Dassinův obnažený New York

Jules Dassin ve svých filmech osobitě portrétoval řadu světových metropolí: New York v Obnaženém městě (The Naked City, 1948), Londýn v Noci a městě (Night and the City, 1950), Paříž ve Rvačce mezi muži (Du rififi chez les hommes, 1955) a Istanbul v Topkapi (1964). Nezapomenutelně rovněž zachytil atmosféru San Francisca (zejména farmářského tržiště) v Thieves‘ Highway (1949), krétské vesnice v Ten, který musí zemřít (Celui qui doit mourir, 1957), přímořské vesničky na jihu Itálie v Zákonu (La Legge, 1959), řeckého přístavního města v Pote tin Kyriaki (1960), Španělska v Je léto, půl jedenácté večer (10:30 P.M. Summer, 1966) nebo Clevelandu v Up Tight! (1968).

Co se Dassinovy práce s exteriéry týče, představovalo vrchol dost možná již prvně jmenované Obnažené město, procedurální docu-noir zachycující práci newyorských detektivů a všednodenní život města samotného. Obnažené město bylo režisérovou druhou spoluprací s kameramanem Williamem Danielsem a producentem Markem Hellingerem,1 který celý projekt inicioval, když Dassina oslovil, aby natočili film, v němž by hlavní úlohu sehrálo město – konkrétně New York, který oba dobře znali, protože zde vyrůstali. Důležitou roli však sehrál ještě další Newyorčan – proslulý fotograf Weegee (vl. Jménem Arthur Fellig, 1899–1968), jenž si své renomé vydobyl především díky fotografiím z míst zločinu, které prodával bulvárním plátkům.2 Právě Weegeeho obrazová publikace Naked City (1945) dokumentující život v New Yorku byla stěžejním podnětem pro vznik celého projektu. Hellinger na ni zakoupil práva a do produkce připravovaného snímku najal i samotného Weegeeho, jehož černobílé, místy až syrově realistické momentky zřetelně ovlivnily vizuální styl snímku.3 Svěžího ducha do filmu rovněž vnesli herci, kteří, až na čtyři hollywoodské výjimky, pocházeli z newyorské divadelní a rozhlasové scény.

Weegeeho fotografie Brooklynského mostu publikovaná v Naked City 

posloužila jako zjevná inspirace pro tuto kompozici v Dassinově snímku

Docu-noir
Semidokumentární tendence začal film noir pod vlivem poetiky válečných filmových týdeníků a později i italského neorealismu absorbovat v druhé polovině čtyřicátých let. Výrazný podíl na tom měl Louis De Rochemont, který během války produkoval sérii filmových týdeníků The March of Time, jejichž styl se v poválečných letech odrazil v jím produkované hrané tvorbě u studia Twentieth Century-Fox, zejména raných noirech Henryho Hathawaye (Dům na 92. ulici /The House on 92nd Street, 1945/) a Elii Kazana (Bumerang /Boomerang!, 1947/). Dům na 92. ulici, pojednávající o odhalení nacistických špionů agenty FBI, je ostatně považován za vůbec první z vlny docu-noirů, které se odklonily od fiktivních příběhů a inspiraci hledaly v životě skutečných lidí a autentických událostech a pro než bylo určující natáčení v reálných lokacích.

Vedle snímků Anthonyho Manna (T-Men /1947/, He Walked By Night /1948/ a Border Incident /1949/), kombinujících stylizovaný noirový vizuál s dokumentárními technikami, představuje Obnažené město vrchol v rámci skupiny procedurálních docu-noirů. Dassinův film, jehož vizuální stránka byla oceněna dvěma Oscary (pro kameramana Williama Danielse a střihače Paula Weatherwaxe; Malvin Wald nominaci za původní námět neproměnil), velkou měrou zpopularizoval natáčení v newyorských lokacích, což mj. dokládá i vznik pozdější stejnojmenné televizní série vysílané v letech 1958–1963 kanálem ABC.

Na rozdíl od Henryho Hathawaye, který ve své (nejen) noirové tvorbě často pracoval s reálnými lokacemi, nejvýrazněji zřejmě ve Volejte Northside 777 (Call Northside 777) distribuovaném v témže roce jako Obnažené město,4 se však Dassin s Hellingerem rozhodli semidokumentární přístup aplikovat na celé město. A tak zatímco James Stewart se jakožto hlavní protagonista Volejte Northside 777 pohybuje v několika vybraných chicagských interiérech (a jen výjimečně v exteriérech), detektivové z oddělení vražd v Obnaženém městě procházejí nespočtem newyorských exteriérů. Celkem bylo během natáčení Obnaženého města použito 107 různých lokací.5 Podle záznamu v online katalogu Amerického filmového institutu tvůrci natočili více než čtvrt milionu stop materiálu (tedy téměř 76 000 metrů), přičemž pro dosažení autenticity pracovali i se skrytými kamerami.6

Voiceover
Autentičnost v zachycení všednodenní reality newyorských ulic je nepochybně jednou z největších předností celého snímku. Pro docu-noiry charakteristický voiceover heterodiegetického vypravěče, v tomto případě přímo producenta Marka Hellingera, představuje v úvodu nad leteckými záběry Manhattanu sebe sama a štáb, který na snímku pracoval. „Je trochu jiný než většina filmů, které jste dosud viděli,“ říká Hellinger. „Toto je příběh několika lidí a současně je to příběh města samého. Nebyl nasnímán ve studiu. Právě naopak. Barry Fitzgerald, náš představitel hlavní role, Howard Duff, Dorothy Hart, Don Taylor, Ted de Corsia a ostatní herci své role odehráli v ulicích, bytech a mrakodrapech přímo v New Yorku. A tisíce Newyorčanů odehrály své role s nimi. Tohle je město ve své skutečné podobě.“

Letecké záběry Manhattanu v úvodu filmu doprovázené voiceoverem producenta Marka Hellingera

celá expozice:

Hellinger ve funkci vševědoucího vypravěče představuje město za jedné horké letní noci a uvádí nás do příběhu inspirovaného skutečným případem vraždy (její pachatel se však na rozdíl od snímku nikdy nenašel). Kamera si k naznačení všední atmosféry nočního New Yorku vybírá různá místa a představuje nám různé skupinky lidí, z nichž někteří budou později ve vyprávěném příběhu figurovat. Takto například poprvé spatříme dvě klíčové osoby zapletené do případu, doktora Stonemana (House Jameson) na večírku pořádaném jeho ženou a patologického lháře Franka Nilese (Howrad Duff) na večeři se svou snoubenkou Ruth Morrison (Dorothy Hart), blízkou přítelkyní modelky Jean Dexter. Tu v následujícím záběru vidíme vražděnou dvěma neznámými lupiči, z nichž jeden později té noci zabije toho druhého. Předchozí záběry Stonemana a Nilese de facto fungují jako jejich alibi, které si zakrátko ověří i policejní detektivové, s nimiž budeme v následující hodině a půl rozplétat síť složitých vztahů a nepravých jmen a jeden po druhém skládat střípky indicií, které nás dovedou na stopu skutečného vraha.

Zatímco pro většinu „božích hlasů“ z procedurálních docu-noirů je příznačný jejich agitační tón velebící práci policejního sboru či tajných agentů, Hellinger svými komentáři strážce zákona neadoruje. Naopak se v průběhu několikrát nabízí otázka, na čí straně vlastně stojí. Jako vnitřní hlas promlouvá k jednotlivým postavám a vybízí je k činům. Je svědomím pátrajících policistů, prchajícího zločince, jehož povzbuzuje k závěrečnému útěku, ale i všech obyvatel a města samého zároveň. Jeho komentáře k dění na plátně se rovněž postupně nevytrácejí, jako je v řadě ostatních docu-noirů zvykem, ale s vysokou intenzitou udržují naši bdělost až do samého konce.

S důrazem na vyobrazení každodenní rutiny města tvůrci rovněž pracují s vnitřními monology obyčejných lidí, anonymních obyvatel města, které v průběhu děje pozorujeme při jejich běžných úkonech po celý den – při vstávání, snídani, cestě do práce a z práce. Mezi nimi sledujeme i rutinní úkony dvou detektivů, kteří na případu vraždy pracují, Dana Muldoona (Barry Fitzgerald) a Jimmyho Hallorana (Don Taylor), a také, aniž bychom znali jeho identitu, hledaného vraha (Ted de Corsia).

Policisté
Obnažené město rovněž přineslo inovativní pojetí policejního sboru. Policisté už nejsou vykresleni jako pomalí a veskrze neschopní, tak jako tomu dosud bylo v řadě noirových detektivek, kde veškerou práci odvedlo soukromé očko. Již předchozí procedurální docu-noiry sice vyzdvihovaly práci policistů, avšak až v Obnaženém městě nebyli vykresleni jako nudní rutinéři. Detektiv Dan Muldoon v podání Baryho Fitzgeralda naopak nese řadu rysů marlowovských detektivů. Muldoonovi je cynimus vlastní jako každému bogartovskému hrdinovi a jako ostřílený detektiv je vždy nad věcí a zachovává si chladnou hlavu, nepodléhá náhlým emocím, řídí se svým instinktem a na rozdíl od svého mladšího kolegy Hallorana, nováčka na detektivním oddělení, se vyvarovává chyb, ze kterých se již poučil. V této souvislosti scenárista Malvin Wald předestřel zajímavou myšlenku, že Obnažené město v konceptu dvojice policistů, ze kterých se navzdory jejich rozdílnosti stávají parťáci, v podstatě předjímá pozdější vlnu buddy movie.7

cynický policejní detektiv Muldoon v podání Barryho Fitzgeralda… 

…je na každém kroku ostražitý, nedůvěřivý a ledově klidný

„Ledový čaj by pomohl víc,“ komentuje Muldoon přehnanou starostlivost Ruth o zraněného lháře Nilese

Jimmy Halloran a Dan Muldoon nesou rysy parťáků z buddy movie

Během půlroční práce na námětu strávil Malvin Wald měsíc pozorováním skutečných policistů na newyorské stanici, což se bezesporu odrazilo na charakterizaci a chování filmových detektivů. Ty již od prvotního ohledávání místa činu sledujeme při jejich rutinní práci, která po značnou část vyšetřování zahrnuje úmorné pěší túrování uličkami New Yorku, kde jako jehlu v kupce sena hledají další stopy. Napínavé policejní akce s honičkami a střílením jsou ve filmu pouze dvě, přičemž první přijde na řadu až na konci druhé třetiny stopáže. Druhou, ve které se dopadený vrah snaží uniknout do Brooklynu přes Williamsburg Bridge, pak celý film vrcholí.

rutinní práce newyorských detektivů v ulicích města

v jedné scéně detektivové míří na stavbu výškové budovy – zde jedou ve skutečném výtahu pro dělníky

Williamsburg Bridge, který v Lower East Side spojuje Manhattan s Brooklynem, představoval pro Walda stěžejní motiv celého snímku. Jedna z jeho věží se pro hledaného zločince stane osudovou pastí – stejně tak jako pro řadu noirových padouchů, kteří se marně snaží zachránit útěkem do výškových staveb, na jejichž vrcholu uvíznou ve slepé uličce.

pohled na tři mosty spojující Manhattan s Brooklynem: Brooklyn Bridge (v popředí), Manhattan Bridge (uprostřed) a Williamsburg Bridge (vzadu)

Williamsburg Bridge…

…skýtá padouchovi jedinou únikovou cestu

ve skutečnosti mu ale slouží jen jako „výtah na popraviště“

naposled spatřit město a zemřít

celá sekvence závěrečné honičky na Williamsburg Bridge:

Chudí vs. bohatí
Prostřednictvím záběrů z rozličných částí města Dassin v Obnaženém městě rovněž usiloval o zachycení hluboké propasti mezi světem bohatých a chudých, když nás ze zbohatlických bytů a obchodů na Park Avenue zavádí do slumů v Lower East Side. Weegeeho fotografiemi inspirované záběry bezdomovců spících na špinavých ulicích a žijících svou denní rutinu, doplněné proslovem detektiva Muldoona o chudobě, však bohužel zmizely ve střižně.8 Zamýšlený sociálně-kritický komentář filmu se totiž stal nepohodlným již během natáčení po zatčení scenáristy Alberta Maltze na popud HUAC9 a v Universalu se jej proto za každou cenu rozhodli eliminovat. Po prvním zhlédnutí dokonce ve studiu diskutovali o tom, že film nebudou distribuovat.10 Tehdy se Dassina zastal Mark Hellinger a rozhodl se za něj ve studiu bojovat. Jeho náhlým úmrtím na konci prosince 1947 však Obnažené město v Universalu ztratilo velkého zastánce a jak Dassin prohlásil, studio z jeho filmu „vystřihlo duši“.11

Inspirace fotografiemi Weegeeho je tak ve výsledném filmu nejvíce patrná v přítomnosti skotačících dětí, které se v horku prázdninových dnů chladí u požárních hydrantů, koupáním v East River nebo pojídáním zmrzliny.12

jeden z Weegeeho ikonických portrétů dětí zvlažujících se v horkém letní dni u hydrantu…

…posloužil jako další zjevná inspirace pro Dassinův snímek

Bezstarostné hrající si děti se objevují na pozadí řady scén:

zamyšlený Muldoon z okna své kanceláře pozoruje nevinně skotačící děti na ulici

zmrzlinář obklopený dětmi je centrálním prvkem kompozice: hlavní podezřelý Niles (vlevo) opouští policejní stanici,…

…dva detektivové jej pronásledují; vpravo, otočený zády ke kameře, stojí skutečný vrah

Niles i detektivové postupně vycházejí ze záběru, stejně jako i nakonec vrah; kamera tak na konci záběru zůstává soustředěná jen na dětech

Na první pohled nedůležité jednání hrajících si dětí posunuje děj kupředu: právě ony objeví mrtvolu vrahova komplice. V jiném případě poradí Halloranovi, kde hledaný vrah bydlí.

vrah na útěku obklopen hrajícími si dětmi a relaxujícími rodiči

The Naked City

Režie: Jules Dassin
Scénář: Albert Maltz, Malvin Wald
Kamera: William Daniels
Hudba: Miklos Rozsa, Frank Skinner
Střih: Paul Weatherwax
Hrají: Barry Fitzgerald, Howard Duff, Dorothy Hart, Don Taylor, Ted de Corsia ad.
USA, 1948, 96 min.