2017: Redakční bilancování

Jako v předchozích letech (2016, 2015, 2014, 2013, 2012, 2011, Redakční TOP: Guilty Pleasures), i tentokrát jsme dali dohromady ohlédnutí za tím, co pro členy redakce a spolupracovníky 25fps bylo ve filmu, TV, audiovizuálním umění i dalších oblastech v uplynulém roce nejzajímavější. Kvůli časovým rozdílům mezi festivalovými a distribučními premiérami doporučujeme připomenout si topku z předchozího roku. Jako vždy budeme rádi, když se s námi zde v komentářích nebo na našem Facebooku a Twitteru podělíte i vy o vaše nejsilnější kulturní zážitky. Děkujeme vám za přízeň a přejeme vše dobré v roce 2018!

 

JANA BÉBAROVÁ

Blade Runner 2049 (Denis Villeneuve) – Jelikož jsem na něm byla třikrát v kině a šla bych i víckrát, kdyby tak rychle nezmizel, musí to být No.1. Jestli na někoho v současném Hollywoodu dnes už nadužívané a lehce devalvované slovo vizionář platí, pak na Denise Villeneuva. A jestli Roger Deakins konečně nedostane zlatého plešouna, tak… mi to bude fakt líto.

1945 (Ferenc Török) – Černobílý western à la V pravé poledne z poválečného Maďarska s půdorysem antické tragédie o Židech vracejících se z koncentráku a jejich konfrontace s vesničany v čele s corleoneovským kmotrem-starostou. Vypravěčsko-vizuální mistrovství.

Dobrý časy (Benny Safdie, Josh Safdie) – FuckUp jízda New Yorkem. Už od Stmívání vím, že hereckou dvojici Robert Pattinson-Kristen Stewart nepodceňovat. A po Dobrých časech, že mám bratry Safdieovy v hledáčku.

Nemilovaní (Andrej Zvjagincev) – Dramaticky sevřená studie rodičovského chladu a psychiky rozvádějícího se manželského páru rozdělovaného čirou nenávistí a opovržením, které nedokážou potlačit ani při hledání ztraceného syna.

Měsíc Jupitera (Kornél Mundruczó) – Doslova úlet. Kdyby mi příběh uprchlíka, co se umí vznášet, někdo vyprávěl, nedokázala bych si představit, jak to bude fungovat na plátně. To chce zkrátka režijního mága, kterým Mundruczó bez pochyb je. Takto se konvenci (tématu uprchlíků) dává invence.

O těle a duši (Ildikó Enyedi) – Je to jako s tím Jupiterem – Enyedi nekonvenčními nápady bourá všechny averze k divácky přečerpanému vztahovému dramatu. Vystavět pouto lásky mezi mužem a ženou skrze sdílený sen o jelenovi a laňce chce velkou míru fantazie. Přesně takto si představuju festivalového vítěze.

Světlo mezi oceány (Derek Cianfrance) – Můj oblíbený režisér, adorovaný Michael Fassbender a romantika o nenaplněné lásce, u které mi během posledních patnácti minut tekly krokodýlí slzy a nezastavitelný průtok pokračoval dalších dvacet minut po skončení. Pročistit si slzné kanálky je občas potřeba.

Přízrak (David Lowery) – Ve Varech letos všichni stalkovali Caseyho Afflecka. Já jsem si po skončení karlovarské projekce dala selfie s kávovarem zakrytým plachtou a byla jsem spokojená.

Wind River (Taylor Sheridan) – Buddy movie detektivka ze zasněžené indiánské rezervace plná rodičovské bolesti, s agentkou FBI stejně tak krásnou, křehkou a drsnou, jako je okolní příroda, a s nervy drásající hudbou dvojice Nick Cave & Warren Ellis.

Odnikud (Fatih Akin) + matka! (Darren Aronofsky) – Emocionální psycho o trpících matkách mužským pohledem dvakrát úplně jinak.

Zabití posvátného jelena (Yorgos Lanthimos) – Takovou míru nepříjmného znepokojení ve mně vždy vyvolával snad jen Michaela Haneke. Funny Games nové generace?

Oklamaný (Sofia Coppola) – Siegelovu verzi ze 70. let s Clintem Eastwoodem mám ráda, ale je dobré mít na takto ženské téma i druhý pohled než jen od režiséra drsných macho filmů. A na schopnosti Coppoly v charakterové drobnokresbě žen bych si vsadila vždy.

Místo u moře (Kenneth Lonergan) – Americké zapadákovy a jejich komunity mě baví. A Casey Affleck samozřejmě!

Western (Valeska Grisebach) – Vedle 1945 další evropská záležitost s westernovou kostrou. Nejsou to jen široké horizonty divoké přírody (s divokou řekou a divokým koněm jako klíčovými prvky), které jsou jako vystřižené z filmu Sergia Leoneho, ale zejména archetyp eastwoodovského hrdiny, nemluvného tajemného cizince nejasné minulosti, jenž přichází do zapadlé vesnice na Balkánu.

Klient (Asghar Farhadi) – Farhadi by si mohl udělat živnost na rozehrávání vztahových konfliktů s přesně načasovaným dávkováním informací a odkrýváním tajemství. „Quality Iran“.

Seriálová srdcovka: Sedmilhářky – Díky za Big Sur, Monterey a ty ženy. A novou sérii dělá Andrea Arnold!

Dokumentární srdcovka: Richard Linklater: Snění je osud – Když ho miluješ, není co řešit.

Česko-slovenské zajímavosti v abecedním pořadí: Obchodní dům, Bába z ledu, Bo Hai, Čára, Kvarteto, Masaryk, Nerodič, Out, Pátá loď, Sbohem děcáku, Svět podle Daliborka, Špína, Švéd v žigulíku, Teorie rovnosti (Český žurnál), Zahradnictví

Filmové akce: Visegrad Film Forum (duben, Bratislava), Art Film Fest (červen, Košice), Noir Film Festival (srpen, Křivoklát), iShorts; Kraťasy ze Zlína (listopad, Praha->Košice)

Filmové knihy: George Lucas. Život stvořitele Star Wars. (Brian Jay Jones), Sběrná kniha. Helena Třeštíková v rozhovoru s Pavlem Kosatíkem, Rejža Vorel (Tomáš Vorel, Jan Dvořák, David Vávra)

 

KLÁRA FEIKUSOVÁ

Nejlepší seriály 2017:
Alias Grace – Doslova jsem z toho nemohla spát. A stejně si to dám tak ještě třikrát.
American Gods – Až mi bude zase nějaký cinefil tvrdit, že televize není tak vizuálně zajímavá jako film, pošlu na něj Czernoboga.
Anne – Nostalgie potkává sociální realismus a jak jim to klape! Dávka cukru akorát.
Broadchurch s03 – Jednoznačně nejlepší sezóna a spolu s The Fall nejlepší britský fikční komentář k rape culture. #metoo
How To Get Away With Murder s04 – Jeden z mála seriálů, který dokáže být napínavý, ačkoli používá podobná schémata.
Skam s04 – Sana <3
Team Chocolate – Viděla jsem bohužel jen jednu epizodu, ale i tak to sem patří, protože něco tak úžasného nelze opomenout. Aneb zaměstnanci čokoládovny s Downovým syndromem na road tripu za ztracenou láskou jednoho z nich? To chcete.
The Good Place – Sitcom is not dead, jen potřebuje víc Kristen Bell.
The Young Pope – Jude Law, Diane Keaton, Paolo Sorrentino a klokani. Co víc člověk v životě potřebuje.

Největší zklamání 2017:
Godless – Western “o ženách”, který je ve skutečnosti o dvou chlapech, co mají víc štěstí než rozumu a kde je zcela zbytečně vyvražděná vesnice Afro-Američanů? Děkuji, nechci. Pokud někdo zajímá western o ženách, doporučuji Strange Empire.
Game of Thrones s07 – Už konec, prosím.
Sherlock s04 – Proč. Proč.

Nejlepší staré seriály zhlédnuté v roce 2017:
Breaking Bad (2008–2013) – Geniální, zvláště ten humor.
The Twilight Zone (1959–1964) – Možná nejbrilantnější televizní počin ever. A to možná je tam kvůli Buffy.
Veronica Mars (2004–2007) – Sociálně kritické teen drama stejně temné jako jeho humor – miluju to.
Eastwick (2009) – My televizní teoretici si nehrajeme na guilty pleasure, nicméně mám novou slabost pro okultní soaps (zvláště když Paul Gross hraje Satana).

Největší zážitky spojené s TV:
Prix Europa v Berlíně – Chci Myslánku a pořád se tam vracet.
Rozhovor s Mattem Hillsem a Mareike Jenner – snad již brzy na stránkách 25fps! (Překlady jsou zlo.)

Resty: Feud, The Handmaid’s Tale, Legion, Glow

 

MILAN HAIN

Nejlepší filmové novinky viděné v kině:
Blade Runner 2049 (2017)
Dobrý časy (2017)
La La Land (2016)
Místo u moře (2016)
Mlčení (2016)
Nick Cave: 20 000 dní na Zemi (2014)
Paterson (2016)
Personal Shopper (2016)
Wind River (2017)

Nejlepší filmy zhlédnuté v uplynulých 12 měsících bez ohledu na rok jejich vzniku (aneb dohánění restů):
Peter Ibbetson (1935)
The Scarlet Letter (1926)
Slečinky z Rochefortu (1967)

Nejlepší knihy o filmu přečtené v roce 2017:
Rudy Behlmer (ed.): Memo from David O. Selznick
Ronald Haver: David O. Selznick’s Hollywood

Akce roku:
Noir Film Festival 2017 ♥
Summer Classic Film Series v Paramount Theatre v Austinu

Výkon roku:
Po letech úvah jsem se odhodlal k založení osobního webu.

 

VERONIKA JANČOVÁ

V letošní filmové nadílce připravené českými tvůrci mě nejvíce velmi příjemně překvapil ne zcela ryze český film Čára (Peter Bebjak). Napínavý příběh pašeráků z ukrajinsko-slovenských hranic s kriminální zápletkou možná má pár vad na kráse, ale jde o film, který má výbornou atmosféru, udržuje tempo až do konce, nabízí humor, silné emoce i vyhrocené krizové situace, není příliš předvídatelný a jako celek skvěle funguje. V konkurenci dalších českých a poločeských filmů Čáru snadno překročí a přeskočí Václav Kadrnka se svým Křižáčkem, který asi bude vévodit mnoha žebříčkům nejlepších českých filmů, ale v jeho neprospěch výrazně hovoří naprostý propad a nepochopení, s jakým se setkal u většiny diváků (vyjma filmové kritiky).

Rok 2017 přinesl řadu zajímavých dokumentárních filmů z mnoha oblastí od showbusinessu (Richard Müller: Nepoznaný) přes lidská práva (Hranice práce) až po politiku (Selský rozum). Dokumentární filmy jsou ty, ze kterých si jako divák vždy odnáším ty nejsilnější zážitky a nejvíce námětů k přemýšlení. Letošním nejvýraznějším dokumentárním filmem byl pro mě Milda (Pavel Křemen), perfektně vybalancovaný portrét Miloše Jakeše, který mě zaujal jak svých obsahem, tak formou a poukázal na nelehkou práci dokumentaristy při zpracovávání kontroverzních témat.

Ze zahraničních kinematografií mě v roce 2017 nejvíce zaujaly následující tituly (seřazeno abecedně): Brimstone (Martin Koolhoven), Chlapi nepláčou (Alen Drljević), matka! (Darren Aronofsky), Oklamaný (Sofia Coppola), O těle a duši (Ildikó Enyedi) a Poslední rodina (Jan P. Matuszynski).

Z poměrně malého množství seriálů, které jsem letos stihla zhlédnout, pro mě byl jednoznačným vítězem Příběh služebnice.

Největší zklamání mi letos připravil český snímek Absence blízkosti (Josef Tuka). Jeho startovní pozice byla díky zajímavému tématu velmi slibná a skvělá Jana Plodková výborně ztvárnila roli matky zmítané krizí mateřství. Má divácká očekávání však nebyla naplněna, film si vůbec nedokázal s tématem poradit a selhal na plné čáře.

Čas od času se mi stane, že namísto do běžného kina bezhlavě vyrazím do multiplexu vstříc „oddechové zábavě“ a pak toho lituji. Film, který bych nejradši (nejen letos, ale vůbec nikdy) neviděla, je Milovník po přechodu (Ken Marino), jenž je jednoduše úplně blbý.

Z mnoha starších filmů, které jsem letos zhlédla na obrazovce svého počítače, mi největší potěšení přinesl film Podraz (George Roy Hill, 1973). Toto sofistikované kriminální drama, které kombinuje skvěle odvyprávěný příběh plný akce a přiměřeného humoru s okouzlujícím Robertem Redfordem, nikdy neomrzí a je tedy pro mě největším znovuobjevením tohoto roku.

 

IVETA JANSOVÁ

Nejlepší filmy:
Wonder Woman – dlouho očekávané, skutečně povedené, jasná feministická message, i když pod vrstvou hollywoodské heteronormativity, doufejme, že producentské osobnosti do příště vezmou odvahu a učiní krok k větší komplexitě postavy. Tleskám za ztvárnění hlavní role i za super režii v podání ženské režisérky.
Atomic Blonde – sice trochu letní oddechovka, ale skvělé akční scény, výborná scenérie, perfektní záporáci, otevřená bisexualita hlavní hrdinky a zejména její herecké o fyzické výkony v podání úžasné Charlize Theron. Konečně „bondovka“, jak má být.
Rough Night – po sérii mužských „pařeb ve Vegas“ s ne ani tak úsměvným dějem a přehršlem podivných událostí přišla „ženská verze“, podobná logika, ale v osvěžujícím novém provedení. Dobrá nenáročná zábava na letní, jarní, podzimní i zimní večery.
Carmilla the Movie – zfilmování (téměř svépomocí) pokračování úspěšného web seriálu, velká radost pro fanoušky a fanynky a důkaz, že kultura odspodu je tou nejlepší kulturou.

Nejlepší pořady:
Saturday Night Live – jako už dlouhodobě je to pro mě dávka vítaného humoru, který je ostrovtipný, vypointovaný a politicky velmi nekorektní (nebo právě korektní?), což je v současné době potřeba. Vyzdvihuji zejména Kate Mckinnon a její výkony, brilantní!

Nejlepší seriály:
The Bold Type – feministický seriál z prostředí módního časopisu? Yas, please.
Big Little Lies – fenomenální! Zobrazení domácího násilí a dynamiky vztahu týrané osoby s jejím tyranem. Sepětí ženských individualit v blízkém přátelství. Úžasné Reese Witherspoon a Nicole Kidman.
One Day at a Time – sitkom z prostředí kubánské rodiny v Americe, matka samoživitelka, veteránka z armády s posttraumatickým syndromem, babička s kubánskými kořeny a neotřesitelným egem, vlezlý soused a dva teenageři. Smích zaručen.
Legends of Tomorrow – každotýdenní zdroj vtipných putování po minulosti a budoucnosti s poněkud outsiderským týmem vedeným neohroženou kapitánkou Sarah Lance.
Crossover Supergirl, Legends of Tomorrow, The Flash a Arrow – perfektní zápletka se zrcadlovou planetou, na níž vyhrál válku diktátor a nacismus je v plném proudu. Velmi aktuální zrcadlo současným náladám, dobré bojové scény a vtipné setkání postav napříč danými seriály.
Brooklyn Nine-Nine – komediální seriál z policejního prostředí? To pravé pro mne!
Law and Order: Specal Victims Units – dlouhodobá konstanta mého seriálového lístku, stále aktuální, stále dechberoucí. Děkuji M. Hargitay alias Olivii Benson za producentský a herecký skvost, který je pro mne zdrojem poučení i fascinace již více než patnáct let.
Will & Grace – krásný nostalgický návrat, který neztratil ani po letech svůj lesk.

Nejhorší…: Rok 2017 byl sám o sobě velmi otřásající a otřesný, pročež zůstanu jen u pozitiv a naladím se i na rok 2018!

Resty z roku 2017 a netrpělivě očekávané záležitosti roku 2018:
Pitch Perfect 3 – guilty pleasure se zpíváním.
Justice League – je tam Wonder Woman, žádné překvapení, jsem zvědavá i na uvedení Aquamana a Flashe.
Tomb Raider – Alicia Vikander jako Lara je velkým překvapením, jsem na to zvědavá.
Deadpool 2 – k tomu není co dodat.
Ocean’s Eight – Dannyho parťáci v ženském podání? Sandra Bullock, Cate Blanchet nebo Mindy Kahling? Budu tam první!

 

JANA JEDLIČKOVÁ

Památné TV momenty 2017
1. #metoo
2. snaha zestátnit ČT
3. zrušení neutrality internetu v USA
4. změna vedení ve Stream.cz
5. ohlášení odchodu Disney z Netflixu
6. nominace na Emmy Awards 2017
7. programová strategie TV Barrandov
8. započítávání odložené sledovanosti do ratingů ČT

TV seriálové tipy roku 2017
(výběr bez pořadových preferencí; guilty pleasures included)
Narcos, Anne with an E, 13 Reasons Why, Tytgat Chocolate (Team Chocolate), Queen Sugar, Až po uši, Dark
How to get away with murder (Vražedná práva), Escape to the Country, Star Trek: Discovery, Brooklin Nine – Nine, Grace and Frankie, Glow, Kafe a cigárko, Dynasty 2017, Krajinou domova II, Bonusfamiljen (Bonus Family), Legion, 3%, Dear White People, Grand Designs, Line of Duty, Cleverman, Broadchurch, This is Us, Big Little Lies (Sedmilhářky), The Expanse, Svět pod hlavou, Poldark, Black Mirror

WTF roku
The OA (to musíte vidět sami)
Aréna vrchního nástěnkáře Jaromíra Soukupa
obnovení Hit the Floor na BET
Kapitán Exner (proč??)
fandom Shadowhunters (kéž by takhle opanovaly internet a Freeform všechny TV fandomy)
návrat The Shanara Chronicles na MTV
The Leftovers bez cen Emmy
nominace This is Us na Emmy Awards

Hype roku
(ne že by to nebyla zatraceně dobrá TV, ale v kontextu jiných děl to dokonalost sama opravdu není)
Stranger Things 2, Příběh služebnice, DVTV, Negan (TWD), This is Us, Mindhunter

Zklamání roku
House of Cards s5 – občas se prostě kvůli nepředvídatelným socio-politickým událostem stane, že silně a zábavně subversivní seriál začne nechtěně realitu popisovat… v době, kdy o popis reality nemáte zájem, protože ji každý den vidíte, kam se jen otočíte…
Bloodline s3 – vcelku poutavá adaptace Zločinu a trestu by si zasloužila promyšlenější finále minimálně…
The Affair s3 – největší devizou seriálu byl vždycky narativní experiment, a ten se ve 3. sezoně kompletně rozpadl…
The 100 s4 – zbavit se postav, které jsou fandom miláčky, a nevěnovat se těm, kteří je nahradí, na dostatečném prostoru, se moc nevyplácí…
Victoria s2 – bylo by nasnadě dopřát hlavní postavě i jiné narativní linie, než jen tu milostnou, přece jen byla nejen milenka a manželka, ale i královna…
Krmelec U Muflona – taková 4. cenová rádoby sofistikovaná verze Kameňáků (pozn. pod čarou: málokteré české fikční seriálové dílo ponižuje bílé heterosexuální muže více než Krmelec… zatím si toho zjevně nikdo nevšiml…)

 

MILOŠ KAMENÍK

Nejlepší zahraniční film v české distribuci: Paterson (2016, r.: J. Jarmusch).

S pořadím dalších distribučních filmů je to složitější. Nerad bych některým snímkům upíral jisté kvality, ale žádný z letošních filmů už mě nenadchnul. Za vidění stálo několik evropských festivalových hitů, za nimiž stojí vesměs uznávání autoři (Zabití posvátného jelena, Druhá strana naděje, Zkouška dospělosti, Čtverec, případně mimoevropský film Lava Diaze Ta, která odešla). Za špatné nepovažuji ani některé hollywoodské tituly (La la land, Mlčení, Suburbicon), blockbustery (Logan:Wolverine, Válka o Planetu opic, Dunkerk) a navzdory kritikám ani některá pokračování více (Trainspotting, Blade Runner) či méně (Kingsman) legendárních filmů.

S českými filmy to mám podobné. Vzniklo docela dost lehce nadprůměrných (Svěrák, Sláma, Hřebejk, Krobot ad.), tradičně uchopených, titulů nebo odvážnějších počinů, které uvízly v půli cesty (Out, Špína, Skokan ad.), ale výjimečná mainstreamová i autorsky vyhraněná díla chybí. Filmů jako Křižáček se u nás, bohužel, mnoho nevidí. Ostatní snímky v žebříčku aspoň pozoruhodně odrážejí dobu, v níž žijeme, když už nejsou nadčasovými uměleckými díly, případně se snažím upozornit na pár neprávem přehlížených filmů.

České distribuční filmy:
1. Křižáček (2017, r.: V. Kadrnka)
2. Díra v hlavě (2016, r.: R. Kirchhoff)
3. Svět podle Daliborka (2017, r.: V. Klusák)
4. Všechno bude fajn (2017, r.: R. Kvapil)
5. Milda (2017, r.: P. Křemen)

 

MIROSLAV LIBICHER

Pokud si pojem „nejlepší film roku“ vyložím jako „film, který mi přinesl nejpůsobivější diváckou zkušenost“, pak musím tento titul udělit minimálně dva snímkům zároveň. Oba přitom pro plnohodnotný zážitek vyžadují zhlédnutí právě v kině, byť každý z lehce odlišných důvodů.

Dunkerk Christophera Nolana je mimořádně vtahující a strhující film, ačkoliv je zpracovaný uměřeným způsobem vymykajícím se běžným postupům moderních válečných filmů, které se po vzoru Spielbergova Zachraňte vojína Ryana snaží zprostředkovat perspektivu obyčejného vojáka v bitevním chaosu skrze neklidnou ruční kameru. Nolan dosahuje maximálního emocionálního účinku skrze rozmáchlé velké celky, důmyslné propojování vzájemně se dynamizujících vypravěčských linií a napětí vnáší zejména do znepokojivě klidných scén, v nichž je boj teprve očekáván.

Baahubali: The Conclusion, druhý díl epického fantasy diptychu indického režiséra S. S. Rajamouliho, je naopak filmem maximálně excesivním, který nenechá stranou žádný tvůrčí postup, jímž je možné na diváka zapůsobit. S podobným přístupem může snadno vzniknout hysterický a nechtěně směšný brak (vzpomeňme například na Lídu Baarovou a scény typu „ohnivá soulož“), z Rajamouliho rukou ale namísto toho vzešel trikový velkofilm, který cíl uchvacovat diváky záplavou atrakcí naplnil lépe, než se to podařilo většině amerických blockbusterů z poslední doby (z nichž ovšem Baahubali očividně čerpá stylistickou inspiraci, stejně jako z čínských wuxia snímků). K vrcholným momentům Baahubaliho řadím třeba společné akční scény titulního hrdiny s princeznou Devasenou, které jednak ohromují svou takřka taneční elegancí a jednak demonstrují Rajamouliho schopnost vyprávět obrazem a kombinovat silně maskulinní poetiku s něžnou romantikou a humorem.

Budu-li se držet mainstreamu, mezi dalšími povedenými snímky z uplynulého roku musím zmínit vynikající osmou epizodu Star Wars s podtitulem Poslední z Jediů, precizně zpracované sportovní drama Dangal (vedle Baahubaliho další film, který by mohl indické kinematografii umést cestičku k zahraničnímu publiku, jak ukazuje jeho fenomenální komerční úspěch v sousední Číně) a dvojici komiksových blockbusterů Wonder Woman a Strážci Galaxie Vol. 2 – ta v mých očích vyčnívá z již poněkud generické záplavy komiksovek, které se mi začínají zajídat. Možná by je měl točit Edgar Wright, který kombinováním žánrů a vršením popkulturních odkazů ve svém Baby Driverovi dosáhl daleko lepšího výsledku než třeba druhý díl Kingsmanů. A docela mne mrzí komerční fiasko velmi dobrých – a v lecčem svěže působících – filmů Král Artuš: Legenda o meči a Valerian a město tisíce planet.

Jelikož jsem se v roce 2017 ze studijně-pedagogických důvodů zabýval hlavně staršími filmy z asijské a severoafrické produkce, zmíním své největší letošní „objevy“ i z této oblasti:

Čínský snímek Wo duo Jinhua (Five Golden Flowers, 1959) ukazující oddanost čínského lidu socialistické revoluci na příkladu minority Bai, jejíž příslušníci i při práci s pásovými traktory nosí zdobené etnické oděvy, ke svému prospěchu kombinuje čínskou estetiku s osvědčenými postupy klasického Hollywoodu a sovětského socialistického realismu. Turecký film Sevmek Zamanı (1965) dokázal díky televizním reprízám zkultovnět u domácího publika, ale zaslouží si být objeven i filmovými fanoušky ze světa – už proto, že v mnoha ohledech jde o jakéhosi vzdáleného předskokana Nového tureckého filmu reprezentovaného třeba Nuri Bilge Ceylanem. Stopáží i výpravou monumentální melodrama Mera Naam Joker (1970) indického klasika Raje Kapoora nadchne úžasnou vizualitou, zaujme (pro autora typickou) reflexí role umění ve společnosti a překvapí poměrně explicitními erotickými motivy. Překvapivým úkazem je i nádherně stylizovaný, téměř pohádkový, libanonský muzikál Biya el-Khawatim (The Ring Seller, 1965). A to proto, že jej během svého krátkého exilového období natočil egyptský režisér Youssef Chahine, který je mezi cinefily znám skoro výhradně jako tvůrce snímků, jež se svou poetikou hlásí k dobové vlně politických a sociálně-kritických děl levicových filmařů z tzv. třetího světa.

 

MARIE MEIXNEROVÁ

Výstava:
Art and China after 1989: Theater of the World 
(Solomon R. Guggenheim Museum New York, 6. října 2017 – 7. ledna 2018)
Vzhledem k mému dlouhodobému pobytu v cizině se má výstavní pozornost letos upírala především do zámoří. Zmiňuji zde výstavu, kterou pokládám (včetně katalogu) za mimořádně přínosnou, velmi kvalitně připravenou a pro rozšíření zatuchlého pohledu na čínskou kulturu zcela zásadní. Věřím, že postřehy o výstavě vám v blízké době přiblížím formou obsáhlejší recenze.

BLACK BOX, WHITE HAT
(Galerie AMU, Praha, 15. prosince 2017 – 21. ledna 2018)
Z tuzemských výstavních počinů nemohu neupozornit na výstavu sledující současné podoby pohyblivého obrazu z velmi aktuálního, paralelního úhlu pohledu: jako produktu technologických procesů vzniku a prezentace díla, a to skrze jejich historickou a strukturální vazbu na experimentální film a dějiny kinematografie. Výstavu BLACK BOX, WHITE HAT přibližující tvorbu pětice tuzemských experimentátorů je nutno vyzvednout především pro velmi poctivý a precizní kurátorský přístup filmové teoretičky Lenky Střelákové (Artyčok.TV, šéfredaktorka jlbjlt.net ad.), která se stále častěji české veřejnosti představuje jako kurátorská osobnost schopná s výjimečným citem pro autentičnost přesně a srozumitelně přiblížit významné a mimořádně komplexní fenomény. Pro výstavu připravila rovněž stejnojmennou publikaci (NAMU, 2017).

Seriál:
The Man In the High Castle
(Amazon, dosud 2. série)
USA, 50. léta, paralelní historie. Státy jako součást Greater Nazi Reich pod nadvládou Adolfa Hitlera a protektorát Japonské říše. Současnost má mnoho možných paralelních podob, téměř všechny však nezvratně vedou k rozpoutání třetí světové války…

WTF?
Crisis in six scenes
(Amazon, 2016)
Pozvláštní seriálová šestitaktovka  z období revolučních 60. let s Miley Cyrus v roli radikální marxistické aktivistky, která svou mladickou energií postupně zcela zvrátí politické názory konvenčních „newyorských maloměšťáků“. Připravil Woody Allen (v jedné z hlavních rolí) pro Amazon Prime.

Podcast:
good point
(Jeremy Bailey, Rafael Rozendaal)
O kvalitních podcastech o umění, kterými se to na internetu hemží, se již delší dobu pro 25fps chystám něco sepsat. Do té doby doporučuji zábavné insiderské povídání dvou digitálních umělců Jeremyho Baileyho a Rafaela Rozendaala. Z jejich „nedokonalého podcastu o umění, technologii a kultuře“ se za rok 2017 stala velká a dychtivě sledovaná věc, a to zdaleka nejen proto, že stihli natočit dvaašedesát hodinových epizod. Podcast také můžete podpořit nákupem kreativního merchandisingu navrženého samotnými umělci.

Kniha:
What’s Love (or Care, Intimacy, Warmth, Affection) Got to Do with It?
(e-flux and Sternberg Press, 2017)
V nejnovějším přírůstku publikační platformy e-flux nejde o vědecké studie chemických analýz v lidském těle (jak by se snad mohlo z názvu zdát), naopak. V antologii nejrůznějších esejů jsou lidské city představeny jako hybná politická a sociokulturní síla.

Koncert, událost:
Parlor jazz – prostě legenda. Již přes dvacet let každou neděli doma v harlemském obýváku; koncert jako ultimátní životní koncept jedné jazzové stařenky.

Festival:
4 živly – viera
Z toho co jsem stihla z filmových festivalů oběhnout letos posílám hlasy do Banské Štiavnice.

Napětí 2018
Antologie digitálního umění Alpha Plus od italské umělkyně, teoretičky a kurátorky Kamilii Kard (ed.), která vyšla v nakladatelství Editorial Vrotex na sklonku roku 2017. Recenze brzy!

 

VÍT POLÁČEK

Celovečerní filmy
Janička (Bruno Dumont, Francie)
Absolutně geniální počin, který kombinuje estetiku středověkých miniatur, heavy metal, školní besídku dětí chodících na náboženství, kýč a patos 19. století, mystiku a všechno, na co jsme zvyklí od Bruno Dumonta. Kupodivu je to nejen konzistentní, ale všech těchto prostředků využívá k tomu, aby bylo možné bez patosu předávat silné myšlenky a klást komplikované otázky. Originální film, jaký tu dlouho nebyl.
Sekce Quinzaine des realisateurs Cannes, v ČR od 19. 4. 2018

Western (Valeska Griesbach, Německo, Bulharsko, Rakousko)
Německá režisérka kombinuje westernové žánrové prvky s realismem a vypráví naprosto uvěřitelný příběh o setkání s jinakostí, o lidském porozumění a neporozumění a o tom, že každý člověk je vlastně pro ostatní cizincem.
Un Certain Regard Cannes, v ČR od 26. 10. 2017

3/4 (Ilian Metev, Bulharsko)
Jemný portrét sourozeneckého páru blížícího se ke zlomovému okamžiku v životě. Imaginace, strach, napětí, smutek, nostalgie i naděje, to všechno v jednoduchém, vlastně všedním obalu.
Zlatý leopard v sekci Cineasti del presente, Locarno

Dále bez pořadí podle abecedy
Claiřin fotoaparát (Sang-soo Hong, Jižní Korea, Francie)
Klasická rohmerovská variace Sang-soo Honga. Kouzelná miniatura odehrávající se na filmovém festivalu.
Zvláštní projekce, festival v Cannes

Druhá strana naděje (Aki Kaurismäki, Finsko, Německo)
Kaurismäki a jeho lakonické evangelium ve starosvětském a rozpoznatelném stylu se jak vidno dá aplikovat i na aktuální problémy. Ti, kdo tvrdí, že tím finský autor ztrácí, ve skutečnosti jeho světonázor nejspíš nikdy nepochopili.
Stříbrný medvěd za režii, Berlinale, v ČR od 27. 7. 2017

Dunkerk (Christopher Nolan, Velká Británie, Německo, Nizozemí, Francie, USA)
Přes všechny výhrady směřující zejména k dramaturgickým klišé neustále se na poslední chvíli zachraňujících se postav je Dunkerk jedinečný ve své schopnosti zprostředkovat určitou historickou událost a vtáhnout diváka přímo do ní.
3 nominace na Zlatý glóbus, v ČR od 20.7.2017

Krátkometrážní
En la Boca (Matteo Gariglio, Švýcarsko, Argentina)
Až hrabalovský mikroportrét rodiny žijící nedaleko stadionu argentinského fotbalového klubu Boca Juniors, která se živí prodejem padělaných vstupenek.
Nominace na Evropskou filmovou cenu za krátký film

Min Börda (Nikki Lindroth von Bahr, Švédsko)
Existenciální animák, ze kterého se do srdce vkrádá úzkost. Zvlášť, když na hotelu začnou o osamění zpívat ryby.
Sekce Quinzaine des realisateurs Cannes

Resty s copyrightem 2016 (podle abecedy)
Mister Universo (Tizza Covi, Rainer Frimmel, Rakousko, Itálie)
Archetypální a magický film o hledání štěstí zasazený do cirkusového prostředí.
Hlavní soutěž Locarno

Nejšťastnější den v životě Olliho Mäkiho (Juho Kuosmanen, Finsko)
Antihrdinský sportovní film zachycující život, jak to bylo v šedesátých letech zvykem.
Cena v sekci Un Certain Regard, Cannes, v ČR od 16. 3. 2017

Nůž v průzračné vodě (Xuebo Wang, Čína)
Meditativní historka o životě a smrti z prostředí čínských muslimů. Čistý styl.
Cena kritiky na festivalu v Pusanu

Poslední rodina (Jan P. Matuszynski, Polsko)
Apokalyptický mikrosvět surrealistovy rodiny. Dokonalé v každém detailu.
Hlavní soutěž Locarno, od 11. 5. 2017

Zjizvená srdce (Radu Jude, Rumunsko, Německo)
Radu Jude vytváří precizní a komplexní svět, jako kdyby psal modernistický román na základě deníků a poznámek z tuberkulózního sanatoria. Dobové i aktuální.
Hlavní soutěž Locarno

Resty z roku 2017, které by mohly mít na žebříček vliv, kdybych je ovšem viděl
The Rider (Chloe Zhao, USA)
Aala kaf ifrit (Kaouther Ben Hania, Tunisko, Švédsko, Francie)
En attendant les hirondelles (Karim Moussaoui, Alžírsko, Francie)
Foxtrot (Samuel Moaz, Izrale, Francie, Německo)

Českou tvorbu pro podjatost nehodnotím (pozn. VP)

 

JAROSLAV STUCHLÝ

Jako obvykle jsem si v kině nejvíc užil filmy, které už vydržely prověrku časem. Potěšila mě minipřehlídka tvorby Akiho Kaurismakiho, kterou v létě a na podzim uspořádal šumperský filmový klub (Leningradští kovbojové dobývají Ameriku, Děvče ze sirkárny, Bohémský život, Zločin a trest, Smlouva s vrahem), projekce klasik Mrtvý muž, Terminátor 2: Den zúčtování 3D, Brazil, Matrix a Černý Petr. Když už jsem u české tvorby, z novinek bych vyzdvihl Křižáčka a Kvarteto, obsahově se do mé aktuální životní zkušenosti trefil Bohdan Sláma svou Bábou z ledu. Zapomenout nesmím na Zrcadlo a Stalkera, obojí viděno v rámci LFŠ.

Zbytek heslovitě a bez nároku na abecední (či jiné) pořadí:
La La Land
Paterson
Logan: Wolverine
Glory
Král Artuš: Legenda o meči
Wonder Woman
Baby Driver
Valerian a město tisíce planet
Wind River
Star Wars: Poslední z Jediů

Z knižní produkce mi udělalo radost vydání Kunderovy Knihy smíchu a zapomnění, stabilně vysokou úroveň si udržují komiksové série Skalpy, Usagi Yojimbo a Myší hlídka, fanouškům noiru doporučuju první díl Fatale s podtitulem Smrt je mi v patách.
Z domácí televizní produkce bych rád jmenoval seriály Bohéma, Svět pod hlavou a druhou řadu Života a doby soudce A.K. Z té zahraniční jsem od podzimu opět ujel na klasice a nakrmil se všemi osmi řadami Doktora House, pořízenými na DVD.
Velmi vydařený byl letos tradiční literárně- filmový festival Město čte knihu s účastí spisovatelky Daniely Fischerové, stejně jako další ročník Blues Alive.

 

VERONIKA ZÝKOVÁ

Letos jsem toho stihla vidět ještě mnohem méně než v předchozích letech. Nebo alespoň mám ten pocit…

České filmy (v distribuci i mimo ni, včetně koprodukčních):
Plody mraků – tímto oceňovaným absolventským filmem snad pozoruhodnou tvůrkyni Kateřinu Karhánkovou objevili i ti, které minul její výtečný bakalářský film Nový druh (ke zhlédnutí zde)
Superbia
Domovoj
Špína
Pátá loď
Bába z ledu
Všechno bude fajn
Atlantida, 2003
OUT
Za pozoruhodné považuji také dva filmy, jež byly přijaty téměř jednohlasně negativně, a to 8 hlav šílenství a Lajka. Jejich humor a vizuální pojetí, tolik zatracované, mě baví.
V jednotlivostech mě zaujaly další filmy: Křižáček (hudba Ireny a Vojtěcha Havlových) a Zahradnictví: Dezertér (herecké výkony)

Zahraniční filmy:
O těle a duši
Call Me by Your Name – v české distribuci až v březnu 2018
Místo u moře
Mister Universo – viděn na Febiofestu
Souboj pohlaví – neuveden v české distribuci
Wind River

České seriály:
Svět pod hlavou
Pěstírna
Lajna

Zahraniční seriály:
Příběh služebnice – díky této skvělé adaptaci výtečného románu jsem si konečně doplnila rest a přečetla několik knih Margaret Atwoodové a několik dalších na mě čeká
Mindhunter – kdo miluje Fincherova Zodiaca, bude nadšen
Better Call Soul s03
Top of the Lake s02
Twin Peaks s03 – nejsem si jistá, zda je zařazení do „topky“ úplně namístě, ale intenzivní a nezapomenutelný zážitek to rozhodně byl
Rick and Morty s03

Filmové přehlídky a festivaly:
Kino na Granicy / Kino na Hranici (report si můžete přečíst zde) – konečně jsem se vydala do Českého Těšína / Cieszyna na přehlídku českých, slovenských a polských filmů, která pro mě byla zejména skvělou příležitostí k nakoukání solidního „objemu“ současných polských filmů. Z nich mě nejvíc zaujaly tyto: Zákal, Vzpomínka na léto, Zvířata, Přijímání a samozřejmě Poslední rodina.

PAF – Přehlídka filmové animace a současného umění – srdcovka, jako vždy zde objevím něco nového, co mě naprosto odrovná, letos to byla tvorba Shany Moulton.

Na letošním PAFu byla rovněž představena druhá krabička Svatopluka Pitry (o první krabičce jsem psala zde) – Pavel Ryška připravil textové materiály „zevrubně rekapitulující Pitrovu činnost na přelomu 50. a 60. let, kdy kreslil karikatury, ilustroval satirické romány, navrhoval charaktery kreslených a loutkových filmů nebo obaly gramofonových desek.” Krabička obsahuje rovněž DVD s osmi animovanými filmy, na nichž se Pitra podílel. Recenzi přineseme začátkem roku.

LFŠ – sekce Press Start – přednášky, projekce, diskuze, výstava, videoherní Kufr atd.

Speciální zmínka:
Letos jsem téměř vůbec nehrála videohry, ale od úplné katastrofy mě odvrátil Bohdan Heblík. Zapůjčené Nintendo 3DS a několik dílů logické adventury Professor Layton mi ukázalo dosud neznámý svět hraní na konzolích. Užívám si hraní Professor Layton and the Azran Legacy a těším se, že konečně odehraju Hotel Dusk, který jsem kdysi rozběhala na PC přes emulátor. Díky za to!

Zklamání roku: Další redukování nedocenitelné činnosti Filmového přehledu a naprostá změna koncepce Revue Filmového přehledu.