2013: Redakční bilancování

Po naší netradiční TOP, ve které se několik redaktorů a redaktorek přiznalo ke svým “guilty pleasures”, přinášíme tentokrát už tradičně laděný výběr toho, co nás v roce 2013 nejen v oblasti filmu a TV zaujalo.

Pokud si budete chtít připomenout kterýkoli z 318 článků (z toho 12 v angličtině) vydaných během roku 2013, a rovněž ty z předchozích let, budeme rádi. Sledujte nás nejen na webu, ale i na Facebooku, Twitteru a dalších sítích.

Od ledna garantku rubriky TV Janu Jedličkovou na této pozici vystřídají Monika Bartošová a Iveta Jansová.

Přejeme vám vydařený rok 2014 a těšíme se na vaše komentáře a připomínky.

JANA BÉBAROVÁ

Nelepší novinky:
Spring Breakers – Bonbóny Skittles na filmovém plátně, soundtrack roku by Skrillex, Francův gangsta a holčičky z Disney Channel v nejpodvratnějším filmu posledních let. Harmony je bůh.
Drinking Buddies – Lepší feel good film než jakýkoliv feel good film. Tohle se nedá komentovat, to se prostě musí vidět.
Zmizení  – Villeneuveovy filmy by se měly předepisovat namísto prášků na tlak. Letos nejvíc infarktová záležitost v kině.
Frances Ha – Greta Gerwig je nejlepší ženský weirdo, tu holku nelze jinak než milovat (zvlášť když energicky sprintuje ulicemi na Bowieho „Modern Love“).
Před půlnocí – Jesse a Celine jsou hrdinové mého srdce.
Minulost – Slovní spojení „vztahové drama“ ve mě automaticky vyvolává negativní konotace, ale jak jde o Asghara Farhadiho, člověk si může být jistý, že to bude scenáristická, režijní a herecká pecka.
Vedlejší účinky – Soderbergh na vrcholu sil a odejde si do důchodu – největší filmová ztráta roku.

Silné žánrové věci:
romantika: Terapie láskou – Pro filmy jako je tenhle ten Hollywood milujeme!
horor: V zajetí démonů – Kdo se bojí, nesmí do kina. Nebo si celou dobu musí dělat průhledová okénka.
komedie: Millerovi na tripu – Až mi bude pětačtyřicet, chci tělo jako má Jennifer Aniston. Ne, počkat – chci ho teď!) + Apokalypsa v Hollywoodu – Backstreet Boys rulez!

Další zajímavé kinozážitky:
Niagara (Noir Film Kokořín) – Užít si rudou rtěnku Marilyn Monroe z krásného obrazu na velkém plátně v letním kině na hradě a umřít.
hudební doprovod kapel Vložte kočku k Deníku ztracené a Ufajr k Bílému peklu na LFŠ
+ pravidelně vídat svůj starý olomoucký privát na Polívkově ve filmech dua Haluza–Masner a nostalgicky nad tím rozjímat.

Nejpřeceňovanější filmy:
Velký Gatsby – DiCaprio je (tradičně) skvělý, ale Luhrman je prostě nafouklá bublina. Asi jako Malick.
Velmistr – Pravý opak toho, co člověk obdivuje na Stvořeni pro lásku.
Jen Bůh odpouští – Nikdy bych neřekla, že si budu myslet, že Ryan Gosling je v nějakém filmu zbytečný.
Vše je ztraceno – Spíše průměrný minimalismus hodný televize. Digitální 3D zvířátka z Pí a jeho život strčí Redforda do kapsy (a to ho mám ráda).

Nejlepší amatérský film:
Bady (režie: Jan Haluza) – A to nejen proto, že mám psa jménem Bady. Tomášovi Zabilanskému bych fakt přála herecky prorazit. Dejte mu někdo profi roli!

Nejlepší filmové akce: Ill Cinema Ritrovato – i Evropa má svůj filmový ráj

Zajímavé filmové publikace:
Anna Batistová (ed.): Hoří, má panenko (2012)
Andrew deWaard, R. Colin Tait: The Cinema of Steven Soderbergh: Indie Sex, Corporate Lies, and Digital Videotape (2013)
Nick Dawson: Dennis Hopper Interviews (2012)
Robert E. Kapsis, Kathie Coblentz: Clint Eastwood Interviews. Revised and Updated (2013)
Gerald Peary (ed.): Quentin Tarantino Interviews. Revisited and Updated (2013)
Tino Balio: Hollywood in the New Millennium (2013)
Jeanne Rucar de Buñuel, Marisol Martín del Campo: Vzpomínky ženy bez piana. Můj život s Luisem Buñuelem (2012)

Jedna z beletrie: Stephen King: Dallas 63 – Miluju Ameriku, miluju retro a na konci jsem prostě brečela.

Hudba: Světe div se, letos mě nejvíc oslovily české kapely: Umakart, Calm Season, Houpací koně. A olomoučtí Nylon Jail byli na Silvestra v Jazz Tibetu nejlepším zakončením roku. Nejultimátnější živák ovšem měli Swans na Flédě. Díky nim vím, co znamená očista hlukem a jaké to je tančit na (zvukových) vlnách. Dva dny se mi vracel sluch a i přes reálnou hrozbu, že si ho trvale poškodím, bych si je asi dala znovu! Jo a přibyly mi další dvě hudební trička s nápisem FUCK do mé nihilistické sbírky.

JAROMÍR FRANTA

Bohužel jsem doteď neměl tu čest setkat se s filmy, které by mohly potenciálně ovlivnit mé filmové bilancování, a to ať už to jsou Nymfomanka, část 1 (Lars von Trier), Rivalové (Ron Howard) či Star Trek: Do Temnoty (J. J. Abrams). Inu, říkám si s posmutnělým povzdechem, co se dá dělat.

Rok 2013 byl pro mě z hlediska diváckých zážitků značně různorodý. Setkal jsem v něm se snímky, o kterých mohu v klidu říci, že mě dostatečně ovlivnily a značně obohatily mou kinematografickou zkušenost. Takové jsou dva: chladně procedurální, anti-hollywoodské drama 30 minut po půlnoci (Kathryn Bigelow) a překrásně prázdná, ironická a virtuozní (která je mnohdy až stylistickou masturbací) Velká nádhera (Paolo Sorrentino). V těsném závěsu za nimi je coming-of-age nezávislý film Jordana Vogta-Robertse The Kings of Summer: vizuálně působivý film, u něhož jsem podruhé vyrůstal.

V závěsu za tímto triumvirátem je možná více Lubezkiho než Cuarónova Gravitace, intenzivní Kapitán Phillips Paula Greengrasse; mezerovitý a nedořečený Konzultant Riddleyho Scotta; komplexní, realistické vztahové drama Život Adele Abdellatifa Kechicheho, přiznaně kýčovitý Luhrmannův Velký Gatsby a enigmatické Upstream Color, od nikoho jiného než od Shanea Carrutha.

A nakonec přidám pár filmů, které mě zkrátka potěšily jako například Světová válka Z (Marc Forster), To je Martin Bonner (Chad Hartigan) , The Spectacular Now (James Ponsoldt) a Don Jon (Joseph Gordon-Levitt).

A co bylo to za rok, ve kterém bych neobjevil něco, u čehož se stydím, že jsem doposud opomíjel. Za vše musím zmínit tvůrce jako Andrej Zvjagincev, Gaspar Noé, Kar-wai Wong a samozřejmě Peter Yates se svým Bullittovým případem.

Mimo film už jen ve zkratce: literárním zážitkem roku jsou pro mě jednoznačně Laskavé bohyně od Jonathana Littella, Hranice Cormacka McCarthyho a Spiknutí proti Americe Philipa Rotha, o cennou komiksovou zkušenost mě obohatily oba dva díly antihrdinsko-satirické Bandy Gartha Ennise a Dicka Robertsona.

MILAN HAIN

Nejlepší novinky:
Před půlnocí (režie Richard Linklater)
Stories We Tell (režie Sarah Polley)
Spring Breakers (režie Harmony Korine)
Vedlejší účinky (režie Steven Soderbergh)
Zmizení (režie Denis Villeneuve)

Nejlepší filmy zhlédnuté v roce 2013 (bez ohledu na rok vzniku):
Suspense (1913)
Zrození národa (The Birth of a Nation, 1915)
Stávka (Stačka, 1925)
Tělo a ďábel (Flesh and the Devil, 1926)
Ecce homo! (The Crowd, 1928)
Applause (1929)
Pandořina skříňka (Die Büchse der Pandora, 1929)
Tvář ženy (A Woman’s Face, 1941)
San Pietro (1945)
Tichý muž (The Quiet Man, 1952)
Žít (Huozhe, 1994)
Lincoln (2012)

Nové publikace hodné doporučení:
Andrew Spicer a Helen Hanson (eds.) – A Companion to Film Noir
Frederic Lombardi – Allan Dwan and the Rise and Decline of Hollywood Studios
Peter Lev – Twentieth Century-Fox, The Zanuck-Skouras Years, 1935–1965
ke spoustě dalších se jistě dopracuji se zpožděním

Filmová akce roku: Cinema Ritrovato, 29. června – 6. července 2013, Bologna

Nejlepší (filmový) vánoční dárek: A Life of Barbara Stanwyck, Steel-True 1907–1940 od Victorie Wilson, 1. část monumentální biografie mé nejoblíbenější herečky

+ jedna nefilmová kategorie – nejlepší hudební alba roku:
The National – Trouble Will Find Me
Daughter – If You Leave
Nick Cave & The Bad Seeds – Push the Sky Away
Young Galaxy – Ultramarine
Arcade Fire – Reflektor
Local Natives – Hummingbird
Laura Marling – One I Was an Eagle
Midlake – Antiphon
David Bowie – The Next Day

IVETA JANSOVÁ

Nejlepší seriál:
Orange is the New Black

Nejlepší seriálové novinky:
Orphan Black
The Blacklist
Wenthworth
Agents of S.H.I.E.L.D.

Nejlepší seriálové stálice:
Rizzoli & Isles
American Horror Story (Coven)
The Big Bang Theory
Parks & Recreation
Grey’s Anatomy

Nejlepší filmové zážitky:
Hunger Games: Vražedná pomsta
Já, padouch 2
Iron Man 3
Muž z oceli

Osobní filmové výstřelky:
The Family
The Heat
White House Down

Nesplněné resty:
Gravitace
Terapie láskou
Velký Gatsby

ROBERT JAWOREK

Přestože byl letošní rok, co se týče dokumentárního filmu, velmi rozmanitý, festivalové poroty a filmoví kritikové se takřka jednoznačně shodli na svém favoritovi. Joshua Oppenheimer natočil snímek, jehož protagonisté jako by vypadli odkudsi z absurdního dramatu. Nejenom že něco podobného tady snad ještě nebylo. Navíc se režisérovi podařilo s pomocí kamery přimět Anwara Conga k přehodnocení názoru na sebe samotného a zvěrstev, kterých se dopustil. Pomineme-li jeho následné mediální sebezapření.
Oproti tomuto propletenci politických, národnostních a ekonomických vztahů lze postavit strohost snímku Leviathan. Žádný hudební podkres, žádný komentář. Režisérská dvojice Castaing-Taylor, Paravel přišla s až hypnotizující výpravou do hlubin moře tak, jak se odehrává dennodenně všude ve světových mořích a oceánech. A přestože divák převážnou část filmu jenom tápe ve tmě a nemá se čeho chytit, napětí se stupňuje a monotónnost námětu spolu s absencí děje se jeví jako přednosti. Leviathan zkrátka dokazuje, že i dnes lze natočit poutavé dokumentární dílo bez kontroverzních osobností či názorů, stranou politických protestů a pohnutých lidských osudů.
Na pomyslnou první příčku potom stavím snímek kanadské režisérky Sarah Polley Stories We Tell. Ten už svým názvem vybízí nás všechny k zamyšlení se nad tím, jak pomocí slov nahlížíme na sebe samotné, na naše okolí. Zároveň je také dalším příspěvkem do diskuze o povaze dokumentárního filmu jako takového. Ani papírový pramen, jenž se dodnes těší největší důvěryhodnosti, ani zprostředkovaný filmový obraz života, či „archivní“ záběry zde nejsou spolehlivou zárukou pravdy. V první řadě se však jedná o osobní zpověď rodinných událostí a ohlédnutí se zpět za vlastními kořeny.

Světový dokumentární film:
1. Stories We Tell – Sarah Polley
2. Leviathan – Lucien Castaing-Taylor, Verena Paravel
3. The Act of Killing – Joshua Oppenheimer

V prostředí naší republiky již natolik jednotné ohlasy nebyly. Tvůrčí producentská skupina Petra Kubicy přišla s cyklem pěti autorských dokumentárních filmů Český žurnál, jenž oživil poněkud stojaté vody dokumentární produkce České televize. Někteří zazlívali jeho autorům jistou sebereflexi, jež snímky obsahují, jiní byli z tohoto počinu potěšeni. Nicméně právě takovýto formát, který by nebyl jenom další bezzubou relací, naší veřejnoprávní televizi doposud chyběl.
Vít Janeček ve své filmové eseji představil čtyři rozdílné lidské příběhy, jež spojuje zdánlivě pouze to, že jejich nositelé jsou laureáty Ceny Františka Kriegla. Toto zamyšlení se nad důstojností člověka a jeho právech odkazuje na důležitost znalosti vlastních dějin a uvědomění si jejich návaznosti na současnost.
Snad nejvíce divácky vděčným filmem loňského roku se stala sonda do zákulisí českého showbyznysu, Show! Bohdana Bláhovce. Což svědčí jednak o tom, jak přitažlivé toto téma je nehledě na formu, jež se jím zaobírá, ale také o tom, že u nás dosud nebyl rub tohoto prostředí příliš zmapován. Svou pozornost věnuje snímek především manažerovi dívčí skupiny, staví jeho zájmy do kontrastu se smýšlením rodičů. Avšak dívky samotné jsou zde zobrazeny spíše jako předměty manipulace, poslušně podřízené záměru projektu, jehož jsou součástí. Snad se tedy za pár let dočkáme jejich sebereflexe svého působení v kapele, o niž by jak Bláhovec naznačil, stál.
Skutečnost, že aktéři snímku dostali zaplaceno za každý natáčecí den a ne příliš velká výmluvnost režiséra. Ačkoli jsou Petrovi Hátlemu některé věci vyčítány, nelze opomenout fakt, že byla Velká noc nejvýraznějším dokumentárním počinem uplynulého roku. Dokazuje to koneckonců i její zařazení do hlavní soutěže dánského festivalu CPH:DOX.

Český dokumentární film:
1. Velká noc – Petr Hátle
2. Show! – Bohdan Bláhovec
3. Léčba Dějin – Vít Janeček

Hraný film:
1. Před půlnocí – Richard Linklater
2. Velká nádhera – Paolo Sorrentino
3. Život Adele – Abdellatif Kechiche

Kniha:
Letošní překlad Tváře s lehkým záchvěvem trápení od francouzské spisovatelky Giséle Prassinos, jenž vydalo nakladatelství Rubato.

MILOŠ KAMENÍK

Zahraniční filmy uvedené v kinodistribuci:
1. Liberace!
2. Post Tenebras Lux
3. Život Adele
4. Django Unchained
5. Bling Ring
6. Gravitace
7. Mistr
8. Kapitál
9. Pozice dítěte
10. Spring Breakers

A jako prvního pod čarou připojuji druhý díl Hobita.

České filmy uvedené kinodistribuci:
1. Hoteliér
2. DK
3. Show!
4. Dobrý řidič Smetana
5. Jako nikdy

S dílčími výhradami připojuji ještě dva hrané filmy (Klauni, Můj pes Killer), ale celková úroveň hrané tvorby byla letos výrazně nižší než v uplynulých letech.

Hodnocení zahraniční televizní tvorby přenechám povolanějším. Z tuzemské televizní produkce bych rád vyzdvihnul čtyři cykly České televize:

Celnice: česko-slovenský cyklus dokumentů rámovaných debatou ve studiu, ačkoliv úroveň debat i jednotlivých autorských dokumentů byla kolísavá, vznikl prostor pro jedinečné a rozmanité dokumentární pohledy na českou, resp. československou identitu (vyzdvihnul bych zejména filmy Anatomie bezvěrova Lucie Králové a Hledání ztraceného pokladu Petra Marka)

Český žurnál: série autorských dokumentů kombinujících žurnalistickou sveřepost se snahou o zobecňující výpověď (Život a smrt v Tanvaldu, Svobodu pro Smetanu!, Spřízněni přímou volbou, Rozezlení,…)

České století: dostatečně medializovanou sérii televizních dramat z přelomových dějinných okamžiků není třeba představovat, cením si zejména odvahy přiblížit se dokudramatu a upřednostnit analýzu příčin před zobrazováním efektních (a divácky vděčných) následků

Divadlo komedie: série záznamů inscenací dnes již neexistujícího legendárního Divadla komedie, dík směřuji k iniciátorovi Radimu Špačkovi

Byť se ČT strašidelným způsobem komercionalizuje a její nový kanál ČT ART je tragikomickou parodií svého názvu, tak je tato televize (jakožto veřejnoprávní médium) jedinou audiovizuální platformou pro svobodnou tvorbu.

Za velkou odvahu si zaslouží pochvalu i česká odnož HBO, která leckdy supluje ČT a podporuje nejen kvalitní mainstream (minisérie Hořící keř), ale dokonce i progresivní a novátorské tendence v české kinematografii (Velká noc Petra Hátleho).

MARTIN KUDLÁČ

The Fifth Gospel of Kaspar Hauser (r. Alberto Gracia)
Mýtus o divokom dieťati, Kasparovi Hauserovi, už poslúžil ako námet na netradičné westernovo-elektronické spracovanie Davidovi Manulimu v roku 2012. V roku 2013 sa Kaspar vrátil v réžii Alberta Graciu, ktorý využil tento obskurný európsky mýtus k filozofickej kontemplácii nad otázkou skutočnosti sveta okolo nás. V značne anachronistickom štýle evokujúcom ranného Bunuela kladie ontologickú otázku, ako vieme, že nie sme produktom niečej fabulácie. Koncept, sebairónia a filozofický presah prevyšujú miestami avantgardné pozérstvo a priživujú ideál prežívajúceho európskeho filmového undergroundu.

The Story of My Death (r. Albert Serra)
Umierajúci Cassanova stretáva nesmrteľného Drakulu. Pôsobivý obraz veku osvietenectva.

Borgman (r. Alex van Warmerdam)
Warmerdam opäť potvrdil svoj filmársky status nekonvenčného tvorcu. Borgman je v podstate moralita o rozklade rodiny vo vyššej strednej triede. Za ostatnú dobu sa premnožili filmy o rodinných rozvratoch a pretŕhaniu príbuzenských vetiev. Z myriády monotematicých filmov vychádza Borgman ako jeden z najpamätnejších. Warmerdamov idiosynkratický štýl a prístup sa prejavuje nielen na čiernom a miestami aj absurdnom humore, ale aj v celkovom koncepte rodinného rozvratu sprevádzaného bunkou sofistikovaných homeless teroristov inscenujúcich avantgardné divadlo pripomínajúce pohanský rituál. Navyše, jedna z mála kvalitných komédií v roku 2013.

The Eternal Return of Antonis Paraskevas (r. Elina Psykou)
Čo by to bol za rok bez Gréckeho filmu. Čakanie na Lanthimosovho dystopického sci-fi Lobstera spríjemnila debutujúca režisérka Elina Psykou s komornou drámou o moderátorovi zúfalo organizujúcom vlastný únos za účelom zvýšenia ratingov. Bez ohľadu na explicitnú paralelu so situáciou v Grécku, Večný návrat Adonise Paraskevasa duchaplne zobrazuje výsadu každého jedného človeka na Zemi, rochniť sa v sebaľútosti a sebaklame.

World’s End (r. Edgar Wright)
Posledná časť Cornetto trilógie. Aj napriek tematickej podobnosti so zrejme tohtoročnou najvydarenejšou americkou komédiou This Is the End, World’s End britskej trojice Wright, Pegg a Frost (predvídateľne) presahuje medze homosociálnej bromedy v mnohých ohľadoch.

Opäť, aj v roku 2013 bola hojná úroda na zaujímavé tituly: Post Tenebras Lux (r. C. Reygadas), Shirley – Visions of Reality (r. G. Deutsch), The Dance of Reality (r. A. Jodorowsky), Thou Gild’st the Even (r. O. Unlu), Celestial Wives of the Meadow Mari (r. A. Fedorchenko), Sex, Drugs & Taxation (r. Ch. Boe), White Reindeer (r. Z. Clark), Traffic Department (r. W. Smarzowski) a ďalšie iné chuťovky.

Najzaujímavejší krátky film: The Tiger’s Mind – nefiguratívna metafilmová psychodráma Beatrice Gibsonovej.

Seriály: Návrat jedného z mála kvalitných amerických komediálnych seriálov, Arrested Development, na obrazovky a monitory, vzkrieseného Netflixom. Aj po vynútenej prestávke a naštartovaní nových kariér hlavných predstaviteľov sa ich podarilo dostať do úloh, ktoré im k nim dopomohli. Krása scenáristického remesla v podaní Mitchella Hurwitza obrusujúceho hrubé seriálové stereotypy a klišé do subtílnej, funkčnej, zábavnej a originálnej podoby sa stala už samozrejmosťou ako aj kaufmanovské metatextuálne pohrávanie. Seriál Arrested Development aj splnil svoju priekopnícku funkciu, keď netradičným (meta)humorom rozšíril obzory ostatným tvorcom, vďaka čomu mohol vzniknúť aj seriál Community.

Grafické romány: 1536 strán (necelých 5 kíl) poctivého paranoidného techno-okultného čítania z pera glasgowského mága a spasiteľa superhrdinských komiksov, The Invisibles Omnibus. Aj napriek tomu, že Grant Morrison si primárne necháva platiť od veľkých komiksových vydavateľov za revitalizáciu superhrdinov zašlej slávy, podarilo sa mu prispieť do komiksového fondu netradičnými a provokatívnymi dielami. Po semibiografickej metatextuálnej spovedi Flex Mentallo, drzej okultnej iniciácii The Filth si Morrison upevnil svoju pozíciu opusom magnum, The Invisibles. Tajné spolky, cestovanie v čase, astrálne projekcie, Markíz de Sade, mimozemšťania, konšpirácie, paralelné svety to všetko na ceste k osvieteniu v príručke mladého anarchistu.

MIROSLAV LIBICHER

Uplynulý rok byl pro mne jako diváka spíše „výplňový“ – viděl jsem z něj relativně málo filmů (s vědomím, že budu dávat dohromady osobní topku, jsem ještě v posledních prosincových dnech nakoukával pár oceňovaných snímků, které mi z různých důvodů unikly) a poměrně těžko se mi mezi nimi hledají takové, které by mne maximálně uspokojovaly jak na rozumové tak na pocitové rovině. Největším filmovým zážitkem roku je tak pro mne nepochybně „objevení“ esteticky vytříbené tvorby kultovního Daria Argenta, jejíž vrchol podle mne tvoří originální horor Suspiria (1977) a sebeuvědomělé giallo Tenebre (1982).

Ale teď  už tedy vzhůru do roku 2013: Z hollywoodských blockbusterů jsem si nejvíce užil všestranně vybroušený Star Trek: Do temnoty. Tomu těsně šlape na paty stylisticky úchvatná a vtahující Gravitace, která však pro mne znamenala zážitek poněkud prchavý a ani po opakovaném zhlédnutí v IMAXu se jí nepodařilo zanechat ve mně trvalejší stopu. Za příjemné překvapení považuji Útok na Bílý dům, jenž je mi oproti tematicky obdobnému Pádu Bílého domu neskonale milejší nejen z ideologických důvodů, ale také díky své kompoziční propracovanosti a sebereflexivitě.

Dalším velkým překvapením pro mne byli stylisticky opojní Spring Breakers, jejichž mnohdy nepříznivé přijetí nejspíše způsobila pomýlená očekávání vyvolaná propagační kampaní.

Tvorba indických filmařů byla oproti předloňskému roku viditelně chudší a zejména mne mrzí, že se v roce 2013 neobjevil žádný chytrý a originální blockbuster, jakým byla fenomenální Eega (2012) – velkorozpočtové trháky jako Chennai Express či Krrish 3 tentokrát naopak sázely na maximální jednoduchost, přímočarost a opakování osvědčených postupů. O to víc potěšil nezávislý Shahid, jenž v kontextu indické kinematografie představuje poměrně odvážný a vyspělý film věnovaný kontroverzním společensko-politickým otázkám. Pochvaly si zaslouží taktéž hypnotické a napínavé neo-noirové drama Talaash, které bylo v Indii uvedeno již na konci roku 2012.

Z další filmů nemohu nezmínit brilantně vystavěnou Minulost mistra vztahových dramat Asghara Farhadiho, Drogovou válku zřejmě nejzajímavějšího tvůrce hongkongských žánrových filmů Johnnyho Ta, poetickou Jîn, nesoucí všechny kvality typické pro díla Rehy Erdema, a také Omara, jehož režisér Hany Abu-Assad natočil jako první film, který je skutečně palestinský a nikoli jen pojednávající o Palestincích.

A počítačové hry? I když se v minulém roce sešla celá řada výborných titulů (BioShock Infinite, Call of Juarez: Gunslinger, Deadpool, DmC: Devil May Cry, Tomb Raider, Assassin’s Creed IV: Black Flag), nade všechny ční neuvěřitelně šílené, zábavné a nápadité Saints Row IV, v jehož fikčním světě by nejspíš chtěl žít každý fanoušek popkultury.

MARIE MEIXNEROVÁ

Těžko sestavovat nějaké žebříčky, mé cesty (audio)vizuálním prostorem současnosti jsou dosti specifické. Proto vyzdvihuji několik akcí, které pokládám za (v)hodné vyzdvižení, a na které jsem si náhodou schopna při novoročním bilancování zrovna (při nejlepším vědomí a svědomí) vzpomenout. Že se zde neobjevují právě jiné počiny, které by si to stejně tak či ještě více zasloužily, je tedy spíše dílem náhody…

knihy: letos mi hodně udělal radost katalog tvorby Michala Pěchoučka Studio, který je na můj vkus až nebezpečně skvěle zpracovaný (a navíc doplněný teoretickými texty o mistrově tvorbě). Samozřejmě absolutní bombou je pro mne Ponorná řeka kinematografie předního českého šiřitele osvěty v oblasti filmu Martina Čiháka. Své místo v žebříčku má i přesto, že jsem četbu dosud nedokončila (jsem právě někde v půlce), už samotný fakt, že něco takového vůbec vyšlo, je pro mne obrovskou událostí (začátkem roku očekávejte recenzi na stránkách 25fps).

Jinak se postupně prokousávám spíš ke starším knihám (a ty nové, jako Marcel Duchamp: The Afternoon Interviews nebo Art and the Internet od Domenica Quaranty a Joanne McNeill, spíš jen čekají ve čtečce na svoji příležitost nebo jak už to tak bývá, jsou oběťmi ekonomického hlediska svého pořízení).

časopisy: letos to u mě z dostupné české i zahraniční nabídky vyhrával Art&Antiques.

audiovizuální instalace: rozhodně Das Fenster (2013) Gábora Ősze v Budapešti, v rámci jeho velké samostatné výstavy „Three by Three “ v Ludwig Múzeu, která se probojovala i do mé top offky výstav. Ősz se ve své fascinaci nacistickou architekturou vydal do Hitlerova „Orlího hnízda“ v Berghofu, které v roce 1952 vyletělo do vzduchu. Jednou z dominant, jež z tohoto prostoru zůstaly je megalomansky obrovské okno čtyři na osm metrů, poskytující omračující výhled na panorama bavorských hor. Ősz svým uměleckým (filmovým) zásahem proměnil výhled v neskutečnou mozaiku, sklánějící se před podstatou analogového obrazu. Hypnotický výhled rozložený do mozaiky, jejíž části jsou chronologickými bratry, nikoli vrstevníky, pak instalován v životní velikosti uváděl svého návštěvníka, jenž mu byl předhozen v klasické kino situaci se sedačkami, temnými stěnami a hučící promítačkou za zády1 v obohacení všech jeho horalských smyslů.

výstavy: výstavy výstavy, spoustu těch „významných“ a „nejlepších“, jak tak sleduji různé žebříčky konkurenčních periodik, jsem zase nestihla (třeba CJCH nebo Langovu výstavu v Budějicích, o které jsem jen závistivě četla, stejně jako o Jetelové v Olomouci). Na několika výborných jsem ale přeci jen byla: do kolen mě dostaly „Obrazy a předobrazy“ v Galerii hlavního města Prahy (18. 9. – 17. 11. 2013, kurátor: Karel Císař) a „Jan Calábek: Věda, film a umění k potěše včel, básníků a botaniků“ v Moravské galerii v Brně (26. 4. – 28. 7. 2013, kurátor: Pavlína Vogelová), i díky instalačnímu řešení Filipa Cenka.

A Malich v jízdárně Pražského hradu! (1. 2. – 8. 5. 2013, kurátor: Tomáš Vlček)

A jako správný Olomoučák fandím také alternativnímu prostoru Vitrína Deniska, který vernisáže s železnou pravidelností doplňuje také prezentacemi vystavovaných umělců, často z audiovizuálního prostředí.

V zahraničí mne doslova paralyzovala velká samostatná výstava „Three by Three“ Gábora Ösze v budapešťském Ludwig Múzeu (26. 7. – 3. 11. 2013), zejména díky Öszově neuvěřitelné filmové instalaci Okno (Das Fenster, viz výše).

Z těch on-line je nutné zmínit především mega výstavní akci The Wrong – New Digital Art Bienalle (1. 11. – 31. 12. 2013), kde v desítkách tematických on-line pavilonů (jejichž kurátory byli přední digitální umělci), i v bobtnajícím pavilonu veřejném své digitální práce prezentovaly stovky umělců z celého světa.

Zásadním momentem byla také vůbec první aukce digitálního umění, pořádaná aukčním domem Philips.

koncerty: letošek hudebním zážitkům moc nepřál, tuhle kategorii do svého žebříčku zavádím hlavně kvůli NEONE – původně jen pop-up clubu, který se ale velmi rychle stal legendou. Ačkoli se přes Holešovice proženu jen velmi zřídka, na live-coding session2 v tomto klubíku jen tak nezapomenu. Prostě libec!

festivaly: tak tady asi netřeba ani bilancovat, leckdo už si mohl jistě povšimnout, že na stránkách tohoto periodika dlouhodobě a nepokrytě fandím olomoucké Přehlídce animovaného filmu. Proč? Ne proto, že mám to štěstí, že na „PAFu“ (jak se tomuto festivalu filmové animace a současného umění zkráceně říká) osobně participuji, ale protože si zkrátka myslím, že to stojí za to (a proto na něm ostatně taky participuji).

hrdinský čin: bohulibým činem prosince 2013 je pro mne rozhodně založení labelu pro experimentální videoartisty Undervolt & Co (Yoshi Sodeoka, Nicholas O’Brian, Johny Woods). Svým způsobem je takovým hrdinským počinem i vydání již výše zmiňované Čihákovy knihy či všelijakých samizdatových brožurek o undergroundovém filmu, které ani pořádně vygooglit nejdou.

A žebříček zakončím rozverným songem Honzy Vytisky, který mi nějaký ten pátek nejde z hlavy, tudíž se pro mne tak nějak stal symbolem konce roku 2013:

RADEK NEUMANN

1. Česká kinematografie – slovní spojení „na vzestupu“ se pořád bojím použít, ale mezi všemi těmi Kameňáky, Babovřesky a Jedlíky tu jsou i projekty jako Hořící keř, České století nebo Pionýři hororu… pořád tu jsou dobré nápady, noví tvůrci a kvalitní řemeslo
2. Star Wars – obrovský fenomén se vrací na stříbrná plátna a vypadá to, že Disney hodlá z této značky vymačkat absolutní maximum…otázkou je, jestli se to po čase nebude normálnímu spotřebnímu divákovi zajídat
3. Seriálová tvorba – stále kvalitnější a stále přitahující slavnější jména (House of Cards, Hannibal, Mob City)… navíc příští rok se chystá hned několik velmi slibných seriálových projektů zahrnujících taková jména jako Sam Mendes, Ben Affleck, Michael Bay nebo sourozenci Wachowští
4. Vystřízlivění z návratu Arnolda – je sice zpátky, ale tak nějak už to není ono…navíc bazírování na návratu legendy nemůže v nových filmech fungovat věčně; Arnieho místo už bude spíše ve smečce Expendables s tuny narážek na staré osmdesátky než v aktuálních sólových projektech, byť jsou pod nimi podepsaní velmi schopní a talentovaní lidé
5. Spousta příjemných překvapení, ale i trpkých zklamání… ostatně jako každý filmový rok

ONDŘEJ PAVLÍK

Koncem roku jsem si říkal, že můj výběr bude tak trochu elitářský. A možná, že takový opravdu je, ale není za tím póza. Snažil jsem se poctivě vyzdvihnout ty filmy, které ve mně rezonovaly vůbec nejvíc, což zároveň znamená, že odpovídaly mým soukromým požadavkům na výjimečné umění: objevování nového, nekompromisnost vize, provokativnost, formální vytříbenost.

Nezbylo mi už místo na Konzultanta, jehož brutálně nekomunikativní vyprávění a tragikomický nihilismus byly letos bez konkurence, nebo na Zmizení, které i při více než dvouapůlhodinové stopáži zvládlo být nejmrazivější detektivkou za poslední léta. Stejně tak si zaslouží alespoň zmínku Velký Gatsby – některými neprávem odsuzovaná, avšak fascinující rozprava nad poetickým odkazem hollywoodské kinematografie –, případně Kapitán Phillips, další strhující ukázka jedinečnosti stylu Paula Greengrasse. Loňský rok byl zkrátka silný, lepší důkaz nenajdete.

Svatá pětice:
Upstream Color (r. Shane Carruth) – Pokud jsem někdy troufale snil o tom, že bych natočil film, často jsem si ho představoval jako dlouhý narativní videoklip – novotvar, ve kterém by hudba do velké míry nahrazovala dialogy. Možná právě proto jsem si tak zamiloval Upstream Color, snímek, který radikálně posouvá představu o možnostech audiovizuálního vyprávění. Rád bych si myslel, že jde o vizionářské dílo, jehož skutečný, pro rozvoj filmového jazyka zásadní dopad, se projeví s odstupem doby, ale všechno ukáže až čas. Osobně už teď vnímám Carrutha jako jednu z největších person současného světového filmu, šíleného génia a geniálního auteura, který je zřejmě „jen“ vysoce inteligentním člověkem s odhodláním tvořit podle svých představ a na vlastní pěst. (O Upstream Color jsem zatím napsal jeden analytický text, který formální strategii filmu spíš naznačuje – v budoucnu, doufám, najdu čas na další, tentokrát komplexnější analýzu.)

Leviathan (r. Lucien Castaing-Taylor, Véréna Paravel) – Pohlcující film z rybářské lodi, který je spíše viscerální zkušeností než dokumentem v pravém slova smyslu. Zdeformovaná zvuková stopa a pohyblivé minikamery, provádějící různé veletoče vodou a vzduchem, přetváří realitu v cosi nadpozemského a rovným dílem démonického. V tomto uzavřeném mikrosvětě se na moment stáváte rackem, rybou a rybářem, což vám nakonec může dát víc než sebedelší rozhovory a stohy informací.

Spring Breakers (r. Harmony Korine) – Letošní kontroverze s velkým K, která je dle mého některými odmítaná i proto, jak je obtížně uchopitelná. Znaky popkultury a excesu jsou najednou vyvázané z jejich přirozeného prostředí, ocitají se v hypnotickém snovém světě, který přitahuje pozornost k jejich podstatě a ukazuje je jako něco svůdně nebezpečného. Divákův vztah k disneyovským „little bitches“ tady nutně musí být rozporuplný, směšující pohrdání, posvátnou bázeň a snad špetku pochopení, v případě Francova Aliena dokonce až soucit. Právě pro svou neokázalou složitost a uhrančivý styl jsou Spring Breakers jedním z filmů roku.

Divná kočička (r. Ramon Zürcher) – Jen málokterá festivalovka je tak hravá, k tomu natočená s nápadnou suverenitou. Pak se dozvíte, že Zürchera učil Béla Tarr a máte jasno. Mladý Němec ale svého maďarského pedagoga nijak nekopíruje a vytváří svébytnou poetiku, částečně vycházející z Jacquese Tatiho, lehce možná z Bressonova vedení herců, a počíná si přitom jako protřelý filmař. Během sledování mi neslezl úsměv ze rtů, a to přestože svůj absurdní humor Divná kočička hladce prolíná s melancholickým smutkem.

Stoker (r. Chan-wook Park) – Pro formalistu je Stoker ztělesněná rozkoš. Málokterý režisér má dnes filmové médium tak pod kontrolou jako Park, který si udržel svou tvář i po přechodu do Hollywoodu. Na poli žánrového filmu jsem loni neviděl nic opojnějšího, tečka.

V těsném závěsu:
Gravitace (r. Alfonso Cuarón) – Obdivuhodné z řady důvodů, mimo jiné pro svou absolutní provázanost textu s podtextem.

Život Adele (r. Abdellatif Kechiche) – Mistrný portrét dívky, pevně zakotvený v dějinách malířství, sochařství, literatury a filmu.

Drogová válka (r. Johnny To) – Dokonalý mix filigránského dávkování informací a bravurně inscenované akce.

Drinking Buddies (r. Joe Swanberg) – Svěží vítr na americké indie scéně, především svou metodou improvizace, která do žánru romance vnáší ohromnou přirozenost.

Vlk z Wall Street (r. Martin Scorsese) – V kůži Jordana Belforta aneb tříhodinový „sales pitch“ opulentního životního stylu nenasytného bankéře.

K zázraku (r. Terrence Malick) – Kromě jiného skvěle vystižená nestabilní poloha lásky, z velké části díky volně plynoucímu vyprávění, na než si Malick může v klidu udělat copyright.

Způsob zabíjení (r. Joshua Oppenheimer) – Šokující vhled do alternativní dimenze, kde je všechno naruby a klíčovou roli v tom hrají hollywoodské šlágry.

Předloňští favorité vidění až loni:
30 minut po půlnoci (r. Kathryn Bigelow)
Na druhé straně kopců (r. Cristian Mungiu)
Post Tenebras Lux (r. Carlos Reygadas)

Chvilka negativity aneb sbírka toho nejhoršího:
Broken Circle Breakdown (r. Felix van Groeningen)
The Necessary Death of Charlie Countryman (r. Fredrik Bond)
Layla Fourie (r. Pia Marais)
Ráj: Naděje (r. Ulrich Seidl)
Jen Bůh odpouští (r. Nicolas Winding Refn)

Hudba 2013:
DARKSIDE – Psychic
Burial – Rival Dealer EP
Nils Frahm – Spaces
FKA Twigs – EP 2
Jessy Lanza – Pull My Hair Back
Forest Swords – Engravings

Videohry 2013 (z toho mála, na co jsem měl čas):
Tomb Raider – hodně zdařilé zapojení konvencí hollywoodských dobrodružných blockbusterů do formátu indianajonesovské videohry
Gone Home – důkladná narativizace videoherního prostoru, která svým podvracením adventurního a hororového žánru zřejmě frustruje mnohé
Brothers: A Tale of Two Sons – skvělý příklad vytváření empatie skrze jedinečné kooperativní ovládání, jen škoda té krátké délky

VÍT POLÁČEK

Svět:
1. Oceán (režie: Emmanuel Laborie) – V rámci sekce Semaine de la Critique v Cannes promítaný krátký film francouzského režiséra Laborieho ukazuje, že k silné výpovědi není potřeba tří hodin. Mikroklima jedné rodiny na dovolené u moře a dětské světy naruší setkání s neštěstím. Pro mě jednoznačně film roku.
2. Soldatte Jeannette (režie: Daniel Hoesl) – Debut mladého Rakušana precizním stylem popisuje cestu ženy, která systematicky ruinuje své konto, aby se následně vydala na venkov. Hoeslův styl vychází z improvizace na dané téma, ale zároveň je preciznější než řada jiných filmů a má jasně definovaný vlastní styl. Pomocí něho nevtíravě pokládá otázky po stavu současné civilizace a jejím směřováním, stejně jako po hledání lidského štěstí.
3. Broken Circle Breakdown (režie: Felix van Groeningen) – Vlámský kovboj si vezme tatérku a jejich štěstí se násobí narozením dcerky. Ta ale onemocní rakovinou. Groeningen ale melodramatický příběh vypráví bez zbytečného vydírání, realisticky konstruuje svět a jeho film je jako dobré country. Nebojí se emocí a patosu a přitom zůstává uvěřitelný i drsný.
4. Camile Claudel 1915 (režie: Bruno Dumont) – Podle mého názoru nejsilnější Dumontův film, kde hlavní kontrast vzniká z riskantního spojení stylizovaného herectví herců a výkonů skutečných mentálně a tělesně postižených. Dumont vytváří obraz světa, kde poslední, kdo jsou schopni lidskosti a emocí, jsou právě blázni.
5. Minulost (La Passé, režie: Asghar Farhadi) – I přes chladné přijetí se mi Farhadiho francouzská novinka jeví jako zajímavější film než jeho oceňovaný Rozchod Nadera a Simin. Minulost je podle názvu abstraktnější a vizuálně načrtává daleko barevnější paletu toho, co Farhadi umí nejlíp. Analýzy nefunkční nebo rozpadající se rodiny a důsledky takového stavu.
6. Život Adele (režie: Abdellatif Kechiche) – Kronika vzniku a rozpadu jednoho vztahu v sobě nese řadu pozoruhodných momentů a je z hlediska filmové řeči i hereckých výkonů brilantní.
7. Apači (režie: Thierry de Perreti) – Do diskuse o chování Francouzů k vlastním minoritám vstupuje poměrně razantně tento korsický debut o ukradené pušce, která v průběhu děje vystřelí. Film je to radikální a to nejen proto, že je natočen ve formátu 4:3.

České filmy:
1. České století (režie: Robert Sedláček) – Robert Sedláček hledá podstatu českých dějin. Esejisticky klade provokativní otázky, které nechá ještě provokativněji deklamovat historické postavy. To, že se autoři vyhnuli pozitivistické rekonstrukci jednotlivých událostí, dělá ze seriálu největší a filmovou událost sezony. V televizi možná i desetiletí.
2. Maria Stock (režie: Jan Březina) – Suverénní režie a atmosféra, která by se dala krájet, jsou hlavní devizy tohoto „sudetského“ absolventského filmu studenta režie na FAMU. Skvělé je i to, že se tu vypráví obrazem a autoři se neobtěžují všechno zbytečně divákům vysvětlovat. Čirá radost.

Událost mezi festivaly:
Retrospektiva sekce Semaine de la Critique v Cannes uváděná v pražském Ponrepu. Vidět kompletní sekci nejprestižnějšího festivalu je neocenitelná možnost nejen pro odborníky a studenty filmových škol.

Resty z minulého roku, které by mi bylo líto opomenout:
1. Páté období (La cinquiéme saison), režie: Peter Broosens a Jessica Woodsworth – Belgická apokalyptická vize ukazuje svět, ve kterém se lidé pod ekologickým tlakem začínají bát. Strachem ale přestávají být lidmi a stávají se jeden druhému vlkem. Vynikající paralela se současnou krizí strhává obrazem, použitím folklóru i citací z vlámské malby.
2. Přijít o rozum (A perdre la raison, režie: Joachim Lafosse) – Lafosseho tématem vždy byla manipulace jedince jedincem. Ve svém posledním filmu ale dosáhl vrcholu. Analýza patologické situace svým odstupem i sílou zároveň připomíná Michaela Hanekeho. Na rozdíl od něj ale Lafosse nepotřebuje používat nástroje jako falešné napětí nebo zbytečně přepjatě konstruovat zápletku.
3. Vyplnit prázdnotu (Lemale et ha´halal, režie: Rama Burhstein) – Mikrosonda do světa chasidské rodiny v Izraeli. Velmi jemný příběh klade otázky po smyslu života, smyslu svatby i o hledání sebe sama. Rama Burhstein vychází z tradic i tradičního uvažování ortodoxních židů, ale přitom zůstává srozumitelná i pro západní publikum. Navíc své prostředí chápe a nepodrobuje ho samoúčelné kritice, jak bývá u izraelských filmů někdy zvykem.

JAROSLAV STUCHLÝ

Kinozážitky:
Walter Mitty a jeho tajný život –  romance kombinovaná se zprávou o konci tištěných médií s výtečnou hudební dramaturgií (nasazení Bowieho „Space Oddity“ vstřícně naladěného diváka emocionálně dostane)
Gravitace – vizuální opojení roku (ale Oscara za kameru přeji už konečně Rogeru Deakinsovi)
Světová válka Z – přes neskutečné problémy s přepisováním scénáře a předělávkami na poslední chvíli nakonec v kinech příjemně překvapil svižný a napínavý zombie thriller

Televize:
Hořící keř – tuzemský televizní počin roku
České století – navzdory výtkám, že tenhle/tomto chybí/přebejvá jde o solidní příspěvek do diskuse nad našimi dějinami (a jejich aktéry)
Zločin –  že se ČT rozhodla uvést dvě řady tohoto dánského seriálu, je chvályhodné. Že jej ukryla do pro běžného diváka nesledovatelných před a po půlnočních časů, aby náhodou někoho nenapadlo srovnání s bídou tuzemské tvorby, je zločin
Pod ochranou Žerotínů – dokument připomínající činnost Jednoty bratrské
4. epizoda 7. série Teorie velkého třesku (The Raiders Minimization) – stejně jako Sheldona (a posléze i ostatní hochy) mě naprosto rozsekala Amyina analýza (pro moji generaci) kultovních Dobyvatelů ztracené archy

Knihy:
Opráski sčeskí historje – myslel jsem, že je to jen mediální bublina, ale místy jsem se pobavil téměř montypythonovsky
Frank Miller: Drsná škola – komiksová vypiplanost roku
Luboš Ptáček: Akira Kurosawa a jeho filmy – poctivě připravenou a čtivou monografii hyzdí jen několik nepochopitelně přehlédnutých hrubek

Kulturní události:
spolupráce s mezinárodní skupinou Gen Rosso na muzikálu Streetlight
odvolání pánů Swiderského a Elbela z vedení šumperského divadla (konečně!)
natáčení Sokolova filmu Krásno (jděte se do kina podívat, kde žiju :-))

NIKOL ŠUSTROVÁ

Celovečerní filmy:
Velký Gatsby (Baz Luhrmann, 2013)
Ukončete výstup a nástup (Sam Fleischner, 2013)
Bling Ring: jako VIPky (Sophia Coppola, 2013)
Hon (Thomas Vinterberg, 2012)
Kapitán Phillips (Paul Greengrass, 2013)
Gravitace (Alfonso Cuarón, 2013)
Camille Claudel 1915 (Bruno Dumont, 2013)

Krátké filmy:
Untitled Josh Mond Short (Josh Mond, 2013)

Seriály:
Vicious (Ed Bye, 2013)
Orange Is the New Black (2013)

Zklamání:
Hobit: Šmakova dračí poušť (Peter Jackson, 2013)
Ledové království (Chris Buck, Jennifer Lee, 2013)
Star Trek: Do temnoty (J.J. Abrams, 2013)
Pěna dní (Michel Gondry, 2013)

DANIEL VONDRA

Nejinspirativnější filmy viděné v roce 2013
Byt (1968, r. Jan Švankmajer)
Higgs: do jádra imaginace (Higgs, Into the Heart of Imagination, 2012, r. Hannie van der Bergh a Jan van der Bergh)
Láska (Amour, 2012, r. Michael Haneke)
Lincoln (2012, r. Steven Spielberg)
Obnažené město (The Naked City, 1948, r. Jules Dassin)
O slavnosti a hostech (1966, r. Jan Němec)
Soumrak bohů (La Caduta degli dei, 1969, r. Luchino Visconti)
Spiklenci (Os Inconfidentes, 1972, r. Joaquim Pedro de Andrade)
Špinavá hra (Play Dirty, 1968, r. André De Toth)
Velká nádhera (La Grande bellezza, 2013, r. Paolo Sorrentino)
Zázrak v New Yorku (Miracle on 34th Street, 1947, r. George Seaton)
Způsob zabíjení (The Act of Killing , 2012, r. Joshua Oppenheimer)

VERONIKA ZÝKOVÁ

Největší filmové zážitky
Jako obvykle jsem několik zásadních titulů zmeškala a na jiné stále sbírám odvahu (tíživá dramata Asghara Farhadiho). Řazení filmů v seznamu níže je spíše orientační…

Jîn (Reha Erdem)
Drinking Buddies (Joe Swanberg)
Side Effects (Steven Soderbergh)
Gravity (Alfonso Cuarón)
Captain Phillips (Paul Greengrass)
Frances Ha (Noah Baumbach)
La Vie d’Adelle (Abdellatif Kechiche)
La grande bellezza (Paolo Sorrentino)
Imagine (Andrzej Jakimowski)
Spring Breakers (Harmony Korine)
Upstream Color (Shane Carruth)
The Act of Killing (Joshua Oppenheimer)
Tito on Ice (Max Andersson, Helena Ahonen)
Blue Jasmine (Woody Allen)

Pětihvězdičkové filmy zhlédnuté 2013
Laura (1944, Otto Preminger)
Kahaani (2012, Sujoy Ghosh)
Eega (2012, S.S. Rajamouli)
Monkey Business (1931, Norman Z. Leod)
Phoenix Tapes (2000, Matthias Müller, Christoph Girardet)
Špatně namalovaná slepice (1964, Jiří Brdečka)
The Pub (2012, Joseph Pierce)

TV
Top of the Lake
Homeland – 3. řada mě rozhodně nezklamala a jsem zvědavá na čtvrtou
Broen – je skvělé vidět zase Sagu a Martina společně v akci
Ripper Street – 2. řada stále kvalitní
Breaking Bad – takhle důstojné zakončení bych přála každému seriálu a hlavně nám divákům
The Fall – trochu rozporuplné dojmy z konce první série, ale i tak vynikající temná záležitost
House of Cards
České století – Sedláček mě pořád baví
Hořící keř – nejpůsobivější minisérie roku
+ Záznamy inscenací Divadla Komedie – viz Miloš Kameník.
+ Uvedení starých čs. TV inscenací (nejen) na ČT art – mj. Pan Jordán a Habada, Bratranec Pons…. Jen tak dál a neomezovat se jen na adaptace historických látek…
+ Uvedení rarit na CS Filmu, radost ovšem někdy kazí nesprávný formát (ořez šú filmu Pochodně).

Videohry
Hraju takřka výhradně adventury, takže:
The Stanley Parable – zlatá cena za sofistikovanost a zábavnost
Papers, Please – nenapadlo by mě, že hrát si na úředníka na imigračním, porovnávat doklady dávat razítka mě bude tak bavit. A taky nenápadně rozvracet totalitní režim… Prostě nádhera.
Gone Home – silný příběh, lepší než Dear Esther
Brothers: A Tale of Two Sons – speciální zmínka, ani ne tak za příběh, ale za ovládání a celkově radost z kooperace, hře se daří emocionálně provázat hráče s postavami
Kentucky Road Zero: Act I & II – poetická a vizuálně zajímavá hra
The Cave – pro milovníky puzzles radost, pro nás ostatní krásné pokoukání

Hudba
Objevem byli Střídmí klusáci v kulisách višní. Ze zahraniční produkce je pro mě jednoznačným favoritem deska Земля kapely Океан Ельзи, zážitekm byl koncert tohoto uskupení ve Lvově. Jinak ale v téhle oblasti mám co dohánět. Každopádně bych chtěla poděkovat Vladimíru Foretovi za vynikající dlouholetou dramaturgii Jazz Tibet Clubu v Olomouci!

Knihy
Pátá část série Asy Larssonové – Oběť Molochovi.
Ze zahraničních komiksů volím Blacksada, který vyšel na sklonku roku 2012. Z domácí tvorby mě potěšilo vydání stripů Hovory z rezidence Schlechtfreund Vojtěcha Maška a Džiana Babana a jejich křest na Knihexu.

Nejlepší akce
Většinou zde budu psát o akcích, na kterých jsem nějakým způsobem spolupracovala, takže beru námitku, že jsem zaujatá. Poprvé jsem zažila Open Air Program hradeckého divadelního festivalu a byla uchvácena jeho rozsahem a pestrostí.
Další zážitek přišel na Noir Filmu Kokořín (nyní Noir Film Festival), kam dramaturgové Milan Hain a Jana Bébarová vybrali skutečně vynikající noirová díla (např. Laura, Niagara, Leave Her to Heaven). Prostředí mě nadchlo (pokud pominu neosvětlenou cestu z hradu, která byla tím pádem nepříjemně adrenalinová) a jsem zvědavá, jaké to bude na Křivoklátu a co vyberou Milan a Jana letos.
Na PAFu mě letos bavila zejména sekce Pestrá padesátá. Pavel Ryška nachystal skvělé přednášky a výběr filmů rovněž neměl chybu. Velký zážitek.
Nabídka DAFilms.cz a události na tomto portálu mi umožnily zhlédnout několik opravdu zajímavých filmů z počátků české kinematografie, z autorské dílny slovenských dokumentaristů, snímky na pomezí dokumentu a animace ad.

Zklamání
La migliore offerta – nejde sice o žádné extra zklamání a propadák, ale je to film, od kterého jsem čekala víc
Zimní les – tahle kniha mě opravdu zklamala, od autora vynikajícího Řeznickýho kluka (kongeniální filmovou adaptaci natočil Neil Jordan) jsem čekala hodně, ale tehle román Patricka McCabe opravdu není dobrý