Zde se nacházíte: 25fps » Český film » Česká kinematografie v roce čtrnáct. Výhled

Česká kinematografie v roce čtrnáct. Výhled

Česká kinematografie v roce čtrnáct. Výhled

VÝHLED: České filmy 2014 – MILOŠ KAMENÍK –

S uplynulým rokem 2013 rekapitulujeme, co zajímavého se na poli kinematografie urodilo, časopisy a weby zveřejňují žebříčky nejlepších i nejhorších titulů, u nás i ve světě se schyluje k udílení výročních cen. Díky pravidelně zveřejňovanému plánu premiér na stránkách Unie filmových distributorů si už ale můžeme udělat rámcovou představu o vývoji českého filmu v roce nastávajícím. Už při letmém pohledu na tabulku je ledacos patrné. „Nová“ nová vlna je v nedohlednu, konat se bude jednoznačný útok na pokladny kin, a to v nebývalém rozsahu. Nasazení potenciálně divácky úspěšných děl (zejména v první polovině roku) je tak nahuštěné, že je jisté jen jedno – nemálo producentů odejde ze souboje o diváky neuspokojeno. Pokud vezmeme soupis premiér jako celek, můžeme v něm vypozorovat hned několik trendů.

Herci za kamerou

Shodou okolností se letos v kinech objeví hned tři debuty slavných herců. Režírující herci jsou v Hollywoodu běžným jevem, u nás se jedná spíš o výjimku a málokdy úspěšnou (viz Jan Kraus a jeho Městečko z roku 2002). Debuty Miroslava Krobota (Díra u Hanušovic – premiéra v říjnu) a Ondřeje Sokola (Krásno – premiéra v lednu) nejsou zase takovým překvapením, protože v obou případech jde o velmi zkušené divadelní režiséry a lze čekat, že řemeslo jim nebude dělat problém. Navíc se oba vydali cestou autorského filmu. Krásno je propagováno jako černá komedie s kriminální zápletkou a ačkoli Sokol v posledních letech těží především z popularity televizního baviče, tak do filmového projektu pravděpodobně vloží větší ambice a snad se i rozpomene na doby, kdy se v divadle věnoval „coolness“ dramatice. Vyšší ambici než „jen“ pobavit má (snad) i Krobotova Díra u Hanušovic. O tomto projektu se zatím mnoho neví, krom obsazení, které nijak překvapivě vychází především z ansámblu Dejvického divadla.

http://g.denik.cz/43/e8/dira-uhanusovic-vikantice-nataceni-filmari-26_denik-1024.jpg

Z natáčení filmu Díra u Hanušovic. Autor: DENÍK/Jiří Kopáč

Mnoho toho nevíme ani o počinu Jiřího Mádla Pojedeme k moři (duben). Zřejmě nejtalentovanější herec mladé generace debutuje díky producentovi Miloslavu Šmídamejrovi, v jehož režijních počinech (Peklo s princeznou a Probudím se včera) ztvárnil Mádl hlavní role. Nepochybně se objeví nejedna spekulace, nakolik stojí za realizací skutečně slibná látka, jaký je Mádlův režijní přínos a nakolik se jedná o marketingovou záležitost. Na filmu obsazeném především dětmi by totiž lehce pohořel i daleko zkušenější tvůrce.

Vzhledem ke konkurenci (viz níže) nečekám u „hereckých debutů“ zrození nějakého megahitu, ale možná se dočkáme filmů o to zdařilejších a hodnotnějších.

Sequely

Kina se letos pokusí ovládnout především čtveřice sequelů. Největší komerční úspěch se očekává od druhých Babovřesk, které loni v ziscích nenašly konkurenta, přestože se na ně snesla vlna kritiky pro přílišnou lacinost a podbízivost. Tvůrci v úspěch Babovřesk 2 (únor) natolik věří, že už připravují třetí díl. Odhaduji nižší zájem publika než v případě jedničky (návštěvnost samotná nevypovídá o spokojenosti), ale přesto půjde asi o jediný film, jehož producenti se nemusí třást o výdělek. Kvalitativní posun se pochopitelně konat nebude.

Do stejných vod pokusí vstoupit i Tomáš Vorel se snímkem Vejška (leden), jenž naváže na sedm let starý hit Gympl (2007). Kromě Vorla, který si filmy tradičně produkuje sám, se na produkci podílel i Miloslav Šmídmajer. Cílovou skupinou má být na rozdíl od Babovřesk generace, která ještě sem tam do kina chodí. Přesto těžko odhadnout, jak tento návrat dopadne, neboť předloňské pokračování rovněž populární Cesty z města (2000) nazvané Cesta do lesa (2012) zůstalo návštěvností hodně za očekáváním navzdory vcelku dobré pověsti a kritikám. V traileru Vejšky je patrný návrat k poetice Gymplu, režisér se drží ironické nadsázky a jízlivého pohledu na fenomény doby, což je pro něj typické a v čem je v českém kontextu (kupodivu) stále výjimečný. Snad ve výsledku nesklouzne ke schematické karikatuře a bulvarizaci, jako se mu to stalo u snímku Ulovit miliardáře (2009).

Opravdu velký otazník ale visí nad pokračováním kultovní komedie Věry Chytilové a Bolka Polívky Dědictví aneb kurvahošigutntág (1992). Divácky úspěšný titul, doceněný kritiky až o dekádu později díky mnohým televizním reprízám, doslova zlidověl. Komedie stavěla na kombinaci Polívkova komediantství (a přesně odpozorovaného upřímného buranství) a trefného popisu raných devadesátých let, což bylo zase devízou režisérky. O pokračování se mluvilo několik let a režie se nakonec ujal Robert Sedláček, což se zdálo jako nejlepší možná volba. Sedláček patří k nemnoha režisérům, kteří jsou dnes schopni spojit komediální žánr s kritickým pojmenováním dobových jevů, přestože jeho poetika se opírá o menší míru nadsázky, než tomu bylo u Chytilové. Dědictví aneb Kurva se neříká! (únor) bude nepochybně dílo, o němž bude každý vědět, ale reálnou návštěvnost lze těžko odhadovat. Sedláček dosud nenatočil hit a navíc mohou filmu uškodit různé zvěsti o jeho „kvalitách“. Ačkoliv Sedláček zároveň doposud nenatočil podprůměrný film, tak stojí před takřka nemožným úkolem, a to věrohodně navázat po více než dvaceti letech na osudy a charaktery postav, které byly zasazeny do naprosto odlišných poměrů a životních etap. Skoro se chce napsat, že to nemůže dobře dopadnout (viz pokračování seriálů Sanitka, Nemocnice na kraji města po dvaceti letech nebo film Sněženky a machři po 25 letech).

Ještě větší odstup (27 let!) dělí od prvního dílu Bony a klid 2 (květen). Ve filmu se vrátí všichni přeživší z prvního dílu (včetně Jana Potměšila nebo zapomenutého Josefa Nedorosta a Miloslava Kopečného) a zřejmě se zopakuje i narativní model jedničky, kdy budeme sledovat příběh vzestupu a pádu mladého muže (Jakub Prachař) ve světě velkých, ale ne zrovna čistých peněz. Stejně jako u druhého Dědictví určitě nebude snadné věrohodně a přitom smysluplně zachytit vývoj postav z úplně jiných časů a poměrů. Přestože se od scenáristy a režiséra Víta Olmera, který se k režii filmu pro kina vrací po dvanácti letech (po příznačně pojmenované komedii Waterloo po česku) neočekává vůbec nic (i když slušný ohlas podobně žánrově orientovaného Příběhu kmotra jistý komerční potenciál nabízí), je zde naděje, že by mohl vzniknout zábavný příspěvek k tuzemské exploatační kinematografii.

Bony a klid 2

Souboj hitmakerů

Jednoznačně „divácky“ jsou orientovány i tituly osvědčených tvůrců střední a mladší střední generace. Nemalé naděje jsou vkládány do hudební pohádky Jana Svěráka natočené podle scénáře jeho otce. Byť se Tři bratři (srpen) původně jevili jako oddechový a nenápadný (spojení tří divadelních operetek pro děti) projekt realizovaný během příprav ambicióznější evropské koprodukce, tak se od filmu očekává vyšší řemeslný standard, než u jiných režisérů. Tři bratři (teaser zde) by mohli přinést vzácnou kombinaci široce oblíbeného díla, za jehož sledování se nemusí stydět ani náročnější diváci.

Ani Jan Hřebejk se v souvislosti se Zakázaným uvolněním (červen) netají touhou natočit nadčasově populární komedii. Poprvé nevychází z předlohy Petra Šabacha, Michala Viewegha ani Petra Jarchovského, ale z divadelní hry Petra Kolečka, a ačkoliv Hřebejk nikdy nezabředl do podprůměru a i v oddechových látkách (i jeho „nejslabší“ filmy jsou stále o úroveň výš než tvorba Jiřího Vejdělka a Karla Janáka, o Troškovi nebo Poledňákové nemluvě) se snaží o kvalitní žánrové řemeslo, tak jeho jméno už dávno není zárukou hitu jako na přelomu tisíciletí.

Zakazane uvolneni - nataceni

Na cestu komerčního kompromisu se pravděpodobně vydal i Vladimír Michálek, který v 90. letech dovedl s úspěchem realizovat filmy velmi rozdílných žánrů a stylů (Zapomenuté světlo, Je třeba zabít Sekala nebo Anděl exit). V posledním desetiletí však o něm bylo slyšet méně a jeho poslední titul Posel (2012) prošel kiny bez většího zájmu diváků i kritiků. Pohádkář (září) se dle dostupných informací zdá být typický „lifestylový popík“ – autorkou předlohy je Bára Nesvadbová (knihu přepsal Marek Epstein), hlavní role mají ztvárnit Jiří Macháček, Eva Herzigová a Aňa Geislerová.

Na úspěch loňského Revivalu se titulem Andělé (říjen) pokusí navázat Alice Nellis. Film opět produkuje Rudolf Biermann a částečně se opakuje i obsazení (Vojtěch Dyk, Bolek Polívka či Zuzana Bydžovská). Nellis tentokrát adaptuje knihu Michala Viewegha Andělé všedního dne a ani v jejím případě se nedá příliš doufat v návrat ke kořenům (Ene bene, Výlet), kdy režisérka platila za nadějnou autorku hořkých komedií o rodinných vztazích. V poslední době se bohužel vydává ve šlépějích Ireny Pavláskové a svůj talent rozpouští v líbivějších a zákonitě povrchnějších látkách.

ceskatelevize.cz

S novinkami přijdou do kin i režiséři o generaci mladší. Jak Jiří Vejdělek, tak Karel Janák debutovali v polovině minulého desetiletí a nikdy se neprezentovali jinou, než primárně divácky orientovanou tvorbou.

V Něžných vlnách (leden) se Jiří Vejdělek pokusí protnout romantickou retro-komedii s barvotiskovou nostalgií. Dle traileru vypadá období normalizace v Československu jako prosluněný ráj na zemi, jen ta občasná branná cvičení jej narušují. O to „kdo s kým a jak“ půjde i ve filmu 10 pravidel (březen), i když v trochu jiných žánrových konturách. Po několikaleté pauze se vrací s tvorbou pro kina Karel Janák a opět se pokusí do českých poměrů implantovat typ teenagerské komedie, jak jej známe spíš z americké produkce. Janák sází na méně okoukané tváře (Matouše Rumla bude jistit komediální matador Miroslav Donutil).

Ostatní

Do kin se chystá i řada děl, která lze těžko zaškatulkovat, někdy v pozitivním slova smyslu, jindy v opačném. Objeví se opět bohužel několik podfinancovaných a zákonitě nezvládnutých filmů, přitom s mainstreamovou, nikoliv uměleckou ambicí. Nebýt levné digitální technologie, nikdy by tato díla nespatřila plátna kin. Kupodivu se stále daří točit, respektive shánět finance na realizaci Tomáši Magnuskovi. Známý enfant terrible českého filmového řemesla chystá do kin Modelky s.r.o. (duben), o jejichž režii se podělil s Davidem Laňkou. Podobným počinem budou pravděpodobně i Lovci a oběti (duben) Davida Beránka (debutoval v roce 2000 nízkorozpočtovým propadákem 24), kteří se hlavně obsazením snaží budit profesionálnější dojem, ale nízký rozpočet je z ukázky viditelný.

V květnu se snad bude v kinech promítat i debut Romana Kašparovského Všiváci (květen), jehož uvedení bylo už několikrát odloženo, ale na rozdíl od výše zmíněných titulů jde o film natočený s adekvátním rozpočtem, profesionálním štábem a kvalitním hereckým obsazením (Vetchý, Mádl, Voříšková, Janžurová a další). Jestli se v roce 2014 dostane do kin ještě delší dobu odkládaný a prokletý projekt dětské fantasy Poslední z Aporveru, je ve hvězdách. Debut Tomáše Krejčího už spolkl nemalé finanční prostředky a vypadá to na soudní dohru. Krom postprodukčních potíží spojuje oba debuty poutavý vizuál, ale i hrozba nepříliš zdařilého scénáře (viz trailery).

Dopředu těžko zařaditelným debutem je drama Michala Samira nazvané Hany (květen). Producentem snímku, který se natáčel pouhé tři dny (mělo by jít o první český příspěvek k filmům pořízených v jednom záběru), je Matěj Chlupáček (Bez doteku) a záměr tvůrců v rozhovorech napovídá, že dílo zůstane ambivalentně vězet mezi experimentem a touhou po klasickém žánrovém filmu.

V seznamu se mi podařilo nalézt pouze tři filmy, u nichž by se snad dala vysledovat nějaká snaha o výpověď, o něco víc než jen nezávazně pobavit. Do časů normalizace se vrací Andrea Sedláčková v dramatu Fair Play (březen) a dle ukázek se zdá, že bychom na plátně mohli spatřit o trochu plastičtější obraz doby, než jak tomu bývá u jejích kolegů. Vztahové drama ze sportovního prostředí s tematikou dopingu produkuje společnost Negativ, jež je známá dramaturgickou důsledností i dostatečně zajištěnou realizací svých projektů. Sedláčková však dosud natočila pouhé dva tituly nevyrovnané kvality (Oběti a vrazi, Musím tě svést) a navíc se vrací po dvanáctileté pauze.

Téměř stejnou dobu, tedy více než dekádu, nenatočil žádný snímek velmi talentovaný Petr Václav (Marián, Paralelní světy). Dramatem Cesta ven (duben) se vrací k romské problematice a poděkování patří především České televizi, že se tohoto, dnes zvlášť nepopulárního tématu ujala.

K normalizaci se obrací i Místa (datum premiéry bude upřesněno), při jejichž realizaci se podruhé setkali režisér Radim Špaček a scenárista Ondřej Štindl. Slibné drama uvede na plátno neokoukané mladé herce (Jan Cina nebo Vladimír Polívka) a minimálně nahlédne dané období jinou než sentimentální retro optikou.

Nakonec se v kinech objeví i další nové filmy, o něž se média zatím nezajímají a mně se o nich nepodařilo vypátrat nic konkrétnějšího. Některé se na soupisce plánovaných premiér vyskytují (Prosím pomozte, Fotograf, Život je život, Sex, láska a něžnosti), jiné ještě ne. S největší pravděpodobností však půjde spíš o tituly se skromnějším rozpočtem, možná ale s o to větším „uměleckým“ potenciálem. Určitě by to bylo ku prospěchu, protože český film potřebuje novou krev, která by mohla přijít zejména s nástupem nové generace. FAMU opustila (nebo brzy opustí) řada esteticky velmi vyhraněných mladých tvůrců, v nichž lze spatřovat nemalý umělecký potenciál. Snad se do kin podaří uvést alespoň netradiční komedii v „kaurismäkiovském“ duchu Cesta do Říma, kterou natáčí Tomasz Mielnik, a našlo by se i několik dalších.

Nepochybně zajímavé počiny lze vyhlížet v oblasti dokumentu, a to zejména na podzim, kdy se aspoň do omezené distribuce dostávají filmy uvedené v Jihlavě. Jakýmsi nepsaným manifestem nastupující dokumentaristické generace by se mohla stát adaptace bestselleru Gottland (Petr Hátle, Rozálie Kohoutová, Viera Čakányová, Radovan Síbrt a další), jejíž uvedení se letos očekává. Při kvantitě dokumentů v našich kinech v posledních letech není divu, že se objevují i dokumenty s větším komerčním potenciálem. Jedná se převážně o cestovatelské mainstreamové snímky, které patří spíš na obrazovky nebo jako DVD příloha časopisu Koktejl. Mám na mysli filmy Aldabra (únor) Steva Lichtaga, Trabantem Jižní Amerikou (březen) Dana Přibáně nebo Století Miroslava Zikmunda (duben) Petra Horkého.

Zájemci o české komedie si budou v letošním roce lámat hlavu, na co dřív, ale pokud od filmu čekáte něco víc, budete muset doufat, že se dva až tři snímky povedou, a vyhlížet lepší časy.

P. S. Můj osobní tip návštěvnosti: Krásno (70 000 diváků), Díra u Hanušovic (30–50 000), Pojedeme k moři (20–30 000), Vejška (více než 200 000), Babovřesky 2 (500 000), Dědictví aneb Kurva se neříká (400 000), Bony a klid 2 (50 000), Tři bratři (800 000), Zakázané uvolnění (130 000), Pohádkář (180 000), Andělé (120 000), Něžné vlny (400 000), 10 pravidel (90 000), Modelky s.r.o. (15 000), Lovci a oběti (10 000), Všiváci (70 000), Poslední z Aporveru (nebude uveden), Hany (15 000), Fair Play (50 000), Cesta ven (5 000), Místa (20–30 000).

Osobní odhad nejvyzdvihovanějších filmů (v rámci anket a kritik): Cesta ven, Místa, Díra u Hanušovic, Tři bratři.

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Profilový obrázek
Počet článků : 69

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

sex toy in india
Zpět nahoru