Ludvík Aškenazy: úvod

Prostor vyhrazený „českému filmu“ jsme se ve 43. čísle rozhodli věnovat tvorbě Ludvíka Aškenazyho (24. 2. 1921 – 18. 3. 1986), a to nejen jeho působení v oblasti filmové scenáristiky; přesáhli jsme do „rozhledů“, kde se zaměřujeme na vybrané rozhlasové hry, jichž je Aškenazy autorem, a také na téma dramatizace Tonky Šibenice, kterému se autor věnoval řadu let.

Proč jsme se vůbec rozhodli připomenout Aškenazyho tvorbu? Odpověď je jednoduchá: podle našeho názoru zůstává Aškenazy autorem, jehož tvorba není dostatečně reflektována. A to přesto, že již řada let uplynula od doby, kdy bylo žádoucí, aby vymizel z povědomí (od roku 1968, kdy autor emigroval, do roku 1989 byla jeho tvorba značně „zneviditelněna“). Proto vám představujeme soubor textů, které, jak doufáme, alespoň zčásti poodkryjí, jakými cestami se ubíral Aškenazy jako scenárista, dramatik a autor rozhlasových her a jakým způsobem fungoval intermediální převod jeho látek.

Tematické rozpětí tvorby Ludvíka Aškenazyho je skutečně široké. Od ideově silně poznamenaného snímku řešícího romskou problematiku – Můj přítel Fabián (1953) přes citlivé zachycení několika lidských osudů – Tam na konečné (1957), které spadá do zlatého fondu čs. kinematografie, se dostáváme k dětské tematice, Aškenazymu tolik blízké – ve snímku Hry a sny (1959) – a povídkovému filmu Májové hvězdy (1959), který nese tematiku událostí prvních poválečných dnů. Šedesátá léta nabízejí jednak působivou adaptaci Aškenazyho divadelní hry s názvem Noční host (1961), která je vystavěna jako jednoznačné varování před fašizujícími tendencemi, a zejména osobitý Křik (1964), snímek, jenž se zařadil po bok nejlepších děl tzv. československé nové vlny. V jednom z textů se věnujeme rovněž Aškenazyho filmovým projektům, které se nedostaly do fáze výroby.

Autoři textů měli volnost v tom, jakým způsobem Aškenazyho tvorbu nahlédnou. Někteří se zaměřili na srovnání předlohy a filmu či textové proměny scénářů, jiní se zabývali analýzou postav nebo stylem filmu. V budoucnu snad bude možnost zhlédnout a detailně posoudit také německé televizní inscenace podle Aškenazyho předloh (Galgentoni, 1972, r. Michael Kehlmann, Des Pudels Kern, 1975, r. Vojtěch Jasný, Der Poltergeist, 1981, r. Jindřich Mann), další pohled by jistě zasloužilo to, jakým způsobem bylo zpracováno Putování za švestkovou vůní nebo Šlamastyka s měsícem. Aškenazyho různorodá a bohatá tvorba přímo vybízí, aby byla nahlížena z různých perspektiv. Materiálu ke zkoumání je více než dost.

Mimochodem, je příznačné, že v roce 2011, kdy by bylo možné připomenout Aškenazyho a jeho dílo už ze zcela elementárního důvodu – je to právě 90 let od narození a 25 let od autorovy smrti – panuje kromě několika drobných připomenutí (např. na ČRo) o Aškenazym naprosté ticho…