Zde se nacházíte: 25fps » Téma » Umění proplétání: Martin Frič a Čapkovy povídky

Umění proplétání: Martin Frič a Čapkovy povídky

Umění proplétání: Martin Frič a Čapkovy povídky
TÉMA – REŽISÉR MARTIN FRIČ: Čapkovy povídky (1947) – JIŘÍ VLADIMÍR MATÝSEK –

Jeden z nejvýznamnějších československých režisérů Martin Frič, se s předlohou z pera Karla Čapka setkal dvakrát. Poprvé v roce 1937 ve filmu Hordubalové, adaptaci první knihy z Čapkovy „noetické trilogie“ Hordubal – Povětroň – Obyčejný život. Podruhé se k autorovi Ďášeňky, Války s mloky či Krakatitu vrátil přesně za deset let od Hordubalů. Společně se spisovatelem Jaroslavem Žákem přepsali do podoby filmového scénáře náměty vybrané z Povídek z jedné a druhé kapsy.

Povídky z jedné a druhé kapsy (1929) v sobě spojují Čapkův zájem o „nižší“ literární žánry, v tomto případě detektivní příběhy, s filozofickým přesahem. Žádná z povídek není prostou detektivkou, ve všech se čtenáři dostává velkého prostoru k uvažování nad obecnějšími lidskými problémy – životem, smrtí, vinou, trestem, odpuštěním. To vše je podáváno pro autora typickou, velmi čtivou formou. Čapek často užívá hovorového jazyka, mnohé z povídek jsou koncipovány jako vyprávění „někoho“. Jako by čtenář seděl u stolu s řadou lidí, starých kriminalistů, kriminálníků, četníků nebo novinářů, a poslouchal jejich příběhy. Z textu však mizí věty a pasáže, které by jednotlivé povídky spojovaly, tematicky zaštiťovaly a vytvářely rámec rozhovoru.

Postavíme-li vedle sebe tři filmy, jež vznikly na základě „Čapkových detektivek“, zjistíme, že se od sebe liší zejména v tom, jakým způsobem tvůrci dělají z jednotlivých textů o průměrné délce přibližně pěti stran, pevný celek. Seriálová podoba, jakou se vydaly nejčerstvější Čapkovy kapsy z produkce České televize, se přímo nabízí, stejně tak prosté spojení dvou středometrážních povídek do jednoho celovečerního filmu. Druhým jmenovaným způsobem se vydal Jiří Krejčík ve svých Čintamanech a podvodníkovi z roku 1964.

Scenáristický tandem FričŽák se vydal cestou nejobtížnější. Společně vytvořili dějovou linku, na kterou pak navlékli příběhy jednotlivých povídek. Ústřední postavou se tak stává komisař Bartošek (Jaroslav Marvan), vášnivý zahradník – očividná inspirace Čapkovým textem Zahradníkův rok hrdina povídky Případ s dítětem. Bartošek končí službu a balí se na dlouho očekávanou dovolenou na Slovensko. Jenže už samotný odjezd by mu mohl napovědět, že tohle nebudou jen tak obyčejné prázdniny. Mlčenlivý hrdina první povídky (Propuštěný), podmínečně propuštěný trestanec Záruba totiž končí u něj na stanici. A pak ještě to ztracené dítě… Cesta vlakem je prostorem k vyprávění a Bartošek si vyslechne příběh ze zapadlé horské vísky (Balada o Juraji Čupovi) a ve vzpomínkách se vrátí do Prahy, k agentovi Pištorovi (Ukradený spis 139/VII, Odd. C). Závěr filmu opouští postřeleného komisaře a zavádí nás až k nebeskému Poslednímu soudu.

Pětici povídek se podařilo propojit v dokonale soudržný celek. Zachována ale zůstala individuální nálada každého textu. Scény, které jednotlivé příběhy propojují, si berou dílčí motivy a témata dialogů z jiných Čapkových prací (již zmíněný Zahradníkův rok, v dialogových scénách ve vlaku se zase objevují úvahy o člověku a Bohu, resp. otázky o tom, co bude po smrti, časté to Čapkovo téma.  Motiv „Bartoškovy cesty na dovolenou“ postavený zde do funkce nitě, na níž se navlékají jednotlivé korálky příběhů, je překvapivě nosný a vnáší do povídek další dávku humoru. Tvůrci se nenechali svést prostým řazením příběhů za sebe, Bartošek (považujeme-li jej za hlavní postavu) se dostává do příběhu až ve třinácté minutě filmu. Delší povídky jsou přerušovány dialogy, příběh o ukradeném spisu je vřazen čistě asociačně na základě zmínky o agentu Pištorovi (František Filipovský), který se už ve filmu mihnul v segmentu se ztraceným dítětem. Prolínají se i témata dialogů, tím se vytváří základ pro pozdější použití, jako například – opět asociací podmíněný, rozhovor o zapomínání věcí – rozhovor se odpíchne od zapomenutého dítěte ve vlaku, aby pokračoval během policejní kontroly, kdy dojde ke ztrátě legitimace. Zdánlivě jednoduše plynoucí příběh se při podrobnějším prozkoumání jeví jako poměrně sofistikovaná síť příběhů a dialogů. Vše funguje naprosto hladce, bez nejmenších zádrhelů. Povídky zůstávají ve filmu oddělené, dialogy a asociace pomáhají v jejich propojení na mentální rovině. Divák je tak zdánlivě postaven před celistvý příběh, svým způsobem road movie. Tento celistvý útvar lze vnímat i rozdělený do pěti částí, přičemž každá z nich může stát naprosto samostatně a zážitek z ní nebude nijak poškozen.

Sekvence zmatení komisaře Bartoška – na měnící se záběry komisaře u různých dětských kočárků je stříhána jedna a ta samá dětská tvář.

Při podrobnějším pohledu na jednotlivé povídky zjistíme, že se odlišují zejména v celkovém žánrovém pojetí. Propuštěný je čistokrevným dramatem, jež stojí na mlčenlivém hereckém výkonu Jaroslava Průchy. Druhá povídka v sobě organicky spojuje tragický impulz (ztráta dítěte) s komickou snahou vyšetřovatelů toto dítě najít. Balada o Juraji Čupovi pak stojí na hraně thrilleru. Vítaným odlehčením je komediální Ukradený spis, který dává dostatek hereckého prostoru pro dvojici Theodor Pištěk a Antonie Nedošínská1. Poslední povídka opouští realistické pojetí předchozích příběhů a zavádí nás na rovinu alegorie.

Film zdobí kamera Jana Rotha a dává mu specifickou atmosféru. Často jsou využívány stíny postav a objektů – chytře je tak například obejit přímý záběr na oběšeného Zárubu. Většina filmu se odehrává v interiérech, exteriéry (i ty poněkud kašírované ve studiu), dávají jedinečný prostor pro audiovizuální hravost, kterou Frič prokázal již v předchozích filmech. Dramatičnost Balady o Juraji Čupovi (lze ji považovat za nosnou povídku, pomyslný epický střed filmu) je podtrhována poměrně uvěřitelnou, i když studiovou, sněhovou vánicí. V jiné scéně je zase obraz nepravidelně rozdělen zkoseným křížem v ostrém kontrastu proti sněhové pokrývce. Ve Ztraceném dítěti je Bartoškova neschopnost odlišit od sebe jednotlivé kojence v kočárcích („Vždyť vypadají jako sázená vejce“) stříháním shodného záběru na jedno dítě s velmi kulatou, pravidelnou tváří, na proměňující se kočárky a obličeje matek. Bartošek je zmaten, matky nechápou a divák se, od chvíle kdy prokoukne tento jednouchý trik, baví tímto skvělým gagem.

Nápadité použití kontrastu světla a stínu.

Obraz též slouží jako podpora zvukové stopy. Tak se tomu děje v příběhu trestance Záruby, kdy jsou obrazem zdůrazňovány přesně ty rysy, ty „zázraky“, které starého muže fascinují – spousta žen, auta, ruch… A to vše v jediné, dlouhé jízdě, jež sleduje Zárubu kráčejícího po ulici. Zvuková stopa vytváří kakofonický hluk, jen těžko lze odlišit jeho jednotlivé složky, hlas mluvení odvyknuvšího Záruby se ztrácí, zůstává jen voiceover. Závěrečná „nebeská povídka“ je ve svém ztvárnění Boha (František Smolík) částečnou úlitbou budoucímu režimu. Pánbůh je v duchu těchto doktrín vyobrazen jako starý kovář, jenž s sebou nese i agrární atributy. Vzniká symbolická kombinace prvků dělnických i rolnických, biblický Stvořitel se tak stává snesitelným i pro režimy (a světonázory), jež se jej snaží vytlačit na okraj zájmu člověka. U Čapka je primární Člověk – s chybami, ale pochopitelný, živý. I tak lze chápat postavu vraha z Božího soudu (retrospektivy v této povídce se vizuálně odvolávají na styl amerických gangsterek ze třicátých let). K prvnímu zločinu jej dovedly čistě lidské – a pozitivní (chtěl své milé přinést květinu, ale nenašel lepší způsob, než ji ukrást) pohnutky. Divákovo uvažování je tak nutně posunuto na rovinu abstrakce, je nenásilně tlačen k tomu, aby přemýšlel o morálce, pravdě, zločinu, trestu a „posledních věcech člověka.“

Frič vytvořil v podstatě kongeniální adaptaci. Pro každou jednotlivou povídku našel odpovídající formu a způsob, jak vytvořit pevný celek. Vklad obou osobností, pana literáta Karla Čapka a pana filmaře Martina Friče, je naprosto vyrovnaný. Z tohoto součtu nakonec za rovnítkem vyjde adaptace, které se úspěšně podařilo transformovat „čapkovského ducha“, onu vnitřní sílu jeho textů, myšlenkovou hloubku i čtenářskou přístupnost, do filmu podobných kvalit.

Čapkovy povídky
Režie: Martin Frič
Scénář: Martin Frič, Jaroslav Žák
Kamera: Jan Roth
Hrají: Jaroslav Marvan. František Filipovský, Theodor Pištěk, František Smolík, Pal’o Bielik, Antonie Nedošínská, Jaroslav Vojta, Terezie Brzková, Vladimír Hlavatý, Jaroslav Průcha, Gustav Hilmar, Jiřina Stránská, František Kovářík
Československo, 1947, 96 min.

 

Print Friendly, PDF & Email
  1. Poprvé si tito dva herci objevili společně v jednom filmu v roce 1921, jednalo se o komedii Jana JustaRozvody Děvčata, vdávejte se!, poslední spoluprací byly právě Čapkovy povídky []

Autor

Počet článků : 63

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru