2018: Redakční bilancování

Stejně jako v předchozích letech (2017, 2016, 2015, 2014, 2013, 2012, 2011, Redakční TOP: Guilty Pleasures), i tentokrát jsme dali dohromady ohlédnutí za tím, co pro členy redakce a spolupracovníky 25fps bylo ve filmu, TV, audiovizuálním umění i dalších oblastech v uplynulém roce nejzajímavější. Kvůli časovým rozdílům mezi festivalovými a distribučními premiérami doporučujeme připomenout si topku z předchozího roku. Jako vždy budeme rádi, když se s námi zde v komentářích nebo na našem Facebooku a Twitteru podělíte i vy o vaše nejsilnější kulturní zážitky. Děkujeme vám za přízeň a přejeme, ať se vám v novém roce daří!

Jana Bébarová

FILMY:
Poslední autoportrét (Marek Kuboš) – Srdcovka roku. Vtipná, chytrá a inspirativní filmová sebereflexe, která umně propojuje osobní rovinu s obecnými otázkami o (ne)možnostech dnešního autorského dokumentu, včetně problému etiky, v níž režisér na poli 72 minut stihne kromě toho svého střihnout i miniportréty slovenských kolegů-dokumentaristů. Kdo Marka Kuboše viděl a zažil, musí uznat, že je to sympatický chlapík. Rozepsala jsem se zde.

Vdovy (Steve McQueen) – Feministický manifest, jemuž kontext Chicaga, mého milovaného města, dává přidanou hodnotu. O tom ještě napíšu.

Chvilky (Beata Parkanová) – Díky, že někdo na plátna kin vnáší plnokrevný portrét mladé ženy, ztracené a nezařazené v současném světě, obyčejné holky tápající v mezilidských vztazích, obzvláště těch rodinných. Chvilky, které střídavě prožívá s lehce narcistní ustaranou babičkou, nemožnou depresivní matkou, citově studeným, tvrdým tátou, nemohoucím dědou, potažmo se svými milenci, jedna po druhé odhalují a prohlubují její vykořeněnost pramenící z instantního přístupu okolí k jejímu já a faktického nezájmu všech zúčastněných přiblížit se k její duši. S nikým se nedokáže naladit, souznit, jen být a žít. Místy jsem měla pocit, že na plátně koukám na chvilky svého života. Skvělá herecká role pro Jenovéfu Bokovou. Je dokonalá. <3 Moje recenze tady.

The Florida Project (Sean Baker) – Život americké sociální spodiny ve fascinujícím prostředí pokleslých papundeklových motelů u cesty s živobytím uskladnitelným v pytli na odpadky. Božské děti a dotek magického realismu Reygadasova kameramana Alexise Zabého included.

Domestik (Adam Sedlák) – Jeden ze dvou českých režijních debutů, který mě letos chytil za srdce a dostal se do mé top 10. Neskutečně intenzivní tělesná záležitost, která se vás fyzicky dotýká všemi dostupnými audiovizuálními prostředky. Musela jsem si to v kině dát opakovaně. Těším se na další věc od Adama Sedláka a jeho kolegů. Vložte kočku, prosím. Znovu!

Poslední večery na zemi (Gan Bi) – Sofistikovaná audiovizuální jízda, při níž se snad nedá zavřít pusa údivem nad tím, jak tu nekonečnou jednozáběrovou 3D sekvenci udělali.

Léto (Kirill Serebrennikov) – Osobitě pojatý a objevný hudební film podle mého gusta. OST roku. Kino! <3

Tranzit (Christian Petzold) – Podle režiséra Christiana Petzolda byla migrace vždy a historie se neustále opakuje. Jeho postavy-duchové minulosti tak prchají před nacisty v současné rozervané Evropě. Jak jednoduše toto spojení funguje! Člověk si vzpomene na Casablancu. Ze soutěže na Berlinale film odešel s prázdnou ale s Franzem Rogowskim (můj herecký objev roku) jsme se aspoň stali kámoši na Facebooku. :-D Takže svět je v rovnováze.

Tvář (Małgorzata Szumowska) – Vivat rebelie, vivat cynismus! Píchnutí do vosího hnízda černoprdelnictví a pokrytecké morálky.

Zrodila se hvězda (Bradley Cooper) – Je to kýč jak bič, ale i ty jsou občas třeba. Zvlášť, když tam hraje a zpívá Bradley Cooper. Jo a konečně vím, jak vypadá Lady Gaga (ups).

+ další katarzní festivalové zážitky v kině:
Žiletky (Zdeněk Tyc) – „Kdo nekouří, nedělá nic. Kdo kouří, přemýšlí o životě.“ Poklad devadesátek. Díky za zrestaurování a Ostrava Kamera Oko za návrat na plátna kin!

Oslo, 31. august (Joachim Trier) – Jeden den ze života (ne)napraveného drogově závislého kluka. Depka jak vrata a jeden z nejsilnějších kinozážitků na úrovni osobní katarze v mém životě vůbec.

SERIÁLY:
Ostré předměty (Jean-Marc Vallée) –„We’re all fucked up“. Komplexně pojatých, nestereotypizovaných ženských hrdinek s charakterovým defektem není nikdy dost. Jak říká Gillian Flynn, v literatuře chyběly pořádné mrchy. Konec matek pečovatelek a spořádaných žen v domácnosti. Camille Preaker je hrdinka mého srdce. Hlavně to neříkej mamce!

The Haunting of Hill House – Mám takový recept na život: když je mi dlouhodobě ouzko, sjíždím seriál, kde se hrdinům dějí strašné věci a trpí. A já si pak říkám, jak je mi dobře. Traumata z minulosti, které (solidně dojebané) postavy dohánějí v přítomnosti a odráží se to v koncepčně roztříštěném narativu, mě programově baví. Epizoda 6 je esencí geniality režijní inscenace a kamerového baletu.

+Příběh služebnice (2. sezóna), Babylon Berlín, Mozaika, Zlá krev, Mindhunter, Dabing Street

STUDENTSKÉ FILMY:
Iluze (Kateřina Turečková)
Základná umelecká škola Petra Breinera (Eduard Cicha)

KNIHY:
O FILMU: Autorský dokumentární film na Slovensku po roku 1989 (Martin Palúch) – Něco takového bych jednou taky chtěla napsat.
MIMO FILM: Raději zešílet v divočině – Setkání s šumavskými samotáři (Aleš Palán, Jan Šibík) – snad brzy i ve filmu!

The Haunting of Hill House

Anna Bílá

Z filmů začnu hned těmi největšími blockbustery, aneb Marvelu se letos hodně dařilo. Je fakt, že sama jsem k tomuto univerzu přičichla hodně nedávno, ale i tak za sebe chválím. Black Panther je podle mě opravdu povedený. Marvel ne-Marvel, co se týče reprezentace, konečně jsme se dočkali něčeho takhle skvělého. Propracované postavy, několikadimenzový záporák, ženy, Afroameričané, nádherná podívaná i poslouchaná (protože soundtrack sedl geniálně). Ale chválit musím i Infinity War, která pravděpodobně většinu fanoušků nechala bez dechu a v napětí, i Ant Man and The Wasp, kteří podle mě tomu univerzu dodávají rodinnou atmosféru a prostě tam patří.

Protože jsem také vyrůstala na Jurském parku a přála si doma mít vlastního raptora, nenechala jsem si ujít ani Jurský svět: Zánik říše. Koneckonců oslavy 25. výročí nápadu oživit dinosaury a Spielbergova skvělého umění je potřeba něčím podpořit. Patřím mezi ty, kteří si tento film užili a byli mile překvapeni. Nešlo jenom o klasický scénář, jak by řekl dr. Malcolm „začíná to úžasem, ale končí to útěkem a řevem“ – i když to také nechybělo. Ale tentokrát do toho zamotali také otázku ochrany zvířat, přírodní katastrofu, politické machinace, snahu o vykoupení starého přítele a to všechno okořenili prvky hororu. To prostě chceš!

A na vlně filmových blockbusterů zůstanu, protože rok pro mě končí geniálním výkonem Ramiho Maleka v Bohemian Rhapsody. Navzdory tomu, že si mnozí kritici i fanoušci všimli některých historických nepřesností a tvrdili, že je to film povrchní, pro mě to byla úžasná pocta především talentu Freddieho a jeho osobnosti. Co na tom, že drogy a orgie byly „pouze“ naznačené? Cílem toho filmu bylo hlavně připomenout si ten nezapomenutelný hlas, talent a obecně ikonu, kterou Mercury představoval. Za sebe musím říct, že herecké obsazení bylo vybrané skvěle, příběh odsýpal, měl své úsměvné i dojemné chvilky, a poctu rozhodně vzdal na jedničku. A hlavně: kolikrát se vám vůbec poštěstí slyšet jejich hity ve zvukové kvalitě kinosálu?

Teď už se ale přesunu k seriálům. Největším překvapením pro mě byl desetidílný The Haunting of Hill House, natočený pro Netflix na motivy stejnojmenné knihy. Pokud jste stejně jako já strašpytlové, ale tu a tam se rádi bojíte, jenže zároveň nechcete koukat na „vyvražďovačky“, tohle je přesně pro vás. Propracovaný příběh i postavy, napětí od začátku do konce, rodinné drama, duchové všude kolem… Pro mě zkrátka nejmilejší překvapení televizního roku. Pokud vás ale horory s nadpřirozenem nelákají, zato ale máte rádi dobré psychologické drama, You bude pro vás. Stejně jako předchozí zmíněný, i tento seriál vznikl podle stejnojmenné knihy, tentokrát o podmanivém stalkerovi, který se nebojí vraždit.

Musím ale zmínit také druhou sérii One Day at a Time (o kterém jsem už i psala na těchto stránkách), která byla stejně jako ta první plná smíchu i pláče. Není vůbec divu, že seriál dostane i svou třetí řadu, na kterou se můžeme těšit hned v novém roce! Stejně tak tomu je i u The Bold Type, příběhu tří nejlepších kamarádek z prostředí mediálního byznysu. Jestli jste o tom ještě neslyšeli, rozhodně běžte do toho.

A posledním televizním překvapením roku, které zmíním, je A Discovery of Witches, další knižní adaptace. Zdánlivě se jedná o klišoidní zpracování mnohokrát omílaného tématu zakázané lásky mezi nadpřirozenými druhy – tady mezi upírem a čarodějkou. Už se ale nepohybujeme ve světě dospívajících, ale mezi vysokoškolskými profesory a vědci. Rozhodně to přineslo čerstvý vzduch mezi tento typ příběhů.

Za rok 2018 mě ale čeká ještě spousta restů, které jsem chtěla vidět a neviděla, a to jak těch filmových, tak seriálových. Patří mezi ně třeba Zrodila se hvězda, We have always lived in the castle, Zlý časy v El Royale, druhá série The Handmaid’s Tale nebo minisérie Patrick Melrose.

Marek Čermák

Letošní rok byl pro mě z hlediska filmových zážitků obecně slabší a sestavit TOP 10 mi chvíli zabralo. Nakonec jsem jej ale i tak rozdělil na dvě poloviny: v první části jsou filmy, které mě skutečně zasáhly, pořád ve mně doznívají a ještě dlouho doufám budou. Druhá polovina obsahuje filmy, ze kterých jsem byl sice nadšený, ale nemají u mě ten dlouhodobý efekt „zarytí pod kůži“.

Roma
Tři tváře
Ága
Utøya 22 Juli
Poslední večery na Zemi

První člověk
Zloději
Vzplanutí
Planá hrušeň
Tvář

Další tipy: Becoming Astrid; Záhada Silver Lake; 3 dny v Quiberonu; Zama; Don’t Worry, He Won’t Get Far On Foot; Šťastný Lazzaro, Zoufalství a naděje; Favoritka; Spider-man: Paralelní světy; They Shall Not Grow Old

Zklamání: Annihilation; Bird Box; Jack staví dům; Ready Player One; Soumrak; Oni a Silvio

Klára Feikusová

American Crime Story: The Assassination of Gianni Versace
Killing Eve
Sharp Objects
A Very English Scandal
Jane the Virgin s04
The Good Place s02 & s03
Crazy Ex-Girlfriend s03
The Rookie
Better Call Saul s04

Milan Hain

Nejlepší filmy viděné v roce 2018 v kině:

• Bratři Lumiérové (Lumière ! L’aventure commence, 2017)
• Jane (2017)
• Léto (Лето, 2018)
• Nit z přízraků (Phantom Thread, 2017)
• Odnikud (Aus dem Nichts, 2017)
• Poslední večery na Zemi (地球最后的夜晚, 2018)
• Predátoři 3D (Incredible Predators 3D, 2017)
• První člověk (First Man, 2018)
• Záhada Silver Lake (Under the Silver Lake, 2018)
• Zátoka (The Cove, 2009)
• + Distant Sky – Nick Cave & The Bad Seeds Live in Copenhagen (2018)

Nejlepší filmy zhlédnuté v roce 2018 mimo kino:

• The Bill Douglas Trilogy (1972–1978)
• Blast of Silence (1961)
• Coco (2017)
• Chytač krys (Ratcatcher, 1999)
• Když jsi odešel (Since You Went Away, 1944)
• Ochranné zbarvení (Barwy ochronne, 1977)
• Roma (2018)
• The Yearling (1946)

Kateřina Hloušková

Představuji vám můj zcela subjektivní žebříček top filmů roku 2018. Snímky jsou řazeny chronologicky podle data zhlédnutí, seřadit je od „nejhoršího“ po „nejlepší“ je pro mě nesplnitelný úkol.

1. Tři billboardy kousek za Ebbingem (Three Billboards outside Ebbing, Missouri) – Zatím nejlidštější film Martina McDonagha. Režisérův nezaměnitelný rukopis se nezapře, nicméně je také o mnohé obohacen. A Frances McDormand byla za svůj herecký výkon cenami zasypána oprávněně.
2. Black Panther – Film, který se zapsal do historie (a nejen té filmové). Blockbuster, který vás pobaví a zároveň donutí zamyslet se. Skvělý příběh, trojrozměrné postavy včetně hlavního „záporáka“, bezchybné herecké obsazení, kamera, hudba, výprava, kostýmy… prostě vše. Wakanda forever!
3. Lady Bird – Snímků o dívčím dospívání je tak málo! Režisérka a scénáristka Greta Gerwig kromě jiného výborně ukazuje, že nejdůležitějším vztahem v životě teenagerky je vztah s její matkou a s nejlepší kamarádkou. Každá z nás někdy byla Christine „Lady Bird“ McPherson, ať už důsledky byly pozitivní, nebo negativní.
4. Dej mi své jméno (Call Me by Your Name) – Itálie, léto, láska, klavír, tanec a broskve. Neuvěřitelný Timothée Chalamet vám nedovolí odtrhnout oči od plátna a monolog Michaela Stuhlbarga vás odrovná. Je to oslava první lásky s nádhernou kamerou a několika ikonickými scénami, které mi zůstaly v hlavě hodně dlouho.
5. Annihilation – Oblast filozofického sci-fi s prvky hororu není pro Alexe Garlanda nic nového. Na druhou stranu proč měnit to, co funguje? Není to sice Ex Machina a chvílemi to možná nedává smysl, Annihilation ale pracuje s tak dusnou atmosférou vytvořenou převážně hudbou a zajímavou vizuální stránkou, že jsem nějakou tu nelogičnost v ději dokázala odpustit. A sekvenci v majáku stále nemůžu dostat z hlavy.
6. Papi Chulo – John Butler natočil další výborný film o přátelství mezi muži. Tentokrát se přesunul do Los Angeles a zaměřil se na gay meteorologa, jenž je hvězdu lokální televize, a postaršího ženatého imigranta z Mexika. Tato na první pohled nesourodá dvojice stojí v centru hořkosladkého příběhu o samotě, útěše, vyrovnání se s odchodem blízkého člověka, o překonávání jazykové bariéry.
7. Wildlife – Herec Paul Dano se pro svůj režijní debut spojil s partnerkou Zoe Kazan a společně se pustili do adaptování knihy Richarda Forda. Výsledkem je mrazivé drama o ztrátě iluzí a rozpadu zdánlivě perfektního manželství a rodiny. Celý snímek patří herečce Carey Mulligan (pro mě nejlepší herecký výkon roku). Ženských postav, jako je její Jeanette, potřebujeme na plátnech vídat mnohem více.
8. Rosie – Téma bytové krize v Irsku je bohužel stále aktuální a konečně se letos dočkalo větší pozornosti i v zahraničí. Součástí konverzace se stal i tento výborný snímek Paddyho Breathnacha. Jde o film, který začíná depresivně, myslíte si, že hůř už být nemůže, ale bohužel může. O film, který bortí stereotypy, co za typ člověka jsou lidé bez domova. A Sarah Greene konečně dostala pořádnou roli ve filmu. „We’re not homeless. We’re just lost.“
9. Vdovy (Widows) – Když se Steve McQueen rozhodne natočit heist film, ve kterém bere čtveřice žen svůj osud do vlastních rukou ve zkorumpovaném Chicagu, tušíte, že to nebude oddychovka ve stylu Dannyho parťáků. A o loupež tu opravdu nejde. U některých diváků tak nastalo zklamání kvůli nenaplnění žánrových očekávání, pro jiné se jedná o jeden z nejlepších filmů roku.

Letošním největším filmovým zklamáním se stala Fantastická zvířata: Grindelwaldovy zločiny (Fantastic Beasts: The Crimes of Grindelwald). Moje očekávání nebylo velké, ale na takový chaos jsem připravena nebyla.

Ještě bych se ráda dotkla televizních pořadů. Těch jsem letos neviděla tolik, kolik bych chtěla, zmínit ale musím letošní irskou tvorbu, která opravdu stojí za to. Seriály Derry Girls, The Young Offenders a Finding Joy vás pobaví a dojmou zároveň, každý z trochu jiných důvodů. A pokud se chcete podívat na Quality TV pocházející z jiných zemí než z USA a/nebo Velké Británie, pusťte si Taken Down.

Iveta Jansová

Stejně jako loni nebudu hodnotit negativní/nelíbivé záležitosti. Nelibosti je kolem nás až příliš, stále věřím v celospolečenskou nápravu.

SERIÁLY:
Killing Eve – dobro versus zlo, sériová vražedkyně versus policajtka, jak blízko je příliš blízko? Obsesivní povahy, poutavý příběh a perfektní herecké výkony dvou hlavních protagonistek. Do klasické hry kočky s myší přináší obsazení dvou žen neobyčejné napětí, a to nejen sexuální.

Bron/Broen – sice starší záležitost, nicméně jedna z nejlepších kriminálek současnosti. Hlavní hrdinka s Aspergerovým syndromem a zcela unikátní dánsko-švédské reálie.

Station 19 a 9-1-1 – dva seriály o mužích a ženách vykonávajících profesi hasičů, zajímavé příběhy, diverzní obsazení a dramata všedních dní.

Everything Sucks – „netflixárna“, která bohužel nebyla obnovena pro druhou sezónu. Hlavní hrdinkou teenage dívka pozvolna odhalující svou neheterosexuální orientaci. Perfektní dobový kontext i milé, a přesto komplexní, zpracování.

JINÉ POŘADY:
Branky, body, kokoti – dlouho chybějící feministická kritika české společnosti, která je dokonce i vtipná.

FILMY:
Red Sparrow (Rudá volavka) – Jenifer Lawrence jako cvičená agentka v utajení? Více, prosím.

Ocean’s 8 (Debbie a její parťačky) – obecně nehodnoceno tak dobře jako originál, z něhož spin-off vychází, nicméně je třeba ocenit rozmanitost postav a všudypřítomnou girl power.

Ant-Man and the Wasp (Ant-Man a Wasp) – prozatím nezklamaná záruka kvality z dílny Marvelu.

Deadpool 2 – Ryan Renolds je zkrátka jen jeden.

Tomb Rider – nové zpodobnění Lary Croft nezklamalo.

Disobedience (Neposlušnost) – mainstreamový snímek, slavné obsazení, neobyčejný kontext židovské komunity a téma lesbické lásky. I přes podivný konec a zbytečně exponovanou sexuální scénu jedno z nejzajímavějších děl roku.

Battle of the Sexes (Souboj pohlaví) – biografický pohled na jednu z největších tenisových bitev, bitvu za rovné odměňování mužů a žen. Historie vzniku WTA, v hlavní roli Emma Stone coby Billie Jean King. Poutavé, i když oddechové zpracování.

The Spy Who Dumped me (Špion, který mi dal kopačky) – blbinka k odpočinku a někdy i zasmání, nicméně s obsazením Kate McKinnon a Gillian Anderson v pozadí nelze „nelajkovat“.

NETRPĚLIVĚ OČEKÁVANÉ OBSAHY  V ROCE 2019 (včetně restů):
Widows (Vdovy)
Mary Poppins Returns (Mary Poppins se vrací)
Bumblebee
Captain Marvel
Avengers: Endgame

Killing Eve

Jana Jedličková

Here and Now/Tady a teď (HBO; Alan Ball)
This is Us/Tohle jsme my (NBC; Dan Fogelman)
Brooklyn Nine Nine/Brooklyn 99 (FOX; Dan Goor, Michael Schur)
Black Mirror/Černé zrcadlo (Netflix; Charlie Brooker)
Seven Seconds (Netflix; Veena Sud)
Queer Eye (Netflix; David Collins)
The Affair/Aféra (Showtime; Sarah Treem, Hagai Levi)
Glow (Netflix; Liz Flahive, Carly Mensch)
The Rain (Netflix; Jenny Ann Balverde, Esben Toft Jacobsen, Christian Potalivo)
The Vietnam War (PBS; Ken Burns, Lynn Novick)
Wild Wild Country (Netflix; Maclain Way, Chapman Way)
Bodyguard (BBC; Jed Mercurio)
Vzteklina (ČT; Tomáš Bařina)
Dukla 61 (ČT; David Ondříček)
Yellowstone (Paramount Network; Taylor Sheridan, John Linson)
Sense of Tumour (Sylvester TV, VRT; Leander Verdievel, Mathias Claeys, Tom Goris)
Diary of Hendrink Groen (NPO; Tim Oliehoek)

Miloš Kameník

Barbora Kaplánková

Letošní rok byl pro moji maličkost náročný. Člověk hodně mínil a pánbu hodně měnil, zejména v oblasti produktivity, ale stejně se mi do toho všeobjímajícího chaosu podařilo vmáčknout nějaké návštěvy kin a lehce sebedestruktivní binge watching určitých titulů na Netflixu.

Z filmových zážitků za ten nejkvalitnější považuji rozhodně Bohemian Rhapsody. Názory na tento počin se dost různí, ale pro mě to byl perfektně obsazený a vizuálně fascinující film bohatě zapojující princip „show, don´t tell“, což mi scházelo v mnoha z těch ostatních, které jsem letos viděla. A sledovat Ramiho Maleka pro mě bylo vyčerpávající v tom nejlepším slova smyslu.

Z celkem čtyř komiksových adaptací, které jsem letos viděla v kině, si po vizuální i příběhové stránce nejlépe vedl Black Panther s Aquamanem v těsném závěsu (ačkoliv v DC adaptacích mi stále něco chybí). Naopak nejhůře jsem ohodnotila Avengers: Infinity War, která navzdory své drastičnosti nezvládla zanechat jakoukoliv stopu, ať jsem k tomu přistupovala jako studentka filmu nebo fanoušek.

Za největší zklamání roku musím bohužel označit Fantastic Beasts: The Crimes of Grindelwald. Ještě nikdy se mi nestalo, že bych přišla domů z kina a sepsala si dvoustránkový seznam všeho, co bylo na filmu špatně. Pro mě to byl pytel neřestí, které jsou vlastní mnoha „prostředním“ filmům některých frančíz, a popravdě se bojím, co přijde dál.

A nakonec za největší letošní překvapení považuji The Quiet Place. Zajímavý a dobře provedený koncept (který nalomil snad jenom přístup k zapojení monstra), výborné herecké výkony i atmosféra. Zvlášt pozitivně musím hodnotit skvělé rozhodnutí Johna Krasinského obsadit do role neslyšící Regan skutečně neslyšící herečku Millicent Simmonds.

Z televizních záležitostí jsem dohnala dva ze svých největších restů – Teen Wolf a Breaking Bad. První posloužilo zároveň jako letní aktivita pro mě a mého dvanáctiletého sourozence, druhé jsem stihla v rozmezí asi dvou týdnů, takže se jednalo o jeden z mých nejintenzivnějších binge zážitků vůbec. K obojímu jsem si vybudovala velice pozitivní vztah typu „až nebudu mít na co koukat, tohle rozhodně poslouží“.

V mém osobním televizním žebříčku se letos nejvýše umístily různé permutace hororu. The Haunting of Hill House bylo vizuálně i narativně krásné, patřičně děsivé, ale zároveň nespoléhalo jen na duchařinu a jump scares. Chilling Adventures of Sabrina, navzdory určitým nepopiratelným slabinách (zejména v oblasti vánočního speciálu), bylo skvěle obsazené, vtipné, roztomilé a přitom znepokojivě temné, rozhodně se těším na pokračování a doufám, že se tvůrci trochu polepší. A rozhodně nejbizarnějším, ale zároveň neuvěřitelně zábavným halloweenským zážitkem bylo The Curious Creations of Christine McConnell. O tom vám nic nepovím. Běžte na Netflix a podívejte se, není to dlouhé a stojí to za to, zvlášť pokud máte rádi pastel goth estetiku a chcete zažít extrémní frustraci vlastními kuchařskými a pekařskými schopnostmi.

Hodně věcí jsem bohužel nestihla dokončit nebo vůbec načít. Mezi největší resty patří čtyři sezóny Better Call Saul, dobrá polovina The Terror, většina 3Below, kompletní nová She-Ra and Princesses of Power a The Dragon Prince. Protože animovaných seriálů není nikdy dost.

Rok 2019 bude zřejmě hodně nabitý od samého začátku. Nový Robin Hood, ze kterého se pravděpodobně vyklube guilty pleasure záležitost, Colette, Avengers: End Game, na kterou zamířím s nízkým očekáváním, ale přece, druhá kapitola IT a deváté Star Wars, a konečně poslední (!!! haleluja!!!) řada Game of Thrones. A samozřejmě desítky dalších věcí, na které narazím, aniž bych je vyhledávala. Myslím, že heslem 2019 bude staré internetové moudro – sleep is for the weak.

Miroslav Libicher

Z festivalové nabídky se mi letos sešly filmy, které nějakým způsobem tematizují vypjaté a kontroverze budící politické konflikty. Donbas se ani přes dokumentárně autentické ladění nebojí zaujmout k dění na Ukrajině poměrně jednoznačné stanovisko; L’insulte při komentování etnického pnutí, které hýbe moderním Libanonem, zase překvapivě hladce kombinuje postupy evropského „festivalového“ filmu s emocionálně nabitým arabským melodramatem. Foxtrotu pak spíše škodí, je-li interpretován zúženě jako „levicová“ kritika izraelské armády. Při uplatnění obecnějšího výkladového rámce je působivější. Vnímám jej hlavně jako drama o zodpovědnosti a životě v neustálém pocitu ohrožení. A také o vyprávěních, z nichž jsou vypouštěny důležité informace. Stejně tak bych na politickou dimenzi nezplošťoval Měsíc Jupitera, který mě okouzlil především stylistickým zpracováním. Vezmu-li v úvahu, jak vypadá třeba žánrový A Viszkis, zdá se, že z maďarských filmařů se stávají skvělí řemeslníci.

Z indické kinematografie mám letos dobrý pocit. Ač se nezbavila žádné ze svých dlouhodobých nemocí, stále produkuje dost zajímavých filmů a postupně stírá dříve velmi ostré hranice mezi popcornovým mainstreamem a umělecky ambiciózními díly. Jelikož jsem zatím neměl možnost viděl blockubster 2.0, s nímž si spojuji značná očekávání, uvedu zde podstatně komornější a méně nápadné snímky: Andhadhun nejen umně balancuje mezi thrillerem a černou komedií, ale především baví neustálými zvraty, které proměňují mocenskou dynamiku mezi postavami tak, že si nikdy nemůžeme být jistí, kdo koho nakonec přechytračí. Tumbbad, kříženec mezi moralistní pohádkou / fantasy a hororem, zase triumfuje atmosférou a skvělým výtvarným zpracováním upomínajícím na filmy Guillerma Del Tora. A samozřejmě nelze nezmínit ani první indický netflixovský seriál Sacred Games, který sice využívá toho, že na něj nedosáhnou prsty místní cenzury, ale přesto hladce navazuje na tradici indických kriminálek.

Z asijské tvorby si zmínku zaslouží ještě drama Fang Hua čínského klasika Feng Xiaoganga a atraktivní malajský akčnák KL Special Force. Ten je mimo jiné jedním z dokladů rozvoje populární kinematografie v (zejména asijských) zemích, jejichž domácí tvorba byla donedávna jen málo významná (patří mezi ně třeba také Filipíny, Vietnam nebo Pákistán – v Polsku natáčená pákistánská komedie Teefa In Trouble si ostatně rovněž zaslouží zařazení mezi příjemné divácké zážitky uplynulého roku).

Z mainstreamové distribuce bych vyzdvihnul Prvního člověka (nejen za skvělý sound design a sugestivní ztvárnění stísněnosti a nebezpečnosti vesmírných letů), Mission: Impossible – Fallout (zástupce jedné z mála moderních hollywoodských franšíz, na níž se může akční fanda spolehnout) a Jurský svět: Zánik říše. Možná nebyl tím úplně nejlepším hollywoodským blockbusterem, ale byl jedním z mála, který nabídl jiný typ podívané než nekonečná záplava komiksových adaptací s velkolepými digitálními bitvami, hláškami a tunami fanservicu. A když digitální bitvy, hlášky a fanservice, tak Ready Player One a Úžasňákovi 2.

Z českých filmů u mě vítězí Jan Palach, čestné uznání si zaslouží Domestik.

Marie Meixnerová

Jako klasicky na konci roku bojuji při vytváření osobní bilance s pocitem, že jsem to nejdůležitější určitě neviděla a to nejzajímavější zcela jistě propásla. Můj žebříček je navíc stejně jako ten loňský ovlivněn dočasným rozkročením mezi Olomoucí a New Yorkem, nicméně určitě nabídne interesantní  protipól a srovnání s postřehy dalších redaktorů a zástupců rubrik našeho časopisu (který je o filmu a nových médiích, a tedy i o současném umění) – a snad i pár zajímavých tipů.

Výstavy:
Letos jsem byla neuvěřitelně unešená z Art in the Age of the Internet, 1989 to Today (ICA, Boston, USA), ohledávající zásadní vliv internetu na to, jak je umění (malbou počínaje a tím internetovým konče) tvořeno, sdíleno a vnímáno. Práce připravená pro výstavu kanadským umělcem Jonem Rafmanem, osmiminutová zkušenost v místně specifické virtuální apokalyptické realitě bostonského přístavu View of Harbor, patří mezi mé nejsilnější umělecké a audiovizuální zážitky uplynulého roku vůbec, hned vedle 3D videa Nightlife Cypriena Gaillarda (Gladstone Gallery, 23. 2. – 14. 4. 2018).

Podobně intenzivní bylo i setkání s muzeem současného umění Dia:Beacon, které provozuje Dia Art Foundation v městečku Beacon na řece Hudsonu, kousek vlakem od New Yorku.  Muzeum se orientuje mj. na prostorově náročné práce zásadních uměleckých osobností od 60. let. Jednotlivé galerijní místnosti muzea jsou věnovány vždy individuálním umělcům. monuments to V. tatlin Dana Flavina, instalace Josepha Beuyse, monumentální sochy Richarda Serry, zvukové instalace a jámy až do nitra Země.  Vřele doporučuji.

Nezapomenutelným zážitkem je i návštěva stále expozice nadace Dia Art v New Yorku, The New York Earth Room (1977) jednoho ze zásadních amerických umělců 20. století Waltera De Marii, kterou při návštěvě velkoměsta určitě nechcete minout. (Ano, skutečně jde o normální newyorský byt, který je zcela… naplněn zeminou.)

Mezi největší zážitky za velkou louží se řadí i návštěva uměleckého veletrhu Frieze New York (který se teď invenčně rozhodl rekontextualizovat historii výtvarného umění kladením důrazu na dobově, genderově a jinak znevýhodněné umělce a umělkyně, které v rámci speciální sekce znovuobjevuje), kde jsem se dozvěděla, že letos místo nových médií frčí jako progresivní médium textil. A ze sólové výstavy Danha Vo Take My Breath Away v Guggenheimově muzeu (9. 2. – 9. 3. 2018) nespím ještě doteď. Dánský umělec s vietnamskými kořeny, jehož konceptuální práce a svébytné vyjadřovací kódy jsou natolik vzdálené čemukoli, co znám nebo jsem schopna rozumově nebo intuitivně pochopit či alespoň emocionálně prožít je pro mne zásadní svou radikální neuchopitelností, a stává se tak jistě nejen mě věčným dráždidlem.

Obrovská síň kinetických světelných skulptur v Pioneer Works Solid Light Works (12. 1. – 11. 3. 2018) od významné persóny Expanded Cinema Anthony McCalla, založená na digitální projekci, uzemnila svou šokující rozdílností proti McCallově práci ze 70. let Light Describing a Cone (r. Anthony McCall, USA, 1973, 30 min), která byla založena na analogovém médiu filmového pásu a horizontalitě filmové projekce, a kterou čeští diváci znají z olomouckého PAFu (Přehlídka filmové animace a současného umění v Olomouci, 9. 12. 2011, projekce Martin Blažíček). Výstava mi byla výrazným filmově-výtvarným zážitkem nejen díky své naprosto monumentální vertikalitě, ale především svou interakcí s publikem, zejména dětmi.

Z lokálních výstav, odehrávajících se většinou na periferii, z mého pohledu rozhodně stojí za zmínku #OK/XII. Trienále malého objektu a kresby v Galérii Jána Kollára v Banské Štiavnici (22. 6. – 16. 9. 2018), jehož východiskem byly myšlenky spekulativního realismu a objektově orientované ontologie. Trienále bylo výrazné nejen zahrnutými uměleckými díly (mimochodem naprosto skvělými) česko-slovenských umělců, ale především svou neotřelou výstavní architekturou, přiřazující podlaze galerie nové nezvyklé role (Jakub Kopec).

Na dálku jsem ještě ze zámoří sledovala instalaci Juliany Höschlové LDPD Ride v olomoucké Vitríně Denisce (10. 5. – 5. 6. 2018), která mne tehdy svou aktivizací lokálního veřejného prostoru bavila více než newyorské výstavy.  V lokálním kontextu poměrně viditelný (či chcete-li, poměrně radikální) místně-specifický zásah v průčelí jednoho z domů v historickém centru Olomouce vzbudil mnoho pozornosti u olomoucké veřejnosti a rozpoutal poměrně živelnou diskuzi a sled událostí vedoucí k předčasné deinstalaci výstavy, což z mého (newyorsky distantního pohledu) svědčilo o převládajícím nepochopení konceptuálního pozadí práce obyvatelstvem krajského města, a ilustrovalo jeho inklinaci orientovat se především na vizuální stránku současného umění.

Juliana Höschlová_LDPD Ride. foto (c) Gabriela Knýblová

Výstavní program v rámci 4. ročníku prodejního veletrhu autorských a uměleckých publikací LITR (21.–23. 9. 2018), který mne nadchl. Program byl přesně volený na krajské město formátu Olomouce a publikum knižního veletrhu, jež myslím dle předpokladů patřičně oslovil. V olomouckých nezávislých galeriích se představil Petr Švolba výstavou  Žánrovka, Jasmin Schaitl a Matěj Frank svými performativními taktilními uhly (Entering Continuities. Spící Kresby), prezentováno bylo také několik momentů Romana Štětiny – povídkou v olomouckém tisku počínaje a vernisáží ve Vitríně Denisce či kinoprojekcí  jeho posledního kinematograficko-rozhlasovo-literárního díla Je vám nevolno? Pomoc hledejte ve stanici konče. Přímo v prostorách veletrhu pak program doplnily instalace Matěje Smetany, Nejkrásnější česká kniha, nebo tvůrčích počinů studentů Katedry výtvarné výchovy UP a performance Jasmin Schaitl.

Knihy:
Letos vyšla v oblasti, kterou sleduji řada zajímavostí, například Goodbye World! Looking at Art in the Digital Age, do osobní perspektivy ložená publikace o současném digitálním a digitálním prostředím inspirovaném umění od jednoho z aktuálně nejvíce proliferujících a vlivných mladých kurátorů a teoretiků Omara Kholeifa, nebo přehledový almanach rodících se hvězd a výrazných influencerů (nejenom uměleckého) světa The Artists Who Will Change The World téhož autora. (Omar byl letos obzvláště pilný, poslední z jeho letošních publikací I Was Raised on the Internet už jsem nestihla.)

Za poměrně zásadní považuji také katalog výstavy Art in the Age of the Internet, 1989 to Today , která letos proběhla v americkém Bostonu.

Festival:
4 živly

Přemýšlela jsem, ale do topky festivalů tento klenot v malebné horské vísce, slovenské Banské Štiavnici, prostě patří, i když jsem ho v žebříčku uváděla i loni. Svou dramaturgií hravě semknutou kolem na první pohled poměrně širokého tématu dává prostor pestré škále médií, progresivním novinkám, výstavám, živým av performancím  i klenotům světové kinematografie a srdcovkám našich rodičů. Projekce v letním kině („Amfiteátru“) nebo na starém zámku nad městem pak v seznamu zážitků za uplynulý rok překoná máloco.  Na Živly se zkrátka opakovaně vracím každý rok – letos jsem stihla letní HAPPY END, na příští rok chystají témata NULA (8. Zimní filmový festival 4 živly, 22.–24. února 2019) a ČÍSLA (21. Letný filmový festival 4 živly, 7.–11. srpna 2019). Těším se!

Filmy:
O filmech již jen stručně, protože se o nich určitě šířeji rozepíší kolegové. Nepochybuji, že v našem žebříčku 25fps se budou opakovat, proto dám prostor především guilty pleasures srdcovkám. I za mě dostávají letošní hlas kvality a vytříbené zábavy následující hrané celovečerní snímky:

Avengers: Infinity War (r. Anthony Russo, Joe Russo, USA 2018, 149 min) jehož tragický konec je zároveň ultimátním happy endem a palčivé ostří poměrně aktuálního bolestného poselství neotupí ani (chytře vybalancovaná) hranice kýče

Bohemian Rhapsody (r. Bryan Singer, VB 2018, 134 min) – netřeba redundantních komentářů. Tenhle film jsme už stejně všichni viděli.

BlackKklansman (r. Spike Lee, USA 2018, 134 min) chytře ložený snímek o prvním a jediném černošském členovi ku-klux klanu nastavuje zrcadlo absurdnosti jakýmkoli segregačním snahám a je apelem na zdravý rozum, který v závěru zatne dýku a posune diváckou katarzi upozorněním na současný kontext. 

Vdovy (r. Steve McQueen, USA/VB 2018, 129 min) jsou skvělým akčním filmem pro ženy, a pro mne a afroamerickou hlavní hrdinku rovněž dramaturgickým cvičením v odpovědi na otázku „může být snad něco ještě horšího?“.  I když se to nezdá, život vždycky může být ještě o stupínek drsnější, takže „drž hubu a per se s ním, jak nejlíp umíš“. Což skvadra silných ženských postav zvládne asi stejně efektivně, rozhodně však jinak než „typický mužský akční hrdina“. Počkejte si na závěr a komparujte významné pohledy s tím, co jste zvyklí vidět z mainstreamových stříleček, a co jste ve školce pochytili o vrozených mužských a ženských vlastnostech. Lekce do života.

Vít Poláček

Řazeno abecedně

Dovlatov  (režie: Alexej German mladší, Rusko, Polsko)
Pro mistra reevokace starých časů Germana mladšího byl vždy tématem střet jedince s dějinami, respektive kolosem společnosti. Tentokrát do svého precizně znovuvytvořeného světa Leningradu v sedmdesátých letech přivádí skutečnou postavu spisovatele Sergeje Dovlatova, který v mlze beznaděje hledá svobodu i smysl existence. A kompromis je vždy v nabídce. Překvapivě aktuální a existenciální zážitek

Stříbrný medvěd za kostýmy a výpravu na Berlinale, v ČR zatím bez distribuce (edit.: bude v distribuci díky společnosti Artcam)

„Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři!“ (režie: Radu Jude, Rumunsko, Česká republika, Francie, Bulharsko, Německo)
Radu Jude a jeho disputace o tom, že by si každý národ měl všímat nejprve svých vlastních hříchů navlečená na souboj režisérky extrémně zábavné historické rekonstrukce a místních politiků. Originální a ostře formulované stanovisko nejen k dějinám, ale i k současnosti. Současně suverénní režie, která se ani v nejmenším nepodřizuje očekávání publika.

Křišťálový glóbus na MFF Karlovy Vary, v ČR od 28.2.2019 Pilot film

Léto (režie: Kirill Serebrennikov, Rusko, Francie)
Druhá strana téže mince, kterou na stůl letos položil German mladší. Serebrennikov rozehrává opojnou ódu na svobodu a zároveň poctu ruskému undergroundu osmdesátých let. Na západě ještě nepříliš objevená cesta, kterou se vydal rock. Jemné a energické.

Cannes 2018, hlavní soutěž, v ČR od 16.8.2018 Aerofilms

Stěhovaví ptáci (režie: Ciro Guerra, Cristina Callego, Kolumbie, Dánsko, Mexiko)
Etnografický a mýtický film o muži, který tak moc chtěl jednu ženu, že prodal nejprve svoji duši a pak i duši svého kmene. Guerra a Callego se po Objetí hada vrátili s dalším kulturně-antropologickým nářezem.

Quinzaine des réalisateurs, Cannes 2018, v ČR zatím bez distribuce

Utøya, 22. července (režie: Erik Poppe, Norsko)
Erik Poppe nechá diváka zažít Breivikovo řádění na stejnojmenném norském ostrově. Vyhne se u toho všem klišé a na tenké hranici morálnosti svého počinu nesklouzne k exploataci. V nejlepším slova smyslu otřásající s všeříkajícím a přitom minimalistickým závěrečným titulkem.

Berlinale hlavní soutěž, v ČR od 19.7.2018 Film Europe

Zotročená Pauline (Pauline asservie, režie: Charline Bourgeois-Tacquet, Francie)
Krátký film je půvabnou studií na téma závislosti člověka na zamilovanosti. Až hmatatelně napínavý minimalistický počin v hlavní roli s tradičně skvělou  Anaïs Demoustier.

Semaine de la critique, Cannes 2018

Zloději (režie: Hirokazu Kore´eda, Japonsko)
Kore´eda píše další otazník nad tím, co je vlastně rodina a jestli je krev víc, než vlastní rozhodnutí. Pro tyto otázky si vybuduje uvěřitelný a detailní fikční mikrosvět jako vždy.

Zlatá palma v Cannes 2018

Resty s copyrightem 2017

Mektoub, má láska – Canto Uno (režie: Abdellatif Kechiche, Francie, Itálie, Tunisko)
Asi nejlepší film, který jsem v roce 2018 viděl. Kechiche od Života Adéle došel ještě o několik desítek kroků dál. Jeho nový film je komplexní jako svět sám, je naprosto přirozený a přitom rafinovaný. Napínavý a atraktivní, i když ukazuje jen kouzlo prchavých okamžiků a magii sekundy, na které dopadá boží světlo. Kechiche je romanopisec současného filmu. Brilantní romanopisec.

Hlavní soutěž MFF v Benátkách 2017

Kráska a psi (režie:  Kaouther Ben Hania, Tunisko, Francie, Švédsko)
Thriller jedné dívky, jednoho mladého muže v zemi, kde je člověk bezbranný nejen proti policii, ale v podstatě proti jakémukoli bezpráví. Obžaloba systému i existenciální drama, které je precizně natočené tak, že se dají přehlédnout i občasné nedostatky scénáře.

Sekce Un Certain Regard, Cannes 2017

Resty z roku 2018, které by mohly mít na žebříček vliv, kdybych je ovšem viděl
Sofia (režie: Meryem Benm´Barek-Aloïsi, Francie, Katar)
Genèse (režie: Philippe Lesage, Kanada)
Yara (režie: Abbas Fahdel, Libanon, Irák)
Roma (režie: Alfonso Cuarón, Mexiko, USA)
Asako (režie Ryusuke Hamaguchi, Japonsko)
Tel Aviv on fire (režie: Sameh Zoabi, Izrael, Lucembursko, Francie, Belgie)

Jaroslav Stuchlý

Vzhledem k tomu, že místní kino bylo celého půl roku zavřené kvůli rekonstrukci, musel jsem některé filmy zhlédnout z jiných zdrojů.

Abecední desítka toho nejlepšího, co jsem nakonec v kině viděl:
BlacKkKlansman
Jan Palach
Léto
Nejtemnější hodina
První člověk
Ready Player One: Hra začíná
S láskou Vincent
Spider-Man: Paralelní světy
Tísňové volání
Ztratili jsme Stalina

A zbytek z jiných zdrojů:
Tři billboardy kousek za Ebbingem
Akta Pentagon: Skrytá válka
Nepřátelé
Pitbull: Ostatni pies
Psí ostrov
La sombra de la ley

Co se týká komiksů, CREW si vedle neselhávajícího Usagiho a finišujících Skalpů u mě udělala zářez Zabijačkou, BB/ art dvojkami Gotham Central a Fatale a Comics Centrum vydáváním prací Mika Mignoly (především Baltimore). Komiks o legendární domácí odbojové skupině Tři králové, který jsem dostal k Vánocům, jsem dosud nepřečetl.

Z ostatních knih bych zmínil autobiografickou Gilliamesku, životopis George Lucase od B. J. Jonese, knihu rozhovorů Pas do Hollywoodu (Michel Ciment) a Carriérovo Vyprávět příběh.

Dominik Vontor

Vždy až při sestavování žebříčku filmů roku si uvědomím, jak složitý úkol to je. První verze mého příspěvku byla rozdělaná na nejlepší filmy uvedené v české distribuci v roce 2018 a na filmy, které se k nám do kin nedostaly. V druhé verzi toto dělení absentovalo a dal jsem přednost největším zážitkům a největším zklamáním. Na potřetí jsem rozlišoval mezi tím nejlepším z  české a zahraniční produkce, další varianta zase obsahovala jiné kategorie a ta následující se vrátila k těm předchozím. Došlo mi, že řadu zajímavých filmů jsem neviděl, některé mé oblíbené snímky naopak už dávno své plešouny shrábly a nebo jim bylo zasloužené standing ovation věnováno už dříve na festivalech. Než abych sám sebe a taky ostatní přesvědčoval o tom, zda je zrovna tenhle film opravdovým klenotem nebo jen pouhou honorable mention, rozhodl jsem se jakémukoli dělení úplně vyhnout. Nabízím tedy jednoduše žebříček těch aktuálních filmů zhlédnutých v roce 2018, které:

• mě rozesmály, nebo rozplakaly,
• mě donutily dát si panáka, nebo mě vytáhly z kocoviny,
• jsem si rád užil sám, nebo u kterých mě mrzelo, že jsem jejich sledování nemohl sdílet,
• jsou autentické a upřímné,
• dokonale vedou dialog v osobní rovině s jednotlivcem, stejně jako současně dokážou kolektivně bavit a promlouvat k plnému sálu,
• rozhodně uvidím znova,
• jsou, nebo nejsou plné písní R.E.M.,
• jsou stylově, formálně nebo vypravěčsky zajímavé a zaslouží si (vaši) pozornost,
• jednoduše dokazují půvab a možnosti filmového média.

The Florida Project
S láskou Vincent
Nit z přízraků
Sedící slon
Záhada Silver Lake
Zrodila se hvězda
Hovory s TGM
Roma
Studená válka
Mid90s

A dva seriály pro které se vyplatilo vstávat brzo ráno: 22. sezóna South Parku, Kidding 

The Florida Project

Veronika Zýková

Spoustu jsem toho neviděla, včetně zásadních titulů, takže je můj výběr touto neznalostí dost výrazně poznamenán (řada pozoruhodných počinů zde absentuje a naopak do žebříčku se dostaly některé, jež by zřejmě neuspěly, kdyby můj rozhled byl větší). Ve svém výběru nedělím zahraniční a domácí tvorbu, stejně tak dokumenty a hranou produkci. Pořadí je pouze orientační a zahrnuty jsou i filmy z roku 2017.

Filmy: 
Call Me By Your Name / Dej mi své jméno
Dog Island / Psí ostrov
Of Fathers and Sons / O otcích a synech
The Deminer / Hledač min
Srbenka
Neptun
Štvanice
Až přijde válka
Švéd v žigulíku
Mimořádná zpráva
Kibera: Příběh slumu
Poslední autoportrét
Donbas
Domestik
Chvilky
Na krátko
Jan Palach
The Florida Project
The Nagano Tapes
Budovatelé říše
Ready Player One: Hra začíná