Ivančevič
Hudba: Bojan Adamič
Hrají: Stane Sever (dr. Koren), Julija Staričeva (sestra Marija), Stane Potokar (Brodar), Nežka Gorjupova, Metka Bučarjeva, Franek Trefalt, Bert Sotlar a další
Jugoslávie, 1955, 90 min.

 

Ne čakaj na maj

Režie a scénář: František Čap
Kamera: Janez Kališnik
Střih: Kleopatra Harisijades
Hudba: Borut Lesjak
Hrají: Metka Gabrielčičeva (Vesna), Franek Trefalt (Samo), Janez Čuk (Sandi), Jure Furlan (Krištof), Metka Bučarjeva (paní Kocjanová), Stane Sever (profesor), Olga Bedjaničeva („Hyperbola“) a další
Jugoslávie, 1957, 107 min.


Vrata ostaju otvorena

Režie: František Čap
Scénář: Vladimir Paksaljević
Kamera: Janez Kališnik
Střih: Maria Fuks
Hudba: Borut Lesjak
Hrají: Rade Vergović (Peter), Milena Dravić („sestra“), Teodora Arsenović („teta“), Mirjana Erić, Zorica Lozić, Dušan Janišijević, Miljko Jovanović a další
Jugoslávie, 1959, 100 min.

 

X25 javlja

Režie: František Čap
Scénář: František Čap, Milan Nikolić
Kamera: Janez Kališnik
Střih: Dušan Povh
Hudba: Bojan Adamič
Hrají: Dušan Janišijević (Mirko), Tamara Miletić (Hilde Kramer), Mate Milošević (Zoran), Nikola Dušan Simić (Gregorić) a další
Jugoslávie, 1960, 95 min.

 

Naš avto

Režie a scénář: František Čap
Kamera: Mile de Gleria
Střih: Maria Fuks
Hudba: Marjan Vodopivec
Hrají: Janez Čuk (Pici), Olga Bedjaničeva (Jelka), Slavko Belak (pošťák), Ruša Bojc, Metka Bučar, Milan Srdoč, Dušan Stefanovič a další
Jugoslávie, 1962, 95 min.

Zdroje fotografií: Vesna – belakraina.si, Vrata ostaju otvorena – jutarnji.hr

Print Friendly
  1. Například zde: http://www.cinema.ucla.edu/events/2011-09-09/slovenia-begs-differ []
  2. http://en.wikipedia.org/wiki/Golden_Arena_for_Best_Director []

Autor

Veronika Zýková
Editorka, garantka rubriky Český film

Zajímají mě méně probádané či neprobádané oblasti československé kinematografie, nerealizované scénáře, krimi inscenace Čs. televize 60. a 70. let, současný český film, současné britské TV seriály a série (opět zejména krimi), videohry (především adventury), české i světové komiksy a další oblasti a témata. To vše střídavě, průběžně, současně, jak to přichází, odchází a navrací se ke mně...

Počet článků : 197

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, o.s., Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru