Na slovíčko se Samuelem Fullerem

Anglická verze recenze je dostupná zde / English-language version of the review is available here

Jsou tvůrci, s nimiž udělat rozhovor zdá se být nadlidský úkol. Neradi o sobě mluví nebo komentují své filmy a na připravené otázky vám odpoví jednou větou (nedejbože jedním slovem). Nechávají vás vykoupat se ve vlastním potu, zatímco se je urputně snažíte rozpovídat. Pak jsou ale tací, které stačí jen zlehka naťuknout a jejichž příval slov rázem nezastavíte a nakonec vám nezbyde, než nadšeně poslouchat a přikyvovat všemu, co řeknou. K této skupině výřečných filmařů patřil i Samuel Fuller, o kterém všichni, co měli to štěstí s ním rozprávět, shodně mluví jako o nesmírně energickém, otevřeném a přátelském chlapíkovi, který si velmi rád povídal nejen o sobě a své práci, ale obecně o kinematografii, politice a milované novinařině.

Fuller nikdy nezpychl a nezahořkl a rád se obklopoval mladými filmaři, kteří ho bezmezně obdivovali a jimž předával svoje zkušenosti. K Truffautovi s Godardem, kteří ho společně s ostatními přispěvateli Cahiers du Cinema v 50. letech „objevili“, se mezi jeho přátele z řad mladších generací filmových tvůrců později přidali Wim Wenders, jenž pro Fullera vždy našel roli ve svém novém filmu, a Mika Kaurismäki s Jimem Jarmuschem, kteří s ním taktéž rádi spolupracovali. V Hollywoodu na něj mj. pěli ódy Peter Bogdanovich, Steven Spielberg a Jonathan Demme. Martin Scorsese a Quentin Tarantino se ze své cinefilní lásky k Fullerovi společně s Jimem Jarmuschem a Timem Robbinsem vyznali v dokumentu Adama Simona The Typewriter, the Rifle & the Movie Camera z roku 1996, v němž se před kamerou objevil i zestárlý, ale stále aktivní Fuller.

Letos se v souvislosti se stým výročím režisérova narození na americkém knižním trhu objevila kniha rozhovorů se Samuelem Fullerem, již v květnu vydalo nakladatelství University Press of Mississippi v rámci řady Conversations with Filmmakers. Populární knižní série rozhovorů se světově uznávanými filmovými tvůrci vychází již od konce devadesátých let a útlý, stošedesátistránkový svazek Samuel Fuller: Interviews pochází již z osmé desítky dosud publikovaných. Zásluhu na souborném (znovu)zpřístupnění vybraných rozhovorů s osobitým filmovým auteurem má americký filmový kritik, pedagog a hlavní editor řady Conversations with Filmmakers Gerald Peary, jenž je podepsán i pod ranými publikacemi série věnovanými Quentinu Tarantinovi (1998) a Johnu Fordovi (2001).

Peary pro antologii sesbíral celkem šestnáct rozhovorů z amerických, britských, francouzských, ale i australských publikací, které vznikly během let 1949 až 1988, tedy v době Fullerovy aktivní režijní kariéry; souhrnně tak rozhovory pokrývají téměř celé Fullerovo dílo. Vybrané příspěvky jsou režisérovým komentářem jeho tvůrčí práce nejen na poli režie, ale i scenáristiky a produkce, přibližují jeho vztahy k ostatním členům filmového štábu, proces vzniku jednotlivých snímků a v neposlední řadě také jejich (a)politický rozměr. Pozoruhodné rozjímání o Fullerově režijním stylu například nabízí rozhovor švédského kritika Stiga Björkmana z roku 1965 pro britský filmový časopis Movie, zatímco výživnou rekapitulaci jeho díla představují kupříkladu Fullerovy konverzace s Ericem Shermanem a Martinem Rubinem (původně otištěné v roce 1970 v knize The Director’s Event: Interviews with Five American Film-makers) a Richardem Schickelem, jehož rozhovor pořízený v roce 1982 je z celé publikace jediným dosud nezveřejněným. Své místo v publikaci zaujímá i Fullerova novinářská kariéra (rozhovor s Richardem Thompsonem pro americký filmový týdeník Movietone News z roku 1976), jeho vztah k D. W. Griffithovi (Russell Merritt, 1980), reflexe jeho zkušeností s natáčením ve Francii (Hubert Niogret, Michel Ciment, Philippe Rouyer, Jean A. Gili, 1988) či jeho názory na hororový žánr (François Guerif, 1988).

Jelikož se polovina z publikovaných rozhovorů datuje do 80. let, velký prostor logicky dostává Fullerův válečný opus magnum Velká červená jednička (The Big Red One, 1980). Z ostatních filmů je ze strany zpovídajících menší pozornost než ostatním věnována snad jen filmům The Baron of Arizona (1950) a Hell and High Water (1954), přičemž v případě druhého jmenovaného se to do jisté míry dá vysvětlit režisérovým chladnějším vztahem k tomuto ponorkovému dramatu. Zcela nereflektován zůstává pouze jeho poslední z třiadvaceti celovečerních filmů, adaptace románu Davida Goodise Street of No Return, která měla premiéru na jaře 1989. Jako pozitivum se ale publikaci dá beze sporu připsat fakt, že na rozdíl od řady ostatních knih ze série se Fuller jen výjimečně v rámci sebraných rozhovorů opakuje.

Samotným interview předchází úvodní text Geralda Pearyho (Fullera rovněž zpovídal v roce 1980 pro bostonský alternativní týdeník The Real Paper), ve kterém autor přibližuje specifika režisérovy tvorby a stručně shrnuje dosavadní kritické smýšlení o jeho díle, a který je doplněn o tradiční časovou osu tvůrcova života. U ní je poněkud na škodu, že se ve druhé polovině proměňuje v pouhý strohý výpis realizovaných děl bez jakéhokoliv komentáře. V závěru Peary přidává doplňkovou (ale zdaleka ne vyčerpávající) bibliografii, která vedle historiograficky a analyticky zaměřených publikacích o Fullerově díle sestává z odkazů na další zajímavé rozhovory, které se do publikace nevešly (nebo se k jejich přetisku nepodařila získat práva), jako například Fullerův rozhovor z poloviny 70. let s Robertem Porfiriem a Jamesem Ursinim pro třetí Film Noir Reader,1 případně na Fullerovu posmrtně vydanou a cinefily vysoce ceněnou autobiografii,2 již pro koncentraci režisérových myšlenek, názorů a komentářů v konečném důsledku nemá jakákoliv kniha rozhovorů šanci překonat.

Samuel Fuller: Interviews 

Gerald Peary (ed.)
University Press of Mississippi, 2012
160 str.
kniha je k dostání na webových stránkách vydavatele